Noční výstup na Sněžku

Na hranici dne a noci, na hranici Polska a Čech, na hranici maximální nadmořské výšky, kterou lze u nás dosáhnout! Tak až tam jsme se vydali v rámci pátého nočního výstupu na Sněžku. Naposledy jsme tuto akci podnikli a za tmy si na Sněžku došli pro východ slunce přesně před 10 lety. Pěkně nám to utíká!

Noční výstup se před 10 lety vydařil. Předpověď počasí nebyla tehdy nic moc, jasno být nemělo, ale příroda nám nakonec předvedla pěknou světelnou show. "Opravdu ten čas letí! Dotlačíme na vrchol naše - o 10 let starší těla?", napadlo mě nad tvorbou pozvánky na letošní jubilejní pátý výstup. První zájemci se začali hlásit hned v červnu a poslední jen pár dní před akcí. Jiní svoji účast na poslední chvíli odvolali, ale není se co divit - za tak špatné předpovědi jsme tam ještě nevyráželi.

Z historie našich nočních výstupů

První výstup jsme podnikli 22. listopadu 1997 v sestavě Jirka, Kamil a Mirek.

Druhého výstupu, který byl v létě o rok později, se zúčastnilo 23 lidí!

Východ Slunce jsme z nejvyššího vrcholu spatřili až v roce 1999.

28. října 2007 jsme se po 10 letech od první noční akce vydali na Sněžku znovu. Tento noční výstup měl velký ohlas a někteří přítomní na něj dodnes vzpomínají v superlativech. Výlet v roce 2007

O půl třetí startujeme vůz a za celkem příjemné noci, sice zatažené, ale bez deště, se vydáváme směr Trutnov a dále do Pece pod Sněžkou. Ale už někde za Jaroměří jsem musel zapnout stěrače. Na parkoviště prijíždíme včas, dokonce s pětiminutovou rezervou, ale zdá se, že přesto poslední. Kolem několika aut poblikávají čelovky, neklamné znamení, že se tu pohybují netrpěliví zájemci o dnešní noční výstup na Sněžku. Je těžké poznat staré známé, protože jsou většinou zahaleni pod kapuce a ponča. Ještě těžší je dojít ke správnému počtu natěšených postav. Snad by to mělo být 17. Výlet přiláklal i mnoho nových tváří a všichni si zaslouží pochvalu, že je neodradilo ani dnešní počasí!

Ve 4:15, tedy naprosto přesně podle plánu, vycházíme po zelené turistické značce směr Růžohorky. Skrápí nás drobný déšť a je nám horko. Navíc někdo vpředu - vidim jen kužel světla, takže nemohu viníka identifikovat - nasadil ďábelské tempo. Had světel se tak pomalu natahuje do serpentýn turistické cesty stoupající tmavým lesem, který s narůstající nadmořskou výškou stále více a více hučí pod nápory silného větru. V neděli má na hory dorazit vichřice, tak jen doufám, že si nepospíší a neobjeví se tu už o den dřív.

V nočním a hučícím lese

Mám žízeň, mám hlad a potřeboval bych si upravit výstroj. Ale není čas se zastavit. Naštěstí je tu bouda Růžohorky, kde se rychlé čelo konečně zastavilo. Do tmy poblikávají naše čelovky, což asi vystrašilo obsluhu chaty, co se to jenom venku (kromě silného větru) děje. Paní, která vyhlédla z rozsvíceného okna, se tolika zájemců hned takhle nad ránem asi lekla a dlouhým skokem okamžitě přiskočila k vypínači. Chata opět zmizela ve tmě.

Na dřevěných stolech na terase chaty rozkládáme občerstvení z vlastních zásob. Až na podruhé mi došlo, že tu někdo volá a nabízí skořicové buchty. Pepa je dovezl z Broumova a tentokrát jich bylo opravdu dost.

Teplý čaj z termosky a obložený rohlík bodnuly a hned se jde lépe. Aby taky ne, když jdeme po asfaltu. Toho v Krkononoších není a nebude nikdy dost! (ironie) Míjíme stanici lanovky a u Růžovohorského sedla se díváme do mlhy a oblačnosti, která přiklápí vrchol Sněžky. Dost za námi jdou nějaká další světla a my čekáme, jestli to není Dáša. Ale noční výstupy se asi stávají populárními, protože nás míjí cizí čtveřice.

Na obnaženém úbočí Sněžky vítr ještě více sílí a vůbec nás nešetří. Nepříjemné schody jsou zasypané sněhem a zledovatělé. Vrávoráme tu, jak si s námi pohrávají poryvy větru a my se na nestabilním a kluzkém povrchu snažíme stoupat vzhůru. Každého, myslím, už nahoru žene jen touha utéct tomu větru a někde se před ním schovat.

V závěru stoupání na Sněžku

Na vrchol docházíme postupně a po neúspěšném průzkumu polské boudy se vzájemně nalézáme v kapličce. Tady nakonec pózujeme i pro společné foto, protože venku je naprostá tma (což by nevadilo, máme výkonný blesk), mlhavo a hlavně prudký vítr s nárazy. Já se celou cestu táhnu se zrcadlovkou, ale ta se v teple okamžitě orosila a byla nepoužitelná. Celou snahu o vrcholové foto tak zachránil Vláďův kompakt; naštěstí kompatibilním s mým bleskem.

Po chvíli někoho napadlo otevřít dveře a dovnitř proniklo denní světlo. Východ slunce nebyl žádný, ale to jsme dnes opravdu ani nečekali. Ve vichru hlasujeme o cestě pro sestup. Většina chce pokračovat po plánovaném úbočí dolů do Obřího sedla. Je nám jasné, že tento úsek nás prověří a pořádně provětrá!

Při sestupu byl vítr tak silný, že bylo nemožné pořídit ostrou fotku

Jen jsme se dostali k západnímu hřebenu, opřel se do nás takový vítr, až nám vyrazily slzy. Řětezy jsou obalené silnou námrazou a z kamenů precizně vyskládaná cesta, ačkoli bez sněhové pokrývky, se stala doslova klouzačkou. Každý volí nějaký způsob bezpečného sestupu, ale nejlepší asi je držet se řetězu a nechat boty pomalu sklouzávat po kamenech dolů. Nemůžu si tu odpustit poznámku, že jsem šokován zjištěním, že si dva výletníci nepřibalili rukavice! Příště provedu kontrolu výstroje. Ještě že jsme s Martinou měli v zásobě náhradní.

Už v sedle fouká znatelně méně a když jsme vstoupili do Obřího dolu, vnímáme to už jen jako bezvětří. Cestou dolů nám Jerry vypráví zajímavý zážitek právě z úseku v Obřím dolu a já si uvědomuji, že jsem si zatím ani moc nepopovídal s kamarády, které tu po dlouhém čase potkávám. To jsme si alespoň trochu vynahradili u bývalé Kovárny, kde se pod turistickým přístřeškem dopily a dojedly vlastní zásoby a rozdaly poslední buchty. Teto, děkujeme.

Obří sedlo je už na dohled

Zbytek cesty už docházíme v mírném dešti až na parkoviště. U dolní stanice lanovky čteme pro nás zajímavý údaj: vítr na sněžce o rychlosti 80 km/h. U aut se nějak nemůžeme rozloučit. Byla to vlastně taková rychlovka a ani jsme si nedopřáli žádnou odměnu na závěr v podobě pořádného společného obědu v teple, jak máme jindy ve zvyku. A tak jsme už o půl dvanácté na oběd doma.

Hlavní je, že se výlet líbil všem, kteří se dnes vydali (alespoň tak mi to do očí tvrdili, co si pak řekli v autě nevím), přestože pršelo, foukalo a nebylo vidět - prostě počasí, za kterého se ani slunci nechce vycházet. Třeba Markéta z České Třebové mi při přípravě výletu napsala: "...Jelikož jsme měli to potěšení a před 10ti lety jsme měli z nočního výstupu a úžasného východu slunce nádherný zážitek, jdeme do toho znovu." Tak doufám, že dnešní trochu jiný zážitek stál za to. Alespoň trochu.

Díky všem sedmnácti statečným a Pepovi a Vláďovi za poskytnutí fotek zachycující i dramatické situace.