bike-trek.cz
Úvod / Články

Publikováno 2007

   19     
Upgrade nebo koupě nového? To bylo mé počáteční dilema, na čem budu jezdit v sezóně 007 a dál. Landslide loni prošel generálkou a až na vidli bych na něm nic neměnil. Hlavním a rozhodujícím impulsem byla Martina. Když jsem viděl, jak jí to ježdění jde, bylo mi jasné, že low-end model Kelly's jí stačit nebude. Landslide by byl pro ní skokem do skutečného bikingu přinášejícího radost. A já si mohl udělat radost novým strojem.
Neustále se točíme vlevo a vpravo a zase vlevo, tu sehnout, tady se v podřepu prosoukat, jinde je zase nutné se opřít a projít v náklonu. Asi by tu bylo skutečné bludiště nebýt dřevěné lávky, která nás bezpečně provedla z jednoho konce na druhý. Dnes ani v létě tu není zbytečná; drží se tu totiž dost vody. Přestože tu nejsou ty výhledy, je neustále se na co dívat. A také co fotit.
To už se ale naše zraky upoutaly k východu, kde na 7:25 předpovězený východ Slunce, navzdory oblačnosti, už rozehrává své dočasné ale dokonalé barevné divadlo. Navíc dynamické díky letícím mrakům, které se dole v údolích převalují v bílých kupách a ze kterých vítr zvedá cáry mlhy a honí je přes červenou oblohu.
Parádní výšvih s obrovským štěstím na počasí. Biking v Krkonoších bylo to, co mi ještě letos chybělo. Díky vlhku a později i krátkému polednímu dešti byl terén zajímavější. Prostě bikerská podzimní lahůdka, někde docela dost technicky náročná, když jsme se snažili najít nejlepší stopu přes změť velkých a mokrých kamenů a kořenů. Teď už jsem s neodvratným příchodem konce vrcholné bikové sezóny smířen.
Pro naši první zkušenost s bajkováním v opravdových Alpách jsme se nakonec rozhodli pro Hinterglemm. Zprvu jsme byli zaskočeni těmi kopci, ale bylo to tam super!
Po předloňském veleúspěšném výletu na Hejšovinu a do Bludných skal opět něco ze zajímavostí u našich severních sousedů. Maly Staw je významným ledovcovým jezerem ležícím na polské straně Krkonoš. Na jeho břehu byla zbudována turistická chata Samotnia, kterou místní řadí mezi nejkrásnější v Polsku.
Pobyt v lese končí prudkým singlem. Cítím, že dnes je podklad více mokrý a kluzký. Kolo pode mnou tancuje vlevo a vpravo jako kdyby mělo závrať. Smykem jsem dojel k již čekající skupince, která se ještě živě o něčem bavila. Až tady jsem postřehnul Martinův špinavý dres s trhlinami, nohy i ruce od červeného bláta. V nejprudší části sjezdu, kde se muselo hodně za sedlo, spadl.
Jsme ve výšce 2.100 m n.m., stojíme uprostřed pusté zasněžené krajiny, bičuje nás silný vítr. A to jsme ještě nevystoupili na závěrečný otevřený hřeben vedoucí k vrcholu, který je navíc zahalen hustou oblačností. Po krátké poradě a zhodnocení počasí se rozhodujeme pro sestup. Zkusíme to zítra znovu.
Tak tohle bylo opravdu narychlo. Ve čtvrtek Mirek poslal e-mail, že se v sobotu jedeme na Zvičinu. Do Hradce se mi opravdu jet nechce a tak mě napadlo, že bych se k nim mohl přidat třeba e Vřešťově a dál bychom pokračovali už společně. Na zpáteční cestě se někde odpojím a pojedu domů. To je můj plán, ale uvidím. Třeba mě napadne jiná trasa. A napadla, naštěstí.
Přenádherná pěšina vinoucí se po otevřeném hřebeni nabízela nespočet úchvatných výhledů na obě strany, desítky sjezdů a výjezdů nejrůznější technické náročnosti (a některý byly fakt hustý!) a pod návalem endorfínu, který do nás pumpovala pod tlakem, jsme tady prožívali přímo orgastický bajking!

Krátké zprávy

Žaltman, jak ho neznáte

Při projížďce po hřebenu Jestřebích hor jsem narazil na hromadu staré kovové konstrukce. Červeno bílý nátěr byl neklamným důkazem, že se jedná o demontovanou rozhlednu z vrcholu Žaltman. Takže se nelekněte, kdybyste se