Turul je maďarský mytologický tvor, podobající se dravému ptáku, který je i státním symbolem Maďarska. Nad městem Tatabánya, kterým budete projíždět po dálnici při cestě do Budapešti, najdete největší zpodobnění tohoto tvora v podobě obrovské bronzové sochy. Tak často jsem si obrovskou sochu ptáka s rozepjatými křídly prohlížel během svých cest do Budapešti, až jsem si jednoho dne našel čas a vydal se na malý výlet s cílem u tohoto díla z 19. století.
Sjíždím z dálnice a mířím vzhůru do kopců Kő-hegyen, v překladu Kamenné hory. Jedu jen odhadem, protože jsem si nepřipravil žádnou mapu. Během výletu se chci podívat i na rozhledu, která je z dálnice vidět vlevo od sochy Turula. Přijel jsem do ulice Szanatórium a zaparkoval na malém plácku mezi stromy na okraji chatové oblasti, která se rozkládá na celém jižním svahu na městem Tatabánya.
Sestupuji po silnici asi 30 metrů zpět dolů a odbočuji vpravo mezi stromy na takovou polní cestu. Je tu červená značka, ale po chvilce odbočuje vlevo, zatímco můj cíl - tedy nad lesem vyčnívající vrchol nějaké rozhledny - je výrazně vpravo. Značku tedy opouštím a jdu vpravo po lesně-polní cestě, která mě po chvíli přivádí do pěkného údolíčka. Po asi 200 metrech opět stojím na rozcestí. Odhaduji, že nyní potřebuji jít více vlevo. Přes stromy, kterými jsem nyní obkopen, totiž věž nevidím a tak si nejsem jistý, jestli jdu správným směrem. Tak doufám, že je můj odhad správný. Na dnešní krátký výlet jsem se vůbec nepřipravil a nevytisknul jsem si ani žádnou mapku.
Po dalších 100 až 150 metrech se napojuji na červenou značku, kterou jsem opustil níže, což mi dodává více jistoty, že jdu správně. Kam jinam by tu značili cestu, když ne k blízké rozhledně? Ale taky jsem tím pádem mohl minout nějakou odbočku, která vede k rozhledně. Vrchol s rozhlednou teď vůbec nevidím, ale budu se dál držet této značky.
Značení se neustále vyvíjí. Opět je tu další rozcestí, mizí červený bod a objevuje se čevený křížek. Bez mapy, buzoly, jen podle odhadu odbočuji ještě vlevo. (Ale to byla chyba) Pěšina - mimochodem moc pěkná na bike - začíná nabírat stoupání mnohem více než doposud příjemně stoupající cesta. Porcházím opět krásným údolím, po pravé straně se objevují skalky. Doufám, že mě přivede k cíli. Tam, kde mi to průhled mezi stromy dovolí, se snažím dívat tím směrem, kde bych měl vidět vrchol. Ale nikde nic výraznějšího nevidím, ale ze zdola vypadal kopec s rozhlednou hodně výrazně. Kdybych si býval připravil mapu, tak by to bylo jednoduché a jasné jako výstup na Mátru, protože značka tu je. Ale já nevím, jestli je to ta správná.
Ještě chvíli stoupám krásným singlíkem (česky pěšinou), ale když se ohlížím dolů a za sebe, vidím mezi stromy onen výrazný vrchol s věží naproti přes údolí. Co se dá dělat, zkusím se vrátit až úplně dolů na to rozcestí, kde jsem se dal vlevo a půjdu vpravo. Na osudném rozcestí se dávám vpravo po značce s červeným trojúhelníkem. Po chvilce opět přicházím na lesní pěšinu, která mě zahřívá svým prudkým 25° stoupáním; místy možná víc. Jsem na lesem porostlém hřebenu, když se pěšina začíná mírnit a já už tolik nefuním. Přede mnou se objevuje kovová konstrukce.
Vyhlídka Ranzinger Vince
Ranzinger Vince Kilató
Stojím na menší lesní planině pod 30 m vysokou bývalou důlní věží, na které - jak se po pozdějším překladu nápisu na pamětním kameni - byla v roce 2008 otevřena rozhledna Vince Ranzingera, jehož podobizna je zde také. Pln očekávání se vadávám po úzkých schodech vzhůru na rozhlednu. Hodně tu fouká a celá konstrukce v prudkém větru doslova hučí. Při vstupu na první úsek schodiště jsem se posmíval tomu, jak je zabezpečeno vysokou sítí po obou stranách. Ale asi to svůj důvod opravdu má - zvláště pro turisty s mírným stupněm závratě. Schodiště je totiž místy doslova nalepeno na věž jakoby zvenku, mimo její půdorys, a výstup je tak docela adrenalinový.
Na vyhlídkové plošině
Nahoře je vyhlídková plošina, kterou procházejí dvě obrovská kola, přes která asi kdysi vedla lana. Dnes jsou samozřejmě nefunkční. Fičí tu tak, že mám co dělat, abych udržel foťák. Dokonce ani mouchy, které se čerstvě probuzené po zimě dostaly do těchto výšek, nejsou schopné létat a vítr jimi mete po podlaze vyhlídkové plošiny. Dnes je zataženo a dokonce spadlo i pár kapek, takže mám poměrně omezený výhled. Ale na nedalekou sochu velkého ptáka vidím dobře.
Slezl jsem dolů a vydávám se po jediné, červeným trojúhelníkem značené, široké, bílým štěrkem vysypané cestě, která odsud vede dál, takže teď bych měl jít správně. Jen tu není žádný rozcestník, který by mi řekl, jak je to daleko. Cesta, i když mísrně klesá, mě za ohybem poněkud deprimuje, protože je úplně rovná a vidím hodně a hodně daleko před sebe. Jo, na bajku by to bylo něco jiného, za 30 nebo 04 sekund bych byl v tomto klesání za ohybem, který je teď nekonečně daleko. Jít tu pěšky je těžká zkouška morálky. 
Přicházím na lesní křižovatku. Kolmo na moji cestu je cesta značená červeným pruhem. Myslel jsem, že půjdu stále rovně, ale tam žádná značka není. Doleva určitě ne, dávám se vpravo. Znovu se objevuje i značka červeného trojúhelníku. Hluk z dálnice vedoucí pod kopcem se zasiluje, takže bych měl jít správně.
Míjím odpočinkové místo s lavičkou a krásnou loukou. Najednou jsem na štěrkové cestě lemované lampami elektrického osvětlení. Jdo po ní vlevo - a je to správně. Ani ne 50 m a vidím parkoviště a lavičky. Vpravo se objevuje obrovský kamenný podstavec a na něm obrovský pták. Až z toho jde strach.
Turulmadár
Jsem pod obrovskou bronzovou sochou Turula se zlatou uherskou korunou sedící na meči. Socha byla postavena v roce 1907 a zrekonstruována v roce 1992. Tato ptačí socha by měla být největší v Evropě, ale už jsem si zvykl na to, že Maďaři mluví o všem maďarském pouze v superlativech. Kamenný podstavec je vysoký asi jako dvoupatrový dům. Rozměry dravce nedokážu odhadnout.
Z bronzu zhmotněný symbol Maďarů - Turul
Zdola z parkoviště sem stoupají schody a tak je tu i trochu živo. Pod sebou vidím město a dívám se také směrem, kde bych měl zahlédnout vyhlídkovou věž. Ale nevidím ji. Přemýšlím, kudy zpět, abych nemusel jít stejnou cestou jako sem. Mám s sebou jen starou Nokii s navigací a podle ní bych mohl projít pod úbočím hory přes nějakou zahrádkářskou kolonii.
Mezi vinicemi a odpadky zpět
Scházím schody na úzkou silničku s názvem Kohegy, která se vine mezi horou Kő-hegyen vpravo a strání posetou chatkami a domky vlevo. Jdu po ní na sever. Ulice se prudce stáčí vlevo a po Nárcisz útca zase vlevo Szurdok útca zařezávající se hluboko do terénu mezi okolní zahrádky. Skoro se až divím, že ty křehké a nezpevněné břehy ještě drží a nesesunuly se na cestu.
Varování na plotě - asi netřeba překládat
Původně se mi tudy moc nechtělo a chtěl jsem dát přednost přírodě i na cestu zpět, ale musím říct, že procházka touto zahrádkářskou kolonií byla zajímavá. Mix v podstatě luxusních domků a chudých slepovaných stavení nebo jen dřevěných budek vytváří obrovský kontrast. Některé domy jsou opravdu moderní a pěkně řemeslně provedené, jiné naopak splácané ze všeho možného. A to se týká i plotů. Ono se teda po bližším prozkoumání jedná o vinařskou kolonii, protože na většině pozemků se roste alespoň malá vinice.
Některá stavení vypadají jako desítky let opuštěná
Na další křožovatce zatáčím vpravo, cesta se skoro vrací, na Öreghegy út. po které jdu rovně až na konec. Dívám se do mapy navigace a snažím se najít jinou cestu, protože odsud žádná pěšina mezi ploty nevede, jak jsem původně doufal. Musím tedy dolů po Köves út. Tady mě překvapuje hromada odpadků - něco, co se u nás už jen tak nevidí - naštěstí! Úplná černá skládka. A kolem tohodle smradlavého nepořádku si místní jezdí na ty své chaloupky.
A kolem této skládky jezdí na ty své chaloupky...
Na další křižovatce už vím, že mám jít nahoru po Afonya út. a za chvíli vlevo na pěšinu, která mě už přivádí na poslední úsek, a já už poznávám místo, kde jsem nechal auto.
Co tu ještě můžete vidět
Poblíž sochy Turula můžete navštívit jeskyni Szelim, ale o ní - nepřipraven - jsem nevěděl.
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0 | přidat komentář