bike-trek.cz

Krása podzimních Jestřebích hor

  28. října 2006
Úvod / Články / Výlety a turistika / Krása podzimních Jestřebích hor

Za zvuku bití londýnského Big Benu se dozvídám, že prý venku prší. To se mě v sms-ce Jirka ptá, jestli opravdu jedeme, když je takovéto počasí. Já jsem teda ven ještě nekoukal, ale kdyby pršelo, určitě by to bylo slyšet. Zvláště přes naše rozpadající se okna. Odpověď zní jasně: vyrazíme za každého počasí, vybaveni na to jsme.

Nechal jsem si Ivou, jako místní a znalou Jestřebích hor, doporučit nějakou trasu a místa k návštěvě. Mnohokrát jsem Jestřebky projížděl s Vláďou na kole, ale podrážka mých bot tato místa ještě nepoznala, vlastně nikdo z nás tu doposud pěšky nebyl. Hodláme si projít trasu měřící něco kolem 16 km.


Společné foto na nejvyšším vrcholu cesty - Žaltmanu

Na nádraží se nás schází šest, Vláďa se přidá ve Svatoňovicích. Ve vlaku si skoro není ani kam sednout, starý vagón rychlíku mířícího do Trutnova je téměř plný a pohupuje se vstávající krajinou zalitou žlutými paprsky slunce, až nás to ukolébává. Kdo se nestihl nasnídat, krátí si čas alespoň touto hubolibou činností a neotvírá pusu jen na zívání. Zanedbali jsme přípravu na cestování hromadnou dopravou – není nic upečeno a ani Dášou nabízená láhev 18% ethanolického lepihubu, kterou doma tajně sebrala Ondrovi, se nesetkala se zájmem. Jak se tak se slepenýma očima cpeme, úplně nám unikl zázrak, který jsme nezažili ani v červenci při cestě s Inter City: přestože jsme z Hradce vyjeli se zpožděním, do Malých Svatoňovic přijíždíme naprosto přesně v 9:09! Neznalí místního nádraží nedokážeme poznat, na kterou stranu máme vystoupit. Násep štěrku po pravé straně i po levé straně vypadají oba stejně, takže až po odjezdu vlaku se před námi objevuje nádražní budova. Zastavili jsme se u lavičky a zrovna ochutnávali horký čaj z termosek, do kterého jsme doma neměli Rum, když se zpoza rohu vynořila mohutná postava, kterou jsme nemohli v ostrém ranním slunci poznat. Jí vržený dlouhý stín se dotknul špiček našich bot a my jsme instinktivně ustoupili. Naštěstí v ní kdosi poznal Vláďu schovaného pod vrstvou zimních doplňků, kterou si hned začal svlékat, přičemž se netajil překvapením z našeho včasného příjezdu.

Jdeme na náměstí, kde se hodláme vložit do rukou Českých turistů a využít jejich zeleného turistického značení, které by nás mělo snadno dovést na vrchol Žaltman s malou rozhlednou. Jenže zelená značka se ztratila; zůstala jen v mapě, kterou jsem naštěstí měl doma dobře schovanou. Dáváme se tedy po modré, jenž by měla vést stejným směrem. Stoupáme po prudké asfaltové silničce vedoucí na okraj městečka k několika domkům. U jednoho z nich se na zahradě vyhřívá bílý pes velikosti ledního medvěda. Domča si stěžuje, že už jí to do kopce nebaví, navzdory tomu, že je to holka skoro z hor! Ale co je její malicherné trápení proti tomu našemu, když se zastavujeme na následujícím rozcestí a opět zahajujeme společné pátrání po dalším značení směřujícím na nejvyšší vrchol Jestřebích hor. „A to máme nejlépe značené turistické cesty – prý o tom byl nějaký pořad i v televizi“, říká Dáša. Jirka s Vláďou kroutí hlavami nad rozloženou mapou, tiše se dohadují, spekulují, gestikulují a když vidí naše upřené tázací pohledy, konečně vydávají rozhodnutí: nezbývá nám ani nic jiného než se spolehnout na vlastní orientační smysl a Vláďovu znalost zdejšího terénu.

Po malé přírodovědné vložce, kdy zkoumáme nějakého parazita, následované kroužkem českého pravopisu, když marně vzpomínáme na vyjmenovaná slova, pokračujeme v chůzi. Vstupujeme do zlatavě zabarveného lesa a prudce stoupáme po křížové cestě lemované opravenými kapličkami zářícími bílou barvou, která tolik kontrastuje s podzimním listím prosvětleným slunečními paprsky. Stále stoupáme po lesní pěšině. Udělalo se takové teplo, že kolem nás vesele prokličkoval motýl, Jirka si sundal bundu a Vláďovi se v ruce objevil zralý banán! Opravdu dnes máme velké štěstí na počasí, obloha je skoro jasná a teplota kolem 17°C. Letošní podzim je fakt vydařený.

Asi jsme se minuli povoláním. Růžový Panter a Kobra 11 by nám jistě okamžitě nabídli lukrativní místo - pátrání po zelené bylo úspěšné! Sice není skoro vidět, ale našemu zkušenému oku se neskryla. Hrdě stojíme nad jejími pozůstatky a hodláme provést analýzu DNA jako potvrzení nálezu. Někteří to brali jako dnešní cíl a hodlali se s důkazy vrátit na vlak. Ale na poražení stromu neměli pilu a bylo jim líto odejít teď, když jsme se konečně dostali na vytouženou značku. Slovní spojení na značku v nás vyvolalo nevídané asociace: bavíme se o tom jak jsme tento povel nesnášeli na základce při tělocviku. Ať bílé či červené body na parketách v tělocvičně zatuchlé po modrých nebo červených trenýrkách, to vše je naštěstí pryč. Mládí v hajzlu, ale alespoň něco pozitivního! Pak už následoval vodopád dalších vzpomínek na sedmdesátá a osmdesátá léta. Jsme fakt už tak staří? Asi jo, i Jirka, můj vrstevník, si již prožil sraz základní školy po dvaceti letech. Ještě že nás omlaďují Martina s Dominikou a vesele kolem pobíhají s podzimním listem ve vlasech a další pidikřístek Kuba je fotí.

Přesně o půl jedenácté se mezi stromy mihnul skutečný biker. Podle toho poznávám místo, kudy jsem několikrát frčel s Vláďou na kole. Přicházíme k asfaltce, na kterou se promítají naše dlouhé stíny v místě pojmenovaném Bílý kůl. Je to teda spíš takový bílý kamenný patník, kterého jsem si nikdy ze sedla biku nevšimnul. Jsme už kousek od Žaltmanu, ukazatel slibuje posledních 700 metrů. Snad se na něj dá spolehnout po všech těch předchozích patáliích se zelenou, s čímž dost kontrastuje další tabulka Lesů ČR s heslem Zelená pro vaše kroky. A ještě se neskrývavě hlásí k tomu, že podporují turistické značení. Já na jejich místě bych byl s podobnými přiznáními opatrnější. Měly by se řídit justiční hláškou „vše co řeknete, může být použito proti vám!“

Listí nám krásně šustí pod nohama na široké lesní cestě, po které přicházíme pod Žaltman. V jednom místě jsem zaujat malými větvičkami vyrůstajícími kolmo z holého tmavého kmene, jenž jsou bohatě obsypány zabarveným listím, které, prosvětlené kuželem slunce procházejícím přes okolní koruny stromů, ostře kontrastuje s tmavým lesem. Posledních pár metrů k rozhledně se vychází po pěšině klikatící se mezi kameny nahoru. Zase nám to s Vláďou nedá a vzpomínáme, jak se tu parádně sjíždí na kole a hledáme stopu, kudy bychom jeli.

Konečně jsme u rozhledny, ze které má asi největší radost Dominika, protože se poprvé za celý den pouští Marti a běží vstříc chladné kovové konstrukci vypínající se k temné obloze nad vrcholky zlatavých bříz. Taky tak živě vidíte tu scenérii? Do ticha zaznívají dunivé kroky zesílené železnými schody, když stoupáme nahoru. Rozhlížíme se do oparu a těžkých mraků. 49 metrů převýšení od Bílého kůlu a jaká změna podnebí! Pouze na polské straně krásně svítí slunce na zabarvené lesy. Na nás téměř žádné přímé paprsky nedopadají, pouze na Vláďu dopadají desítky dotazů co je támhle a co je tohle za kopec. Na jednom z vrcholků se něco leskne, což Dáša považuje za invazi mimozemšťanů. Odpusťme jí, že je nazývá Marťany, přestože všichni víme, že Mars je neobydlen. Holky zkoumají větrnou růžici na vrcholu rozhledny s červenými odrazkami v každé lopatce. Vláďa pouští uzdu své fantazie aniž by byl ovlivněn Matrixem a živě popisuje situaci, kdy se růžice zastaví a namísto ní se roztočí celá rozhledna i s námi. Tato představa vedla k tomu, že holky, aby potupně nevrhly, se postupně vrhly ke schodům dolů. Vláďa teda přestal, zastavil rozhlednu a opět ji pevně ukotvil do země.

Pohled do krajinyPohled z rozhledny na Žaltmanu

Do ticha mezi otázkami se neustále ozývá pípání foťáků, které tak potvrzují, že i v této výšce fungují, že jim není špatně a že zaostřily na to, na co je více než polovina výpravy, tedy Jirka, já, Vláďa, a Kuba zaměřili. Atmosféra tiskovky jak vyšitá, i když na značně netradičním místě. K dokonalosti snad už jen schází zvukař s velkým chlupatým mikrofonem. Hned se rozhlížíme, jestli by se nedal vyrobit z nějaké veverky nebo něčeho jiného s bohatou srstí, až se Jirka zalekl, že půjdeme po něm.

Když jsme se dost nabažili pohledem na dramatickou oblohu a lesy zářící teplými podzimními barvami, bylo na čase sejít dolů. Tam jsme se pustili do svačin, zacinkaly termosky s čajem a Dáša poprvé uplatnila nesenou láhev alkoholu, ale křivící se obličeje prozrazují, že pití moc dobré není. Ještě se houfujeme na společné foto, aniž by někdo musel vydat pokyn na značky, a už utíkáme pryč. Blíží se sem totiž křik a hluk nějaké velké skupiny dětí.


Jeden z mnoha bunkrů

Ze Žaltmanu se vracíme dolů stejnou cestou, kterou si teď zpestřujeme bližší prohlídkou betonových bunkrů stojících opodál. Přicházíme až na rozcestí se žlutou, po které půjdeme na východ do Petrovic. Mohli bychom sice jít kratší cestou přímo po červené, ale to je vyasfaltovaná cesta, kterou dobře známe z kola. Žlutá vede nejprve po okraji lesa a později vycházíme přímo na louku, poblíž velkého roubeného stavení, podle vzhledu a provedení nedávno postaveného. Naskýtá se nám výhled na blízké kopečky nejrůznějších tvarů, které jsou zcela nebo jen částečně pokryty lesy a vše je protkáno nespočtem lesních a polních cest. Tady by se bikovalo! V dálce je vidět lesknoucí se pruh – hladina vodní nádrže Rozkoš.



Stoupání u Petrovic

Mezi nás a další pokračování značky se staví elektrický ohradník. Překonáváme ho a vyhýbaje se kravím exkrementům směřujeme na rozcestí s červenou značkou. Tu po chvíli nalézáme na kovovém sloupku plotu, jak nám ukazuje cestu do kopce k malé bílé kapličce. Slunce se střídavě schovává za husté obláčky, které plují osamoceny po modrém nebi, a promítá jejich stíny na zem. Vzniklá světelná atmosféra neustále mění ráz krajiny. To už opět vstupujeme do lesa, na známou asfaltku značenou červeně a míříme směrem na Odolov. Tady míjíme malé vězení a Jirka nám vypráví, jak se tam odsouzení mají dobře a co mívají k jídlu. To jsem nevěděl, že má konexe v podsvětí! Každopádně i my dostáváme pořádnou chuť na jídlo a přidáváme do kroku. Kuba ještě odbíhá k pomníku s kanonem, aby ho vyfotil Niconem, míjíme Meridu s Autorem, které tu někdo odhodil (ani se mu nedivím), a opět nás pohlcuje strom za stromem.

Stoupáme krásnou pěšinou, dalo by se říct single trackem, který hned hodnotíme jako skvělý pro biking, obtížnost cool, samozřejmě by se více užil v opačném směru. Doufám, že si Vláďa toto místo zapamatuje a příště ho zahrne do nějaké té vyjížďky. Ale on zatím vytváří tragický scénář o tom, že hospoda v Chlívcích bude zavřená, až tam dojdeme naprosto hladoví a vyčerpaní, což bude hrůza. Naštěstí nemá jeho představa až tak nešťastný konec, protože podle ní bude ke dveřím na řetízku přidělána pistole s několika náboji. Alespoň se nebudeme trápit.


Kryštofovy kameny

Zastavujeme se u Kryštofových kamenů, pár fotek a pokračujeme po zelené, teď už po široké lesní cestě. Tu po chvíli dobrovolně opouštíme, protože chceme jít přímo do Chlívců. Místo toho ale trochu bloudíme. Nakonec přeci jen vycházíme z lesa, kde jsme myslel, že uvidíme vesnici, střechy domů, nápis HOSPODA, z komína bude stoupat dým… Vesnici nikde nevidíme, ale i ty okolní lesy a silueta Hejšoviny stojí také za to. Marťu zatím napadl skvělý nápad a zkrotila naše hladovějící spoluvýletníky balíčkem sušenek. Zmizely snad během 30 sekund, zůstaly jen boule na tvářích.

Opět vcházíme mezi porost a znovu volíme nějakou odbočku vlevo, přičemž všichni doufáme, že nás zavede k tolik vytouženému cíli. Lezu na pařez u cesty a hurá! Vidím před sebou dům. Je to skoro jako v té pohádce, jen Hans s Májou s námi nejsou a ani na střeše domu nejsou perníkové tašky. Jdeme k němu a vysíláme nejvhodnějšího zvěda, tedy toho nejsečtělejšího v odborné pohádkové literatuře, aby se pozeptal na cestu. Pak už jen sestupujeme podél lesa prudkým svahem dolů a ocitáme se v Chlívcích. Po chvíli docházíme k zatáčce, která se obrací o 180° kolem malého rybníčku. Tady to poznávám; jen Jirka pořád zapírá, že už tu byl, když jsme se zde kdysi dávno zastavili s Danou a Petrem.

O půl třetí jsme konečně vstoupili do hospody. Tedy přesněji řečeno do přeplněné hospody. Prodíráme se mezi obsazenými stoly a pípou dozadu do sálu. Tady je jeden dlouhý stůl, také plně obsazen. Tak si srážíme jiné tři zaprášené stoly pohozené pod oknem a když nám paní hospodská po chvíli přináší ubrusy, už se tu cítíme dobře. I pod ostrými pohledy vycpaných zvířat shlížejících na nás z okolních stěn. Unavení hladem a pochodem těžce usedáme na studené židle a hltáme řádky jídelního lístku. Všichni tři plnoletí kluci si dáváme pivo a Martina nám zhotovuje 3G foto. Polévku, kterou jsme si s Vláďou objednali, jsme dostali poměrně rychle, ale ostatní ještě nic neměli a opravdu dlouho čekáme na druhý chod. Nervozita kolem našeho stolu stoupá a ozývá se jen mám hlad! Když nám konečně donesli jídlo, vznesl se nad celým stolem spokojený obláček voňavého ticha.


Na louce u lesa nad Chlívci

Pomalu v nás mizí poslední sousta dobrot a do odjezdu dalšího vlaku, kterým se můžeme vydat domů, zbývá něco málo přes hodinu. Ptám se, jak to uděláme, jestli zpomalíme a pojedeme až tím dalším nebo sebou hodíme a stihneme ještě tento. Já bych jel až tím dalším, dokonce i Kuba se k této myšlence přidává. Vláďovi by to také vyhovovalo a příjezd do HK o půl osmé není tak hrozný. Jirka jde od hospodské vyzvědět nejkratší cestu do Rtyně na vlak. „Prý se to dá stihnout za půl hodiny“, sděluje nám, když se vrací ke stolu. A pak to vypuklo! Rychle platíme, balíme a padáme.

Stejnou cestou se vracíme vesnicí, za kterou nás Jirka žene do prudkého kopce. S plným žaludkem není to vysoké tempo zrovna příjemné a navíc se u toho pěkně potíme. Vláďa se na mě jen s hrubým mručením zle otočil, když jsem se ho optal, jestli mu není taky takové teplo jako mně. Už dávno měl bundu rozepnutou a pokoušel se ochladit tělo rozehřáté náhlým a rychlým pochodem vzhůru. Ani nemáme čas zastavit se u velmi dramatické situace, když míjíme stavení, v jehož otevřeném okně nad zahrádkou stojí stará paní a jednou rukou se drží rámu. Z vedlejší zahrady na ní přes drátěný plot volá soused a snaží se jí skok rozmluvit. Už je to tady, podzim a s ním deprese a častější sebevraždy.

Konečně jsme nahoře, kde na nás už čekají Jirka s Martinou a Domčou a dělají jakoby nic, jakoby se vůbec nezadýchali. Ale my měli tu polévku, takže jsme úplně narvaní a vytáhnout nahoru to půl kilo tekutiny navíc byla prostě fuška. Pak procházíme lesem, klesáme po krásné cestě, kde se asi nejenom mě stýská po biku, míjíme první stavení téměř schované za rozmanitými stromy, keři a rostlinami, … prostě jdeme tak rychle, že se krajina kolem cesty jen míhá a splývá do rozmáznuté vzpomínky. To už se dostáváme do Rtyně na zastávku, kde opravdu zastavuje spěšný vlak domů, do Hradce. Ještě poslední Vláďovo zamávání a necháváme ho osamoceného svému osudu stát na zastávce před blížící se tmou, která i sem pomalu dosedá.


  • Použitá mapa: KČT č. 26 - Broumovsko, Góry Kamienne a Stolowe, 2. vydání 2002.
  • Praktické info: Značení v mapě a v terénu se opět neshoduje! A to na mnoha místech. Aby to KČT husa kopla!


Krása podzimních Jestřebích hor

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 1 |  přidat komentář
Thomas  25.8.2015, 23:00   
Hledal jsem nějaký tip na výlet na závěr prázdnin, ale nakonec jsem se do tohot článku začetl. Poutavě a vtipně napsaný!!! Některé obraty mě fakt rozesmály :-) Asi se vydáme do Jestřebích hor taky.

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Pivnická rokle s Borůvkou na dortu

Pivnická rokle příjemně překvapila i nás! Fakt hezké místo.

Hrad Pecka a mlýn Borovnice

Ale jo, jen bylo moc toho asfaltu. Tak 29. března 2024 znovu.

První zimní výstup na Sněžku

Hezký příběh a pěkné fotky, nemůžu si ale odpustit udivení nad autorovo odvahou nechat svého kamaráda

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Zillertal Kokořínsko Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Fiordland National Park Stubaiské Alpy Karwendel Dolomity