nacházíte se: úvodní strana > výlety > Do Broumovských stěn za ledopády

18. prosince 2010

Do Broumovských stěn za ledopády

Ano, původně jsme se do Broumovek vydali za ledopády. Tedy za ledopády v množném čísle. Konkrétně za dvěma, o kterých jsem věděl z minulosti a které by se mohly vzhledem k počasí vytvořit. Po příjezdu na místo jsem byl spíš skeptický. Vypadalo to, že tady se žádné drobné oblevy nekonaly, protože všude byly hromady nádherného a lehoučkého prašanu. Když nebudou ledopády, bude to alespoň krásný zimní den v překrásném prostředí.

S ledopády, které plánujeme "navštívit", jsem se poprvé setkal díky Petrovi v roce 2003. Od té doby jsem na ta místa nezavítal a po pravdě dokonce úplně zapomněl na jedno z nich. Až letos v létě při procházce Broumovkami jsem si vzpomněl, že právě tady by měl být v zimě ledopád. Měl jsem z toho radost, že už zase znám obě místa.

Krátce po deváté zastavujeme na prázdném parkovišti u rybníka v Hlavňově a vydáváme se ven do téměř 10 stupňového mrazivého a zataženého dne. Horal Vláďa není tak jako my překvapeni tím množstvím sněhu. Moc se nám to líbí. Bereme si sněhové návleky a vydáváme se po žluté značce směrem k Pánově cestě. Až k odbočce s ní jsou vyjeté asi 40 cm hluboké koleje od traktorů. Silnou vrstvou prašanu a tichou krajinou sem docházíme za dlouhých 45 minut. Když pak dál pokračujeme rovně, musíme si stopu v hlubokém sněhu sami prošlapat. Využíváme k tomu stop zvěře, ale ta nám to moc neulehčila. Chůze je docela namáhavá, zvláště teď, kdy už začínáme i stoupat. Navíc jsem přesvědčen, že žádné ledopády nebudou. Nejraději bych to otočil a utíkal na Hvězdu (chatu), kde bych se v teple cpal něčím dobrým. Ale copak mi to Martina s Vláďou, oba natěšeni na novou podívanou, dovolí? Hlídají mě jako ostříži.

Křížíme stopu divokých prasat, která svými nízkými a tlustými těly prohrnula sníh do tvaru U. Zezadu zasléchám vtipkování o tom, jestli se tu prý neplazil nějaký vysílený turista. Stopa chvíli pokračuje naším směrem, a tak ji využíváme pro snadnější a rychlejší postup.

Po hodině a deseti minutách chůze se konečně napojujeme na červenou turistickou značku a začínáme se obalovat sněhem, jak se jeho mohutnou vrstvou, která zasypala terénní pěšinu, brodíme. Nevidíme si pod nohy a tak občas ztratíme rovnováhu, zapadáme a kácíme se na jednu nebo na druhou stranu. Skoro jako opilí. Namáhavá chůze nás zahřívá natolik, že se rozepínáme a otvíráme větrací otvory oblečení.A je to tu. V 10:29 se mezi stromy díváme na kousek ledového masivu. Tak přeci jen tu je! Mám z toho radost, že jsme sem nešli úplně zbytečně (i když žádný výlet v Broumovských stěnách není zbytečný!) a že uvidíme něco, s čím se člověk nesetkává každý den. Sestupujeme dolů k ledopádu a postupně se ukazuje jeho celá velikost. Vypadá to, že Martina i Vláďa jsou z něj nadšeni. Unešení tím nádherným dílem zimy jsme všichni.

Jsme u paty ledopádu, ohromeni jeho velikostí, a kocháme se jeho strukturou a zlato-žlutým zabarvením, kterého se mu dostalo díky pískovcovým skalám, z nichž vytéká. Fotíme ho jak to jen jde, protože postrádáme širokoúhlý objektiv (nebo motorovou pilu na odstranění jednoho překážejícího smrku - pouze vtip). Martina nedočkavě sundává batoh a chystá se na průzkum prostoru za ledopádem. Ano, dá se tam vlézt. Zbavujeme se také batohů, protože se nimi bychom se za ledopád neprotáhli. I takhle budeme mít co dělat.

Soukáme se úzkým prostorem za ledový závoj, za kterým mmusíme doslova na všechny čtyři, abychom se protáhli kolem velkého kamene. Ocitáme se pod menším převisem, kde se už můžeme pohodlně postavit. Jsme okouzleni pohledem přes ledovou stěnu proti světlu a asi 60 cm vysokým ledovým stalagmitem. Pořídili jsme několik fotek a stejnou cestou vylézáme z přírodní ledničky zase na světlo. "Krásný to bylo, bylo to jako v ledové krápníkové jeskyni. A studělo to! ", hodnotí ledopád Martina. "Bylo to jako z jiného světa. Skoro neuvěřitelný, že tady něco takového vyroste."

Když už jsme pořídili dostatek snímků, nabažili se té podívané a pocítili zimu, rozhodli jsme se pro odchod. V plánu je pokračovat po červené značce až na chatu Hvězda, kde si dáme něco dobrého. Rád bych se optal mých spoluvýletníků na dojmy, ale nejsem schopný je dohonit, jak už spěchají na Hvězdu.  Skrblík měl v očích Dolary, když se před ním někdo zmínil o penězích. Vláďa s Martinou tam teď mají steaky. Ale chápu to; po potěšení ducha je čas potěšit také tělo.

Brodíme se dál překrásnou zimní scenérií, kdy jsou skály a okolní stromy zasypány opravdu vysokou vrstou prachového sněhu, všude je klid a absolutní ticho. Je to tu jako na obrázcích Josefa Lady. Překážky ukryté pod bílou peřinou nás občas rozhodí tak, že jsme nuceni se trochu vyválet. S Martinou obdivujeme mohutný listnatý strom s vrstou sněhu větší než kolik je ho v celém Hradci, což neromantický Vláďa s vidinou blížící se flákoty nechává bez povšimnutí.

Zdá se nám, že trochu přituhuje, protože nám mrznou i chlupy v nose. Konečně jsme pod Supím hnízdem, ze kterého právě odchází parta kluků s holkou. Schody nahoru jsou tak zasypané sněhem, že se dají jen sjet. Škrábeme se tam, podrážky zasekáváme do ušlapaného a umrzlého sněhu. Je sice mlha, ale pohled ze Supího hnízda nám nesmí chybět. Občas foukne a v mlze se vynoří nějaká vesnička. "Je tady fakt krásně", hodnotím tu podívanou, "musíme tady postavit nějakou továrnu." (aby tu byla i práce).

Vláďa s Martinou se cestou pořád perou a koulují. Je to snad bitva o přežití? Ve 12:30 konečně přicházíme k chatě, kde nás trochu zarazilo upozornění na omezený provoz z důvodu nedostatku vody. Co to teda znamená? Naše oblíbené kyselo a flákota se konat nebudou? To snad ne. Naštěstí se nic takového nehrozilo. Jídla i pití bylo dost a dokonce jsme to završili výtečnou palačinkou, kterou Martina snědla jako první.

Po obědě jsme si museli u šéfa povinně vyzvednout vstupenku k prohlídce Broumovska z terasy chaty, kde si ji každý vypil. Byla totiž ve formě (prý) výtečné meruňkovice, takže jsem ji jako řidič výpravy odmítnul a byl vpuštěn pouze mezi dvěře. Loučíme se a po červené značce se vracíme k odbočce do Kovářovy rokle. Scházíme ji poměrně rychle a bez zbytečných zastávek, protože dole na jejím konci na nás možná čeká druhý dnešní ledopád.

Jenže když přicházíme k místu, kde jsme před lety při návštěve s Petrem nechávali běžky a odkud jsme k ledopádu už pokračovali pěšky, nemůžu si pořádně vzpomenout, kudy jsme tehdy šli. Vedu Martinu s Vláďou jen podle mlhavých vzpomínek. A to jsem si původně myslel, že místo druhého ledopádu si pamatuji velmi dobře. Procházíme to mezi malými skalkami několikrát křížem krážem, ale ledopád nikde. Nepoznávám ani žádné povědomé místo. Martině se rozbil zip na jednom z návleků, a tak ho provizorně přidělávám popruhy z batohu. Nic to dneska nevydrží.

Vracíme se zase dolů a pak to zkoušíme ještě jinou cestou. Jsou skoro čtyři hodiny a začíná se šeřit. Na poslední hledání si proto dáváme jen patnáct minut a pak to definitivně vzdáváme. Buď jsem se tu po letech ztratil já nebo ten ledopád. Co se dá dělat. Martina mě přesvědčuje, že se jí výlet i tak líbil. Pravda je, že ten první plánovaný ledopád je zajímavější, větší a hezčí.

Druhý ledopád, který jsme marně hledali (foceno v roce 2003)

Vracíme se tedy definitivně na parkoviště. Jsme příjemně unaveni, trošku vymrzlí a dnešní den hodnotíme velmi pozitivně. A také vidina teplého domova a horké bramboračky zahání malé zklamaní z nenalezení druhého ledopádu. Tak ho tu alespoň máme tak, jak vypadal v roce 2003.

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

Články
& akce