Přesně pět let nám trvalo, než jsme se vrátili na Hejšovinu a Bludné skály. Tentokrát zimní výlet svolal Jerry a zároveň objednal počasí, ve kterém, jak řekl Franta, byla krajina polských Stolových hor přímo kýčovitě krásná. Velkou výhodou bylo to, že jsme se tentokrát nebrodili v hlubokém sněhu a tak jsme okruh z Machovské Lhoty přes Hejšovinu a Bludné Skály stihli za parádních 6,5 hodiny.
Tento článek měl původně napsat Jerry, jako autor výletu. Ale nějak se z toho vyvléknul a tak teď budete bohužel ochuzeni o jeho vtipný styl psaní. Já to navíc vezmu hodně stručně, protože tohle je moje třináctá návštěva Hejšoviny. Na druhou stranu jsou stolové hory místo, kam se dá neustále vracet, a jsme rádi, že je máme hned za hranicemi v dosahu pěšího výletu.
Do Machovské Lhoty opět posíláme velkou pochvalu za přípravu parkovacího místa u samotné hranice. Sníh byl vyhrnut a naše tři vozy se tam pohodlně vešly. Proběhlo přezouvání do pořádných zimních bot a nasazení návleků do hlubokého sněhu. Zkušenost z roku 2012 nezůstala zapomenuta - tehdy byl nejenom velký mráz, ale také jsme se hodně bořili do čerstvého sněhu.
Z Machovské Lhoty - hraničního přechodu vyrážíme pár minut po osmé, protože jsme sem dnes všichni přijeli vzorně na čas. Za hranicí vlevo do známého kopce nám stoupání zpříjemňuje alespoň trochu prošlápnutý sníh. Nahoře vycházíme na louku, na které je rolbou upravená běžecká trať. Sníh je naprosto tvrdý a tak po ní můžeme pohodlně jít.
Pohled na Hejšovinu a omrzlé stromy v protisvětle ranního slunce by se dal nazvat kýčovitý.
Večer byla úplně jasná obloha, ale ráno jsme byli mírně rozladěni skutečností, že je zataženo. Ale už když jsme přijížděli k Hronovu, začalo se to trochu protrhávat a teď už slunce naplno prosvítá do chuchvalců mlhy zahalujících Velkou a Malou Hejšovinu (Szczeliniec Wielki/Maly) a omrzlé stromy v jeho paprscích nádherně září. Franta tu už s námi byl v létě na velmi povedené bajkové akci, ale pod silným dojmem té náhlé a všudypřítomné zimní krásy se neudržel a upustil silně emotivnímu zážitku větou ve smyslu kýčovitě krásné krajiny. S tím se nedalo jinak, než souhlasit.
Známou zkratkou, opět vyhrnutou a navíc se stopami po fat-biku (asi se tu jel nějaký závod), jsme došli na žlutou značku, po ní vystoupali ke vchodu do skal Velké Hejšoviny a k chatě na jejím severním okraji. Tady jsme se zastavili na jídlo z útrob batohů. Sice tu pěkně fouká, ale to měl vynahradit krásný výhled. Když jsme přicházeli, tak z mlhy ještě vykukovala Koruna (Broumovské stěny), ale vítr foukal tolik, že jsem se ani nesnažil rychle vyndat foťák. Bylo jasné, že se Broumovky hned schovají celé. A tak už zůstaly. A my tu během svačiny mrzli i bez výhledů.
Dalším jasným úkolem pro tento výlet bylo nevynechat roklinu Piekielko, což se nám nepodařilo před pěti lety, když jsme tu byli naposledy. Odbočka byla označena jako vstup na vlastní nebezpečí, ale pěšina tam byla prošlápnutá. Prošli jsme kolem vyhlídky Niebo a sestoupili do Pekla. Tady některým z nás něco vrtalo hlavou.
Sestup dolů byl po zasněžených a do ledu zalitých schodech trochu vo hubu, ale zvládli jsme to. Na druhé straně jsme vylezli nahoru a bylo jasné, co se nám před chvílí nezdálo - vlezli jsme do Pekla z druhé strany a teď jsme, po výstupu nahoru, mířili zpět k chatě. Tak jsme si některá místa prošli poprvé v opačném směru, než jsme byli zvyklí. Když jsme se napojili zpět na pěšinu, prošli jsme si krátký úsek ještě jednou a pak pokračovali dál.
Do Piekielka jsme se spíš doklouzali než sešli.
Na jednom z rozcestí jsme se opět strachovali, jestli vybereme správnou trasu, protože obě cesty byly hodně prošlápnuté. Ale už jsem tu byl mnohokrát a tak jsem si vzpomněl, že se po chvíli obě spojují, ale ta jedna vede nějakou úzkou skalní puklinou. Tak jsem tam váhající kluky poslal a následován Vláďou a Martinou (nebo ještě někdo šel s námi?) jsme šli pohodlnější cestou. Škodolibě jsme si potom na druhé straně na kluky počkali, jak po čtyřech vylézají ven, a ještě je při tom fotili.
Na závěr jsme si užili dvě vyhlídky na jižní straně, kde dnes fest foukalo, a nakonec každý svým způsobem zdolali opět zamrzlé schody dolů do Karlowa.
Dnes větrné vyhlídky na jižním okraji.
V Karlowě u obchodu jsme si dali druhou svačinu a vydali se směrem k Bludným skalám. Tentokrát jsem v mapě našel zkratku, abychom nemuseli jít po červené značce v hlubokém sněhu, jako před pěti lety. Za Karlowem jsme odbočili vpravo na silnici Machowska Droga a asi po 700 metrech od křižovatky jsme vešli vlevo na lesní cestu. Ta teda nebyla vůbec pod sněhem vidět, ale byly tu koleje od čtyřkolky a jedna z nich opět prošlápnutá turisty.
Měl bych tu zmínit, že se úplně zatáhlo a začalo docela foukat. Když jsem si sundal rukavici, abych se posunul na displeji mobilu s mapou, začala mi hned mrznout ruka. Dívat na mapu však nakonec nebylo potřeba. Cesta nás přivedla přesně tam, kam jsme potřebovali - k odbočce vlevo na pěšinu vedoucí do bludiště, kterou jsme hned poznali.
Poslední stoupání jsme zvládli opravdu rychle (mám pocit, že jsme celou dobu neustále mírně zrychlovali) a došli ke zrekonstruovaném vstupu do Bludných skal na východní straně (dřív tu byl opravdu jen východ ze skal). Tam jsme pořídili společné foto, na kterém se nás dnes sešlo hned osm, a roztrhli se na dvě skupiny při procházce bludištěm skal. Já s Vláďou totiž hodně fotíme a tak jsme zůstali vzadu.
Byla místa, kde nás všech osm muselo na všechny čtyři.
Všechny útvary i úzké trhliny mezi skalami, kudy se musí projít, mám už mnohokrát vyfocené v létě a ještě vícekrát v zimě, ale pořád je to tu fascinující. Na konci bludiště už na nás skoro netrpělivě čekají ostatní.
Vracíme se zpět kolem Bludných skal nejkratší cestou vedoucí po česko-polské hranici, kterou jsme ale nikdy dříve nešli. V posledním úseku dnešního výletu jsme snad opravdu ještě trochu přidali a po zelené značce rychle sestupujeme ve sněhu vyšlápnutou pěšinou dolů k osadě Ostra Góra. Tam už nastupujeme na silnici, podupáváním oklepáváme sníh a natěšeni na opravdové teplé jídlo spěcháme k autům.
Skalní útvar Muří noha (na snímku) si zahrál ve známém filmu, mladý muž Vláďa (na snímku) si zatím zahrál v neznámém filmu.
Celý okruh, i s malým blouděním kolem rokliny Piekielko, jsme zvládli za 6,5 hodiny, takže se můžeme v klidu stavit Na Mýtě na zaslouženou odměnu. Prostě povedená akce s přáteli v mrazivém dni. Už teď se těším na svůj čtrnáctý výlet sem.
Více fotek z dnešního výletu najdete ve fotogalerii k článku.
Kýčovitě krásné Stolové hory
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 2 | přidat komentářČlánky ze stejné lokality
- Bludné skály na ledu v rubrice Výlety a turistika (2019)
- Hejšovina a dinopark Karlów v rubrice Výlety s dětmi (2018)
- Víkendový útěk za kopečky v rubrice Výlety a turistika (2017)
- Krátký okruh Stolovými horami v rubrice Bike (2016)
- Stolové hory v mrazu a sněhu v rubrice Výlety a turistika (2012)
- Góry Sowie, Stolowe a Broumovsko v rubrice Bike (2010)
- Zimní bivak Biale Skaly v rubrice Hory (2010)
- Bludné skály v moci noci v rubrice Výlety a turistika (2009)
- Hejšovina a Bludné skály pod sněhem v rubrice Výlety a turistika (2007)
- Bikemise do Polska - na sever a na jih! v rubrice Bike (2007)
Foto k článku