nacházíte se: úvodní strana > výlety > Návrat na Hejšovinu

25. listopadu 2006

Návrat na Hejšovinu

Když jsem se s Vláďou poprvé vydal objevovat krásy blízké Hejšoviny a Bludných skal, nacházejících se jen pár kilometrů za polskými hranicemi, netušil jsem, že se sem budu tak rád vracet. Téměř přesně po dvou letech od naší první návštěvy, hodlám krásu Hejšoviny ukázat Martině. Tak jako minule, i dnes volíme stejné výchozí místo – Machovskou Lhotu, kde se po zaparkování rozhoduji pro výměnu moirového trika s krátkým rukávem za rolák ze stejného materiálu, protože je docela chladno. Vlastně je na tuto dobu dost teplo, před dvěma lety jsme si tu užili sníh a mráz. Teď je zataženo a zalesněné vrcholky okolních kopců mizí v mracích.

V 8:45 vyrážíme vstříc pěšímu přechodu do Polska. Procházíme brankou, pár kroků přes území nikoho a už míjíme opuštěnou strážní budku na polské straně. Několik metrů za ní opouštíme cestu do Karlówa a necháme se směřovat zelenou značkou vedoucí zažloutlou trávou stoupajícím vrchem do šedého smrkového lesa s roztroušenými osamělými holými listnáči. Lesní stezka se napojuje na starou rozbitou kamenitou cestu, jenž zdolává poslední strmé stoupání několika zatáčkami, aby nás vyvedla ven na okraj rozlehlé louky. Ještě kousek jdeme po zelené značce podél lesa a po chvíli se stáčíme na skoro neznatelnou pěšinu, značenou tentokráte modře. Pěšina prochází malým remízkem, za kterým se rozšiřuje na polní cestu, křižující několik jí podobných v členitém zvlněném terénu pokrytém žlutou podzimní trávou. Z okolních holých bříz, kterým mezi šedivými opadanými větvemi kontrastně prosvítají bílé kmeny, vyčnívá několik sytě zelených smrků. Dnes jdeme opravdu v pohodě, protože máme v plánu jen prohlídku skal na stolovém vrchu Szczeliniec Wielki, česky Velká Hejšovina, který se nám po chvíli objevuje s vrcholem lehce přikrytým nízkými mraky. Mám z toho radost, protože při mé první návštěvě zde právě hustá mlha vytvořila ve skalách nenapodobitelnou tajemnou atmosféru. Jenže tenkrát byla viditelnost tak na 30 metrů.

Pohled na Malou a Velkou Hejšovinu od Pasterske Góry

Stále jdeme po polní cestě, vlevo před námi sledujeme svůj cíl a pozorně se díváme i pod nohy, protože je tu spousta mokřin, kaluží, bláta a bobků. Také obdivujeme temné pokroucené stromy bojující o přežití, rostoucí nepravidelně kolem cesty. Opouštíme modrou značku, odbočujeme vlevo na zelenou a pokračujeme po cestě vedoucí mezi stromy, kde se zdravíme s dnes prvním pocestným, až přicházíme na malé parkoviště. Odsud už nás povede žlutá značka, která začíná u průchodu v dřevěné ohradě. Teď už nás čeká poměrně prudké stoupání terénem plným stromů, kořenů a kamenů. Na podzim nemáme díky práci a škole už tolik času cestovat nebo vyrážet na kolo, takže se tu slušně zadýcháváme. No, ale zase tak hrozné to není. Tělo si rychle zvyká na námahu a už docela rychle stoupáme poslední přírodní schody tvořené kořeny a kameny, až se terén nakonec svažuje a téměř po vrstevnici přicházíme k již opravdovým kamenným schodům vybaveným zábradlím. Po nich stoupáme k chatě stojící na severním okraji Hejšoviny. Cesta sem nám vskutku volným tempem trvala hodinu a čtvrt.

Oproti předloňskému roku, kdy byla chata zcela opuštěná, zavřená a ojíněná, je teď otevřená, opravená a z komína se kouří. Zastavujeme se na první vyhlídce, odkud můžeme pozorovat dlouhý zalesněný hřbet Broumovských stěn s vystupujícími skalami. Ještě, že jsme se sem dnes vydali: Martina vyfotila skupinku polských turistů a já jiným potvrdil, že to co vidí, jsou opravdu už Čechy. Obcházíme otevřenou chatu, míjíme zavřenou pokladnu u vstupu do skalního labyrintu a kličkujeme po vyznačené pěšině vedoucí porézně členitým terénem tvořeným skalními útvary a různě popadanými balvany porostlými mechem nebo stromy, mezi a pod kterými se tvoří sluje a hluboké díry. Martina trefně porovnává až banální Adršpašské skály se zdejší divočinou.

Z vyhlídky

Kolem masivu, který tvarem připomíná zkřížené nohy na zádech si hovícího obra Koloděje, přicházíme na nejvyšší bod skal, vyhlídku, na níž se stoupá po kovovém schodišti. Dost dlouho jsme tu pobyli. Ne proto, že bychom se snažili přečíst názvy vrcholů a měst na orientační ceduli zcela zničené sgrafity, připomínající tak pochmurné zdi podchodu u hradeckého Futura, ale nechali jsme se tu zdržet krásným výhledem na blízkou krajinu a v té vzdálené tušili známá místa zastřená oblačností.

Sestupujeme z nejvyššího bodu a pokračujeme stezkou neustále zalomenou podle vybíhajících skal, kterým se snaží přizpůsobit i prkna, položená na mnoha místech. Míjíme skalní útvar, který zřetelně připomíná nějakého netvora s opravdu naštvaným výrazem a shlížejícího dolů do krajiny. Necháváme ho raději na pokoji a mizíme. Jdeme k další vyhlídce, kde si vybalujeme svačinu a zahříváme se rukavicemi a horkým čajem z termosky. V klidu si popíjíme English Breakfast, když jsem se náhle lekl při šlápnutí do prázdna doprovázeného šplouchnutím vody. Už jsem myslel, že padám někam dolů do lesa do tlejícího listí. Ale to jsem si jen nevšiml jedné zvětralé prohlubně plné zatuchlé vody, kterou jsem měl přímo za sebou.

Sytí a zahřátí kráčíme po okraji hory k Peklu – místu, kam se po úzkých schodech sevřených v přítmí mezi vysoké vlhké stěny spouštíme do propasti. Vysoko nad hlavou, nad okolní hradbou hladkých skal, vidíme obrysy několika stromů kontrastujících s bílou oblohou. V tomto ponurém místě tvoříme veselou společnou fotku a dále se prodíráme úzkými průlezy mezi mohutnými bloky pískovců, až docházíme ke schodům vedoucím opět vzhůru.

Po nespočetném množství zatáček vlevo a vpravo, několika průlezech a hřbetuohnutí přicházíme k jižnímu okraji stolové hory. Tady jsou dvě rozlehlé vyhlídky, viditelné i mezi sebou navzájem. Trochu tu fouká a zároveň se odněkud snaží proklubat sluneční paprsky. Zvysoka se díváme na vrcholky smrkových lesů obklopujících bezprostřední okolí hory i vzdálenější kopce, jejichž sytá zeleň je přerušována žlutozelenou barvou pastvin a luk. Já i Martina se věnujeme focení a užíváme si krásný den. Vždyť nás od cedule s nápisem POWROT dělí jen pár kroků. A tak se loučíme s Hejšovinou a po schodech sestupujeme dolů.

Vyhlídky na jižním okraji stolové hory

Mezi několika ještě otevřenými stánky, sklenicemi zakalených okurek, naloženým pstruhem a řezbářovými díly přicházíme do Karlówa. Za prvním obchodem v hrázděném stavení, ke kterému je přilepená ošklivá bílá přístavba z nenahozených ytongových cihel, odbočujeme vpravo do polí, kam ukazuje i zelená značka. Ještě se ohlížíme za masivem a rozeznáváme vyhlídky, ze kterých jsme před chvílí shlíželi. Pak se terén zalamuje zase dolů a my se napojujeme na cestu, jenž jsme před třemi a půl hodinami opustili. Přírodní scenérie nám tu připadá nějaká krásnější a členitější než ráno. Přisuzujeme to pohledu v opačném směru i sklánějícímu se slunci. Pak se už po stejné cestě vracíme k turistickému hraničnímu přechodu do Machovské Lhoty.

       
Jedno místo, tři roční období

Ještě se rozhodujeme pro krátkou neohlášenou návštěvu Dany a Petra na jejich chalupě, ale asi se také vydali někam do skal. Tak se s krásným Broumovskem loučíme a na závěr se zastavujeme na jídlo v restauraci Na Mýtě v Bezděkově se sladkou tečkou za dnešním výletem v podobě zmrzlinového poháru.

• Použitá mapa: KČT č. 26 - Broumovsko, Góry Kamienne a Stolowe, 2. vydání 2002.

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

Články
& akce