Máme v plánu prohlídku hradu Kokořín a chceme ji spojit s nějakou kratší túrou, abychom poznali další rokliny Kokořínska. Jako východiště jsme vybrali Sedlec u Mšena, kde můžeme zdarma zaparkovat a přitom projít dvě rokliny, které nás příjemně překvapily.

Po červené značce klesáme vsí dolů, jdeme kolem rybníka a opouštíme silnici na dnes velmi blátivou a místy dost kluzkou pěšinu. Asi tudy moc lidí nechodí, což je škoda, protože nás začíná obklopovat krásná roklina, malebné skály a skalky. Myslel jsem, že to bude budná cesta, ale roklina Kočičina (jak by se měla jmenovat) nás překvapuje malebností a divokostí. Ale asi jsme jediní,kdo tu letos v sezóně projde, tedy vzhledem k tomu, jak pěšina zarůstá kopřivami a ještě nějakým nepříjemným zelením.

V roklině Kočičina

Pak pokračujeme Kokořínským dolem, který ne výrazně širší a vede tudy polní cesta, k rozcestí U Grobiána. Až sem jsme nepotkali ani nohu. Po červené značce jdeme dál kolem rybníka k hradu Kokořín. U parkoviště se nám naskýtá smutný pohled na opuštěné a chátrající staré hotely u starého koupaliště, které byly dříve chloubou Kokořínska.

Cesta k hradu vede zkratkami mezi serpentinami silnice, takže jsme u hrady za chvíli. Foto před hradem na dřevěném mostu a jdeme dovnitř. Koupili jsme vstupenky, ale před začátkem další prohlídky máme dost dost času, který využíváme k prohlídce hradní věže, tedy spíše vyhlídce z ní do okolních polí a na samotný areál hradu.

Areálu dominuje protější obdélníková (nebo kožná lichoběžníková, už nevím) věž, ve které se odehrává prakticky celá prohlídka. Zajímavé je, že si hrad koupila rodina Špačkova jako zříceninu a opravili ji do stavu, který známe dnes. Hrad je hezký, ale návštěva bez průvodce by stačila. Zvlášť, když jsme se nedávno namlsali tak netradiční návštěvy na Hrádku u Nechanic, se nám tady nelíbilo to obvyklé unylé monotónní odříkávání nezáživných údajů s jednou až dvěma otázkami pro návštěvníky (to abychom úplně neusnuli).

Nádvoří hradu

Na oběd jdeme do restaurace Pobuda, která je dole u parkoviště. Po minulé zkušenosti jsem řešil známé Hamletovo dilema: JÍST ČI NEJÍST? Zvolil jsem kompromis a dal si jen vývar, ale ta voda z masoxu by se neměla nazývat vývar. Se divím, že tenhle podvod ještě neřeší EU, když RUM už může být jen ze třtiny. Jediným inovatitvním kladem této podprůměrně vařící restaurace jsou plácačky, které jsou volně k dispozici a kterými můžete odhánět otravné vosy.

Od restaurace stoupáme mezi několka chatkami do rokliny značené zelenou, která postupně stoupá mezi skály a postupně se dostáváme do hezké krajiny. Nahoře jsou skály děravé tak, že kam se hrabe přirovnání s Ementálem, a děti zkoumají snad všechny větší okna a dutiny.

Já odbíhám po naučné červené na blízkou vyhlídku na Kokořín a Kokořínského dolu. Cesta k ní je velmi příjemná pěšina klikatící se témeř po vrstevnici. Z vyhlídky jsou vidět jen horní části hradních věží, další výhled, stejně jako dolů do údolí, je zakryt stromy. Jedna fotka a vracím se zpět na zelenou značku.

Turistická cesta na zelené značce

Ta  je od rozcestí doslova zaříznutá ve vytesané pískovcové skále. Zajímavé. Nahoře je ještě jedna odbočka k blízké vyhlídce, ale Kokořín je už hodně daleko a fotka nebude stát za nic. Teď už jdeme běžným lesem po vyšlapané pěšině, zkály ustoupily a zmizely. Z lesa vycházíme na pole a kdyby to tu člověk neznal, tak ho ani nenapadne, že je jen pár set metrů od tak krásné a členité krajiny. A asi to nikoho ani nenapadlo, protože jsme tu úplně sami.

Polní cesta je lemována tunami zralých a moc dobrých špendlíků, na kterých si pochutnáváme. Pak je tu už jen silnici a po ní docházíme zbytek výletu do Sedlece k autu. Parádní výlet!