Já vím, že předpověď na dnešek zase není nic moc. Má se oteplovat a v nižších polohách pršet. Jenže před dvěma dny parádně nasněžilo a sníh + skály = parádní výlet. Tento fakt mě o sobotním ránu vytáhnul brzy z postele, abych stihnul vlak s rozumným příjezdem do teplického skalního města.
Vystupuji na zastávce Teplice nad Metují skály, u vstupu platím zimní sazbu 60 Kč za dospělého a mířím do panenské zimní přírody, tedy téměř - přede mnou už totiž jsou ve sněhu nějaké stopy. Je mlhavo, velmi drobně mží, skoro neznatelně, ale stromy i skály jsou zasypány bílou nadílkou v hojné vrstvě. Takže paráda!
Stopy pokračují rovně, kovové schodiště nahoru k vyhlídce Střmen nechaly pod netknutou vrstvou sněhu. Je to jasné, dnes nelze očekávat žádný daleký výhled, ale já nahoru půjdu. Za prvé: tady je to spíš o pohledu pod sebe do skal; a za druhé: kdo ví, kdy se sem zase vypravím. Když jsem vystoupil až k úpatí finální skalné pasáži, pociťuji, že taky dost fouká. Zdolávám dřevěné schůdky až na vrchol. Tady už fičí a navíc mám objektiv foťáku neustále plný drobných kapiček.
Závěrečné schůdky na vyhlídku bývalého hradu Střmen
Po sestoupení dolů pokračuji dál po modré turistické kolem mohutného bloku Skalní brány, dnes bíle ozdobené, k rozcestí u Horolezecké chaty. Nestačím se divit - na kamenném základu, kam jsme kdysi vybíhali po schodech, stojí nová horolezecká chata. Tedy nová pro mě, naposledy jsem tudy šel asi před deseti lety.
Poblíž je přístřešek se dvěma stoly. Blíží se dvanáctá a já začínám mít hlad. Tak se tu na chvilku zastavuji a z batohu vyndávám svačinu a termosku s čajem. Kromě plného žaludku mi náladu zlepšil i fakt, že před nějakým časem ustal ten drobný déšť. Snad to tak vydrží po zbytek dne.
Od horolezecké chaty pokračuji po modré značce v doporučeném směru, tedy k jihu. Přicházím na Velké Chrámové náměstí, prostranství obklopené vysokými pískovcovými věžemi. "Je tady fakt krásně", říkám si zatímco kroutím hlavou jako výr a doslova vejrám na skály kolem sebe, jejichž tvary jsou krásně dokresleny sněhovou pokrývkou. Hned po průchodu užším místem následuje Malé Chrámové náměstí. Jak se otepluje, sype se ze skal sníh a s žuchnutím nebo plesknutím dopadá na zem. I ze stromů sníh opadává a už několikrát jsem dostal dávku na čepici. Snad to nepoškodí ten zbytek, co mám pod čepicí :-)
Modrá značka se přede mnou rozdvojuje, což mě trochu mate. Vidím, jak míří rovně do vysokánské skalní štěrbiny, ale zároveň obchází skalku vpravo. Když jsem tedy nakouknul vpravo, došlo mi, že se značky kousek dál zase spojují. Jdu tedy rovně mezi vysoké skály stojící jen kousek od sebe, až se postupně otvor nad nimi uzavírá. Jsem ve Skalním chrámu a doslova zírám. Zdroje udávají jeho výšku 50 metrů. Je to opravdu monumentální místo.
V monumentálním Skalním chrámu
Z chrámu vycházím boční brankou a opět se připojuji na modrou značku. Venku se mezitím dalo opět do drobného deště. Po levé ruce mám omrzlou Martinskou stěnu. Strašně rád bych se na chvíli zastavil a udělal pořádnou fotku, ale déšť mi to nedopřává; objektiv je hned mokrý a žádnou clonu ani igeliťák nemám. Zastavuji se až na malém výběžku, ze kterého je pěkně s odstupem vidět na okolní skály. Fotku jsem zaplatil sněhem, který mi ze stromu spadl přímo za krk.
Přede mnou je rozcestí se zelenou značkou Záboř, ale já dokončuji okruh po modré a Anenským údolím se vracím k rozcestí u Horolezecké chaty. Ještě před Sibiří docházím kluka vyzbrojeného lopatou, koštětem a sluchátky a hned je mi jasné, čí dílo byla ta proházená pěšina na šířku lopaty, která se sem táhla už od vchodu do skal. Zdravíme se a prohodili jsme pár slov. Pak se zase ponořil do práce a poslechu hudby a já do chladné soutěsky Sibiře. Na jejím konci se objevuje pískovcová branka a já vím, že jsem zpět u chaty.
Rozpršelo se víc, než bych si přál a sníh začal viditelně mizet. Chvíli váhám, jestli nemám svůj další plán přehodnotit a vrátit se k vlaku, ale je ještě brzy a chci se podívat do míst, kde už jsem také dlouho nebyl. Co se dá dělat, holt tam půjdu ve špatném počasí.
Kousek se vracím po modré až k rozcestníku U sekery, kde opouštím modrou a jdu na jih po žluté značce - spojnici na zelenou. Po zelené pokračuji k jihu k vrcholu Čáp. Ráno jsem se ještě brodil 20 až 25 centimetry příjemného sněhu, teď to vše zplihlo na nějakých 8 cenťáků úplně mokrého sněhu. Do toho neustále prší, fouká a je mlha. A protože tady vede cesta běžným lesem, není nic, co by mě rozptýlilo. Změna fádní lesní pěšiny přišla v podobě schodů, které usnadňují cestu na hřebínek, který na jiho-západě končí vrcholem Čáp.
Tak takový je dnes výhled z rozhledny Čáp
Na hřebínku se značka stáčí vpravo a po průchodu kolem několika skalek se mezi stromy v mlze vynořuje stavba rozhledny. Není nic vidět, ale nahoru musím. Vítr, déšť se sněhem, ojíněné skály a v mlze mizející les je jediné, co můžu spatřit. Tak jsem si alespoň obešel cedule s vyobrazením a popisem hor a míst, která lze odsud vidět. Naposledy jsme na této rozhledně byli na podzim 2015, tak abych si to připomněl. Jen jedno malé upozornění - Ruprechtický špičák neměří 936 metrů, jak uvádí popiska.
Od rozhledny pokračuji po zelené a žluté do osady Skály. Mám v plánu zastavit se v restauraci zámečku Bischofstein na něco k jídlu. Hlad sice nemám, protože jsem před chvílí dojedl druhou housku, ale něco se do mě vejde a navíc bych si trochu osušil bundu a batoh. Jenže všude je pusto, do dvora se ani nedá dostat a ve sněhu, který ho zasypal, není jediná stopa. No nic. Jdu jen na skok podívat se na Černé jezírko.
Bischofstein
Turistický ukazatel u zámku mi říká, že mě přes Jiráskovy skály k nádraží v Teplicích čekají ještě 4 kilometry. Chůze ve sněhu bude sice pomalejší, ale když trochu přidám, měl bych stihnout vlak za hodinu. Čekat pak totiž další hodinu na ten následující se mi rozhodně nechce. A tak se svižným krokem vydávám lesem po žluté. Sem tam jsem zahlédnul srnku, i ve sněhu byla spousta jejich stop. Ty mě nechávaly klidným, narozdíl od rozryté cesty a blízkého okolí od divokých prasat. Nejvíc jich bylo mezi Kapličkou a pramenem U sv. Huberta. Stopy divočáků navíc vypadaly dost čerstvě. Nerad bych se tu s nějakým nevrlým kancem potkal.
Konečně však vycházím na louku a brzy jsem v Teplicích. V závěru mě jen zmátl fakt, že turistická značka vedla za plot. Ale byla tam otevřená branka, tak jsem pokračoval dál k nádraží. Ale náhle stojím před lávkou přes Metuji a schody nahoru k nádraží, která je zatarasena plotem dole i nahoře. S tím jsem nepočítal. Vlak mi co chvíli pojede a jinou cestu už nemám čas hledat. Musel jsem to přelézt. Nahoře se povídá něco o soukromém pozemku a že sem pěší musí po silnici. Tak s tím počítejte, že po žluté už tudy neprojdete.
Dnešní výlet byl jinak super, ale budu muset do Teplických skal vyrazit brzy znovu. A za lepšího počasí, tohle krásné místo si to zaslouží.
Teplické a Jiráskovy skály
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 3 | přidat komentářČlánky ze stejné lokality
- Století zapomenutá cesta v rubrice Výlety a turistika (2020)
- Zřícenina hradu Adršpach v rubrice Výlety a turistika, X-mas (2015)
- Skály a rozhledna Čáp v rubrice Výlety s dětmi (2015)
- Blátivé Specialized Rallye Sudety v rubrice MTB závody (2014)
- Prameny Metuje v rubrice Za prameny (2013)
- Z Ádru do Teplických skal v rubrice Výlety a turistika (2012)
- Specialized Rallye Sudety 2012 - trošku závodně? v rubrice Bike, MTB závody (2012)
- Teplické skály na přelomu zimy a jara v rubrice Výlety a turistika (2011)
- Rallye Sudety (ne)závodně v rubrice Bike, MTB závody (2009)
- Stolová hora Ostaš v rubrice Výlety a turistika (2009)
Foto k článku