Strádovské Peklo a rozhledna Boika

Nedávno jsem tohle místo objevil při bajkovém švihu a zalíbilo se mi tolik, že když jsme vymýšleli kam na rodinný výlet, bylo jasno. Jen bylo potřeba vymyslet trasu vhodnou pro pěší přesun. I s ohledem na místo a čas oběda jsem nakonec jako výchozí bod vybral osadu Libáň u Nasavrk.

Při studování mapy jsem nenašel žádné parkoviště, ale využil jsem vhodné obslužné komunikace k jednomu průmyslovému areálu na jihu Drahotic, kde se dalo zaparkovat podél plotu (následující mapa ukazuje start v Libáni). Prošli jsme Drahotice a v Libáni se dali po zelené značce přes silnici 37 směr zřícenina hradu Strádov.

Míříme třešňovou alejí k lesu. Po nedávných deštích je tu svěží vzduch a kaluže v kolejích lesní cesty. Cesta mírně klesá a když se přibližujeme k řece, klesání je výraznější. Odbočujeme mezi skály a stromy, abychom se podívali, co zbylo z hradu Strávov. Prakticky jen jedna ucelená kamenná zeď a pár sotva znatelných valů. Všude jsou již vzrostlé stromy, ale průhledy mezi nimi vidíme dolů na řeku i na to, jak prudký svah to je. Z vyhořelého ohniště ještě stoupá kouř a vypadá to, že tu někdo na dnešek bivakoval.

Pokračujeme dolů po zelené značce a brzy přecházíme starý kovový most přes krásnou řeku Chrudimku v malebném údolí. Dětem se tu začíná nejvíce líbit ve chvíli, kdy mohou sejít na břeh a hrát si u vody. Je krásný den, trasa před námi není dlouhá, a tak ani nikam nespěcháme.

Od mostu cesta stoupá do takové malé skalní stěny, ve které je vytesána několik metrů nad řekou a chráněna kamennou zídkou. Pak zase klesá dolů a dál už vede přímo podél řeky. Úplně pohodová a nenáročná trasa nás stínem lesa a zurčením řeky přivádí k rozcestníku Strádovské peklo. Pokračujeme dál podél ohybů řeky k dalšímu mostu, po kterém přecházíme na druhou stranu k Pekelskému mlýnu. Opět příjemné místo s trochou sluníčka na krátkou zastávku a občerstvení.

Další úsek vede mezi řekou a chatkami, kde je dnes opravdu dost živo. Stříhají se ploty, seká tráva, řeže dříví, natírá chata, ale také se připravuje gril, který o sobě dává vědět celému údolí těžkým tmavým kouřem. Míjíme odbočku Peklo, odkud stoupá modrá turistická značka do Nasavrk. Za odbočku je ještě u několika chatek živo, ale u těch posledních už k nám promlouvá jen ze dřeva vyřezaný Indián a další nejrůznější postavy a zvířata. Ale řezbář-autor musí být moc šikovný.

Rozptýleni dřevěnými výtvory jsme málem přehlédli pěšinu odbočující dolů vpravo z cesty, která vede k Hradišťskému vodopádu - jednomu z cílů našeho dnešního výletu. Našli jsme asi 70 cm vysoký skalní stupeň, ze kterého tekl čůrek vody. A to je dnes po deštích. No nic, i tak jsem to vyfotil.

Od vodopádu stoupáme vzhůru po lesní cestě vysypané drobným štěrkem k jihu. Opouštíme les a míjíme louky a pastviny a vstupujeme do Hradiště. Z jedné zatáčky se vyřítil cyklista tak, že nás málem smetl. Odsud nás bohužel čeká pechod po silnici do asi 1 km vzdálených Českých Lhotic. Jinou variantu kudy jít jsem nenašel. Naštěstí je tu úplně minimální provoz. Cesta v několika zatáčkách stoupá a za tou poslední se nám už ukázala rozhledna Boika. Nejdřív ale ještě musíme projít vesnicí.

U rozhledny se střídá jedno auto za druhým, ale každý se tu zdrží tak sotva pět minut. Když jsem tu byl před čtrnácti dny, byl úplně krásný výhled na severo-východní pohraniční hory Královéhradeckého kraje. Dnes je silný opar a viditelnost jen několik kilometrů daleko. Škoda. Tak jsme se podívali alespoň tak, kam jsme dohlédli a pod rozhlednou něco malého snědli. Brzy totiž dojdeme na oběd.

Pokračujeme k východu, ještě kousek po polní asfaltové silnici, která nálhe končí a za křovím už pokračuje krásná pěšina. Ta klesá k Debrnému potoku a na druhé straně stoupá na louky. Tady se už děti ptají, kde že to dáme ten oběd a samozřejmě jsou strááášně unavené.

Nasavrky nás vítají střelbou. Máme trochu strach vejít na hlavní ulici, ale pak se ukazuje, že jde jen o nějaké petardy. Ale co s nimi mají společného hasiči, kteří tu dnes mají soutěž, teda nevím. My máme zamířeno k zámku, kde je již osvědčená restaurace Pod Lipou. I napodruhé to vyšlo a všem nám chutnalo.

Když se chytáme k odchodu, blíží se nad nás mračna. Chvíli to bylo nadějné, že nás to mine, ale nakonec nás to na chvíli lízlo, že jsme se museli obléknout do bund a pláštěnek. Ale když jsme došli podchodem opět na druhou stranu silnice 37 k osadě Ochoz, bylo zase po dešti a vyklubalo se slunce.

Po polní cestě, jinak cyklotrase 4121, kde jsme nepotkali ani jednoho cyklistu, jsme došli zpět na okraj osady Drahotice. A já mohl na otázku: "Jak je to ještě daleko k autu?" jen ukázat prstem k asi 300 metrů vzdálenému plotu, u kterého se blýskala mokrá střecha našeho auta. Ale mám radost, že se vybrané místo a dnešní výlet líbil celé rodině.