Výlet na Sněžku za teplem

Konečně! Od října jsem byl jenom na jednom výletě – v Teplických skalách a tak s příchodem nového roku nastal ten pravý čas na další výlet do přírody. Zatímco v Trutnově je slušná zima a nehezké počasí vůbec, na horách jim prý svítí sluníčko a teploty se pohybují někde kolem nuly a snad i výše. Webové kamery ukazují samé nádherné záběry a tak je rozhodnuto. Stejně jako vloni, tak i letos se cíl nachází na horách a to zrovna na té nejvyšší.

Protože jsme se rozhodli s bráchou docela nečekaně, přidal se k nám jenom Martin, kterého jsme nabrali ráno cestou. Nehezké počasí a zima panují i v Peci. Je hezké, že brácha zaparkoval zdarma na parkovišti, ale to je na druhém konci Pece a tak se ještě k nástupu na zelenou značku projdeme. Ještě před vstupem do lesa vidíme, že nahoře je opravdu hezky.

Z mraků vykukující Černá hora

Sněhu moc není, cesta je vyšlapaná a tak se jde pěkně. Po chvilce stoupání mi je takové teplo, že bunda mizí v batohu a rukavice s čepicí často sundávám a po vychladnutí opět oblékám. Kolem půl desáté přicházíme na Růžohorky. Svačíme, kocháme se výhledy a vyhříváme se na sluníčku. Teploměr umístěný na boudě ukazuje krásných plus 8°C. Zanedlouho po nás přichází pár lidí s velikánskými psy a nás moc pobaví, když si uvědomíme, že by hafanům jistě nedalo moc práce skočit do kuchyně, když je kuchař zabraný do práce, okno otevřené a díky sněhu docela nízko od země.

Studniční hora a Obří důl ze Sněžky

Stará poštovna


Nová poštovna

Nevím proč, ale brácha dneska nějak moc pospíchá a tak musíme jít, protože klíčky od auta má on. Po žluté pokračujeme dál. Cestou trošku fotíme, ale nic nového nebo zajímavého tady není. Modrá obloha bez mráčků, sníh a příjemná teplota nás budou provázet asi celý den. Jsme tu sami a to krásné ticho naruší až spuštění lanovky. Už aby ji buďto zrušili nebo udělali novou. Oproti loňsku není lepší jenom počasí, ale i sněhová pokrývka Sněžky. Není tady taková ledovatka, sněhu je méně a tak se stoupá pěkně. Jéé, málem bych vám zapomněl říct jaká je krásná inverze. Z Černé hory vidíme jenom vysílač a rozhlednu, jinak je to pod námi jeden veliký mrak. Na vrcholu hory už je pár lidí. Budovy zde postavené jsou obalené namrzlým sněhem a vypadá to moc pěkně. Dokonce se dá trošku koukat i na tu hybridu poštovnu, protože když je schovaná pod sněhem, není vidět co je to vlastně za příšeru. Jeden by řekl, že je to jenom hranatá hromada sněhu. Škoda, že v létě tomu není také tak.

Zatímco já si užívám krásné chvíle na horách, brácha s Martinem už sestupují dolů. Už asi nic nevyfotím, množství lidí se zněkolikanásobilo a tak raději utíkám pryč. Cesta dolů není ještě klouzačkou, ale i tak se to občas pěkně smekne a když vidím, jak opatrně všichni kolem chodí, zastavuji na první vyhlídce nad Obřím dolem a na boty upínám mačky. To je paráda! Ne, že bych teďka dolů utíkal, ale jdu o poznání rychleji a vypadá to, že kolemjdoucím to asi nějak moc vrtá hlavou. Dole se potkávám s bráchou a než vše uklidím do batohu, zase mi o kus utečou. Tady už musíme dávat pozor na běžkaře, protože už jsou v přesile. Cesta na Luční boudu utekla v pohodě, stejně tak i dále, na Výrovku, se nic mimořádného neudálo. Počasí je stále krásné a před lyžaři stíháme úspěšně uskakovat.

Pohled do Polska

Jednu nepěknou věc si ale uvědomuji – nemůžeme tady být pořád a chtě nechtě musíme sestoupit dolů, což znamená, že teplo a sluníčko budou pomalu ustupovat, až zmizí úplně. Vůbec se mi do toho nechce. Nudnou cestu od Výrovky dolů do Pece naruší až partička stojících běžkařů, když jeden z nich za námi křikne, že jdeme ze Sněžky a že to jsme my, ti lidé z webové kamery. Má pravdu a tak se loučíme a pomalinku sestupujeme do zimy, která panuje v údolí.

Když potom o pár minut později vystupuji u garáže z auta, mám pocit, že asi zmrznu. Ovšem při vzpomínce na hezké počasí, které nás celý den provázelo, mi je hned tepleji a už se těším, až se doma podívám na fotky a udělám si pořádný hrnek teplého čaje.