Minulý rok na podzim jsme nepodnikli žádný výlet a do Velikonoc je to ještě poměrně daleko. Měli jsme sice naplánovanou pěknou trasu z Nového Města nad Metují přes Sendraž do Pekla, ale nějak nevyšel čas na to ji uskutečnit. Proto jsme se bez dlouhého váhání rozhodli ji absolvovat právě teď. A po dlouhé době vyrážíme opravdu v komorním složení: Jirka, Martina, Vláďa, Vlaďka a já. Navíc za neskutečně přejícího počasí!
Ještě večer před výletem konzultuji počasí s předpověďmi na několika serverech. Tu nejoptimističtější, ve které hlásí právě pro Náchodsko úplně jasno, si ani nedovoluji ostatním sdělit a raději zůstávám u následující varianty: "Počasí bude všelijaké, spíše chladno a možná polojasno, ojediněle sněhové přeháňky. Tlaková tendence: mírný, postupně slabý vzestup. Rozptylové podmínky: dobré." Energetický stupeň a odběr zemního plynu a svítiplynu nechávám bez povšimnutí.
Když ráno vstáváme, protrhané mraky dávají velkou naději, že dnes bude opravdu pěkný den. Ale sami tomu malému zázraku v podobě tak razantního vylepšení počasí - a právě jen pro dnešní den, nemůžeme uvěřit, přestože nás první sluneční paprsky oslňují přes ušmudlané okénko osobního vlaku do Týniště. Tady máme 30 minut čas, než nám pojede další spoj do Nového Města. Po příjezdu ještě několik dlouhých minut vyčkáváme na příjezd vlaku z druhého směru, kterým má přijet Vláďa, abychom dnes byli kompletní.
Cestou vlakem jsme úspěšně zdolali lahvinku Ferneta, aby ji Jirka nemusel nosit v batohu. Když o této příhodě Vláďovi vyprávíme, bylo mu to tak líto, že v zahrádkářských potřebách koupil další. Postávaje u výlohy obchodu si marně lámeme hlavu nad tím, na co zahrádkáři potřebují Fernet. Snad k hubení krtků :-)
Trasa našeho výletu
V plánu máme asi 17. kilometrový pěší okruh z Nového Města nad Metují vedoucí po zelené turistické značce přes Pavlátovu louku a údolím Libecheňského potoka do Libchyně a na Sendraž, odsud po modré přes Sendražský kopec s rozhlednou a dolů do Pekla a nakonec po červené zpět do Nového Města.
Vzhůru k rozhledně
Procházíme směrem k náměstí, kde se budeme napojovat na zelenou turistickou značku. Asi uprostřed cesty se mi podruhé dostává nabídky nápoje s citronkem na obalu a nestačím se divit, že hladina je již pod polovinou. Rozptylové podmínky jsou dnes asi opravdu dobré, protože druhý Fernet se rozptýlil dřív, než jsme opustili novoměstské náměstí. Prázdnou lahev vyhazujeme ještě před schody vedoucími dolů k řece. Po tomto občerstvení se nám jde znatelně veseleji.
Nové Město a jeho historické domy zadního traktu náměstí máme teď za zády a stoupáme po zelené značce k lesu. Míříme k Libchyni, do které půjdeme malebným údolím podél Libicheňského potoka. Až k Pavlátově louce si užíváme a doslova nasáváme příjemné sluneční paprsky, než vstoupíme do sevřeného údolí a stínu lesa. Tady se znatelně ochladilo, což dokazuje led na pěšině a místy slušně zamrzlý potok. I při jeho přecházení po zledovatělých dřevěných lávkách se musíme držet zuby nehty, abychom se nevykoupali v ledové vodě. Jinde překonáváme malý tok v mělkých brodech nebo přímo po ledovém krovu s mrazením v zádech, když led pod našimi kroky lehce praská.
Vláďa se v jednom místě předvedl kaskadérský kousek, když se rozhodl k přeskoku říčky z ledu na led. Dokázal to, jen si málem smočil pozadí, když mu na druhé straně podklouzly nohy a začal se klátit na záda. Musel hodně rychle kopat nohama, aby si udržel stabilitu a nespadl. Škoda, že jsme na to nebyli připraveni a ostře se tak povedla až fotka, kdy se sbíral z ledu.
Po této veselé příhodě, u které se Jirka smál tak, až se lámal v pase a současně se popadal za břicho (takže se smál opravdu hodně), míříme dál chladným a odstíněným údolím k Libchyni. Užíváme si pobytu venku a klidu v lese. Martina včera uvinula jablečný závin, který tady společně s horkým čajem z termosky chutná přímo báječně. Vlaďka dělá opičky; asi v nás ještě doznívá působení Ferneta. Jenže chvíli na to si při přecházení další dřevěné lávky užívá pocit modelky na molu a pózuje pro fotografy. Jirkovi to přijde málo vtipné a tak se snaží shodit Martinu do říčky pomocí dlouhé kulatiny. Zato Vláďa je spokojen a ztrácí svůj neutrální výraz, který jinak na všech svých fotkách má.
Procházíme prázdnou vsí, kde potkáváme jediné dva živé tvory: kočku, která před námi utekla do stodoly, a za plotem štěkajícího psa. Stále se držíme zelené turistické značky a vesnici opouštíme pěknou stromovou alejí.
Pohled na hodinky říká, že se pěkně vlečeme, a tak s klukama nasazujeme ostré tempo nehledě na zvětšující se sklon stoupání k Sedraži. Tady to vypadá, jako bychom právě prošli časovou bránou, protože tu svítí slunce a pod nohama nám šustí stále ještě trochu barevné listí. Možná nás napájejí teplé sluneční paprsky, které sem dopadají, nebo stále se otvírající nové výhledy. Kousek od sebe máme Orlické hory a na severu zase Sněžku s bílou čepicí a před ní Černou horu, kde jsou bílé pouze pruhy sjezdovek. Vlevo od Krkonoš je krásně zřetelný táhlý hřeben končící Zvičinou. A přímo pod sebou se modrá hladina Rozkoše. Je tu prostě nádherně!
Věž s rozhlednou
Na rozhledně na Vartě
V Sendraži měníme barvu turistického značení za modrou, která míří přímo nahoru k lesu na kopec Varta, kde nad stromy vykukuje vrchol s anténami kovové rozhledny. Jsme úplně nadšeni, že tak krásně klaplo počasí a že je úplně jasno. Ideální podmínky na výlet, ve které nikdo ani nedoufal.
Pod lesem se ještě na chvíli zastavujeme a rozhlížíme se po kraji. Po pár dalších krocích jsme u rozhledny a úplně se nám točí hlava, když stoupáme po vysokém točitém schodišti na vyhlídkovou plošinu.
Opět přehlédneme kus kraje od Nového Města přes Rozkoš, Zvičinu, Krkonoše, Broumovky, Nový Hrádek a Orlické hory. Viděli bychom toho víc i na jihu, ale to nám neumožňuje ostrý svit slunce. Ale jsme rádi, že dnes nelení a hřeje tváře.
Pohled na Krkonoše
Do Pekla
A to nejnáročnější je za námi. Teď už budeme jen sestupovat do Pekla. A to hodně strmě. Před třemi lety jsme tudy sjížděli na bajcích a předloni to naopak tlačili nahoru. Jsem proto překvapen, když dnes vidím, jak upravená je pěšina. Už tu nejsou popadané stromy ani jiné dramatické překážky. Skoro je mi líto, že dnes musím dolů pěšky.
K bývalému mlýnu a dnešní restauraci, Bartoňově útulně, roubené dominantě a ikoně zdejšího kraje, přicházíme skoro přesně podle plánu. Dnes jsme udělali hodně veselých fotek, ale ještě jsme se nevyfotili na žádnou společnou. Je potřeba to napravit i za cenu, že už pohled na naše obličeje nebude tak vtipný jako na kousky, které jsme ještě před několika desítkami minut vyváděli.
Bartoňova útulna trochu z jiného úhlu, než se obvykle fotí
V Pekle, vlastně spíše uvnitř restaurace, je teplíčko a spousta hříšníků. Hmm, tak celou cestu nikoho nepotkáme a tady je plno. Ale to se dalo čekat. Jeden stůl tu na nás přeci jenom čeká. Objednáváme jídla a pití, že je až neuvěřitelné, co všechno sníme. A sníme toho ještě víc, když se na závěr dorážíme palačinkami.
Dobře najedení opouštíme útulnou hospůdku. Ještě se jdeme podívat na místního vodníka a máme co dělat, abychom k němu nespadli, protože celé okolí včetně příjezdové cesty pokrývá led. Zkouším k němu tedy dojet na dvou prknech, ale bez vázání to moc dobře nejde.
Cesta domů
Někdy kolem půl třetí se s Peklem (zatím) loučíme a po červeně značené pěšině lemující pravý břeh Metuje se vydáváme k blízkému Novému Městu. Na nádraží to máme nějakých 6 km a není nutné nějak zvlášť spěchat. A vlastně to ani moc nejde. Celá pěšina je pokryta ledovou krustou a bezpečně se dá jít jen po její levé nebo pravé straně, kde leží přemrzlý sníh. Na pěšině samotné to ukrutně klouže a hrozí zde pád na zem nebo do vod řeky.
Na rozdíl od dopoledne se teď při hovoru věnujeme vážnějším tématům a monotónní pěšina moc rychle neutíká, avšak procházka podél zurčící řeky je přesto příjemná. Zatím jsme se nevázali na žádný vlak na cestu domů, ale s příchodem do města na to začínáme více a více myslet. Připojuji se na net, ale stará baterie mobilu ten nápor nevydržela. Ač polonabitá, službu vzdala a telefon se náhle vypnul. Musel nastoupit Vláďův nový a moderní přístroj, na kterém hravě a rychle zjistil, že jestli nepůjdeme rychle, tak nám vlak ujede. Cestou ještě zběžně kontrolujeme výlohu zahrádkářských potřeb, abychom zjistili, kolik lahví na hubení krtků se dnes spotřebovalo.
Vlak v pravidelných intervalech proklepává spoje kolejí a my se z okna díváme na krajinu, nad kterou pomalu zapadá slunce. V teple vagónu na nás dopadá únava, z níž se probíráme až při přestupu v Týništi, kde čekáme na přípoj do Hradce. Teprve tady se všichni loučíme a je jasné, že se nám výletem využitý den, navíc zalitý hřejícím sluncem, líbil.
Další informace
- Rozhledna na Vartě - viz stránky obce Sendraž.
- Oficiální stránky Bartoňovy útulny v Pekle jsou www.peklo-nemecek.cz.
Zvesela přes Vartu až do Pekla
Články ze stejné lokality
- Z Pekla na Dobrošov a zpět v rubrice Výlety a turistika (2024)
- Rozhledna Na větrné horce v rubrice Velikonoční výlety (2024)
- Pěšky přes zimní rozhlednu Vrbice v rubrice Výlety a turistika, X-mas (2022)
- Do kopců u Týniště v rubrice Bike (2021)
- Rozhledna Šibeník, Nový Hrádek v rubrice Výlety s dětmi, Cestování (2021)
- Osičina - nedoceněná rozhledna v rubrice Výlety s dětmi (2020)
- Mufloni na Kozím hřbetu v rubrice Velikonoční výlety (2020)
- Babiččino údolí v rubrice Výlety s dětmi (2019)
- Běloveský pevnostní skanzen v rubrice Výlety s dětmi (2019)
- Malý výlet do Nového Města v rubrice Výlety s dětmi (2018)
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0 | přidat komentář