V týdnu jsem v mapy.cz naklikal krátký okruh přes Toulovcovy Maštale a okolí, který bychom mohli o víkendu podniknout na bajku s dětmi. V sobotu jsme autem s koly vyrazili do malé osady Dolany, kam jsem umístil start naplánovaného okruhu, a zaparkovali na malém travnatém plácku v krásném údolí říčky Novohradky.

Vyrážíme po červené značce na východ proti proudu Novohradky po kombinaci asfaltové a lesní cesty. Jak jsme zjistili už v roce 2005, když jsme v Toulovcovkách bajkovali poprvé, tady umí cyklotrasu protáhnout i terénem. I lesní cesta, po které jedeme, má označení Maštale 2. Přivádí nás k silnici, kde musím kouknout do mapy. Ještě před silnicí zatáčíme vlevo, přejíždíme most přes Novohradku a hned za ním se dáváme vpravo po koleji uježděné v mokré trávě (Maštale 7). Opět jsme u silnice, na kterou tentokrát na krátko vjíždíme, ale po ani ne 100 metrech odbočujeme vpravo na asfaltovou cestu vedoucí mezi domy a chaty, do úzkého údolí Novohradky obklopeného z obou strany zalesněnými kopci.

Údolí se za koupalištěm rozšiřuje a po chvíli přijíždíme do osady Roudná, kde obdivujeme jeden historický dvůr a naproti němu jedem velmi pěkně a citlivě zmodernizovaný. Takové bydlení by se nám líbilo. Odsud pokračujeme k jihu po žluté turistické a zárověň Maštale 4, stále údolím Novohradky lemované chatami, až do osady Vranice. Na chvíli si odskočíme z trasy do blízké hospody u Toulovce alespoň na limču.

Limonáda jedovatě zelinkavé barvy chutnala výborně a posezení tu bylo velmi příjemné. Ani se nám odsud moc nechtělo. Ještě jsme si jeli vyzkoušet úsek, kde se lepe než po souši jede vodou - zase jedna vzpomínka stará už 18 let.

Pak se už zase vracíme na trasu - rozcestí Vranice sever - a po Maštale 8 a následně Maštale 1 pokračujeme stále k jihu. A opět přijíždíme do terénu, tentokrát skutečného. Z červené turistické značky zatáčíme po maštalské cyklostezce vlevo na lesní, prudce stoupající cestu, která je navíc obrněna velkými balvany a kořeny. Každý jsme se s tím poprali jak jsme uměli a dojeli tak vysoko, jak nám stačily síly. Zbytek jsme nahoru na zlom dotlačili a dál pokračovali už fakt moc hezkou lesní pěšinou. Ta se postupně zase napojila na lesní cestu, jenž nás přivedla poblíž srdce Toulovcových Maštalí. Protože jsme si je prohlédli minulý rok na Velikonoce, pokračujeme hned dál.

Lesní cestou jedeme stále k jihu, na nejvzdálenější cíp dnešní trasy. Přejíždíme silnici 359 a přijíždíme k hájovně Posekanec, kde - světe div se - se lze také občerstvit. Za hájovnou odbočujeme vpravo a úplně měníme směr - teď jedeme na sever (Maštale 1 a Maštale 3). Takže po chvíli opět přejíždíme stejnou silnici, jen o kousek jinde, a mírným sjezdem po kořenité lesní cestě dojíždíme do chatkové oblasti až k rozcestníku modré turistické značky.

Modrá nám dělá společnost jen asi 30 metrů vpravo, než z ní odbočujeme zase vlevo po Maštale 2 na osadu Borka, za kterou v lese přejíždíme dřevěný mostek přes Farský potok. Na chvíli jsme se tu zastavili a děti chytaly malé žáby a nosily je z cesty k potoku. Cyklotrasa nás vede dále směr Bor u Skutče a mírně stoupá překrásným úvozem. V závěru ani nemusíme mezi auta na silnici, protože to tu mají tak skvěle vymyšlené, že až do Boru dojíždíme po cyklotrase.

Úplně náhodou tu na nějakém hřišti v centru narážíme na ceduli, že je otevřené občerstvení. Jdeme se tam podívat, ale kombinace vzhledu jídel a páchnoucích místních štamgastů nás odradila tu cokoli pokoušet. Děti i my bychom už něco snědli, ale tady to riskovat nebudeme.

Z malebného Boru vyjíždíme kolem koupaliště po Maštale 2, ale tuto trasu kousek za ohybem vpravo opouštíme vlevo na neznačenou lesní cestu. Museli jsme tu několikrát nakouknout do mapy, jestli jsme správně, ale nebloudili jsme. Chceme se totiž zastavit na místě zvaném Brána do pravěku, aby to dnešní bajkování děti více bavilo. Místo je ale nijak zvlášť nenadchlo a už po chvíli se ptaly, jestli budeme pokračovat. Asi už mají hlad.

Při odjezdu z tohoto místa chvíli tu správnou lesní cestu hledáme, ale nakonec se podařilo. Ale zase přišlo to opakované potvrzování si a rozhodování před každým rozcestím lesních cest podle map v telefonu. Opět si v duchu říkám, jak jsme mohli dříve jezdit jen podle papírových map? Ale ani tady nejsou zakreslené všechny cesty, takže je to trochu dobrodružné. Po v podstatě lesní pěšině přijíždíme k Prosečskému potoku s brodem. Tady se rozvětvuje několik cest, ale v mapě je jen jedna. Pokračujeme tedy po té, co vypadá jako nejhlavnější a ta je navíc vydlážděna kameny.

Stoupání končí, pokračujeme úzkou lesní cestou, míjíme odbočku vpravo a teď si musíme hlídat odbočku vlevo. Brzy ji nacházíme a ta nás bezpečně dovádí k hotelu Renospond - místo našeho dost pozdního oběda. Netušili jsme, jak to tu bude vypadat, když jde o hotel, jestli si bude kam dát kola, abychom na ně dobře od stolu viděli, a tak nás o to více překvapil fakt, že zahrádka tu sice je, ale bez obsluhy a vše se objednává a vyzvedává u okna hotelu, kam se vystoupá po zbudované kovové plošině.

Ale když jsme jídlo dostali, byli jsme velmi, ale velmi příjemně překvapeni. Bylo to nejenom moc dobré, ale taky hezky naservírované. A ceny na dnešní poměry přijatelné. Od pstruha, přes panenku, sýr až po guláš, vše fakt dobré, žádný solamyl nebo těžký omastek. Každopádně zdejší kuchyni doporučujeme. Nacpali jsme se k prasknutí a před dalším šlapáním tu museli chvíli zůstat. Přesunuli jsme se na druhou stranu rozlehlého bazénu, kde jsme spočinuli ve stínu vrby a užívali si krásného odpoledne.

Od hotelu Renospond jedeme po silnici do Zderazi. Dnes poslední stoupání. Projeli jsme Zderazí a zamířili na sever po Maštale 8. Pro nás tahle cesta není nová, už jsme tento úsek před lety absolvovali pěšky, když jsme se šli podívat do rokliny Pivnice. Mimochodem také doporučuji. Rychlá mírně klesající polňačka kukuřičným polem a jsme u lesa. Tady vlevo a zase vpravo rychlým klesáním po štěrkové cestě. Po levé ruce máme zmiňovanou roklinu, ale v té rychlosti, kdy se snažím dostihnout jedno z dětí, nemám ani čas se tam podívat.

Dole jsme zastavili s tím, že se zajedeme do rokliny podívat, kam až to půjde. Jedu napřed, ale terén je rozbitý a vymletý, pěšina zarostlá a já ošlehán kopřivami až v obličeji. No nic, vracím se a pak už všichni míříme pryč závěrečným klesáním do osady Dolany, kde na nás kromě auta čekají také žízniví komáři.

Proto to balíme jak nejrychleji to jde, skáčeme do auta a s pocitem krásně probajkovaného dne vyrážíme k domovu. Původně jsem měl v plánu ještě malý přívěšek k trase, kdy bychom ještě z Dolan jeli na Střítež a Rvasice a pak podél Novohradky znovu do Dolan. Ale to až snad někdy příšte. Nicméně v mapce trasy je tato část ponechána.