bike-trek.cz

Hejšovina a Bludné skály mají úspěch

  18. června 2005
Úvod / Články / Výlety a turistika / Hejšovina a Bludné skály mají úspěch

„Výlet do Polska? Jo? Tak čau, já jsem Tomáš.“, podával nám ruku neznámý člověk v plátěném kloboučku a červeném tričku, který přijel třetím autem po nás na místo srazu v Náchodě u benzinky. V prvních dvou vozech byli známí, které jsme očekávali, ale Tomáše a jeho osádku nikdo z nás neznal. Takhle se šířil věhlas na dnes naplánovaného výšlapu do polských Gor Stołowych. Poslední páté auto, které také po chvíli čekání dorazilo, přivezlo spojku mezi známými a do té doby neznámými zájemci o dnešní výlet.

A tak se změnil původní záměr uspořádat komorní výlet na jednu z největších akcí, když jsme se nakonec spočítali a došli k číslu 18! Teď, když bylo jasné, že sem opravdu všichni patří, mohli jsme nasednout a vytvořit kolonu dlouhou skoro jako střední svatba.

Pohled z vyhlídky
Výhled na Broumovské stěny, Broumovsko a Krkonoše na horizontu

Pak už jsme se přesunuli do Machovské Lhoty, odkud v devět hodin vycházíme po modré značce k turistickému hraničnímu přechodu. Je nádherné letní ráno jako vystřižené z Troškových komedií, všude zpívají ptáci, v oknech se líně protahují kočky, hladový pes loudí něco k jídlu, v zahradách řvou křovinořezy a kolem nás vesele poletuje barevný motýl.

Téměř na konci vsi míjíme otevřenou dřevěnou boudu postavenou v jednom dvoře, s vyrovnanými lahvemi a honosným nápisem BAR. Před ní se krčí několik skromných lavic a stolů z prken přibitých na kůlech zatlučených do ušlapané hlíny. Závan alkoholu a včerejšího cigaretového kouře zanáší lehký ranní vánek i k nám na silnici, až se z toho veselý motýl zřítil do příkopu. Všichni to s úsměvem komentujeme, ale pokračujeme. Tak fajn, říkám si, to je dobrá parta, odolali hned prvnímu pokušení a jdou dál!

Hraniční přechod tvoří závora, vedle které je úzká branka a za ní prosklená bouda se židlemi pro dva celníky. Zatím máme tolik energie, že ten náš krátkodobý nával málem vyvrátil sloupky, které držely otevřenou branku. Nikdo tu nečeká a není zvědavý na naše doklady, takže bez razítka a zdržování pokračujeme v cestě. Hned za přechodem odbočujeme vlevo do kopce směrem k Pasterské Góře. Všem se sice šlo moc pěkně po krásné a pohodlné cestě rovně a vypadalo to, že se nikomu ani na úzkou pěšinu v trávě nechce. Naštěstí zde stoupáme ve stínu stromů, uchráněni tak od vysušujícího slunce, které by snad přeci jen mohlo někoho ovlivnit, aby se vrátil k vyčpělému baru.

Pěšina se mění v kamenitou cestu, která stoupá stále příkřeji, přičemž vlevo míjíme hraniční kameny. Když po několika minutách vycházíme nahoře na louce zalité pálícím dopoledním sluncem a na chvíli zastavujeme, abychom rozdýchali první stoupání, naše početná skupina se hned rozdělila na tři hloučky: První netrpělivě postával v čele a chtěl už jít dál, druhý se dal do debaty o nejrůznějších digifoťácích a třetí se pustil do jídla. A skoro všichni do pití namíchaného drijáku v dvoulitrovce od Coca-Coly. Ten po chvíli koloval po celé skupině a asi nejvíce stmelil do té doby neznámé lidi. Aha, tak proto ten nezájem o bar...

Pod Pasterskou Górou zatáčíme vpravo do louky na úzkou pěšinu značenou modře, která nás po chvíli přivádí opět na zelenou. Tady už se kousek před námi tyčí masiv Hejšoviny (pod slovem masiv si vždy představím nějaký monolyt v Alpách, ale nevím, jaké jiné slovo bych měl použít) na jehož plochém a rozsáhlém vrcholu vidíme skalní útvary a lesknoucí se střechu chaty. S Vláďou se musíme skoro smát, když si vzpomeneme, jak jsme tu minulý rok v listopadu bloudili, orientovali mapu, určovali azimut a netušili, kterým směrem se máme dát. Také jsme byli ochuzeni o parádní panorama Broumovských stěn a Krkonoš, které jsme teď měli za zády. Ale tenkrát byla viditelnost asi na 30 m.

Chvíli se zastavujeme, fotíme a pozorujeme okolní úchvatné panorama. Pak čvachtajícím krokem pokračujeme podmáčenou loukou na cestu, která nás dovedla pod kopec. Odsud se přímo nahoru šplhá žlutá značka, kterou stoupáme po kořenech a kamenech ke vchodu do skal. Těžký terén nám skupinu trochu natáhnul a tak raději na jedné odbočce chvilinku čekám na chvost.

Přímo pod schody do skal u cedule s nápisem Sczc...(a nějak dál) přichází druhá občerstvovací zastávka, během níž zvídavý Fanda komentuje a zkoumá kolem jdoucí polské turisty. Nakonec mu to nedalo a když ho minula všechna krásná děvčata, přistoupil k vousatému pánovi a ptá se ho, copak to všichni mají za známku připnutou na oblečení. Polák po polski vysvětluje a Fanda chápavě přikyvuje. „Co to teda je?“, ptá se hned kdosi z nás. „Nevím“, odpovídá Fanda a my všichni se tomu smějeme. Jenže pak přichází smutná zpráva o tom, že došlo pití v lahvi s červenou etiketou. Nedá se nic dělat. Naštěstí to všichni chápu, musíme pokračovat i bez něj, pouze s vodou v lahvích, do které si bohatší z nás namíchali šťávu.

Sedíme a svačíme
Oběd s krásnou vyhlídkou

Skupina ve skalní průrvě
Ďáblova kuchyně

Vstup na Hejšovinu stojí 5 Zl, my platíme 50 Kč. Skupinová sleva neexistuje. Zastavujeme se na vyhlídce u chaty, kde je opravdu živo: spusta lidí kolem stolů a další postávají kde se dá, hlasitý hovor a smích, domácí pečivo, pivo a nějaké suvenýry. Někteří z nás ochutnávají polský zlatavý mok bez pěny, ostatní se kochají výhledy převážně na české území, Broumovsko a Krkonoše a neustále vymýšlejí a komponují nejrůznější fotky typu "vylez výš na to zábradlí". V podobném, tedy veselém a hovorném duchu doprovázeném neutichajícím zvukem tisknutých spouští, probíhá celá trasa jdoucí těmito skalami.

Postupně ale foťáky mizí v pouzdrech a místo nich se vynořuje nekompromisní požadavek na naplnění hladových žaludků. Je třeba najít vhodné místo na pořádnou svačinu dřív, než se tu ustaví odbory a razantně vznesou své požadavky. To se nám podařilo, když jako první skupina ve velké konkurenci ostatních přicházíme na zatím neobsazenou krásnou vyhlídku s názvem Nebe a rozhodujeme se zde zůstat a jíst. Božský to okamžik. Jen tak si sedět, kochat se nádhernou krajinou, užívat si slunce, nechat vítr pohrávat si s vlasy (tedy alespoň u některých), uspokojovat chuťové buňky a ještě si k tomu vesele povídat. Kdosi tu dokonce předvádí dojemnou scénu z přídi Titanicu.

Skoro se nám ani potom nechce vstát a pokračovat. Ještě se proplétáme pěšinou mezi skalami, sestupujeme do Ďáblovy kuchyně, kde ve stínu a chladu těsné rokliny zbyla slušná vrstva sněhu. Ale Míša dnes nějak nemá náladu se koulovat, což mě docela překvapuje. Posledně si v Krkonoších užívala sněhu mnohem intenzivněji. :-)

Na začátku prohlídky Bludných skal

Několikrát během cesty skalami jsem ztratil přehled o tom, kde se jednotliví lidé z naší skupiny nacházejí. Dost často se tu mísíme s jinými turisty a celými zájezdy. Tak jsem příjemně překvapen, když jsme u východu všichni a můžeme Hejšovinu opustit po schodech klesajících do Karlowa. Sestupuji opatrně, i když je mi jasné, že mě zde led nepřekvapí jako tomu bylo na podzim. O to víc jsem se leknul, když jsem uslyšel ohlušující kovovou ránu, a rozhlížel se, jestli na mě něco nespadne. Ale to jen Vláďa seskočil z dřevěných schodů na kovové. Paní jdoucí přede mnou se lekla mnohem víc než já; dokonce myslím, že byla v tak zvané mokré fázi polekání.

Dole jsme přišli na cestu vedoucí ke skalám lemovanou nejrůznějšími stánky s jídlem a suvenýry. Zrovna jdu s Vláďou, když zaslechneme nám známý zvuk. Okamžitě zpozorníme a říkáme si, že to snad není možné! Naposledy jsme tento podivný pískot slyšeli loni v Tatrách. Ale také ne v přírodě, slyšeli jsme ho u podobných stánků na Štrbském plese. Pátráme mezi hustě vyrovnanými hračkami u jednoho stánku, kde ho Vláďa po chvíli opravdu objevuje. Nelení a hned ho praštil po hlavě. Zase se ozval ten povědomý houpavý pískot plyšového sviště. Při této vzpomínce jsme tak ostatním obchodním návnadám hravě odolali.

To už se naše silná grupa přesunuje po červené značce po silnici, abychom asi po kilometru odbočili vpravo do lesa a opět stoupali. Když konečně zdoláváme hranu kopce a vystupujeme na jeho hřeben, po pravé straně se nám opět ukazuje vrchol Hejšoviny. Dalekohledem zkoumáme jeho zalidnění a jsme rádi že jsme z něj pryč.

Teď jdeme k Bludným skalám téměř opuštěnou krajinou. Jak příjemné! Potkali jsme pouze jednoho bikera (po kterém jsme mimochodem s Vláďou mlsně pokukovali a sami si představovali, jak se tudy vezeme) a později několik málo dalších jedinců. Tak se tu našel čas i prostor zapózovat pro společnou fotku. I tady je místy pěšina celá podmáčená nebo dokonce plná kaluží, což vysvětluje led, který tu minule všude byl.

V Bludných skalách
Ve skalách

U východu do skal platíme opět pět Zlotých v podobě české padesátikoruny a jdeme dál, aniž bychom byli upozorněni, že musíme jít z druhé strany. Ale to, že jdeme v protisměru jsme pochopili až na konci, když jsme viděli nápis Wejscie. No nic, ty někdy vyčítavé a nechápající pohledy lidí jdoucích proti nám jsme vydrželi a v tísnivém prostoru se vždy našla nějaká ta prohlubeň, skulinka nebo výklenek, kde se dalo vzájemně vyhnout. Tak jsme si dostatečně užili tělocviku, který po nás průchod skalami vyžadoval; tu se přikrčit, uhnout, sklonit, připažit, opřít, natočit, vydechnout nebo dokonce popolézt v dřepu. Prostě cokoli, abychom se vešli do velmi úzkých nebo nízkých chodbiček mezi skalami. V jednom místě (naštěstí dost širokém) se se Zdendou uhýbáme mohutnější paní v šatech a dlouhém bílém svetříku. Oba jsme se zamysleli nad tím, jak průchod skal zvládne. Dokonce jsme se chtěli jít za ní podívat, ale pak jsme zavrhli tuto myšlenku s představou, že bychom ji ještě odněkud museli vyprošťovat. Asi by na to stejně naše štíhlá a sportovní těla vytrvalců nestačila. Raději jsme pokračovali naším směrem.

Cestou opět cvakají spouště foťáků a sem tam jsou slyšet výkřiky překvapením z další překážky v podobě komplikovaných přírodních skalních prolézaček nebo tmavých sevřených chodbiček. Ale abych nepřeháněl, zase tak složité a náročné to tu není. Na konci Bludných skal, tedy vlastně na začátku jejich prohlídkové cesty, je krásná vyhlídka do Čech. Dokonce rozeznáváme Polici nad Metují a Ostaš. Polský průvodce, který se tu zastavil s jednou skupinou, jmenuje ještě další místa jako Teplické skály, Machov a polské Soví hory.

V úzkém prostoru mezi skalamui

Holky vycházejí ze skalní průrvy
Proplétání se bludištěm úzkých chodeb mezi skalami

Před branou se scházíme a debatujeme, jestli půjdeme zpět opět skalami, konečně ve správném směru, nebo po značce okolo. Nakonec, díky zatracenému demokratickému hlasování, vyhrála varianta jít okolo. Volíme tedy zelenou (rozuměj značku, jiný alkohol už s sebou nemáme), která nás postupně přivádí na místo, kde jsme vstoupili do Bludných skal, ale my už teď pokračujeme směrem Pasterska Gora. Ještě se nám naskýtá poslední výhled na Hejšovinu, kde se na chvíli shlukujeme a vrýváme si do paměti tento krásný pohled. S Míšou tu rozvádíme teoretickou debatu o lezení s obtížností sedm. Tu Fanda uzavírá památnou větou "Kdybys měla sedmičky, tak už nikam nepolezeš!" a pak už se se smíchem zanořujeme na klikatou pěšinu do lesa.

Stolová hora Hejšovina
Pohled na Hejšovinu

Vysmátá skupinka
"Kdybys měla sedmičky, tak už nikam nepolezeš!" (Fanda)

Tady nám cesta rychle ubíhá a kolem čtvrté hodiny, s velkou časovou rezervou oproti plánu, jsme u hranice do Čech. Spiklenecky mrknu na Jirku a Vláďu, se kterými jdu zrovna v čele, a stáčíme se vpravo do kopce na pěšinu. Je to ta samá, po které jsme vykračovali ráno. Ale ostatní se tak snadno napálit nedali. Přesto bych vám přál vidět ty jejich udivené a skoro vystrašené pohledy, že by cíl dnešní pěší túry neměl být tak blízko, jak mysleli, a že by snad měl být až za dalším kopcem.

Na parkovišti u aut se někteří rozloučili a s ostatními jedeme na večeři do hospody Na Mýtě pod Bezděkovem. Ale Honza mě hned opravil, že to bude teprve pozdní oběd. Přeci se jen nenechá obrat o jedno jídlo! Unavení, opálení a hladoví vstupujeme do hospody. Někteří navíc se spáleným krkem, třeba jako já. I když je tu dnes obsluha nějaká pomalejší, přesto se všichni shodujeme, že se dnešní akce fakt vyvedla. Nakonec nás s Jirkou ještě rozveselil Zdenda svým nezapomenutelným způsobem jak dokonale dojíst asi velmi dobrou česnečku až do dna. Myslím, že tak symbolicky završil dnešní den, jehož možnosti jsme se také snažili využít a vyčerpat až na samé dno. Markéto, Mirku, Blanko, Mirko, je to fakt škoda, že jste tentokrát nemohli jet!

Fotíme z vyhlidky
Vyhlídka v Bludných skalách


  • Mapka naší pěší trasy (KČT č.26 - Broumovsko a Góry Stolowe).
  • A jak to tu vypadalo skoro v zimě si můžeš přečíst zde. Nebo odkaz 2004, Hejšovina a Bludné skály.
  • Za přispění fotkami děkuji Zdendovi, Vláďovi a Fandovi, neboť fotograf je ten, kdo tiskne spoušť.
  • Letecké záběry Hejšoviny si nenechte ujít na stránkách www.shora.cz

Hejšovina a Bludné skály mají úspěch

Foto ke stažení

Společné fotoPo zadání přihlašovacích údajů (jméno a heslo) se otevře dialogové okno pro stažení společné fotky. Obrázek je přizpůsoben pro minilab na velikost 10×15 cm nebo 9×13 cm.

stáhnout do počítače (velikost souboru 4,90 MB)

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 5 |  přidat komentář
OK  25.8.2008, 15:10   
Teda původně jsem jen hledala nějaké info k Hejšovině, kam se chceme o víkendu taky vydat. Ale nakonec jsem zhltla celý článek a dost se pobavila. A to v pracovní době... Bílý svetřík si teda brát nebudu! :-)

Gábina  14.3.2009, 12:12   
Tento článek nejenom že popisuje pěkné místo, ale dost jsem se u něj pobavila. Super! :-)

Zuzka  9.3.2011, 9:03   
Na Hejšovině jsme byli asi před rokem a moc se nám líbila. Škoda, že jsme tenkrát nevěděli o Bludných skalách.

Léňa  2.8.2011, 9:12   
Děkujeme za pěkný tip na výlet!

Parta z Prahy  12.7.2012, 23:20   
Fakt super místo, díky za tip. Jen tam bylo trochu moc lidí... :-/

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

    Stále něco vymýšlíme, ale v nejbližší době nemáme naplánované žádné akce.

Poslední komentáře

Hrad Pecka a mlýn Borovnice

V sobotu jsme s rodinou zavítali na kopec Kozinec. Rozhledna nepřístupná.

Cinque Torri z Passo Giau

Pod Cinque Torri se dá vyjet i lanovkou z Cortina d'Ampezzo.

Přes Hájkovu rokli ke Slavenským hřibům

Dobrý den, Kláro, moc děkujeme za upozornění na tak zásadní chybu, jakou je správný název Slavenských

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Zillertal Kokořínsko Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Fiordland National Park Stubaiské Alpy Karwendel Dolomity

Krátké zprávy

Top of Salzburg

K něčemu se musím přiznat: byl jsem na Top of Salzburg. Atrakce s vyhlídkami v oblasti Kaprunu, kam se navonění turisté vozí navazujícimi lanovkami. Je to nejhnusnější místo, které jsem kdy v Rakousku a

Objevování nahradila selfíčka

Vylechnul jsem si pořad Jak to vidí s dokumentaristou Honzou Svatošem na téma, cestování a jak se změnilo cestování za poslední roky a úplně se s jeho názorem ztotožňuji. I my si letos zažili