Obřím dolem na Luční a Výrovku

Původně to měl být bikový výšvih na Zvičinu. Ten jsme plánovali již dlouhou dobu dopředu a i navzdory jeho délce, přesahující 100 km, se na něj těšili. Jenže letošní jaro je se svými teplotami mírně přesahujícími bod mrznutí uší a neustálým deštěm, měnícím terén v nasáklou houbu, nepřející podobným plánům odvážných mladých mužů – tedy nás. Proto jsem stokilometrovou akci zrušil. Ráno jsme ještě po telefonu mluvili s Vláďou, že to na kolo opravdu není, jedině tak pěšky do hor. Tenhle nápad mě navzdory počasí chladným nenechal. Vždyť jsem doslova natěšený na jakýkoli výlet a pohyb po tak dlouhé době strávené doma nad chytře se tvářícími knihami. Od zavěšení telefonu uběhlo jen několik málo minut a já už jel směrem na Krkonoše.

A tak svůj první letošní výlet začínám tam, kde jsem minulý rok skončil. Dokonce jsme se rozhodli i pro dost podobný okruh. Už mám prostě pocit, že Krkonoše jsou jen Sněžka a Luční bouda. Už bychom s tím měli něco udělat a podívat se také do jiných míst. Z parkoviště kráčíme po asfaltové cestě, která v tomto místě kopíruje Úpu, když se na nás spouštějí první kapky deště, jako by zkoušeli co vydržíme. Nepomáhá ani naše usilovné nadávání na letošní jaro, tedy spíše dlouhou zimu. Ale zapomínáme na špatné počasí a diskutujeme o html a css, až jsme se díky této debatě nějak zapomněli domluvit, kudy vlastně půjdeme nahoru na horu. Ovlivněni předvolební kampaní se dáváme po modré do trochu ponurého Obřího Dolu přiklopeného poklicí těžkých mraků. Za nimi sice tušíme slunce, ale to dnes na rozehnání mračen nemá. Zastavujeme se pod přístřeškem u vchodu do jedné chaty a ze dna batohů vyndáváme bundy. Já jsem teda doufal, že ji dnes nebudu vůbec potřebovat. Vždyť předpověď hrozila jen malými přeháňkami. Ale tady si prostě prší – Krakonoš se asi na televizní předpověď počasí nedíval! V tomto místě nás dochází čtyřčlenná skupinka postarších němců a zklamaně komentují to, že chata otvírá až za hodinu, že by si dali pivo. Holt každý jedeme do Krkonoš za něčím jiným.

Po chvíli konečně opouštíme asfalt, po šotolinové cestě vstupujeme do lesa a začínáme stoupat vstříc vrcholkům, které se zatím halí do nízkých mraků, přičemž se posilňujeme výbornými arašídy v cukru. Ohlížím se, abych se ujistil, že nás kromě špatného počasí nikdo nesleduje. A opravdu – v syté zeleni se kroutí lesknoucí se had zmoklé cesty, z údolí se páří a nedaleké kopce mizí v mracích. Takový krásný říjnový den, komentujeme to. Cesta nabírá většího sklonu a se zvyšujícím se srdečním tepem klesá četnost našeho hovoru. nastalé ticho Vláďa prolomil poznámkou o dolu, který tu někde má být. Kamenitá pěšina se stáčí v několika serpentinách až vycházíme z lesa poblíž vstupu do vodárny. Nikdo nereaguje na naše zvonění u kovových dveří, které vypadají dost bytelně, aby šel návštěvu uvítat. Tak tedy pokračujeme k jazyku špinavého sněhu, jenž se plazí údolím stoupajícím nad cestou na vrchol Sněžky, a z pod nějž s bubláním vytéká bystřina. V létě je tu dřevěná lávka, ale tu teď vidíme položenou u cesty na druhé straně potůčku. Sněhový jazyk tak tvoří přírodní lávku, po které se snad ještě dá přejít – vypadá totiž dost nestabilně, což potvrzují i otisky bot vedoucí trochu výše nad vyšlápnutou pěšinou ve sněhu. My jsme se nebáli a šli do toho přímo. Sníh vydržel, ale když jsme pak nakoukli zespodu, uviděli jsme, že nás místy neslo jen nějakých 20 cm.

Křehký sněhový most u vodárny
a dřevěná lávka čekající na příchod jara do hor.

Po překonání ještě zasněženého koryta pokračujeme jen chvíli k Polské boudě, kde je relativně živo, tedy alespoň v porovnání s provozem na modré v Obřím Dole. Na chvíli usedáme k dřevěným stolům a ve větru svačíme. Je to opravdu na chvíli, protože Vláďou připravený chleba ke svačině velikosti chlebíčku s vajíčkem je ve mně na pouhé dvoje polknutí J. Ale byl výtečný! Vstáváme a pokračujeme po modré na Luční boudu. Tady nahoře dost fouká a přes mlhu je viditelnost tak na 30 metrů. Taky lituji, že jsem si nevzal Gore-Texové kalhoty. Podle předpovědi měly být jen ojedinělé přeháňky, ale tady prší sice drobně, ale ustavičně a mé obyčejné outdoorové kalhoty začínají být mokré skrz. Nutím proto Vláďu přidat do kroku, abych se rychlejší chůzí zahřál.

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, se k nebi tyčí Sněžka.

Lávky přes Úpské rašeliniště vedou nad malými rybníčky, které se tu na jaře vytvořily z tajícího sněhu, vydatně zásobené neustálými dešti. Vcházíme do suterénu Luční boudy, kde je rušno a docela dost turistů. Navíc je tu kontrolní stanoviště nějakého pochodu. Kontroloři se nedočkali dvou chlapíků a marně několikrát přepočítávají seznam. Ti dva určitě dostali včas rozum a ukotvili to v nějaké hospodě. Chvíli tu postáváme, oklepáváme vodu z bund a já myslím na skříň, ve které se teď povalují nevyužité dešti odolné kalhoty. Navrhuji proto, že bychom mohli zajít nahoru do restaurace a dát alespoň polévku. Mně by snad šusťáky trochu oschly a navíc bychom se v tomto nevlídném počasí zahřáli. Usedli jsme tedy k rozvrzanému stolu na vrzající lavici a objednali si kuřecí vývar. Jeho cena byla trochu šokující, i vzhledem k horské přirážce, ale to jen do té doby, než nám servírka přinesla celou mísu polévky a s úsměvem ji postavila před nás spolu s ošatkou chleba. Sakra, ta holka nás hned odhadla a věděla, čím nám udělat radost. Bohatě jsme se husté a výborné polévky najedli a s radostí zaplatili požadovanou částku, dokonce i spropitné navrch přidali.

Ještě tří metrová vrstva sněhu

Vycházíme ven, kde je sice stále nevlídno, ale už téměř neprší. Stoupáme po známé asfaltce směrem k Výrovce. Asi uprostřed cesty mezi Luční a Výrovkou procházíme po cestě lemované vysokými mantinely sněhu. A to opravdu vysokými. Jak to tu asi muselo vypadat v zimě, když teď je vyfrézovaná hradba vysoká tři metry!? Celá sněhová stěna je popsána různými nápisy doplněnými grafickými symboly. Nás nenapadá, co bychom tu budoucím generacím na těch pár dní zanechali a tak jsme se u této vysoké vrstvy sněhu alespoň společně vyfotili. Pak neodolám a musím se po sněhu ležícím na svahu na druhé straně cesty ještě trochu svézt. Jede to nádherně; je to ten správně tuhý sníh, který dovolí botám dostatečně klouzat a přitom zabrání proboření se. Paráda! Vzpomínám na Alpy, kde jsem tyto sestupy miloval, když si ušetříte spoustu kroků dolů a pěkně to ubývá. Faktem je, že je to na svaly taky trochu vysilující. Navíc namáhavý byl opětovný návrat nahoru na cestu. Poté pokračujeme k Výrovce.

Jdeme dovnitř, protože máme v plánu sníst další chleba s vajíčkem. Usedáme k lavici v zádveří a vzpomínáme, jak jsme tu odpočívali před rokem na jaře, když jsme se do těchto míst vydali na sněžnicích. Tenkrát bylo venku spoustu sněhu a foukal velmi silný vítr. Cestu k Bufetu na rozcestí zvládáme velmi rychle a po zkušenostech s tamní vývařovnou, produkující hmoty pachem připomínající čínskou tržnici, ji raději obloukem obcházíme, abychom po zelené sestoupili do údolí do Pece k autu. Byla to parádní procházka, na kterou jsem se už týdny strávenými nafukováním mozkové kapacity těšil.