Na roklinu Leuteschklamm jsme dostali tip od místních a doporučení k její návštěvě se také objevuje v mnoha turistických letácích. Jeli jsme k ní daleko a byla spíše zklamáním. Zbytek odpoledne jsme tedy využili poslední volnou jízdenku a lanovkou vyjeli k Mutterer Alm za krásnými výhledy na pohoří Karwendelu a údolí řeky Inn.

Před pár dny, když jsme přijížděli k Innsbrucku od Garmisch-Partenkirchen, míjeli jsme jedno turisticky oblíbené místo aniž bychom to věděli. Tehdy by se nám zastávka u něj hodila, abychom se po dlouhé cestě protáhli. A protože je Leuteschklamm častým tipem v turistických letácích a byl nám doporučen i místními, rozhodli jsme se vážit cestu přes Karwendel zpět až do Mittenwandu. Když projíždíme kolem Scharnitz, ukazuji Martině odbočku na východ, kam jsme před několika lety zajeli na parkoviště a vydali se na dlouhý pochod za vrcholem Birkkarspitze.

Auto necháváme na placeném parkovišti u horního nástupu do rokliny. Přijíždíme sem kolem deváté a jsme tu mezi prvními. Žádnou vstupenku do rokliny nepotřebujeme, je volně přístupná, a tak se hned vydáváme po lesní štěrkové cestě k dolnímu konci rokliny. Když jsme minuli odbočku k roklině, kam všichni zamířili, pokračujeme dál úplně sami. Lesní úsek je celkem nezáživný, až na historický kámen na rakousko-německé hranici a později, když klesáme dolů, na výhledy do údolí řeky Issar a protější vrcholy Karwendelu. Kousek před hranicí je další odbočka do rokliny s infocedulí a vyobrazením možné trasy prohlídky, ale my pokračujeme stále rovně lesem.

Dole přecházíme říčku Leutascher Ache, kterou vidíme vytékat z úzkého sevření mezi kolmými skalními stěnami. Vypadá to na slibnou přírodní podívanou. Za mostkem přes řeku je stánek s občerstvením a suvenýry a také s možností odbočit zde do rokliny na prohlídku asi 250 metrů vzdáleného vodopádu a pak jít zase zpět. Jenže - po pravdě - nás překvapuje cena za možnost jít se tam podívat: 2€ za dítě a 4€ za dospělého. Rodinné vstupné ani jiná sleva neexistuje. Tak to vynecháváme.

Dál stoupáme několik serpentin do prudkého kopce a zleva k nám přichází stále se zvětšující hluk proudící a padající vody. V místě nad vodopádem se ho snažíme zahlédnout někde pod sebou, ale vidět z něj není nic. To už se před námi objevují kovové lávky a schody.

Po několika schodech s robustním zábradlím přicházíme k mostu vesoko nad hladinou řeky. Tady se připojuje cesta od oné odbočky, kterou jsme míjeli kousek před hranicí s Německem. A odsud už sem přicházejí výletníci v docela velkém počtu. Postavit se na ten most a koukat hluboko pod sebe je hezké, stejně tak, jako jít po lávce ukotvené vysoko ve skalní stěně rokliny.

Jenže dál je to pořád stejné. Mysleli jsme, že jak budeme procházet roklinou proti směru toku, budeme se výškově k jeho hladině přibližovat a možná půjdeme i v bezprostředním kontaktu s vodou. Představovali jsme si to tu jako třeba ve Slovenském ráji. Jenže opak je pravdou - lávka se sice klikatí krásnou a divokou roklinou, ale vodu máme pořád hodně hluboko pod sebou. Konec rokliny je vysloveně zklamáním, protože když dál pokračuje krásná říčka mezi balvany a kamenitým dnem, tak nás odsud prohlídková trasa vyvedla úplně ven zpět na tu lesní cestu k parkovišti.

Leuteschklamm je hezká roklina, ale způsob, jak je tu vybudována prohlídková trasa ji úplně zabil. Zlaté Jánošikove diery nebo rokliny Slovenského ráje. To je úplně jiný zážitek - mnohem intenzivnější. Tohle by byla dobrá zastávka jako přerušení dlouhé cesty, ale jako cíl celodenního výletu teda ne. Poněkud zklamáni koukáme na hodinky a Martina navrhuje přeci jen ještě zajet na Muttereralmbahn.

Městečko Mutters je snad ještě malebnější než Axams. Na parkovišti u stanice lanovky se to hemží bajkery, protože, jak zjišťujeme, to tady v létě slouží jako bikepark. Obsluha nám ukazuje, do které kabinky máme nastoupit, protože některé jsou upraveny na převoz znečištěných kol. Z lanovky pozorujeme několik tras a vidíme, že to není jen pro šílence na downhillech. Spousta jezdců se pohybuje opatrně dolů po snadných pěšinách a lávkách. Takže příště sem jedeme s bajky?

Nahoře se nám odkrývá opravdu hezký výhled. Protože jsou už dvě odpoledne a my ještě nejedli, začínáme hned v restauraci u lanovky. Usedáme do původní dřevěné části Muterrer Alm do rohu dřevěné restaurace a dáváme si pozdní oběd. Není kam spěchat, žádný vrchol nemáme v plánu, jen se projít kolem malého jezírka a užít si pohledy na okolní hory. Jediné, co musíme stihnout, je poslední gondola dolů. Jít pěšky by se nám ten kus kopce opravdu nechtělo.

Od chaty se jdeme podívat k jezírku s výstižným názvem - Speicherteich Panoramasee. Kolem vede procházková cesta a dokonce jsou tu i pohodlná lehátka, kde můžete usednout a kochat se výhledem přes údolí řeky Inn a Innsbruck na Karwendel. S Martinou dalekohledem hledáme horní stanici lanovky Hafelekarbahn, kterou jsme někdy v minulém životě vyjeli a podnikli tam túru po hřebenech. Na západ se otvírá krásný, ale v proti slunci trochu nejasný výhled na Axams a kopec, kam jsme podnikli náš první výlet tady.

Asi jsme se měli vykašlat na roklinu Leuteschklamm a jet hned brzy ráno sem. Odsud by se totiž dalo pokračovat na blízký Spitzmand nebo dál na Nockspitze (Saile), na který jsme několikrát narazili v průvodcích nebo tipech jako na hezký vrchol. Jenže to by znamenalo dalších 550 respektive 750 výškových metrů, což by v tom druhém případě bylo na děti asi moc. V Krkonoších takové převýšení ale zvládly.

Užíváme si výhledy a příjemného sluníčka, děti vody jezírka. Je to takové trochu smutné rozloučení s naším týdenním pobytem v Axams, kde se nám opravdu moc líbilo. Dnes ještě pobalit a zítra se přesouváme směr Itálie. Hurá!