Vláďa ještě žije! Prozrazuje ho sms-ka, která od něj přišla. Neslyšeli jsme o něm od červnového společného bajkování. V následujícím telefonátu se domlouváme na výletu do Krkonoš, jehož pěší trasu upřesňujeme po Vláďově příjezdu na večeři. Chceme si ze Zlatého návrší udělat okruh přes pramen Labe, Sněžné jámy, Vysoké Kolo, Mužské a dívčí kameny a Pančavský vodopád.
Ačkoli jsme ráno, k překvapení bledé nedělní luny, vstávali opravdu hodně brzy, na parkoviště v Horních Mísečkách přijíždíme až krátce po deváté hodině. Tak nešťastně, že nám autobus na Zlaté návrší ujel jen o pár minut. Čekat na další nebudeme, protože zatímco bychom tu lelkovali, dojdeme tam i pěšky. Začínáme hned u zastávky autobusu, kde je i turistický rozcestník, a po žluté značce vyrážíme vzhůru. Procházíme lesem, za kterým nám porost ustupuje z cesty a otevírají se výhledy do České kotliny.
Před půl desátou jsme u rozcestí Nad Kotelní jámou a míříme dál k prameni Labe, vedeni stále stejnou značkou. Většinou navštěvujeme spíše východní část Krkonoš a tak je to dnes příjemná změna, podívat se na místa, kam se nedostaneme tak často. Přesto se otáčíme a za zády hledáme známý obrys Černé hory a Sněžky, jejichž modré siluety v dálce vidíme. Ale naše pohledy přeci jen více přitahuje Violík a výrazná budova polského vysílače, kterému se prý pro svoji podobnost s Krakowským hradem říká Wawel.
Na Pančavské louce, vpravo od cesty, nás zaujal pohyb člověka v červené čepici. Na tu dálku a přes hustý porost kleče ho moc dobře nevidíme, ale zdá se nám, jako by prováděl 180° obrat přednožením. Asi nějaký zmatený běžkař, který se tu od zimy motá v kruhu a nemůže trefit, říkáme si a pokračujeme k prameni Labe. Nakonec se z běžkaře vyklubal pěší fotograf, možná Jiří Havel osobně.
Pramen Labe, 1386 m n.m.
Skupinka lidí viditelných už z velké dálky, kteří vypadali, jako by si navzájem pomáhali najít padesátník nešťastně upuštěný na zem, se konečně přiblížila. Teď už vidíme, proč se všichni se sklopenými hlavami shromažďovali kolem jednoho místa: jsme u skruže s průzračnou vodou, symbolického pramene řeky Labe. Ten skutečný pramen je ale ještě o pár metrů výš někde v louce. Střídáme se s nimi v hledání a hrubým odhadem sčítáme hodnotu mincí pohozených na dně. Ještě nezbytná fotka barevných erbů měst, kterými Labe na své cestě do moře protéká, vysázených ve dvou řadách na nízké kamenné zídce a už se dál nehodláme vzpouzet žaludku, který hlasitě připomíná čas oběda. Náš dnešní oběd je ale hodně skromný, protože tu hlavní nacpávku plánujeme na Martinovu boudu. Pro tuto chvíli musí stačit kousek chleba s hermelínem. Chutnal báječně.
Po půl kilometru chůze po široké šotolinové cestě přicházíme k rozcestí, kam jsme se trochu báli přijít. Nějací turisté u pramene to totiž komentovali slovy, že tam dostaneme do budky. Nestalo se tak, bo jsme nic neprovedli a tak na nás žádný přísný ranger, hlídající neukázněné turisty, nemusel vyskočit ze svého maskovaného úkrytu. Od rozcestí Česká budka míříme konečně vpravo přes kamenný vrcholek velikosti King Kongovy ranní stolice - Violík k 1,5 km vzdáleným Sněžným jámám. Teď jsme na červené turistické značce.
Sněžné jámy
Nedočkavě se blížíme k mohutné dřevěné polské stavbě Wawel, ve které je ukryt vysílač. Vláďa do něj kdysi málem narazil, když se mu v mlze nečekaně vynořil před nosem, ale já, pokud mne stárnoucí mozek neklame, jsem tu dnes poprvé. Martina taky. Ví to jistě. Všimli jsme si, že po celou dobu, co na Wawel vidíme, je toto místo ve stínu obrovského mraku, který se tu dnes rozhodl zakotvit. Ponuré světelné podmínky sice dodávají vysokým a prudkým skalnatým srázům na dramatičnosti, ale na druhou stranu zase postrádají plastičnost. Je nám jasné, že za rouškou toho mraku se schovává pan Krakonoš, který tu už připravuje zásoby mlhy na podzim a zimu. Však to dobře známe z Krkonošských pohádek. Ale když teď vidím, kam se to tenkrát spouštěl Trautenberk a s jakým skromným vybavením... Klobouk dolů! Byl to borec. Dnes by se určitě dostal na titulní stranu časopisu Lidé a Hory, nebo spíš Der Mann in der Bergen, himlhergot.
Každopádně Sněžné jámy na nás zapůsobily. Na české poměry jde o opravdu mohutný skalní zlom. Na okraji hlubokého zářezu se zastavují návštěvníci hor a jejich malé postavičky na protější straně dodávají Jamám na mohutnosti. Strmé skalní stěny jsou jen na některých místech porostlé trávou a do prostoru mezi ně vybíhá několik ostrých a zubatých hřebínků. Dole, uprostřed zeleně klečí, vidíme dvě modrá oka malých ples. Na sever máme nerušený otevřený výhled do krajiny Polska, ktará několika málo kopečky přechází v plochou nížinu. Ale že tam v dálce na horizontu už vidíme moře, se mně Martině namluvit nepodařilo.
Protože tu opravdu hodně zvolňujeme a zastavujeme se při pořizování nejrůznějších fotek s nejrůznější kompozicí s využitím nejrůznějších ohnisek nejrůznějších objektivů, dává se do nás chlad, takže si oblékáme bundy. Během focení jsem si všimnul nestandardního chování foťáku. Už jsem se lekl, že se mi porouchala zrcadlovka, ale byla to jen moje impulsivní technofobická reakce, protože jsem si jen nevědomky přepnul režim měření světla.
Když se po dlouhé prohlídce Sněžným jámám vzdalujeme, vidíme, jak do nich zasvítilo slunce a jeho paprsky vymodelovaly členité skalní stěny. Ale vracet se a dělat nové fotky se nám už nechce. Přeci jenom jsme už docela daleko.
Mužské a Dívčí kameny
Po krásné turistické cestě vyskládané z velkých kamenů v suti obcházíme kolem vrcholu Vysoké Kolo. To v nás, bajkerech, samozřejmě hned vyvolává živé představy jak a kudy by se tudy dalo jen na horském kole. (Poznámka pro správce NP Krkonoše: samozřejmě jenom hypoteticky). Vysoké Kolo míjíme severním úbočím a z malého sedýlka stoupáme na Smielec. Křižujeme modrou turistickou značku, ale prozatím pokračujeme k nedalekým Mužským kamenům, kam stoupáme po podobné cestě jako kolem Vysokého Kola, ale ne už tak pečlivě vyskládané. Proč mám pocit, že se nám ten protijdoucí pes směje? Aby ne, jemu se to jde, když má pohon 4×4. Ovšem ten druhý, kterého jsme potkali jen o chvilku později, se už neusmíval. Jeho naštvaný výraz jasně říkal nechte mě! Určitě měl o strávení neděle úplně jinou přestavu než jeho pán.
Co napsat o Mužských kamenech? Následné Dívčí jsou mnohem větší, členitější a zajímavější. Jak Vláďa konstatoval, stejně jako muži a ženy. Na Mužských kamenech je asi opravdu nejzajímavější ten výhled, třeba zpět na Vysoké kolo, za kterým na okraji Sněžných jam vyčnívá stavba Wawelu. Na Dívčích kamenech se kromě prohlídky zdržujeme i tvorbou společné fotky, abychom nezapomněli, že jsme tu byli.
Pak už to otáčíme a po červené značce se vracíme zpět k 1,7 km vzdálenému rozcestí s modrou turistickou značkou. Po ní se vydáme na Martinovu boudu a podle původního plánu zde poobědváme.
Borůvkové knedlíky na Martinově boudě
Od rozcestí Nad Martinovou boudou mě už nic nedokáže zastavit. Mám takový hlad, že bych snědl i pavouka, kdyby skrčil nohy. Takže po příjemně klesající pěšině skoro běžím. Slyším za sebou Martinu s Vláďou, jak to komentují, ale vzhledem k tomu, že se jejich hlasům moc nevzdaluji, je mi jasné, že už by taky něco pojedli.
Na Martinovu boudu přicházíme v 15:45. Vítá nás plně obsazená restaurace, ale máme štěstí a jeden stůl s výhledem ven je volný. Pozdní oběd v podobě obrovských (a výtečných) borůvkových knedlíků, na které nás nalákala česko-německy psaná tabule před chatou, nám dal zabrat. Tedy hlavně mně! "Ty už načínáš třetí!?", nevěřícně koukám na Martiny talíř, zatímco já se zadýchávám nad zbytkem teprve druhého knedlíku. Ani hláška kamaráda Radka ze studií Ukaž, že jsi jedlík, vraž tam ještě knedlík!, na kterou jsem si v této opravdu těžké životní chvíli vzpomněl, nepomáhala. Připomínám, že byly obrovské. Asi jsme si neměli dávat tu polívku. Číšník se mi do očí posmívá, že mě původně tipoval jako největšího jedlíka, tak jsem ho alespoň potrestal úkolem, aby mi donesl novou sklenici Coly. Bez ní tu skončím jako ten nešťastný kohoutek v pohádce.
Konečně jsem to trochu rozdýchal. Už jsem myslel, že v Martinově boudě naleznu smrt z přejedení. Ale se slovy písně jilemnických sokolů Nic mi v cestě nebrání, zvládnu každé stoupání na rtech pokračuji za Vláďou a Martinou vzhůru po zelené značce a s postupnou úlevou se ohlížím za Martinovkou, kde dnes tak zatraceně dobře navařili. Jsem rád, že knedlíky zůstaly ve mně a neskončily u cesty, jako před několika lety suchý salám, jenž mi zasmrádnul v batohu. Jinak by se sem snad za jídlem naučila chodit divá zvěř.
Ambrožova vyhlídka a Pančavský vodopád
Labskou boudu bychom nechali úplně bez povšimnutí, kdyby to s ohledem na její gigantické rozměry šlo. Zastavili jsme se jen na krátko, než si Vláďa odběhnul pro turistickou známku. Jenže bylo už zavřeno a tak se vrátil s prázdnou. Zajímavé. V době automatů na kdeco si vysílený turista, který přeci může svého cíle dosáhnout v kteroukoli denní dobu (a to nemluvím o noční), ani nemůže koupit turistickou známku jako důkaz svého výkonu. Jaké štěstí mají naproti tomu žízniví, kteří po vhození kulaté mince do automatu dostanou svoji kávu nebo jiný nápoj. Dokonce ani kuřák není v takové situaci ochuzen o svoji dávku nikotinu. Jak to, že nikdo ještě neinstaloval automaty na turistické známky!? :-)
Od Labské boudy pokračujeme opět po značce červené barvy. Po krátkém zastavení se na Ambrožově vyhlídce, odkud by se mohl naskýtat krásný pohled do Labského údolí a na meandry Labe, kdyby nebylo v takovém divném a ponurém šeru, pokračujeme k Pančavskému vodopádu. Tady, přes hranu Labského dolu, padá říčka Pančava do Pančavské jámy a tvoří stupňovitý vodopád s celkovou výškou 140 metrů. Už jen na chvíli se zastavujeme na posledním plánovaném místě našeho dnešního výletu a z malé plošiny se díváme alespoň na část padající vody.
Deset minut po půl šesté přicházíme k Vrbatově boudě na Zlatém Návrší, kde už není ani noha. Ani žádného autobusu se už dnes nedočkáme, ale s tím jsme ani nepočítali. Chtěli jsme tady alespoň využít české vlajky vyvěšené u chaty k vyjádření pochvaly Vláďovi před nastoupenou jednotkou a rozvinutou zástavou, že vybral tak skvělou trasu dnešního výletu. Ten to ale s jemu typickou skromností odmítnul se slovy, ať to necháme na jindy, až se toho nahromadí víc.
Po krátké spojce se přesouváme k bývalým Jestřebím boudám a pak už po stejné cestě jako ráno, tedy značené žlutě, míříme do Míseček. Slunce nám zmizelo za mraky už někdy v době našeho pozdního oběda a tak se nemůžeme těšit z příjemného slunečného odpoledne. V mlhavém vzdáleném horizontu koukáme na Ještěd a hledáme další známé kopce. Po chvíli vášnivé debaty se shodujeme na Kozákově, nacházíme také Tábor a mezi nimi i moje dávno už ne ostříží oko dokázalo rozeznat nejasnou siluetu Trosek. Následná kontrola dalekohledem vše potvrdila.
S končícím dnem odjíždějí z parkoviště v Horních Mísečkách poslední dvě auta. V jednom z nich jsme my. Psát tu, že se nám dnešní výlet opět vydařil by byla otřepaná fráze unavující i psací stroj, natož klávesnici počítače. Ale když klapne počasí tak skvěle jako dnes, to se rozhodně neomrzí!
Další info
Sněžné jámy, borůvkové knedlíky a jiná lákadla Krkonoš
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 1 | přidat komentářČlánky ze stejné lokality
- Dívčí, Mužské a Ptačí kameny v rubrice Hory (2021)
- Ze Špindlerova Mlýna na hřebeny v rubrice Hory (2021)
- Za posledním sněhem do Krkonoš v rubrice Hory, Výlety a turistika (2021)
- Rozhledna Žalý v rubrice Výlety a turistika, Výlety s dětmi (2020)
- Pramen Labe a Sněžné jámy v rubrice Hory, Výlety s dětmi (2020)
- Labe (a geodetická rozporuplnost jeho toku) v rubrice Za prameny (2020)
- Enduro Trutnov v rubrice MTB závody (2019)
- Noční výstup na Sněžku v rubrice Výlety a turistika (2017)
- Špindl - Pec přes Kozí hřbety v rubrice Hory, Výlety a turistika (2016)
- 43. ročník přechodu Krkonoš v rubrice Výlety a turistika (2015)
Foto k článku