nacházíte se: úvodní strana > výlety > Výlet na Ruprechtický špičák

11. září 2010

Výlet na Ruprechtický špičák

Ráno se dělá hezký den a tak se rozhodujeme podniknout malý výlet. Broumovky jsou dnes plné bajkerů a nechceme nikde překážet těm skutečným borcům, kteří se rozhodli jet maraton horských kol Rallye Sudety. Původně jsem zde měl také startovat, ale s letošní kondičkou by to bylo zbytečné zaměstnávání záchranných složek asistujících u závodu, které budou mít beztak dost práce i beze mě. Nad mapou tedy hledáme něco jiného, co by se dalo na Broumovsku pěšky podniknout. Pohledy padají na nejvyšší vrchol Broumovska a Javořích hor - Ruprechtický špičák s nadmořskou výškou 880 metrů.

Pohled na hřeben s Ruprechtickým špičákem a Širokým od Rožmitálu.

Auto jsme zaparkovali na horním konci Ruprechtic. Hned na první lesní křižovatce volíme novou cestu, tedy námi nikdy dříve neprozkoumanou, a tam, kde žlutá míří vpravo, odbočujeme vlevo do kopce. Podle mapy se tudy dostaneme na modrou turistickou značku. Na bajku obvykle jezdíme rovně proti proudu potoka, tak to dnes zkusíme jinudy, aby byl výlet na tolik známé místo alespoň něčím nový. Po pár krocích se nám od okraje lesa naskýtají pěkné výhledy na krajinu a na malebný hřebínek Ruprechtického hájku naproti. Krajinářskou idylu kazí jen dva místní maníci pokoušející se zdolat stoupání po louce ve staré Škůdce. Ta, vědoma svého věku, si postavila hlavu a chcípla jim. Hoši se tak po pětiminutovém marném oživování stávkujícího motoru pod otevřenou kapotou rozhodli nechat ji tu svému osudu a vracejí se pěšky ke stavení. Možná jdou pro traktor.

My pokračujeme do lesa a po chvilce opravdu přicházíme na kolmou lesní cestu značenou modrou turistickou značkou. Dáváme se vpravo a velmi pozvolně nabíráme výšku po úbočí vrcholu Světlina, mezi nímž a protilehlým Ruprechtickým špičákem se postupně formuje poměrně hluboké a příkré údolí Ruprechtického potoka. Tady se nám v jedné z levotočivých zatáček otvírá výhled dolů a na protější svah Ruprechtického špičáku. Zaujala nás tam cesta v něm zaříznutá, vedoucí po vrstevnici a mířící někam k začátku údolí do širokého sedla mezi Světlinou a Ruprechťákem. Vidíme se tam na bajku a představujeme si ten zážitek na vzdušné cestě s výhledy. Ale i lesní cesta, po které jdeme, je hodně pěkná. Celou dobu stoupá v přijatelném sklonu a kopíruje plastický tvar Světlé, takže se na ní v krátkých úsecích střídají zatáčky vlevo a vpravo. Čím výše jsme, tím je cesta více zarostlá a stává se skoro singletrackem. Asi tudy někdy dáme švih dolů, jen se před tím musíme dostat nahoru na Ruprechťák.

To už nám začíná být místo, kam právě přicházíme, nějaké povědomé. No jasně, jsme pod sedlem, v místě, kde pramení Ruprechtický potok (přímo kolem pramene ale nejdeme), které známe z několika bajkových výšvihů. Chvíli tu obdivujeme množství pavučin rozesetých po trávě, na kterých se lesknou kapky rosy. Dál nás čeká prudká a úzká pěšina k polské hranici. Naposledy jsme tudy kola tlačili letos v červnu. Následné další prudké stoupání pokračuje přímo podél státní hranice. Nikdy dříve jsem tento úsek neabsolvoval. Šplháme se po kořenité pěšině strmě vzhůru, tentokrát už na vrchol Ruprechtického špičáku. Zdravíme se s několika zadýchanými polskými turisty.

Pohled na vrchol Široký a dál do Polska.

V posledních dvou letech přišel Ruprechtický špičák o svou hustou čepici stromů a jeho úplný vrchol zůstal holý. Díky tomu se nám už teď vlevo postupně otvírají výhledy na polskou stranu, na Waligóru (vrchol, který je  ještě o 53 metrů vyšší než Ruprechťák), na Gluszycu a okolní hory s hradbou Sovích hor. A to už se nám objevuje kovová konstrukce rozhledny na vrholu, kterou, nevím proč, jsme čekali mnohem vyšší. Byli jsme tu už mnohokrát, ale dnes poprvé po velkých polomech a tak se nám její stavba zdá bez okolních stromů nějaká menší. Co nás ovšem uchvacuje je ten výhled, který se teď, bez stromů, odsud nabízí! Při pohledu na Ruprechtický špičák odspodu, ze silnice do Broumova nebo z jiných míst, odkud jsme na něj byli zvyklí jako na zalesněný vrcholek, vypínající se nad ostatní kopce Javořích hor, se současný pohled na holý vrchol jevil dost smutně, ale tady jsme to vnímali trochu jinak. Tak široké panorama, které teď vidíme jakoby jedním pohledem, nenabízel ani výhled z rozhledny.

Ten pohled z holého vrcholu je po mnoha dřívějších návštěvách tak nezvyklý, že mě to ani nijak zvlášť nežene nahoru na rozhlednu. Dlouho chodím jen tak dole kolem a nestačím se divit a vnímám to široké a ničím nerušené panorama začínající vlevo Sovími horami, přecházející v hřeben Javořích hor a dále v otevřenou nížinu Broumovska, lemovanou Broumovkými stěnami a Hejšovinou, a dál vpravo s výrazným vrcholem Ostaše, kopci Teplicko-Adršpaškých skal a za kuželem Královeckého špičáku se siluetou Krkonoš konečně uzavřené opět polskými kopci s výrazným a vrcholem Waligóra. Vše je v teplém světle podzimního slunce tak krásně přívětivé.

Z rozhledny se díváme na jih do Čech.

Když jsem se dostatečně nabažil tohoto pohledu, vydal jsem se nahoru za Martinou, jejíž pohorky už rozezněly kovový zvuk skřípajících schodů. Nahoře se celé panorama opakovalo, jen na polskou stranu je odsud přeci jenom lepší výhled, protože je zcela nezastíněný stromy, které zde více chráněny odolaly vichřicím. Přímo pod sebou máme téměř holou planinu vrcholu Ruprechtického špičáku se žlutou trávou a jen několika osamocenými stromy, kterým dominuje solitérní vysoký smrk. Na rozhledně se střídáme s dalšími turisty.

Pohled z rozhledny do Polska na Waligóru.

Když jsme sestoupili z rozhledny, podívali jsme se ještě na zápisy ve vrcholové knize, která tu je pod dřevěným přístřeškem s posezením. Dříve, před tím než tu postavili rozhlednu, sem chodilo opravdu jen málo lidí a s Vláďou jsme se vždy pobavili nad vtipnými zápisy. Dnes však pouze letmý pohled ukázal, že je celý sešit jenom počmáraný a hledat v tom nějaké duchaplné zápisy se nám nechce. Kromě jediného českého cyklisty jsme se na vrcholu potkali pouze s Poláky. Ale Češi mají dnes uznanou omluvenku, protože jsou jistě všichni na maratonu horských kol Rallye Sudety.

Dříve zde stálo jen toto kryté posezení.

Dolů se vydáváme kousek po žluté značce, až k turistickému rozcestníku vzdálenému asi 0,5 km. Tady míříme na neznačenou cestu vpravo, směrem k malému vysílači. Když tu byl les, tak byl vidět až ve chvíli, kdy jste ho bezprostředně míjeli. A v dobách, kdy na vrcholu ještě nestála rozhledna (to už jsem takový pamětník!?), jsme právě tudy jezdili na bajku na vrchol. Po dalším asi půl kilometru se cesta na široké planině stáčí ve 180° zatáčce a rovně odsud vybíhá jiná, která, jak se domníváme, bude onou zaříznutou v úbočí Ruprechtického špičáku, na kterou jsme se předtím dívali přes údolí.

Míjime pracujícího lesníka doprovázeného silně snaživou sličnou slečnou a s údivem komentujeme příšerný nepořádek v jeho autě zaparkovaném trochu níže u cesty. Nad odbočkou žluté značky vedoucí k vrcholu se zdravíme s houbaři a po dalších pár stech metrech uhýbáme před přijíždějící stříbrnou oktávkou. Ta u nás zastavuje, řidič stahuje okénko a ptá se, jestli se tudy dostanou správně k rozhledně. Moje odpověď, že ano, ale pěšky, je pro něj překvapením. Dalším šokem je informace, že z místa, kde tedy hodlají nechat auto, je to ještě asi 2 kilometry. Pravda, to jsem trochu špatně odhadnul, je to mnohem blíž.

A to už přicházme do finiše našeho malého výletu, na horní konec Ruprechtic. Na to, že naše rozhodnutí sem jít byla taková skoro "nouzovka", navíc narychlo vymyšlená, se nám okruh s cílem na vrcholu Ruprechtického špičáku moc líbil.

Profil trasy výletu

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

Články
& akce