bike-trek.cz

Velký výlet na Maly Staw

  4. srpna 2007
Úvod / Články / Výlety a turistika / Velký výlet na Maly Staw

Maly Staw je významným ledovcovým jezerem ležícím na polské straně Krkonoš v nadmořské výšce 1.183 m, jen asi 2 km za hranicemi, přesněji za turistickým přechodem u Polské boudy pod Sněžkou; zhruba stejně daleko je to i od Luční boudy. Na jeho břehu byla zbudována dřevěná turistická chata Samotnia, kterou místní řadí mezi nejkrásnější v Polsku. Tady leží cíl našeho dnešního výšlapu.

Ani se mi nechce napsat výletu, protože celá plánovaná trasa přesahuje 20 km s převýšením přes 2.200 metrů. Aby to zase tak náročné nebylo a stihli jsme to i s nějakým příjemným obědem a také proto, abych nebyl ukamenován účastníky, rozhodl jsem se, že pro cestu na vrchol Sněžky využijeme lanovky.

Už ani nevím, co za informace jsem hledal na internetu. Asi něco k plánovanému bikovému Rakousku. Google otvíral jedno okno za druhým, že už padaly ven z monitoru a hromadily se na stole, a najednou se v jednom objevilo něco, co mě zaujalo. Hmm, podle fotky hezké místo, není to daleko, tak tam by se dal podniknout nějaký zajímavý výšlap. Nápad s destinací byl na světě a následný termín na sebe nedal dlouho čekat. Minulý rok jsme se vydali do Teplicko-Adršpašských skal; rok před tím na velmi úspěšný a povedený výšlap na Hejšovinu a Bludné Skály. Tentokrát tedy opět něco ze zajímavostí u našich severních sousedů. Maly Staw je významným ledovcovým jezerem ležícím na polské straně Krkonoš. Na jeho břehu byla zbudována turistická chata Samotnia, kterou místní řadí mezi nejkrásnější v Polsku.

Stručný popis naší trasy

Pro největší nedočkavce popis trasy, kudy jsme šli: Z Pece jsme se vyvezli na Sněžku, odsud po červené značce dolů k Polské boudě, u které se napojíme na modrou polskou turistickou značku. Ta vede k chatě Strzecha Akademicka a dál k boudě Samotnia a k jezeru Maly Staw. Zpět se chystáme stejnou cestou, ale modrou opustíme dříve a Jantarovou cestou, značenou žlutou turistickou značkou, se dostaneme na Luční boudu. Zde oběd a pak dál po červené na Výrovku a dolů po zelené k Richterově boudě. Pak opět na červenou a Modrým dolem sestoupáme až na parkoviště v Peci. Doufám, že jste se v té kulometné palbě barev neztratili.


Při hudbě Mobyho, jehož skladbu Lift Me Up jsem si pobrukoval ještě na lanovce, se mi nejenom dobře řídí, ale navíc mi přijde ta nejvhodnější pro tak rozmanitou osádku našeho auta. Jedu s Martinou, Josefem a Jakubem. Cesta nám v pohodě ubíhá, vyjeli jsme s časovou rezervou a tak nemusíme nikam pospíchat. Za Jaroměří mi na křižovatce dává přednost stříbrný Renault, za jehož volantem poznávám Jardu. To je ale timing! Máváme a blikáme na sebe a ve zpětném zrcátku vidím, že se hned za ně pověsilo další auto. Asi FBI. Šineme si to stále většími kopečky, projíždíme Trutnovem a zastavujeme v Peci na parkovišti U Kapličky. Zdravíme se s jaroměřáky, kteří po opuštění všech vozidel tvoří celou polovinu účastníků! Za chvíli se hlásí Zdenda s Berenikou, chvíli po nich přijíždí Luka s Petrem (naši boudoucí rakouští spolubikeři), kteří to dnes měli nejdál a navíc je zdržoval nějaký zemědělec, ležérně dopravující kombajn po silnici na pole. Tak už chybí jen Vláďa. Ze sluchátka mobilu se ozývá jeho klidný hlas, že už je v garáži a chystá se na cestu. Lanovka má jet už za čtvrt hodiny, nebudeme tu na něj čekat a vyrážíme za ostatními, kteří šli napřed. Máme to tak akorát.

Lanovkou na Sněžku

Při našem příchodu je lanovka už v plném provozu. Jsme na konci fronty, která pomalu postupuje kolem pokladny a mizí v dřevěných dveřích, kam nevidíme a odkud přichází hluk běžícího motoru a občasného, celkem pravidelného kovového cvakání. S Martinou tipujeme jestli Vláďa stihne poslední jedoucí sedačku nebo bude muset čekat skoro hodinu na další jízdu. Mám zprávu, že je na parkovišti a opouští vozidlo značky Škoda. Když si to dá vojenským poklusem, tak lanovku dohoní. Ale musel by to být poklus opravdových amerických tropperů, jaký je k vidění v hollywoodských akčních filmech. Za nás se do fronty postavili další lidi a nevědomky tak Vláďovy šance zvýšili. Jenže to už jsme s lístky v ruce zmizeli za dřevěnými dveřmi a už nevidíme na frontu před pokladnou. Zato už víme, co to tu v pravidelných intervalech cvaká.

Před námi čeká Luka s Petrem. Motor lanovky pohání obrovské ležaté kolo, které točí s prázdným lanem. Všechny dvojsedačky už zmizely a pomalu stoupají lesním výsekem. „Nejsou sedačky. Asi nečekali takový nával“, otáčí se k nám s úsměvem Luka. Konečně se jedna prázdná vrací a brzy za ní další. Tolik se na ní těším, že v tom spěchu nekoukám kolem sebe a do něčeho hlavou narážím, až se to rozkývalo. Koukám, co to bylo a on takový ten splachovač, kterým se startuje odjezd každé sedačky. Tak málem jsem nechal lanovku odjet bez nás. Usedáme, zamyšlený lanovkář asi v duchu odpočítává, pak rukou zatáhne za držátko na konci lanka, ozve se cvaknutí a my se s cuknutím a počátečném houpáním dáváme do pohybu. Vyjíždíme z budovy lanovky a ještě než se podíváme vstříc kopcům, ohlížíme se na cestu, jestli tam nezahlédneme spěchajícího pozdníčka Vláďu. Cesta je prázdná, nikde nikdo.

To už nás z obou stran obklopují smrky rostoucí podél lanovky. Ta nejprve stoupá velmi mírně a pak náhle nabírá výšku, přičemž se střídají dlouhé tiché úseky s klapáním koleček sedačky přejíždějících styčnou konstrukci sloupů s pohybujícím se lanem. Jak se postupně dostáváme výš, teplota klesá a mizí sluneční paprsky, jenž ještě dole měly snahu provrtat se houstnoucí oblačností. Ještě že jsme to správně předpokládali a oblékli se. Po přestupu na Růžové hoře se situace ještě zhoršuje. Ze Sněžky vidíme jen tu dolní polovinu, zbytek je schován v oblacích, ke kterým se blížíme. Čekáme na ten náraz našich hlav o mraky olověné barvy. Naštěstí to nebolelo, jen o něco víc studilo. Mlha je tak hustá, že se naše sedačka vznáší i s kusem lana jen tak ve vzduchu; jsou okamžiky, kdy nevidíme ani sloup před námi, ani za námi. Po několika minutách jízdy se tmavý flek, jenž se objevil vpředu nad námi, postupně mění a nabírá jasné tvary horní stanice.

Přes Sněžku dolů

Jsme na Sněžce. Opouštíme sedačku, stoupáme po schodech a u dveří bufetu se setkáváme s ostatními. Bedlivě sledujeme další dvojice, jenž právě přijely. Nejvíc jich patří k nám, pak nějací cizí lidé. Náhle nastalo velké ticho. Motor lanovky se zastavil. Už se skoro otáčíme, že budeme pokračovat bez Vládi, jenže po schodech stoupá známá postava v modré fleesce, vyzbrojená batohem, na kterém se pohupuje pouzdro s kanonem na jedné straně a lahví vody na druhé. Tváří se sebevědomě a jeho úsměv jasně říká, že je nad věcí; jako James Bond, který právě zneškodnil nebezpečnou bombu a na displeji časovače zůstala řada červených nul končící jedničkou. Vláďa to stihl, je nás osmnáct a jsme kompletní.


Kde má ta maringotka kola!?

Vycházíme ven do větru a mlhy, které právě teď, kromě podivné dřevěné konstrukce, vládnou vrcholu. Trochu jsme se tu rozptýlili a pomíchali se s ostatními turisty a výletníky, ale nakonec se nám mimoděk podařilo zahájit společný sestup do sedla nad Obřím dolem. Pravda, první kroky nenabraly zrovna ten správný směr a my v čele na to přišli, až když jsme se dostali do slepé uličky končící na jedné z vyhlídek. Úplně se mi vybavila ranní věta, kdy jsem během balení prohlásil, že buzolu nechám doma, protože ji nebudeme potřebovat. Nakonec teda potřeba nebyla, cestu dolů jsme našli záhy. Ani v této mlze na ní není možno zabloudit; pěšina je precizně vydlážděná a pro jistotu z jedné strany lemována mohutným řetězem, v některých úsecích dokonce po obou stranách.

Zahaleni do všech zimních doplňků, které si kdo přibalil, klesáme k polské boudě Pod Sněžkou, přičemž v té mlze při pohledu z dálky připomínáme v různých kuklách a čepicích nejednotnou jednotku expedice mimozemské civilizace. Tomu ještě nahrává chata na polské straně Sněžky připomínající dva létající talíře. Alespoň tím si vysvětluji častý úžas v pohledech lidí, kteří zatím stoupali v opačném směru. Sám jsem se jednou polekal, když jsem se ohlédl a v mlze několik metrů za sebou spatřil dvě kráčející podivné siluety. Nakonec to byl Zdenda s Berenikou, jejichž kapuce vítr nafoukl a dodal jim ty astrální obrysy s kuželovitou hlavou.


Živá debata nad mapou

Když jsme sešli dolů, zjistili jsme, že už na sebe lépe vidíme. Mlhu jsme totiž nechali nahoře, kde se ve zmatku neustále omotávala okolo vrchlíku našeho nejvyššího kopce. A abychom se někde nezamotali i my, zastavili jsme se před velkou mapou, která nás, už ale vůbec netuším proč, nadmíru zaujala. Hned se před ní utvořil hlouček, hlasitě se diskutovalo, gestikulovalo a ukazovalo. Určitě to nebylo jen kvůli jejím pestrým barvám; myslím si, že se každý chlubil, kde už byl. Nakonec jsme na zmenšené podobizně hor našli i směr našeho dalšího pochodu. Tentokrát budeme sledovat modré polské turistické značení, které je zajímavé snad jen tím, že pásové značky v terénu mají jiný poměr stran. Poláci přešli na širokoúhlý obraz už dávno před námi. Pečlivě poskládané žulové kostky tvoří asi 4 metry široký šedý pás vinoucí se před námi a vedoucí nás k severním sousedům, pryč od jistot naší domoviny. Už neslyšíme „ahoj“, ani „dobrý den“, pozdrav se zjednodušil na krátké a měkké „češč“. Jedinou jistotou je dlážděná cesta sestupující celé 3 kilometry (nebo 45 minut, jak správně uvádějí místní směrovky) až k chatě Akademicka.

Maly Staw a Samotnia

Po chvíli se pod námi poprvé objevuje původem ledovcové jezero Maly Staw, ale zatím ne celé. Hladina temná jako tmavé víno dolila sil do našich žil a během chvilky jsme byli u chaty. Zpoza bílých kupovitých mraků se začalo klubat sluníčko a my jsme vychutnávali jeho teplé paprsky, zatímco jsme u nakloněného dřevěného kůlu se zelenou směrovkou SAMOTNIA čekali na zbytek chvostu.


Vinoucí se šedý had. Nějak se nám v Krkonoších přemnožil.

První rozdíl, který zaregistrujete jen co se vydáte na další cestu dolů k jezeru je to, že sice jdete po vydlážděné cestě, ale už ne tak pečlivě. Velké vystupující kameny a široké odvodňovací kanály by byly slušnou nástrahou i pro terénního cykloturistu. Pryč je pohodlí kočičích hlav, teď se musíme více dívat pod nohy. Slabší povahy však mohou jít při pravé straně a v případě hrozícího pádu se rychle chopit bytelného dřevěného zábradlí. Pokud jste na pohyb v takto drsném horském terénu zvyklí, můžete se kochat vcelku hezkým pohledem na protější až 170 metrů vysokou skalní stěnu, jenž se místy zelená mechem nebo chuchvalcem kleče, uzavírající údolí s jezerem z jižní strany. Navíc se už pod námi Maly Staw rozprostírá v celé své nádheře a na břehu na naší straně je do krajiny citlivě zasazena dřevěná stavba poměrně rozlehlé boudy Samotnia. Ta vznikla v roce 1934 přestavbou ze strážní budky. Asi tu někdo hlídal pstruhy pro hrabata Schaffgotschovy, kteří je v jezeře kolem roku 1670 chovali. Dokonale fotogenické nebe s několika obláčky i zbytky těžkých mraků dokresluje celou, téměř westernovou scénu. Jsme sice na severu, já vím, ale northern? Slyšel to někdy někdo v souvislosti s filmovým žánrem? Spíš to zní jako značka oblečení do hor.

Sestupujeme přímo před chatu, kde je na široké plošině vysypané jemným bílým štěrkem několik dřevěných stolů vyrobených z masivních kuláčů. Bzučí zipy batohů, šustí mikrotenové pytlíky a zvoní termosky. Je půl dvanácté a je třeba zabít hlad.


Takto se před námi objevila bouda Samotnia.



Pro správný záběr společné fotky se budu i brodit

Postupně se scházíme dole u jezera v místě, kde se dá snad nejvíce dostat až k vodě. Pod malým dřevěným mostkem odtéká voda a dává život řece Lomnici. Topol s vodníkem nikde, takže se nebojíme postavit se na kameny částečně ponořené do vody. Někteří dokonce zkouší vodoodpudivost své trekové obuvi a procházejí se v mělčinách u břehu. Je to taky jediná zábava, kterou tu nacházíme. Krásu tohoto malého krkonošského koutu jsme vstřebali poměrně rychle a navíc nás omezuje dřevěné zábradlí, jenž nás svazuje na úzké pěšině, kde se neustále musíme vyhýbat ostatním návštěvníkům. Proto co nejrychleji hledáme nějaké vhodné místo pro společnou fotku, abychom se mohli odporoučet. To jsme našli, jen bylo třeba umístit fotoaparát do patřičné vzdálenosti, která zasahovala až do jezera. Žádný problém, pro kvalitní vrcholové foto se rád obětuji. Nejprve jsem se zalekl, že budu muset do trenýrek a s foťákem nad vodou se brodit hodně daleko. Naštěstí stačilo jen dva až tři kroky, kde nebylo více vody než tolik, abych si namočil nohavici do výše tří centimetrů. Stativ stál na pevném štěrkovém dnu dobře a po deseti sekundách odpočítaných samospouští bylo po všem. Důkaz, že jsme tu byli, máme.


Dostaveníčko před objektivem.

A tak se po dvanácté hodině dáváme na ústup. Kolem Samotnie se vracíme nahoru, pod podrážkami se opět objevuje dlažba a mezi klečí nabíráme výšku a směřujeme ke státní hranici. Náhle, jakoby nějakým začarováním, se někteří postupně ztrácejí a opouští pevný povrch cesty a na chvilku mizí v okolní zeleni, děvčata u toho klečí a maskují se za nízkou klečí. Po vyřízení této neodkladné záležitosti pak už jen mírně roztroušeni docházíme k začátku Jantarové cesty. Tady se uvelebujeme na sluníčku a čekáme na ostatní.

Do Luční boudy na oběd

Zdenda s Berčou oslavili návrat do rodné vlasti krásnou společnou fotkou u pohraniční cedule. O několik minut později už společně vstupujeme do útrob Luční boudy. Hodláme se tu zastavit na oběd. Někdo jen na polívku, ale náš stůl nejvíce oslovily kynuté borůvkové knedlíky. Nevěřil bych, že v takové turistické velkovýkrmně budou tak vynikající! Manifik! U oběda si uvědomuji, že jsme ani nezapili Martiny premiérové stanutí na Sněžce. No, stejně to nebylo čím zapít a navíc si počkáme na její prvovýstup. Lanovka se nepočítá. To už se ale sčítá náš účet a nám se půjde o několik set Korun lehčeji. Alespoň nás to stoupání od Luční b. na Luční h. (rozuměj od Luční boudy na Luční horu) nebude tolik namáhat.


Uff, konečně jsme opět na domácí půdě!

Venku se utvořil hlouček. Nejdřív to vypadalo, že omladina z Jaroměře má nějakou tajnou válečnou poradu; snad nad strategií dalšího postupu. Nebo že by se dělili o nějaký kontraband tajně pronesený z Polska!? Nakonec byl motiv, jenž je vedl k daní hlav dohromady, mnohem prostější: dělili se o zakoupený borůvkový koláč. Když zmizely i ty nejmenší drobky a Vláďa dokončil foto svého života, dali jsme se do pomalého pohybu. Ještě než se ohlédneme za Luční boudou, ohlížíme se za Sněžkou, v dálce vystupující nad Úpským rašeliništěm. Mraky už se konečně vymotaly a opustily vrchol kopce. Teď už bychom odtamtud něco viděli a navíc se vzájemně v mlze neděsili. Co se dá dělat, my jdeme na opačnou stranu a přes Luční horu, kolem pomníku obětem hor míříme k Výrovce. Ani nevím, jakou barvou je tato turistická cesta značena, protože nejvíce vnímám tu šedou širokou vlnovku asfaltu, po kterém jdeme. Tak si říkám: neměl by být vedle pomníku obětem hor i pomník, kdy se hory staly obětí lidí?

Návrat kolem Výrovky

Luční boudu už za sebou vidíme ve velikosti nádraží na modelové železnici TT, opozdilci H0, a před námi se otvírá nový pohled do kraje. Vlevo se přes údolí díváme na Černou horu, ještě více vlevo od ní se v dálce matně proti obzoru rýsuje dokonce Králický Sněžník. Na druhé straně dohlédneme na lépe viditelný Ještěd, jehož tvar teď kopírujeme: po stoupání začínáme opět klesat. Jsme u Výrovky, kde se na hřejícím sluníčku opět usazujeme do trávy, relaxujeme, svačíme, doplňujeme tekutiny a pozorujeme okolní život. Je tu větší pohyb lidí a to asi i díky cykloturistům.


Sněžka je už bez mlhy

Jak si tu tak hovíme a odpočíváme, objevují se v našich řadách první příznaky infekčního a vysoce nakažlivého zívání. Asi to přinesl vítr, protože se to v naší skupině postupně šíří od západu. Nakonec to už Josef nevydržel, vydal pokyn a jako přirozená autorita byl bez okolků uposlechnut. Všichni se zvedli z trávy a když po cestě dolů zmizela rodinka na kolech s brzdami, se kterými bych se nespustil ani z Nového Hradce, natož z několika kilometrového klesání do Pece pod Sněžkou, vydali jsme se po svých za nimi. Jenže jít skopce pěšky a navíc po táááák snadném podkladu je pro bajkerské duše některých z nás skutečný trest! „Za co!?“, ptáme se, ale nikdo neodpovídá. I Krakonoš mlčí! Možná je to proto, že by nás sjezd další asfaltové silnice neuspokojil. Nejsme žádný žehličky. Ovšem jen co u Richterovy boudy odbočujeme na krásnou pěšinu značenou červenou turistickou značkou, Luka vypouští slova v tom smyslu, že je to krásnej singlík, který by se dal jet. A hned se s Martinou pouštějí do debaty, jaké by to bylo na bajku a jak už jsou správně nakažený, protože terén hodnotí podle toho, jestli by se dal jet nebo ne a jak by si to užily. Jediné, co jsme si tu mohli užít my, a navíc všichni, byla ochutnávka výborných borůvek rostoucích podél pěšiny. Navíc zde konečně máme těsný kontakt s přírodou; jdeme po vyšlapané pěšině, která kličkuje a svíjí se mezi stromy a keři, dokonce míjíme volně ležící vyvrácený uschlý pařez! Žádný asfalt, žádné kostky, žádné zábradlí.


Přes Modrý Důl vidíme na Sněžku a Růžovou horu

Přicházíme na okraj Modrého Dolu. V něm vidíme nejenom několik poházených domků na zežloutlé trávě, ale v jejich pozadí, za hustými smrkovými lesy, prudký a potrhaný svah, kterým Sněžka spadá do Obřího Dolu. Na ní a na úbočí Růžové h. se promítají stíny mraků plujících po obloze. Podobnou větu jsem už určitě někde použil, ale když se tenhle výjev tak často opakuje… To už se ale opakuje nejčastější podklad krkonošských turistických cest a my opět stojíme na poslední frakci ropy. Před námi je závěrečný úsek výletu. Tady už jsme se pohromadě neudrželi, byť jsme chvíli na konci pěšiny čekali, protože dobrodružnější povahy, jenž neuspokojilo ani velké převýšení, ani stanutí na nejvyšším kopci v Čechách, ani malebné jezero obehnané hradbou skalních stěn, ba dokonce ani dlouhý pochod, si hodlají zvýšit hladinu adrenalinu a okusit novou bobovou dráhu v Peci nad parkovištěm. Blíží se čtvrtá hodina a my nevíme, do kolika je atrakce otevřena. Takže už nevím, jak výlet zakončili jaroměřáci, kam nově a krátce patří i Zdenda s Berčou.

Omlouvám se, jestli jsem na něco zapomněl, chyběl u nějaké důležité události nebo se snad někde zmýlil. Doplňte mě nebo opravte, komentář je vám k dispozici na konci stránky.

Další info, timing a ceny

  • Kromě mých vlastních výtvorů byly použity fotografie s laskavým svolením Martiny a Vládi, kterého jsem se ještě neptal.
  • Použitá mapa: KČT č. 22 - Krkonoše, 3. vydání 2002.
  • Celý pochod nám po opuštění lanovky trval asi 6½ hodiny i s obědem.
  • Ceny: parkoviště na celý den 100 Kč/auto, lanovka z Pece na Sněžku 180 Kč/os.

Velký výlet na Maly Staw

Foto ke stažení

Společné fotoPo zadání přihlašovacích údajů (jméno a heslo) se otevře dialogové okno pro stažení společné fotky. Obrázek je přizpůsoben pro minilab na velikost 10×15 cm nebo 9×13 cm.

stáhnout do počítače (velikost souboru 1,70 MB)

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Fiordland National Park Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Zillertal

Poslední komentáře

Bludné skály v moci noci

Dobrý tip. Díky za něj!

Roklina v Broumovkách

Je to tak. Ten víkend se moc povedl. Jsem taky pro zopakování! Tak to probereme a

Znovuzrození singlu Suté Břehy?

@jm Díky za aktuální info ze Sutých!

Krátké zprávy

Zámek Ksiaz

Pokud hledáte nějaké pěkné místo na výlet s dětmi, pak zkuste zajet k našim severním sousedům na zámek Ksiaz, který najdete jen pár kilometrů od Walbrzychu. Prohlídku je možno podniknout zcela individuálně, bez průvodce,

Baterie klekla

Ze včerejší vyjížďky jsem nedal žádnou fotku na Instagram, protože jsem žádnou nepořídil. Přitom bylo tak přející počasí a krajina Podorlicka tak krásná. Ale prostě mi v mobilu došla baterie :-(

Javornický Pazdřivec

Javornické okruhy jsou pořadatelem nezávodního poloorientačního MTB happeningu s názvem JAVORNICKÝ PAZDŘIVEC, jehož 6. ročník se letos uskuteční 17. srpna. Závod je omezen na max 130 závodníků a registrace bude spuštěna 13. 7.