IV. noční výstup na Sněžku

Něco jsem editoval na stránkách, když jsme si uvědomil, že od našeho prvního výstupu na Sněžku za východem Slunce uběhne právě letos v listopadu deset let. Takové kulaté výročí si vyžaduje náležitou oslavu, nejlépe uspořádáním podobné akce. Její zveřejnění vyvolalo poměrně velkou odezvu, kterou jsem až nečekal. Nakonec se nás odhodlalo vstát a vydat se do sychravé noci celkem osmnáct. Nejpočetnější byla českotřebovská skupina, přijely holky až od Vamberka a kamarádovi Mirkovi se navíc podařilo pobláznit i partu z Prahy.

Že to bude za východem Slunce jsem do pozvánky napsal jen na doplnění, pro pochopení celé té bláznivé akce, jak ji nazvali ti, kteří se divili, proč jsme tam nešli v létě. Předpověď počasí i samotná aktuální situace venku byla totiž taková, že jsme si o nějakém zahlédnutí prvních dnešních paprsků mohli nechat jen zdát. Už za Jaroměří začíná pršet a před Trutnovem je hustá mlha. A tak se, smířeni s touto realitou, nakonec shromažďujeme na tom správném parkovišti, odkud se vydáváme vzhůru přesně podle plánu, tedy ve 04:40.

Ostrý kužel čelovek vybavených klasickou žárovkou se zařezává hluboko do tmy, kde pátráme po žluté turistické značce, kterou jsme ztratili pár desítek metrů za směrovkou na Jelení boudu. Nejprve si trochu zacházíme, když se vydáváme podmáčeným terénem příliš vysoko do kopce k lesíku. Tam je jasné, že cesta bude níž. Když už jsme na ní, poznáváme ji a po zbytek dne nebloudíme.

LEDkové světlušky, které nemají takový dosah jako klasické velké čelovky, nám svítí přímo pod nohy. Někteří na tom parazitují a svá světla vypínají. Přichází první terénní překážka – malý potůček, k jehož zdolání každý volí cestu odpovídající kvalitě své obuvi. Někdo proto hledá vhodné vystouplé kameny, jiný prochází přímo mělkou vodou. Pak už nás pohlcuje tmavý les, kde se nebojíme i díky tomu, že nás je tolik. Pod nohama se objevuje sníh, ve kterém jsou koleje vyjeté až na asfalt. Díky tomu se tu dá snadno jít i bez zapnuté čelovky úplně potmě, umocněné zataženou oblohou.

Když asi po 40 minutách les opouštíme, nad hlavou se nám mezi mraky ukazuje částečný kotouč měsíce, jenž se postupně odhaluje a mraky se trhají. To vypadá nejenom nadějně, ale hlavně krásně. U Jelenky se čelo zastavuje a čelovky svítí na svačiny, termosky s čajem, nezbytnou úpravu výstroje a na čelovky jiných. Pak už opouštíme asfalt úplně a podrážky bot otiskujeme do asi 10 cm vrstvy místy zmrzlého a místy rozbředlého sněhu.

Stoupáme vysoké schody na Svorovou horu. Tady je svit měsíce jasnější a příjemně nám ukazuje cestu, která přechází do úzké pěšiny téměř zarostlé v kleči. Tato scenérie nás mnohdy láká k zachycení foťákem. Na to by to ale chtělo stativ, se kterým se mi teď nechce zdržovat. A tak využívám tu hraniční kámen, tu jiný kámen.

Ovšem situaci, kdy Vláďa naložil Lucku do stavebního kolečka a vezl ji směrem k českému velikánu, jsem si nemohl nechat ujít. V cestě se však objevily velké nerovnosti a kolečko nebylo vybaveno odpruženou vidlicí, takže si Lucka vynutila zastavení zdůvodněné malým pohodlím takového dobývání. Otázka, kde se tu to kolečko vzalo zůstala nezodpovězená. Docela se divím, že jsme na toto téma nerozvinuli ani žádné teorie.

Nasedat a jedeme směr vrchol!


Závěrečný úsek stoupání

Také bych tu čekal větší zimu, než byla dole v lese, ale zdá se, že je tu naopak tepleji. Tomu nasvědčuje i mokrý sníh, který místy zaplňuje celou pěšinu. Naše početná skupina je už dost roztáhlá – vidím blikat blesky na úbočí Sněžky i v dálce za námi. Proti mrakům podsvětleným měsícem se rýsuje obrys hory, na jejímž vrcholu jasně vidíme Polskou boudu a světlo ze stanice lanovky.

Zbývá patnáct minut do sedmé a my vypínáme čelovky definitivně. Pak už přidávám do kroku, protože se na východě objevují první červánky a širokou podélnou mezerou v zatažené obloze se line žlutočervené světlo. Už jsme kousek pod vrcholem na rozcestí červené a modré turistické značky a teď už půjdeme po pohodlné široké cestě až na vrchol. Ta je sice pokryta ledem a sněhem, ale už se tu jde mnohem lépe než níže, kde bylo sněhu víc.

Mezi sedmou a čtvrt na osm postupně docházíme na vrchol, kde si krátíme čas hlavně jídlem. Zatím je tu viditelnost dobrá, jen vítr sem občas zavane lehkou mlhu. A ve chvíli, kdy jsme chtěli udělat společnou fotku, ji navál na delší dobu. Pak už se mi foťák orosil tak, že byl nepoužitelný. To už se ale naše zraky upoutaly k východu, kde na 7:25 předpovězený východ Slunce, navzdory oblačnosti, už rozehrává své dočasné ale dokonalé barevné divadlo. Navíc dynamické díky letícím mrakům, které se dole v údolích převalují v bílých kupách a ze kterých vítr zvedá cáry mlhy a honí je přes červenou oblohu. Vypadá to jako neskutečně rozlehlé vlny na nějakém bílém a hustém moři. Pak se objevuje maličký srpek rudého slunce, který se úplně plynulým pohybem zvětšuje a vystupuje nahoru rychleji, než by kdokoli z nás čekal. Náhle se z jihu přihání větší mraky a tuto podívanou nám zastiňují. Ale jen na okamžik. Cáry mraků jsou v krátkých intervalech hnány mezi námi a oblohou na východě a paprsky ranního slunce se do nich doslova přerušovaně promítají. Vypadá to jako nějaká laser show. Tady je ale autorem i dramaturgem příroda. A jak jsme nakonec všichni tu úžasnou podívanou zhodnotili, tak dost úspěšným. Jeden výstup a hned několik východů slunce. Byl to fakt parádní zážitek. Kdyby tomu s námi přihlíželi Američané, určitě by na závěr zatleskali.

Zachycený východ slunce, foto © Vláďa

Když už slunce definitivně zmizelo v mracích a na Sněžku padla mlha a na nás pocit chladu, rozhodli jsme se pro sestup. Teď jdeme směrem k Růžové hoře, kde ještě na úbočí Sněžky odbočujeme vlevo na zelenou značku. Tady se v naší skupině rozpoutala až neskutečně drsná sněhová bitka, až nás z toho bolelo celé tělo. Pak už víceméně individuálně docházíme tichou zasněženou krajinou po cestě Pod Obřím hřebenem zpět k Jelence na vytouženou odměnu. Jsme zde před desátou hodinou, ale chata je už otevřená.

Po polévce, čajích a dalších jídlech se rozdělujeme; někdo už toho má plné kecky a dává se snadnější cestou, značenou žlutě, tedy tou, kterou jsme šli ráno. Většina z nás ale volí změnu a jdeme po červené přes Soví sedlo. Po příchodu k autům se dlouho nemůžeme rozloučit, z čehož měl velkou radost nějaký hladový pes, který fakt slyšel na povel sedni! Vše jednou musí skončit a tak jsme i my v poledne zasedli do aut a bohatší o další zážitek se rozjeli domů. Díky všem, kteří se dnes připojili!

• Kromě mých vlastních fotek byly použity záběry s laskavým svolením Martiny a Vládi.
• Použitá mapa: KČT č. 22 - Krkonoše, 3. vydání 2002.
• Na celý výstup jsem počítal cca 2 hod a 40 min, což nekonec bylo v aktuálních, lehce sněhových podmínkách akorát.
• Časy východů slunce v libovolný den jsou k nalezení na internetu.

Trochu historie

• První výstup jsme s Jirkou a Kamilem podnikli 22. listopadu 1997.
• Druhého výstupu, který byl v létě o rok později, se zúčastnilo 23 lidí!
• Východ Slunce jsme z nejvyššího vrcholu spatřili až v roce 1999.
• Letos je tomu deset let od prvního výstupu, ale to jste si určitě sami spočítali ;-)