Nenáročný výlet na Broumovky

Jsou lidé, kteří považují obyčejný výlet do přírody za projev chudoby. Jenže na to my kašleme. Minulý rok se nám vyvedl trochu náročnější pochod na Maly Staw, jezero ležící na polské straně Krkonoš. Letos, vzhledem k neustále rostoucímu počtu dětí mezi známými jsme se rozhodli pro malý a nenáročný okruh v Broumovských stěnách, vhodný právě i pro rodiny s dětmi. Termín jsme domluvili na návštěvě u Machajdů nad sklenkou červeného a přiťukli si na hezké počasí. To asi zafungovalo. „Máme před sebou krásný, teplý a slunečný víkend“, oznamovala s úsměvem v  pátek večer moderátorka počasí a ani jí nevadilo, že je na obrazovce stařičkého televizoru celá deformovaná. V noci se sice několikrát přehnal déšť, ale ráno to vypadalo opravdu velmi nadějně.

O podniknutí nějakého výletu mluvíme s Jirkou celá dlouhá léta, až jsme si k tomu při jedné návštěvě museli otevřít lahvinku červeného. A světe div se, navzdory jen lehké ovíněnosti z nás konečně vypadl nápad vrátit se po čtyřech letech do Broumovek. Sakra, co bychom museli pít, abychom přišli s něším novým!? Jenže nejenom pod vlivem alkoholu, ale hlavně pod vlivem babyboomu bylo třeba najít pěkný a přitom nenáročný terén vhodný pro děti, kterými se to teď mezi přáteli a známými hemží. Bude stačit malý, asi 6 kilometrový okruh, vedoucí od Hlavňova na Stěny, pak po jejich hřebeni na chatu Hvězda a zpět Kovářovou roklí. Říkal jsem si, že to bude až příliš velká nuda, která nebude mít šanci někoho zlákat (jo, překvapilo mě, že jen přes web projevilo zájem kolem dvaceti lidí). Takže od tohoto povídání nečekejte nic úžasného, žádný adrenalin v krvi. Teď mi dochází, že jsem tenkrát na návštěvě nepil. Řídil jsem.

Provedu vás naším nenáročným výletem jen krátce, protože dnes už chci jít fakt brzy spát. S Martinou a Vláďou vyrážíme směr Hlavňov už docela brzy. Ale prý bych tam měl být první, když jsem ten pořadatel. I přes tak velkou zodpovědnost jedu s lehkou nohou na plynu, motor si lehce pobrukuje po silnici z Broumova a přes okénka se kocháme krásným ránem, jenž prosvětluje půvabnou krajinu kolem, skládající se z barevné mozaiky zelených luk a žlutých anebo už zoraných polí úhledně rozložených po Broumovské nížině, ohraničené zubatými kopci porostlými tmavými lesy. Na místě setkání u Hlavňovského rybníku jsme několik minut před smluvenou desátou hodinou, ale i tak až jako třetí. Už tu na nás čekají Machajdovi s přáteli. Sotva jsme zaparkovali a přivítali se s nimi, přišel ten největší provoz a sjíždí se sem auta ze všech koutů kraje. Se skřípěním brzd parkují jedno za druhým, jako letadla přistávající ve Frankfurtu. Hradec, Rychnov, Třebová, Nové Město, Broumov, Jaroměř. Jen Pražáci, nabažení tepla a slunce nějaké severoafrické země, se ještě večer telefonicky omluvili.

Na malém parkovišti se vyrovnává auto vedle auta a prostor mezi nimi zaplňují natěšení velcí i malí účastníci. Někteří se známe, jindy hledíme na cizí tváře. Konečná bilance po příjezdu Zdendy s Berenikou zní překvapivě: 23 dospělých, 9 dětí a 1 pes! Kolem 10:15 jsme všichni a s úsměvem vykračujeme po žluté značce po hrázi rybníku a dál na úzkou pěšinu k lesu. Tady se nikomu z nás nechce jít v čele tak velké tlupy a převzít tím nepsanou zodpovědnost, že nás povede správným směrem. A tak se rozestupujeme po stranách pěšiny a tvoříme jakýsi špalír v očekávání, kdo jím projde do čela skupiny. Ale nikdo se k tomu nemá. V tom z lesa proti nám přibíhá malý psík a s údivem sleduje naši groteskní pozici. Zastavil se, s cuknutím obočí kouknul vlevo, pak vpravo a nakonec jakoby zavrtěl nechápavě hlavou a prošel mezi námi.

Prohlídka totemů

Po pár metrech chůze lesem se zase zastavujeme. Ukazuji přes lávku nad malým potůčkem k dřevěné chatě, kde jsou vyřezané vysoké totemy. Kdo má zájem, může se jít podívat. Tu nabídku opakuji asi třikrát, jak přicházely další skupinky, až jsem opomněl říct to i té poslední. Hned jsem od Martiny dostal důtku, že nepodávám důležité informace k trase. Nojo, když já už ji beru jako místního terénu znalou a nedošlo mi, že jsme se tu při minulém průjezdu na biku nezastavili. Jak bychom taky mohli, když tou dobou byla někde vpředu a my byli rádi, že občas zahlédneme alespoň její záda. Ale to už jsem odbočil, tohle sem nepatří, chci jít přeci brzy spát.

Po bezproblémové prohlídce totemů (Indiáni nebyli doma) se zase dáváme do pohybu, stále se držíme žluté značky a to i k mé nechuti k asfaltovým povrchům. Ale cesta je to úzká, vine se údolím sevřeným pískovcovými stěnami a je tu asi opravdu hezky. Kam se totiž podívám, všude vidím někoho od nás - bez ohledu na věk - s foťákem v ruce, kterým míří na krajinu nebo na někoho jiného v krajině. A navíc tu malé děti zvládají chůzi samy, bez pomoci rodičů. Tedy alespoň někteří. Jiným se moc chodit nechce; navzdory tomu, že jsou potomci tak dobrých turistů – dokonce vysokohorských. Ale snad je to jen dočasné, viď, Blanko? :-) Ta skutečná nutnost rodičovské podpory a pomoci ve fyzické formě přichází po chvíli. Shromáždili jsme se na Václaváku, pokoukali po pár bajkerech a bajkerkách přijíždějících z rozbité Pánovy cesty, kam teď budeme sami pokračovat. Zpočátku to jde i těm nejmenším, ale pak se cesta dlážděná z velkých pískovcových bloků mění v tankodrom. Odplavené nebo vyvrácené kostky tvoří vysoké schody nebo úplně chybí. V takovém terénu kolikrát hekne i dospělý člověk, což teprve lidské mládě, jemuž kamenné stupně sahají po pás, místy i po krk!? Tady, rodiče, musíte pomoct! Snad jsem vám dobře popsal stav cesty, kterou se jezdí mtb maratón Rallye Sudety a kterou teď proti nám sjíždějí borci na pevných kolech a jen s jedním pevným převodem! Hádám, že jsou to kluci ze Single-speedu, což se potvrzuje později u Hvězdy, kde jsme se s nimi znovu potkali.

Pánova cesta

Doposud jsme šli cestou, kterou moc často nevyužívám. Známý je mi víceméně jen ten úsek, kde se odehrávají Sudety - bikové závody. Teď jsme odbočili na červenou, jejíž začátek jsme proběhli velmi rychle a téměř sólo. Teda alespoň já jsem ji proběhnul, protože jsem potřeboval dohnat ty vpředu. Jenže asi měli dost naspěch, protože jsem cestou potkal jen Vláďu. Zrovna tvořil nějaké neobvyklé foto vrcholků skal a měl tak vyvrácenou hlavu, že jsem měl strach, aby si nezlomil vaz. Kousek dál, v blízkosti Supího koše a Kovářovy rokle, kde se zastavilo čelo týmu, jako bychom vstoupili do jiného levelu. Tady už nebylo tak mrtvo jako někde v Deadwoodu. Člověk si říká, jak to tu zná, jaká to bude otrava, ale stejně je to vždycky nějak nové a jiné. Vím, že je z malé vyhlídky Supího koše obehnané kovovým zábradlím krásný výhled, byl jsem nahoře už mnohokrát a za nejrůznějšího počasí, ale něco jiného je tu opět stát a znovu se dívat dolů a na okolní krajinu. Tudy prostě nejde procházet lhostejně. A tak často tu zase nejsem, aby mě broumovské skály omrzely.

Dav v Supím koši

Abychom nepadali dolů, postupně se na rozhledně střídáme. Pod schody zatím vzniká takový mumraj, až obdivuji Petry odvahu, když přišla s nápadem udělat společné foto právě tady. Já nechci mít nikoho na svědomí a fotku jsem původně hodlal situovat až někam na Hvězdu, kde už to bude k vytouženému naplnění žaludků jen skok. Vypadalo to, že s focením byl nejsvolnější pes (ani nevím, jak mu jeho majitelé říkali), jemuž stačil skoro neslyšitelný povel a už seděl v místě, kde na něj pěkně mířil objektiv foťáku připevněného na stativu. Naopak jeden malý klučina si úplně postavil hlavu. Ale když viděl, jak si Marcelka a další děti ladí úsměv pro společné foto, změnil názor. Jen chudák pesan nakonec neměl tak ostré lokty, aby si mezi třiceti lidmi vybojoval místo vpředu a byl na fotce vidět. Po této jediné chvilce, kdy jsme všichni vydrželi na pěti metrech čtverečných, se už jakákoli snaha o společný postup k chatě Hvězda stala marnou. Důvod byl prostý jako Bulharská striptérka: hnáni hladem jsme se vydali po skupinkách nebo jednotlivě za vůní, jenž k nám od západu, tedy od chaty, přicházela. Nojo, pískovce se nenajíme, to dá rozum. Cestu nám ale ještě zpestřila pěšina, která se vine v mnoha záhybech, schodech, prolézačkách, skulinách, soutěskách a dokonce nabízí i nějaké výhledy; třeba na Divadlo. Ale nic nedávali, na jevišti vytrvale a bez hnutí postávalo jen pár statistů.

Hvězda vře. Hlasité a pomícháním nesrozumitelné hovory, prokládané cinkotem příborů, talířů a skleniček, se nesou až za dveře, kterými vstupujeme do přítmí interiéru. Jen malými okny sem proniká ostré světlo. Podlaha zavrzala pod našimi těžkými kroky a okamžik ticha rozříznul tmavou místnost. Od obsazených stolů se zvedlo několik párů očí, ale otočit se a jít zase ven nás nikdo nedonutí. Obsluha tu doslova pobíhá s talířema naloženýma něčím, co lákavě voní a zatraceně dobře vypadá. Přitom nám - hladovým - s tím mávají pod nosem, jako by netušili, jak tím riskují. Možná mají nějakou tajnou zbraň, minimálně umí kung-fu, protože kung-pao by nás nezastrašilo! Když jsme si přivykli na to šero a lidé sedící u stolů si nás dostatečně prohlédli, pochopili, že lační jsme dost nebezpeční a žádali u obsluhy vystavení účtenky. A tak se uvolnil jeden stůl a pak další a ještě několik míst pod hlavou kance, jenž byl mrtvý už když jsme sem přišli. Jídlo bylo výtečné jako obvykle i s nezbytným Krkonošským kyselem. Chata Hvězda dnes byla opět hvězda.

Uvnitř chaty Hvězda

Ne že by to bylo nezvyklé, ale oběd na historické chatě byl nevysloveným vrcholem dnešního dne. Přesto se všichni hned nerozutekli k autům, ale vydali jsme se ještě na pár vyhlídek na sever Broumovska, které jsou přímo kousek za Hvězdou. Stačí najít dostatek odvahy a projít kolem chatrné ohrady s divokým prasetem. Ale to už podle pohledu moc divoce nevypadalo a dokonce si na zvídavé turisty ve svém blízkém okolí už asi dost zvyklo. Ani případné ostatky, jenž by se povalovaly ve slámě kolem něj a varovaly nás, nebyly vidět. A tak si někdo prohlížel svini (možná s představou chutného oběda) a jiný skály a lesy. Jsem rád, když si na výletu každý najde to své.

Když už jsme vše viděli a prolezli co se dalo, vydali jsme se na cestu zpět. Musíme vydržet to, že se kousek vracíme po stejné červené značce, alespoň že její zajímavou a pestrou pasáží. Na rozcestí nad Kovářovou roklí se zastavujeme a čekáme, až se tu všichni sejdeme. Čekání si krátíme debatou o životě, o vzdělání a o nezvyklém způsobu uvázání tkaniček na teniskách Bereniky. O tom posledním debatujeme asi nejdéle. Kolem čtvrt na čtyři se zvedáme k sestupu roklí. Ale není to jen tak nějaká obyčejná rokle. Nevím sice, proč se jí říká Kovářova (kromě toho, že se prochází něčím jako jeskyní s názvem Kovárna), ale krásné místo to je. Turistická trasa se tu drží převážně pravého úbočí kaňonu a tak se nám nabízí pohled na protilehlé skály a věže vymodelované teplým odpoledním sluncem. Pestrost trasy tu dotvářejí vytesané schody, průlezy a dřevěné lávky vedoucí mezi malými smrčky a břízami nad travnatými mokřinami, dnes úplně suchými.

Kovárna

Dole na rozcestí se opět napojujeme na trasu z rána. Přístřešek a malá lavice z kusu nahrubo otesané klády zlákaly některé z nás k odpočinku. Slunce prosvítá mezi stromy a stále příjemně hřeje, děti, jenž nebyly ještě dostatečně unaveny, pobíhají okolo a oddané i neoddané páry spolu laškují. Jenže podle výrazu některých přiškrcených děvčat to vypadalo, že nevinné dovádění přerostlo v domácí násilí. Ale je domácí násilí domácím násilím i v přírodě? To je asi otázka na právníky.

Když sem došli i ti poslední z naší grupy, o kterých se nemůžu vyjádřit jako o opozdilcích, protože vůbec nezdržovali, naopak si užívali krásnou krajinu a fotili – však sám mezi ně patřím, vydali jsme se po žluté zpět k Hlavňovskému rybníku. Tady už sice chyběla dvě auta Hradečáků, kteří s dětmi odjeli dříve, ale stále bylo krásné odpoledne a nám se ještě moc domů nechtělo. Do té doby, než nastartoval první motor. Pak už situace připomínala ráno, jen puštěné pozpátku.

A tak skončil náš malý petrikolní výlet, akce, jenž náročností nepředčila počítačovou hru (rozhodně se přitom o moc víc nezadýcháme – tedy pokud nenesete ratolest na zádech), i orientačně tak snadná, že jsme to zvládli s jediným otevřením mapy. Výlet vhodný nejenom pro malé děti, ale i pro výletové zelenáče. Troufám si tvrdit, že někteří si celodenní chůzi v divoké přírodě vyzkoušeli úplně poprvé! Proto mě překvapil ten velký zájem, a to dokonce i ze strany ostřílených turistů, ba dokonce horolezců! Ti alespoň nemuseli za celou cestu vyndat ruce z kapes. Nojo, každý si chce někdy odpočinout – včetně mě. Snad jste tedy nelitovali těch několika hodin sobotního dne, které jste mohli strávit třeba sledováním dalšího dílu oblíbeného TV seriálu, na závodech malotraktorů nebo obyčejnou čuvalendou.

Broumovky jsou překrásné. Dokazují to i záběry z rogala od Libora Jenky.