bike-trek.cz

Turov a Maršovské údolí

  21. až 22. října 2016
Úvod / Články / Výlety a turistika / Turov a Maršovské údolí

S Jirkou a Vláďou se nám před třemi lety povedl noční Ruprechtický špičák a tak jsme se rozhodli pro podobnou akci i letos. Termín jsme si stanovili s předstihem, ale až na poslední chvíli řešíme, kam se vlastně vydáme. Po finálních návrzích a personálních změnách nakonec vyrážíme jen ve dvou s Vláďou a naším cílem je kopec Turov nedaleko Hronova.

Vlak zastavuje v Hronově pár minut před čtvrtou a my vystupujeme do oblačného odpoledne. Od nádraží se vydáváme na sever nejprve Riegrovou ulicí a pak nějakou úzkou cestou mezi kolejemi a opuštěným rozlehlým průmyslovým areálem k silnici 567. Tady jdeme vlevo a po asi 200 metrech vpravo na odbočku do kopce mezi domy. Ta nás přivádí na louku nad městem, kde už na nás na sloupu čeká červená turistická značka.

Stoupáme na zvlněné pastviny a ohlížíme se na mizícími domy. Před námi jsou skupiny stromů a malé lesíky zabarvené do žlutozelena. Podrážky bot se otiskují do měkkého blátivého terénu. Ještě to nevíme, ale bláto nás bude věrně provázet celých dvacet hodin.

Mapa trasy

  • Trasa: 1. den: Hronov železniční stanice - červená t.z. - U Jírovy hory - U Maternice - zelená t.z. - tu opustit a rovně k bunkru T-S 19 Turov - zelená t.z. - Turov. 2 den: Modrá t.z. - Pustiny - žlutá t.z. - Horní Dřevíč - Maršov nad Metují - zelená t.z. - Maršovské údolí - žlutá t.z. - restaurace Na Mýtě a nádraží Police nad Metují.
  • Vzdálenost: 7 + 9 km
  • Zajímavá místa: Pěchotní srub Turov, kopec Turov, Maršovské údolí s meandry Metuje.
  • Jídlo: Na závěr cesty v restauraci Na Mýtě poblíž Bezděkova nad Metují. Jinak jsme jedli z vlastních zásob. Chata na Turově sice v noci svítí, ale jinak nefunguje.

Teď už stoupáme mírněji, ale vytrvale. Vcházíme do lesa. Cesta se tu vlní a každou chvíli odbočují do přilehlých lesních strání černé zářezy vyježděné terénními motorkami. V některých místech jich napočítáme skoro dvacet na jednom místě! Tak to je mazec.

Přicházíme na rozcestí U Maternice a opouštíme červenou značku odbočkou vpravo na zelenou. Nějaká paní tu řve na štěkající psy a my jen doufáme, že ji poslechnou a nepůjdou nás zkoumat zblízka. Naštěstí to vypadá na nějaké ratlíky, se kterými bychom si snad poradili.

Cesta se stáčí vlevo a po chvíli značka zatáčí vpravo. My tu ale pokračujeme rovně, spíš podél cesty, protože její koleje jsou plné kaluží a bláta. Míjíme tu rozstřílené a zničené bunkry. Jeden z větších a udržovaných je naší malou zastávkou - je jím pěchotní srub T-S 19 Turov. Tady se opět napojíme na zelenou značku, vedoucí na severo-východ na nedaleký Turov. Hodlali jsme se tu zastavit na krátkou svačinu, ale místo bylo dost ponuré a chladné, tak jsme to nechali později.

Betonový bukr v lesePěchotní srub T-S 19 Turov

Kousek musíme po silnici. Jdeme vpravo skopce a na křižovatce zase vpravo. Po asi 200 metrech za křižovatkou vstupujeme na konci lesa zase na (bahnitou) polňačku. Tady usedáme na svačinu. Už se na ní těším. Během jídla a povídání se už můžeme dívat na náš dnešní cíl - kopec Turov. Tyčí se tu nad malou osadou tří osamělých chalup s příznačným názvem Pustiny. Tyčí je asi moc silné slovo - je to spíš jen taková zalesněná vyvýšenina s prořídlým porostem někde u vrcholu. Alespoň při pohledu z této strany.

Slunce dnes zůstalo schované za mraky, ale přesto vnímáme, že se výrazně setmělo. Čelovky máme a navíc nám chutná, takže nás to moc netrápí. Koneckonců jsme na nočním výletu. Rozdíl oproti Ruprechtickému špičáku je v tom, že dnes jdeme pro nás neznámým terénem. Posilněni pokračujeme na závěrečný úsek, teď už s připravenými čelovkami.

Zase se často vyhýbáme blátu, tedy pokud to jde. Touto cestou asi moc lidí nechodí. Stoupáme jakýmsi úvozem lemovaným stromy do lesa. V lese je už úplná tma a svit čelovek se hodí. Vláďa by chtěl vydechovat ušima, protože se světlo čelovky rozplývá v páře, co nám jde od pusy, a oslňuje ho. Mně ani ne, protože moje čelovka má už asi hodně unavené LED a svítí docela slabě. Cesta náhle prudčeji stoupá a zatáčí vpravo. Na stromě se objevuje značka vrcholu Turov 603 m n. m.

Kopec v šeru přicházející nociPohled na Turov a osadu Pustiny před setměním

Od ní ale ještě trochu stoupáme po cestě s kořeny a svítíme na pařezy, na které někdo vyrovnal šišky. Vynořujeme se z lesa na louku a docházíme poslední úsek k chatě. Je ošklivější než vypadala na fotkách, říkám si v duchu. Překvapuje nás, že je u chaty zaparkované auto a ve spodních oknech se svítí. Na různých zdrojích jsem se totiž dočetl, že je chata už mnoho let mimo provoz. Obcházíme tu hroznou stavbu a pak pokračujeme tmou, narušenou jen proudem světla z oken, někam, kde bychom mohli přespat. Ze tmy se vynořují stromy, pak něco většího - aha, pozor, abychom nespadli do bazénu - a nakonec podivné tvary, ze kterých se vyklubaly pískovcové kameny zasazené do země.

Po sedmé jsme našli příhodné místo na východní straně vrcholu, kousek pod stromy a v zákrytu dvou menhirů. Vybalujeme věci, já i vaření. Když máme vše rozložené, spouští se lehký, ale velmi lehký deštík. Nejprve si myslím, že to je jen náznak, který hned ustane, ale zatím se to nezdá. Schováváme vše rychle pod plachty a pod plachtu zalézám i já. Vláďa důvěřuje v ochranu stromů. Kontrola situace s meteoradarem říká, že to do osmi určitě přejde. A opravdu, pár minut před osmou déšť ustává a my se dáváme do večeře. Po malé noční procházce po vrcholu se vracíme k našemu ležení a snažíme se uhodnout, kterému městu či vesnici patří světla, která se v dálce prodírají z mlhy. Myslíme si, že je to Bezděkov nad Metují.

Na chatě se konečně zhasíná a jediné rušivé osvětlení tak konečně z tohoto liduprázdného a tichého prostoru mizí. "Škoda, že neuvidíme hvězdy", stěžuji si Vláďovi. A virtuální brýle s pohledem na noční oblohu s sebou nemáme. Ale jen co jsme se otočili, zamrkalo na nás z oblohy hned několik hvězd. Tak to by byla paráda, kdyby se oblačnost postupně rozpustila! Ve 21:45 máme pelechy připravené a zalézáme do spacáků k noční podívané. Pozorujeme hvězdy, které střídavě mizí za mraky a zase se objevují. Vypadá to, jako by je někdo kreslil křídou na tabuli, pak, nespokojený s výsledkem, je zase smazal a nakreslil znovu. Po několika pokusech neznámý vše jedním tahem smazal a už nenakreslil. V noci ještě chvíli zasvítil měsíc, ale i ten nakonec oblačnost definitivně pohltila.

 


 

Ráno se probouzíme do mlhy. Ani nedaleký strom nevidíme ostře, les za ním se ztrácí v mlze téměř celý. Naprosté ticho ruší jen naše povídání, které ale vůbec nevadí poblíž se pasoucí srnce. Pomalu rozhýbáváme těla pohmožděná tvrdým povrchem kopce. Oba si stěžujeme, že nás to v noci neustále tlačilo v jakékoli poloze. Vařím si snídani a čaj, Vláďa ukusuje housky, které si na cestu připravil.

NicBalíme naše ležení

Nějakých patnáct minut před devátou máme sbaleno na zádech a opouštíme Turov. Mlhavým lesem se vracíme k rozcestí a odbočujeme po zelené na sever. Když jsem tuto trasu plánoval, líbily se mi některé záběry výhledů z Turova, ale ty teda ani dnes bohužel neuvidíme. Asi se sem budeme muset vrátit. Vláďa už plánuje, kudy a jak by trasu na Turov napojil na to, co už má dnes projeté na bajku. Tak že bychom sem podnikli jeden z jarních výjezdů příští rok?

Lesní cesta v prvním úseku pod vrcholem prudce klesá a blátivá podkluzuje. Vláďovi víc a když jsem se mu chtěl kvůli tomu zasmát, podjelo to i mně a tak jsem radši mlčel. Uhýbáme z cesty nějakému offroadu, který jede proti nám někam nahoru.

Kmeny stromů v mlzeSestup z Turova na sever

Turistická směrovka na konci lesa složitě popisuje jednoduchou cestu přes pastviny rozprostřené v malém údolí pod lesem s opět výstižným názvem Pustiny. Procházíme mezi ohradami opuštěných pastvin a uvláčených polí, ale pravidelný praskavý zvuk prozrazuje, že je ohradník pod napětím. Po blátivé polní cestě míříme k lesnatému hřebínku utopeném v mlze, na jehož okraji na nás čeká další turistický rozcestník, tentokrát se žlutou značkou.

Výletník na polní cestě v mlzeProcházíme mezi ohradami opuštěných pastvin...

Vystoupali jsme cestu lesem, sklon terénu se změnil v klesání a před námi se objevilo údolí s domy Horního Dřevíče, od kterého nás dělí pole a louky. Odhadujeme, kde v protějším svahu podzimem obarveného lesa vede naše další cesta, protože nás čeká přejití ještě jednoho hřebene. To už si nás všimlo stádo srn a uteklo vpravo, až na tři jedince běžící vlevo.

Mlhavé ticho sobotního vesnického rána rozřezává cirkulárka s podivným pleskajícím zvukem motoru. Chvíli musíme po silnici, kde, na můj vkus, jezdí nějak moc aut. Jsme tak rádi, když ji konečně opouštíme a odbočujeme vlevo dolů k potoku. Vypadá to, že jdeme k někomu na dvorek, který nám oběma připomíná prázdniny v osmdesátých letech prožité u prarodičů. Já jen doufám, že na nás nevyběhne žádný pes. Vláďa zase, že na něj nevyteče močůvka z trubky, která ve výšce hlavy čouhá z nějakého chlívku u cesty. Přecházíme mostek přes potok Dřevíč a na druhé straně dáváme pauzu na čaj a svačinu.

Vydáváme se do posledního kopce, stále po žluté značce. Docela nás překvapuje, že se tu s tím nějaký horlivý člen KČT nemazlil a značku vymastil na kříž stojící u cesty. A barvou nešetřil ani na nedalekém stromu. Opět blátivá pěšina, kterou jsme ale brzy vystoupali nahoru a opustili les na jakési náhorní plošině. Na jedné straně se díváme na krásně zvlněné pastviny, které jsou oddělené zabarvenými stromy od holého pole na druhé straně. Zatím padá pouze listí, ale běžkařům to tu už jezdí. Žlutá nás přivádí k přístřešku Kyrillova vyhlídka, ze které se díváme dolů na Maršov.

Značka odsud míří vlevo po silnici, ale Vláďa mě vede vpravo po nenápadné cestě, chvílemi spíše pěšině, zaříznuté v zalesněném svahu. No parádní zkratka! Vycházíme dole u památné lípy a krásně jsme se vyhnuli celému Maršovu. Zase se ozývá zuřivý štěkot místních podvraťáků, utnutý ještě zuřivějším ženským hlasem. Od lípy scházíme po úzké asfaltce a dole u domů zatáčíme vpravo na zelenou značku mířící do Maršovského údolí.

Turista na dřevěné lávce nad vodouVláďa přechází prostřední lávku poblíž chatky

Přichází hned první dřevěná lávka nevalné konstrukce. Je vlhko a prkna kloužou, zvláště na její druhé části, kdy je vedená jako povalová nad nějakou mokřinou. Ale je to tu hezké a to jsme teprve na začátku. Pak přichází úzká pěšina, opět blátivá, kopírující tok Metuje. Tady už potkáváme i jiné výletníky.

Údolí je ozdobené podzimním listím, sem tam nějakou skalkou, chatkou, zátokou, kamenitou hrází, tůní nebo další dřevěnou lávkou. Opravdu se nám tu líbí. Kdyby bylo horko jako letos v září, asi bychom neodolali a okusili průzračnou vodu.

Řeka

Někdy kolem roku 2000 jsem měl toto údolí projet na kole. Byli jsme tu s Jirkou (ten, který měl jet i na tuto výpravu) u známých. Ale dnes mám pocit, že jsem tu nikdy dříve nebyl. Pamatoval jsem si jen závěr (tehdy začátek, protože jsme jeli od Police), kde je podjezd pod tratí zatopený vodou. Škoda, že Jirka nejel, aby mi připomněl, jestli jsme tudy opravdu jeli nebo ne.

Za poslední, třetí lávkou se údolí hodně rozšiřuje a před námi se objevuje násep s železniční tratí. Podcházíme ji pod již zmíněným podjezdem zaplaveným vodou z přítoku Dunajka a jdeme nahoru k trati podívat se na portál blízkého tunelu. Rozhodujeme se, že si cestu zkrátíme a nebudeme se vracet na žlutou a obcházet Velké Petrovice, když je můžeme podejít. To se nám jen tak nepoštěstí.

Portál železničního tuneluČlověk by až nevěřil, že se nad tak krátkým tunelem rozprostírá část vesnice

Na druhé straně u mostu scházíme na silnici a po ní už svižně a natěšeni míříme do restaurace Na Mýtě, kam jsme dorazili v 11:55, pouhých 20 hodin od začátku naší dvoudenní akce. Právě tak akorát, abychom se řádně odměnili. A opravdu jsme na sobě nešetřili! Domů jsme odjeli z nedalekého nádraží Police nad Metují.

Turov a Maršovské údolí

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Hrad Pecka a mlýn Borovnice

V sobotu jsme s rodinou zavítali na kopec Kozinec. Rozhledna nepřístupná.

Cinque Torri z Passo Giau

Pod Cinque Torri se dá vyjet i lanovkou z Cortina d'Ampezzo.

Přes Hájkovu rokli ke Slavenským hřibům

Dobrý den, Kláro, moc děkujeme za upozornění na tak zásadní chybu, jakou je správný název Slavenských

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Zillertal Kokořínsko Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Fiordland National Park Stubaiské Alpy Karwendel Dolomity

Krátké zprávy

Top of Salzburg

K něčemu se musím přiznat: byl jsem na Top of Salzburg. Atrakce s vyhlídkami v oblasti Kaprunu, kam se navonění turisté vozí navazujícimi lanovkami. Je to nejhnusnější místo, které jsem kdy v Rakousku a

Objevování nahradila selfíčka

Vylechnul jsem si pořad Jak to vidí s dokumentaristou Honzou Svatošem na téma, cestování a jak se změnilo cestování za poslední roky a úplně se s jeho názorem ztotožňuji. I my si letos zažili