bike-trek.cz

Rejvíz a Zlaté hory

  19. až 21. září 2008
Úvod / Články / Výlety a turistika / Rejvíz a Zlaté hory

Jediný termín, na kterém se teď v Martiny nabitém programu můžeme dohodnout, právě nastal. Už dopředu jsme nad mapou Rakouska vzhlíželi k nějakému vrcholu, třeba v překrásném Zillertalu, ale počasí neporučíme. Předpovědi na našich i evropských serverech hrozí vydatnými přeháňkami a tak to ani nepokoušíme a hledáme náhradní program v Čechách. Z Krkonoš jsme svůj zájem zaměřili více na východ, kde nám Dáša doporučila Rejvíz a ubytování ve stejnojmenném penzionu. Na stránkách vypadá pěkně, ale bohužel se po telefonu dozvídáme, že je obsazeno. Ale smutek netrval ani půl minuty – majitel penzionu nám volá zpět, že si vzpomněl, že někdo pobyt odřekl. Hurá! Balíme a za hoďku už míříme do Jeseníků.

ŽidleHory jsou obaleny v mlze a na louce zmateně pobíhají srnky, jako by si hrály. Jen si říkám, že jsem ještě nikdy neviděl srnky si hrát. Po ubytování jdeme ven do zamlženého a sychravého odpoledne, protože se chceme poohlédnout po mapě. Číšník nám sice jednu věnoval, ale raději bychom měli podrobnější 1:50 000. V malém stánku jsme nějaké mapy zahlédli a zaklepali na okénko. Byl už totiž více než hodinu zavřený, ale uvnitř se ještě někdo pohyboval. Pán na nás – no spíš na Martinu – mrknul a otevřel. Zakoupili jsme turistickou mapu, dva pohledy a panáka domácí slivovice, na kterou jsme nakonec byli pozváni. Mapa sice byla jen 1:75 000, ale zato pokrývala celou oblast okolí Rejvízu a na její druhé straně se daly najít tipy na zajímavá místa. Jsme tu totiž úplně poprvé a dopředu jsme si toho moc nestihli najít. Od stánku jsme se s ostrým dechem a mírně podnapilí jen krátce prošli k památníku z I. světové války, jenž nepatrně vystupoval v mlze v dálce na kraji lesa. Čas do večeře jsme vyplnili prohlídkou velmi zajímavého dřevěného interiéru penzionu a vyhlášených* židlí s vyřezávanými postavami.

*) Také jste o nich neměli až doposud ani tušení? My také ne.


Pátek, 19. září

Potkáváme Gilla a povídáme si s ním

Kolem půl desáté, vyspalí a nasnídaní, vycházíme na naplánovaný okruh s hlavním cílem zříceninou hradu Koberštejn. Od penzionu jdeme vpravo po silnici, po červené turistické značce na východ. A v 11 hodin máme za sebou teprve půl kilometru! To proto, že na nás z otevřených dveří muzea zamával a zavolal starší pán s bílým plnovousem a zval nás na prohlídku. Přiznal, že dnes nikdo nechodí a že už se nudí. Přestože jsme se bránili, že jdeme na túru, tak nás doslova ukecal k původně krátké návštěvě jedné místnosti s vertikálním a horizontálním stavem a nějakými dalšími drobnostmi a předměty, které známe z prostředí svých babiček. Jenže povídání pana Gilla bylo úžasný a veselý, dozvěděli jsme se historii Rejvízu, víme kdo byl Gill a kdo je nyní pan Gill. Povídali jsme o zmijích, o Mechovém jezírku, o životě v přírodě a hodina a půl utekla velmi rychle. Škoda že s námi nemůže jít na túru, určitě bychom se toho ještě hodně zajímavého dozvěděli. Na závěr jsme se společně vyfotili. Co nás však potom dost překvapilo bylo přání pana Gilla, abychom mu fotku poslali mailem. Tak po tom všem, co jsme si vyslechli jeho zážitky a viděli kožené vojenské boty s dřevěnou podrážkou a zatlučenými ocelovými hřeby, o kterých prohlásil, že podobné i on sám na vojně nosil, bych od něj slovo email nečekal. Však jsem mu hned své překvapení sdělil. „Ale já jsem velmi moderní“, odpověděl a jako důkaz vytáhl z malé plátěné brašničky, jenž mu na špagátku visela přes rameno, digitální foťák! Tak tomu jsme se opravdu zasmáli.

Než odbočíme k lesu, ještě chvíli jdeme po silnici. Vlevo i vpravo se neustále střídají krásné staré dřevěné domky i modernější stavby a mnoho z nich jsou další penziony a hotely. Na konci obce se červená konečně stáčí k lesu. Ještě si na odbočce odskakujeme k asi 300 metrů vzdálenému pomníčku a pak pokračujeme dál po pěkné lesní cestě. Na chvíli mělo snahu vykouknout sluníčko, ale hned zase zmizelo za mraky. Cesta se stáčí na mostek přes nějaký potok, který nás zaujal svojí opravdu zlatou barvou. V hlubších tůních má barvu černého čaje, tam kde je voda mělká spíše medu. Že by tady něco na té těžbě zlata bylo? Martina našla ve vodě krásný kámen. Zlatý nebyl.

Přichází odbočka na zelenou, jenž nás povede vzhůru údolím Lapků z Koberštejna na Zámecký vrch, kde by měla být zřícenina hradu Koberštějn. Do teď to byla pohoda, ale tady máme před sebou pořádný krpál, spoustu kamení a kořenů. Přímá cesta míří do kopce, kolmo na vrstevnice. Nahoře mezi stromy prosvítá horizont a po pravé straně opravdu vyčnívá nějaký hrb, který by mohl být onou zříceninou. „Snad nás tam lapkové nehodí dolů ze skály, jak říká pověst zmíněná dole na ceduli“, obává se Martina. To asi přehlédla dodatek, že dnes tu panuje jiný hospodář – lesy České republiky. Funíme nahoru a já si tak říkám, kam se poděla moje fyzička. Jen měsíc jsem ji neviděl a teď ji nemůžu najít. Asi po ní vyhlásím pátrání. Jestli už teda někde nezdechla.

Vylezli jsme na Koberštejn

Zřícenině dominuje zbytek kamenné věže, kolem které jsou čitelné malé zídky. Chvíli se tu zastavujeme a po vyšlapaných pěšinách si prohlížíme pozůstatky hradu. Pak se vydáváme dál, stále po zelené turistické značce. Od hradu kráčíme po krásné lesní pěšince, která ještě pár metrů stoupá. Pak se zlomila dolů a mezi nízkými smrčky pokračuje lehce zamženou krajinou. Po jejích stranách míjíme sytě červené klobouky velkých muchomůrek, prý tygrovaných (odkud to jen ta holka zná!?) Oba se tu vidíme na biku a vůbec by nám nevadilo, že by to na mokré trávě a kořenech slušně ujíždělo. Je to nádherné místo.

Koberštejn
Největší dominanta zříceniny hradu Koberštejn

Po 2,5 km od Koberštejna jsme přišli na úzkou asfaltovou cestu vedoucí krásným lesem ke žluté značce. Na ní se napojujeme v ostré zatáčce u Lovecké chaty, od které na nás zuřivě štěká neviditelný pes. Vlastně to není zuřivý štěkot, ale takový ten vzteklý pískot nějakého přešlechtěného podvraťáka, jakých je kolem paneláku v Hradci slyšet desítky.

Žlutá se po chvíli stáčí vlevo do lesa a občas překračuje krásné potůčky, které se proplétají mezi stromy a tečou skoro po povrchu. Takže jde vlastně o velmi vyjímečnou vodu, protože se neřídí heslem: drž se dobrého koryta. Překonáváme vrchol Kazatelny, odkud by byl jistě pěkný výhled do okolí, kdyby nebyla mlha. Kousek dál míjíme zajímavou a osamocenou skalní věž, která se tyčí za nízkými smrčky a břízami, jen pár metrů od značené pěšiny. Jdeme se k ní podívat. Má docela zajímavou strukturu a vypadá, jako by byla z břidlice. Ale při pohledu z blízka vidíme, že je z křemene. Vysoká je asi 5 metrů. Podobné útvary, ale už podstatně menší, se ještě několikrát u cesty opakovaly. Pěšina začíná klesat a stáčet se vlevo k Bublavému prameni. Obloha se docela zatáhla a začíná se šeřit. A to nejsou ještě ani tři hodiny. Navíc na tváři cítíme drobné dešťové kapky.

Pod nohama máme asfaltový povrch, vedle nás zurčí potok a my se blížíme k Velkému a Malému Mechovému jezírku, mezi nimiž by měla turistická cesta procházet. Mechové jezírko… není tady někde v lese, v mechu a kapradí ten domek, ve kterém bydlí Muchomůrka s Křemílkem? Muchomůrky jsme tu viděli, ale kde je Křemílek. Teorii nejsme schopni uzavřít, protože celá pohádka je tak hrozně nakreslená, že nevíme, jestli je Křemílek od křemenáče nebo od křemenu. Ale křemenáč je tvrdý a prý se stejně jmenuje podle toho kamene. Jen už nevíme, jaký tvrďák Křemílek je, takže se budeme muset na nějaký ten večerníček podívat.

Po dlouhé cestě lesem to tu hodnotíme jako vhodnější na bajk. Více by to pak mezi jednotlivými zajímavostmi ubíhalo. Žlutá se jako na potvoru spojila s nějakou zelenou cykloturistickou. Ne však na dlouho a opět samotná míří do lesa, kde se drží malého potůčku. Vlastně to snad ani není potůček, voda se totiž téměř nehne a tvoří průzračné tůně zlatavé vody tvarované břehem nebo trouchnivějícími a mechem porostlými pařezy, ze kterých už raší nové stromky. Pěšina tu vede přes spoustu kořenů a v některých místech po dřevěných lávkách, postavených nad mokrým terénem, a mostkách přes větší potoky. Jsme v CHKO Rejvíz mezi Malým a Velkým Mechovým jezírkem. Martina tu fotí s takovým zápalem, až mám strach že šplouchne do nějaké tůně.


Sobota, 20. září

Jeden den pod pláštěnkou

Ráno jsme se dohodli, že vyrazíme na ten delší výlet. Na jízdním řádu jsme našli dva ranní autobusy jedoucí do Zlatých Hor: jeden v 7:50 jedoucí pouze v sobotu a druhý v 8:34, který je vlastně cyklobus a od září už jezdí také pouze o sobotách. Při cestě na snídani, kdy přecházíme asi 20 metrů venkem, se znovu zamýšlíme nad tím, jestli jít. Až na to, že na terase stojí vrstva vody, ledový vítr ohýbá stromy k zemi, viditelnost je asi tak 25 metrů, je vlastně krásné počasí. Ale nás to neodrazuje, vybaveni na takový nečas jsme a Martina to navíc stvrzuje památnou větou: „Tady si to – škaredě – užijem!“

Autobusem v 8:34, jehož řidiče jsme svojí přítomností na zastávce a vůbec plánem někam jít dost překvapili, vyjíždíme do Zlatých Hor (nebo do Zlaté Hory?) a připadá nám to ve všech těch serpentinách tak strašně daleko, že to v životě nemůžeme ujít zpátky. Vystupujeme v ponurém a nevzhledném městečku. Plán zní: pěšky ke zlatorudným mlýnům a dál zpátky na Rejvíz. Kdybychom se, my hlupáci, řidiči pochlubili, co chceme vidět, mohli jsme si teď ušetřit tak 2 kilometry chůze podél silnice, protože by nás vyhodil na žluté značce, kterou jsme míjeli. Ale nevadí. Oblékáme si pláštěnky a jdeme. Od křižovatky pak po zelené mezi silnicí a potokem Olešnice, o němž se nás nesmyslnou cedulí snaží přesvědčit, že jeho voda teče do kopce. Ale vlastně hned v úvodní větě přiznávají, že je to jen dojem. Přicházíme na naučnou stezku Údolí ztracených štol.

Zlatorudné mlýny a Údolí ztracených štol

U zlatorudných mlýnů není ani noha a tak si je v klidu můžeme prohlédnout. V dávné minulosti se používaly k drcení zlatonosné rudy. Při patřičné ochraně foťáku před deštěm se nám je daří i vyfotit. Po chvíli přichází větší skupina turistů. Člověk v jejich čele jde tak sebevědomě a způsobem jako by tu byl doma, že ho odhadujeme na průvodce a už se těšíme, jak si mlýny prohlédneme i uvnitř. Ale pobavili nás, když za průvodce považovali právě nás. Nedá se nic dělat, čekat tu nebudeme, kousek se vracíme a pak už po žluté míříme přes bývalá rýžoviště na Hadí louky, kde se hodláme napojit na červenou naučnou stezku.

Zlatorudné mlýny
Zlatorudné mlýny - ač v pohybu - jsme viděli jen zvenčí

Naučnou stezku jsme zvolili proto, že by nás měla provést jak přes zříceninu hradu Edelštejn, tak přes několik starých štol. Máme před sebou zase pár kilometrů lesem po cestách, kde budeme litovat, že nemáme bajky; teda jako horská kola. Po několika kilometrech a nějakém tom vystoupání si kopce jsme přešli sjezdovku, snad se jmenovala Zlaté Louky. Vlastně všechno je tu Zlaté, ale my jsme ještě žádné zlato neviděli. Nemysleli jsme, že to bude na Rejvíz ještě tak daleko, jak tu ukazuje cedulka s modrou značkou: 12,5 km.

Edelštejn v mlze

Nepovíme vám nic o výhledech, které by tady mohly být. Když už se dostaneme na nějaké otevřené místo, tak vidíme asi na 30 metrů, kde všechno mizí v mlze. Po stoupání zastavujeme u velké cedule s vyobrazením hradu Edelštejn, ale ve svém okolí nic nevidíme. Tak kdepak nám tu zříceninu schovali? Chvíli mžourám do mlhy a už si myslím, že něco vidím, ale byla to jen haluz. Potkáváme pár lidí na cestě po vrstevnici. Jeden z nich nám zamával hůlkou, pozdravil polsky a na naši odpověď ještě slovensky. Asi nějaký internacionalista. Před námi se objevuje takové otevřené místo v lese oči se tam upírají a pátrají, jestli nezahlédnou nějakou trosku nebo kus zdi. Míjíme vyhlídkovou lavičku (ha ha ha, jen mlha, ve které se už pátý strom úplně ztrácí). Vyfotil bych vám to, ale asi ten pohled znáte. Necháváme vyhlídkovou lavičku bez povšimnutí a jdeme dál po cestě teď značené i modrou značkou. Já si můžu hlavu ukroutit… a že by…? Tady něco je. Kopec s výběžkem. I Martina kýve, že to asi bude ono. Tvar terénu tu opravdu nemá pouze přírodní charakter. V mlze se postupně objevují artefakty hradu, jeho už opravdu špatně čitelný půdorys a malou zídku nacházíme vlevo od cesty. Jinak tu už není nic. Jen mlha, les staletých buků a my dva.

V jednu hodinu jsme stanuli před velkou tmavou dírou - vchodem do nějaké staré štoly. Průměr otvoru je kolem 4 metrů a vede do hlouby asi 20 metrů. Dál je už zazděná. Ani zrezivělá konstrukce výztuh nebudí mou důvěru, tak to tu jen vyfotíme a raději jdeme zase ven na déšť. Zvedá se vítr, mlha houstne, voda stále padá a ani netušíme kde jsme (to byl však omyl – myslel jsem si, že červená naučná není zakreslená v mapě, ale ona tam je). Od štoly mírně klesáme místem s vykácenými stromy, kde na chvíli ztrácíme značku. Pak opět do kopce. Voda nad námi a teď i pod námi – jdeme v pěšině, jenž se proměnila v potok. Všechno je tu tak podmáčené a není volby k obejití, že jsme rádi že jsme si po výstupu na Paradiso řádně ošetřili boty.

Co jsme neměli vůbec vidět

Vyšli jsme na nějaký travnatý vrchol s malými stromky, kam jsme se prodrali po mokré pěšině v husté vegetaci. Po pravé ruce máme skalku, která byla dorovnána kameny a vytvořena tak vyhlídka, na níž stojí velký dřevěný kříž. Pokračujeme dál mezi opravdu malebnými a překrásně tvarovanými skalkami s předzahrádkami hustého borůvčí, zasazenými v sytě zeleném lese a vůbec netušíme, že už je tomu pár metrů, co jsme sešli ze značky. To nám dochází až za Táborskými skálami, jak se to tu jmenuje, a raději se vracíme. Červenou objevujeme poměrně brzy, přehlédli jsme ji kousek před popisovanou vyhlídku s křížem. Ještě že se tak stalo, protože ty skály byly fakt úžasný! I když pocit, že jsme v mlze, dešti a docela pokročilé hodině zabloudili moc příjemný nebyl.

Míjíme vetší díru do země, ale už zasypanou a navíc ohrazenou, s názvem Olovená štola a později několik dalších podobných míst. Po dalším kilometru je tu Starohoří a rozcestí s modrou. Člověk by si řekl, že když už prší celý den, mohlo by to teď polevit, ale naopak padající voda přidává na intenzitě. Navíc se přiznám, že nás šokuje informace na turistickém rozcestníku: Rejvíz 8 km! Už jsme toho tolik ušli a stále je to slušná sumička před námi. Ze Starohoří už jen klesáme mokrým lesem, vycházíme na louce, kde nás zaujala zřícenina kaple, jak uvádí mapa, ale podle velikosti bych to spíše nazval pořádným kostelem.

Jsme srabi, šetříme nohy a platíme multilístek

To už jsou tu první stavení mrtvé osady s velkým opuštěným a chátrajícím hotelem. Jsme docela unavení, ale ani nedoufám, že by dnes, v sobotu odpoledne, na autobusovou zastávku přijel nějaký spoj. Jdeme dále a podle mapy, nad kterou se s Martinou skláníme, bychom měli překonat ještě jeden hřeben, než se dostaneme nad Rejvíz. „Pozor, jede sem něco velkého.“, říkám Martině. Asi náklaďák, myslím si. Ale je to autobus s nápisem Jeseník a na zastávce, kterou jsme před chvílí minuli, se otáčí! „Jedeme?“ Ani jsem nečekal na odpověď, protože je mi jasné, že bychom to oba uvítali. Mě už bolí nohy a stále prší, takže se poklusem vracíme. Jsme rádi, že jsme tak ušetřili více než hodinu dalšího pochodu. Za čtrnáct kaček dobrá investice za multilístek. Třeba se někomu bude hodit informace, že autobus jel z Horního Údolí - točny v 15:03.


Neděle, 21. září

Místní zázrak: Velké Mechové jezírko

Ráno vůbec nikam nespěcháme. Až před desátou vyrážíme na krátko ven. Dnes skutečně jen na malou procházku. Chceme konečně vidět ten zdejší zázrak – Velké Mechové jezírko. Venku je hustá mlha, do které mizí dřevěná ohrada Gillovy pastviny, ze které si nás zvědavě prohlíží několik ovcí. Alespoň dnes neprší. Modrá značka nás vede kousek po silnici, kde potkáváme das Auto, než odbočíme vlevo do lesa. Po chvíli jsme u rozcestí se zelenou značkou vedoucí nás po dřevěném chodníku kolem pokladny směrem k jezírku.

Dřevěný chodník
Pro představu foto dřevěného chodníku k Velkému Mechovému jezírku

Krásným lesem a mokřinami, kde marně hledáme masožravou rosnatku, přicházíme k můstku se zábradlím, zbudovaným na břehu jezírka, kde už na nás netrpělivě čekají divoké kachny, zvědavé, co jsme jim donesli k jídlu. Když z nás nic nevypadlo, přesunul se jejich zájem na jinou skupinku lidí, kteří právě přišli. Setrvali jsme tu asi deset minut a vydali se na cestu zpět. Mladík v pokladně nám odpovídá, že poslední rosnatky rostly hned na břehu jezírka, ale kachny je už zlikvidovaly. Za pokladnou jdeme vpravo pěkným lesem po zelené značce, kde už spíše rozjímáme nad neodkladným blížícím se návratem do šedi města. Pod Rejvízem, což je místo kde se připojuje žlutá značka, to už poznáváme z výšlapu našeho prvního dne tady. Poslední metry k penzionu docházíme skoro beze slov a je nám líto, že odsud musíme odjet.

A co dodat na závěr? Prostě jsme si to tady škaredě užili! :-)

Další info

  • Mapu jsme používali tuto: Jeseníky - Králický Sněžník & Rychlebské hory v trochu nepohodlném měřítku 1:75 000 od Janda Design, 4. vydání, 2008.
  • Bydlení nám bylo doporučeno na www.rejviz.com, kde jsme byli hodně spokojeni. A jak jsme později zjitili, Rejvíz je plný nejrůznějších chalup a penzionů a je opravdu z čeho vybírat.
  • Čerpat tipy můžete třeba na stránkách www.zlatohorsko.cz, Klubu přátel Zlatých Hor nebo www.zlatehory.cz.

Co jsme nestihli nebo neviděli?

Je tu toho určitě hodně k vidění, ale nás asi nejvíce mrzí to, že jsme nestihli hlavně:

  • dojít se podívat na rozhlednu Biskupská kupa a zříceninu hradu Leuchtenštejn.
  • vidět poutní kostel Panny Marie Pomocné.

Rejvíz a Zlaté hory

Foto k článku

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Pivnická rokle s Borůvkou na dortu

Pivnická rokle příjemně překvapila i nás! Fakt hezké místo.

Hrad Pecka a mlýn Borovnice

Ale jo, jen bylo moc toho asfaltu. Tak 29. března 2024 znovu.

První zimní výstup na Sněžku

Hezký příběh a pěkné fotky, nemůžu si ale odpustit udivení nad autorovo odvahou nechat svého kamaráda

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Zillertal Kokořínsko Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Fiordland National Park Stubaiské Alpy Karwendel Dolomity