bike-trek.cz

Broumovské stěny pod sněhem

  3. února 2007
Úvod / Články / Výlety a turistika / Broumovské stěny pod sněhem

Aneb: Jeden svět nestačí

Z ranní zelenající se krajiny odbočujeme na vedlejší cestu vedoucí až na parkoviště na Slavném, kam jsme dorazili patnáct minut po deváté. Kolem se začíná objevovat sníh, dokonce leží i na silnici. Že bych přeci jen zimním gumám připomněl, jak vypadá jízda na sněhu? Zastavujeme vedle jediného auta, které přijelo hodnou chvíli před námi, jak prozrazuje navátý sníh na jeho čelním skle. Otvírám dveře, které se nečekaně prudce rozevřely a kdybych je včas nezachytil, určitě by se vylomily a letěly k dalekému Ostaši. „Venku pěkně fičí!“, varuji Martinu, ale ta už stojí u otevřených zadních dveří a bere si batoh. Tak i já teda musím ven do té fujavice, dotahuji boty, beru bundu a opouštíme příjemné zázemí vytopeného interiéru vozu.

Naproti zastavuje velký mohutný offroad a jeho útroby opouští drobný starší pán vyzbrojený na běžky. Rychle si je nasazuje a rozjíždí se naším směrem k lesu. Tady je asi 10 až 20 cm sněhu, na něm mrazivý vítr vytvořil pevný firn, do kterého se jen mírně otiskují podrážky našich bot. Po běžkách není vidět žádná stopa, přestože je pán jen kousek před námi. Myslel jsem, že nám hned zmizí z dohledu, ale vítr je tak silný, že má co dělat, aby ho netlačil zpět k nám. Zakukleni v kapucích na sebe s Martinou do hluku větru hulákáme a těšíme se, až dojdeme k lesu. Tam vítr skutečně mezi stromy polevuje a jde se nám už o poznání lépe. Na druhou stranu se tu usadilo více sypkého sněhu, takže musíme nasadit návleky. Jdeme po červené turistické značce v místech, kde v létě vede sice rozbitá, ale přesto asfaltová Vambeřická cesta. Teď je tu sníh, nejprve vyjetý od lesních traktorů, pak už panenský bez jediné koleje, která by usnadňovala chůzi. A jako by té dřiny bylo málo, ještě sníh po sobě házíme.


Svět zimy a svět jara

Po 3 km se před námi objevuje známá kulisa. Jsme na místě zvaném Pánův kříž, důležitém uzlu turistických tras. Tentokráte volíme žlutou barvu; chceme se jít podívat na vyhlídku na Božanovském špičáku. Mizíme v hustém jehličnatém porostu, kde se brodíme ve sněhu a sledujeme značení. V místě, kde po pravé straně ustupují stromy, vidíme přes údolí na polskou Hejšovinu. Členitým terénem po chvíli přicházíme na vyhlídku s červeným zábradlím. Příliš se tu nezdržujeme, dnes máme před sebou ještě dlouhou cestu. Pokračujeme po značeném okruhu vedoucímu zpět k Pánovu kříži. Zde se ale napojujeme na zelenou značku k Zelenému hájku, kde se pod vrstvou sněhu skrývají nezamrzlé hluboké kaluže, do kterých se často propadáme. Cestou míjíme kamenné hřiby vysoké asi 4 metry se zajímavě členitými nohami. Vypadají jako kdyby byly naskládané z velkých placáků. Jejich struktura je ještě zvýrazněna popraškem bílého sněhu.


Z vyhlídky Koruna se díváme na polskou Hejšovinu

Zelený hájek je také rozcestí, na kterém hodláme odbočit na další vyhlídku – Korunu. I k ní turisté použili žlutou barvu; jen tentokrát budeme muset jít asi kilometr na vyhlídku a zpět po stejné trase. Míjíme místo s otevřeným výhledem na Broumovsko. Nejprve jsem myslel, že se tam podíváme, až se budeme vracet, ale zkušenost mi říká, abychom tam šli hned, dokud svítí slunce. Až půjdeme zpátky, může už být mnohem hůř a třeba nebude nic vidět. Naskýtá se nám opravdu zajímavý pohled. Stojíme v hlubokém navátém sněhu, který nám ani nedovoluje zajít na samý okraj skály, a díváme se dolů do údolí, kde se střídá jen zelená a hnědá barva polí, podle toho, co je na něm zaseto. Pouze některé linie ohraničující pole nebo okraje lesa jsou také bílé. Opravdu dva úplně odlišné světy, které nepatří do různých klimatických pásů, ani se v žádném z nich nezastavil čas. Dělí je jen nějakých 250 výškových metrů. Odspodu fouká tak prudký, ale vcelku teplý vítr, že mám co dělat, abych při focení udržel foťák v klidu.

Pokračujeme k vyhlídce. Pod sněhem jsou v některých místech dřevěné lávky, které jsou asi už ve špatném stavu, a tak se občas propadáme nejenom do hlubokého sněhu, ale i do děr mezi příčně přibitými kuláči. Podívaná z Koruny je úplně stejná; bílé hory obklopující zelenohnědá údolí. Jen více vpravo je opět vidět Hejšovina se zasněženými okolními pláněmi, po kterých jsme před dvěma měsíci kráčeli při výletu do Polska. Nad námi střídavě prosvítá slunce přes mraky jdoucí po obloze tak rychle, že při focení musím neustále přeměřovat expozici. Bliká to tak rychle jako obrazovka při vysílání upoutávky na diskuzní pořad soukromé televizní společnosti. Na vyhlídce ještě zhotovujeme celkem tradiční společné vrcholové foto a po stejné cestě se vracíme.


Kamenná brána

Nejdeme až k Hájku, držíme se stále žlutého značení ke Kamenné bráně. Tady je opravdu krásně, protože kličkujeme mezi skalami, které nás spolu s lesem chrání před větrem; nad hlavami nám svítí slunce. Ani nám nevadí, že se neustále boříme až po kolena do sněhu. Máme radost z toho, že tu nejsou žádné stopy, až na velké otisky nějakého jelena, který se asi také vydal na výlet. Zimní krajina vypadá úplně jinak a já tuto cestu ani neznám zpaměti, takže když už nějakou dobu nevidíme značení, začínám trochu váhat. Přitom mám pocit, že směr máme správný. Říkám Martině, ať chvíli počká a běžím se podívat dál, jestli někde nenarazím na značení. Místo mi připadá povědomé, jenže značka nikde. Sestupuji níže, ale stále nic. Tak to vzdávám, otáčím se a teď funím zpět do kopce, jako američan do prvního poschodí při poruše výtahu. Pak se vracíme na místo, kde jsme naposledy viděli značení a přicházíme k čerstvým stopám nějakého turisty, vedoucím v opačném směru než jdeme my. Koukáme, odkud přišel a tam, přímo před námi na skále se mezi dvěma bílými proužky žlutí a směje se nám původně přehlédnutá značka! Sice už teď nepokračujeme neporušeným panenským sněhem, ale na druhou stranu si tolik nemusíme hlídat cestu. Teď opravdu procházíme známá místa. Před druhou hodinou se nám otvírá pohled na Kamennou bránu, zajímavý skalní útvar, kde je na několika skalách položen obrovský balvan velikosti dodávky a tvoří tak přírodní okno. Jak se tam dostal opravdu nevím, na to se mě neptejte. Já to neudělal.

Vracíme se na značku a jdeme dál. Vstupujeme na širší cestu, jejíž rozervaný kamenitý terén, tolik obtížný pro mtb maratón zde značený, teď zakrývá sníh. Vede tudy i zelená cyklotrasa, tak si to sami můžete někdy vyzkoušet. My se této části držíme jen necelý kilometr, když v mírném klesání cestu opouštíme a míříme vlevo, stále po žluté t.z., mezi stromy na úzkou pěšinu. Sníh tu zakryl několik schodů, na kterých jsem sebou málem seknul. Tady je úplný klid a ticho, jen chůze v mokrém sněhu, který pokročilou denní dobou a vyšší teplotou povolil, vydává monotónní čvachtavý zvuk. Pěšina se téměř drží vrstevnice, občas klesne, jindy zase výšku nabere. Při přecházení rokliny vymleté potokem se zastavujeme a díváme se dolů mezi díry obrovských šutrů, kterými je trhlina zasypána. Vyprávím Martině, jak nás kdysi Petr lákal k průzkumu takto vzniklých podzemních prostor. Podobně to vypadá i v Zaječí rokli.

Celodenní chůzí v opravdu hlubokém a těžkém sněhu už začínáme být dost unaveni. Teď jsem rád, že jsem plán upravil a nešli jsme celou trasu pěšky dál až na Hvězdu a zpět, jako v létě 2004 (Turistika v Broumovkách). V tom sněhu by to bylo pěšky moc. Chvíli odpočíváme u jedné skály, kde voda mrznoucí na jejím povrchu vytvořila zajímavé ledové závoje. To už se blížíme k rozcestí se zelenou značkou a mysliveckým posedem, který vypadá jako fajnový altán v zahradě Buckinghamského paláce, akorát že je připevněn ve výšce na stromech a není určen k odpolednímu popíjení čaje. Naše cesta začíná své závěrečné stoupání k parkovišti na Slavném, kam je to již jen něco přes půl kilometru. Když vycházíme z lesa na volné prostranství, opět se do nás opírá vítr a snaží se nás zatlačit zpět do porostu. My se ale nedáme, máme před sebou dnešní lákavou odměnu – výtečný oběd na chatě Hvězda, kam se přesuneme autem.

  • Tento článek píšu s poměrně velkým časovým odstupem, takže jsem musel hodně lovit v paměti. V posledních dnech jsem neměl zrovna náladu psací, ale po příchodu z práce spíše sací.
  • Použitá mapa: KČT č. 26 - Broumovsko, Góry Kamienne a Stolowe, 2. vydání 2002.
  • Zajímavá místa: Pánův kříž, vyhlídka Božanovský Špičák, vyhlídka Koruna, pískovcové hřiby, Kamenná brána, Zaječí rokle (ve směru jak jsme je procházeli).
  • Co rozhodně nevynechat: Chatu Hvězda a zdejší krkonošské kyselo!

Broumovské stěny pod sněhem

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Pivnická rokle s Borůvkou na dortu

Pivnická rokle příjemně překvapila i nás! Fakt hezké místo.

Hrad Pecka a mlýn Borovnice

Ale jo, jen bylo moc toho asfaltu. Tak 29. března 2024 znovu.

První zimní výstup na Sněžku

Hezký příběh a pěkné fotky, nemůžu si ale odpustit udivení nad autorovo odvahou nechat svého kamaráda

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Zillertal Kokořínsko Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Fiordland National Park Stubaiské Alpy Karwendel Dolomity