Zimní přechod Černé hory

Zuřivým pobíháním kolem autobusu, tiše stojícího na zastávce, se konečně dostáváme do úzkého zorného úhlu ospalého autobusáka, který pomalu pohnul rukou směrem k ovládacímu panelu. Dveře se líně rozvírají, poháněné posledními zbytky stlačeného vzduchu. Nastupujeme, usedáme a kontrolujeme destinaci na zakoupených jízdenkách - Pec pod Sněžkou - je to správně! Přišli jsme pár minut před odjezdem, ale než jsme se rozjeli, nabral autobus takové zpoždění, že rodinka zabírající několik sedadel před námi, stihla sníst svoji dnešní svačinu. Jejich kluci se ještě poprali o poslední zbytek oranžové limonády, než sebou autobus konečně cuknul.

Monotónní zvuk dieselového motoru nás s Martinou trochu uspává. Poslední dobou nějak málo spíme a ještě si vyrazíme v neděli brzy ráno na výlet! Koukáme ven na šedou krajinu bez sněhu, když v tom se ve stoupání z Horního Maršova náhle autobus zastavuje a motor utichá. Řidič bez jediného slova opouští své pracoviště a odchází ven. Zvuky tlumené podlahou prozrazují, že usilovně něco hledá v útrobách dopravního prostředku. Že by nějaká porucha? Snad spalování, převodovka nebo jen nesvítí světlo? To už ale hledíme na záda postavy oblečené do šoférské modré, jak si to míří přes cestu, v ruce kyblík s prázdnými lahvemi. Teď si teprve všímám staré oprýskané továrny naproti, jako vystřižené z německého nejakčnějšího seriálu - hned po Vinnetouovi - Kobry 11, kam se ukrývají vyvrhelové společnosti. Směsicí různobarevných cihel všemožných rozměrů jsou obezděny malé dveře, ke kterým driver stoupá po starých schodech, jenž kdysi sloužily k přístupu na zásobovací rampu. Nad dveřmi se honosí nápis KONZUM. Aha, tak porucha není na autobusu, ale v zásobování šoférovy domácnosti.

Pozdě, ale šťastni přijíždíme do Pece a rádi opouštíme podivného introvertního řidiče s pocitem, že se ztrátou posledního cestujícího půjde a spáchá sebevraždu. Tady by si toho ani nikdo nevšimnul. Všude je totiž příšerný hluk ze směsice motorů skůtrů, sněžných roleb, hlasité hudby a chraplavého alkoholického hlasu ozývajícího se z ampliónů u sjezdovky. Je vidět, že večery jsou na horách s nedostatkem sněhu náročné a že včera bylo toho pití víc než sněhové nadílky. My si tu připadáme jako v nějaké bláznivé počítačové hře, kde nesedíme za joystikem, ale jsme jen bonusové body pro řidiče roleb. S baťůžky na zádech a bez jediné zbraně tu mezi nimi kličkujeme a bedlivě si hlídáme jediný život, který máme. Už se fakt těšíme až se schováme do hustého lesního porostu a unikneme tomu cirkusu.

Vytoužené ticho zimního lesa

Míjíme poslední chatu a konečně odbočujeme vpravo a hned vlevo po žluté značce do lesa. Není to zadarmo, hned od počátku stoupáme po pěšině ve sněhu vyšlápnuté, která je dost prudká a kluzká. Boty sem tam podjedou, ale vidina odpočinku od davů lyžařů, kteří jsou střídavě nahoře a dole jako párek klokanů v době páření, a útěku od toho patrně posledního sjezdového šílenství nás žene pryč. Prcháme rychleji než před dotěrným dealerem Herbalife ve fialovém sáčku a úsměvem pohublého ledního medvěda. Po chvíli konečně vstupujeme na cestu s už mírnějším sklonem, která je posypaná nějakou podivnou strukturou sněhu připomínajícího spíš písek. Jdeme směrem k Zahrádkám a sem tam se vyhýbáme rolbám s jakýmsi vlekem, také na sněžných pásech. V něčem podobném dříve vozili stařenky za prací na pole, říkalo se tomu babosed, jen to bylo na obyčejných kolech. Tady se v tom vozí návštěvníci hor. Vzpomínám na chatu Baruška, kam jsme celé 2 kilometry vozili všechny věci na týdenní pobyt jen na sáňkách. Ještě nás předjíždí mladá slečna s dredy a postavou, které by neuškodilo chodit pěšky nahoru a dolu celou zimu a ještě by to mohla opakovat další tři roky.

Opět slyším bručení a instinktivně se uhýbám na stranu. Ale nic nejede a já poznávám, že se ten podivný zvuk vlastně nepodobá rachotu roleb nebo skůtrů. To se jen ozývá hlasový žaludek. A tak volíme hezké místo pod zasněženými smrky u cesty, kde si dáme pauzu na nějakou sváču a horký čaj. S Marťou si dáváme jen sušenku, Vláďa se chlubí vlastnoručně připraveným chlebem se salámem. Tedy ta kolečka, co cítíme i přes oba krajíce a co by páchly i na fotce, salám tvarem i barvou připomínají. Prý se to v superhyperpennymarketu prodává pod značkou Vysočina. Dnes se asi čerstvého horského vzduchu prostě nenadýcháme! Vláďa konzumaci přežil a tak můžeme vesele pokračovat v cestě.

Blížíme se k Mělnické chatě – já to tu tak dobře neznám, takže to ještě nevím, je přeci hustá mlha – před níž musíme dát pozor na lyžaře zakotvené na vleku. Bylo to těžké se jim vyhnout. Ne proto, že by jezdili tak nahusto nebo rychle, ale odolejte těm snadno získaným bonusovým bodům – tentokrát v náš prospěch! J Jenže za okamžik se nám tato myšlenka málem vymstila. Přestali jsme si hlídat záda zrovna ve chvíli, kdy se na nás řítil běžkař. Naštěstí šel na to od lesa a zapískal. Pak ještě jednou, protože nám nějak nedocházelo, co se děje. Uskočili jsme včas a zároveň zjistili, že zelená značka, po které právě jdeme, se v zimě mění na běžkařskou magistrálu. Ještě že v tuto hodinu jen s minimálním provozem. Přicházíme na rozcestí, kde se rozhodujeme pro nějaké nové, netradiční, neokoukané, kreativní, barevné, dvojrozměrné společné foto. Přípravy na něj byly těžké a komplikované. Upevnění fotoaparátu na stativ proběhlo v pohodě, ale než jsem Vláďovi a Martině vysvětlil svůj záměr…! Během té doby se z liduprázdného rozcestí stala přehlídka mladých běžeckých talentů, kteří nevěděli, jestli zírat na nás nebo mít strach z dalšího pokračování jejich dnešních pádů do ticha. Nakonec se foto povedlo a my z něj měli kolosální radost.

Námraza na kůře stromů

V mlze se raději držíme na dohled

Ještě chvíli jdeme lesem, než se před námi otvírá bílé nic. Naše nedokonalé oči, založené pouze na optických vjemech, totiž v mlze vidí tak na 30 metrů. Na druhou stranu se můžeme radovat z krásy, kterou na jehličnatých stromech vytvořila námraza. Téměř každá jehlička je obalena bílými krystalky - děd Mráz by měl radost a jeho berla mrazilka by mohla v klidu odpočívat. Holt Krakonoš taky není žádný blbec! Kdo umí ten umí, kdo neumí ten fotí.

Bílé nic se stává více a více bílým ničím, až do toho skoro narážíme. Podvědomě se držíme při sobě, protože jinak bychom se navzájem ztratili. Z bílé tmy před námi se náhle vynořili běžkaři a odvážně zmizeli v bílém nic za námi, aniž by viděli cestu, směr, chaty, překážky. To už se v mlze před námi vykresluje obrys Pražské boudy a po tyčovém značení už bez problémů docházíme ke Kolínské. Vláďa připomíná, že kdykoli tu projíždíme na bajkách, vidíme spousty maminek s kočárky. Ale že je tu uvidíme i dnes by mě nenapadlo. Kolečka kočárků vyměnily za lyže a opět chatu obklopují. Jen to dětské hřiště přikryl sníh.

Navrhuji zajít dovnitř na polévku, s čímž Martina souhlasí a Vláďa, s představou konzumace dalšího syntetického salámu, také. Usedáme za stolem a vybíráme z dnešní nabídky: gulášovou polévku a výtečnou rajskou. Vláďa, obávající se, že by si snad své chuťové pohárky znečistil nějakou dobrotou, ukazuje na dršťkovku. Při pohledu do jeho talíře a do velkého terária za námi, ve kterém pospávají dva smutní osmáci, přemýšlím, kolik jich tam vesele běhalo ještě dnes ráno. Každopádně i on si své jídlo pochvaloval.

"S holkama se nekouluju!"

Po obědě vycházíme ven do polojasného dne. Jsme z toho překvapeni, protože vidíme až na úbočí Černé hory. Trochu se vyjasnilo a za mraky se občas objeví i kruh slunce. Je čas vyzkoušet nové sluneční brýle. Posilněna obědem, Marťa zahajuje útok a na mě a Vláďu se sype jedna sněhová koule za druhou.

Stoupáme k Černé hoře, občas míjeni fakt zdatnými běžkaři, kteří tento sport berou tak vážně, jako my jízdu na mtb. Však se taky o tom hned bavíme a už se těšíme, až jim to tu roztaje a budeme to my, za kým se tu bude prášit. Blížíme se k Václaváku, kde mě zaujaly panoramata, zatímco Vláďa míří objektivem na lyžaře, který právě nezvládá jízdu svého života. A ano, přátelé, vrávorá, chvíli to vypadá, že to vyrovná, ale není tomu tak, lyže si dělají opravdu co chtějí, vzájemně se vzdalují a ano, lyžař skutečně padá, do čehož se ozývá zvuk závěrky Vláďova foťáku a sladký smích Martiny. Mezi námi, já jsem tu kdysi taky na běžkách jel, takže vím, že sjet na těchto úzkých prknech bez hran a pořádného vázání prudký sešup od Černé hory sem, je v očích všech kdo mají oči výkon hodný zdatného (nebo šíleného) sportovce. Proto i tento neznámý hrdina má náš obdiv.

No tak, nebuďte škodolibí.

Zastavujeme se pod Černou boudou, kolem které je docela živo. Někdo odjíždí, někdo jiný přijíždí, před chatou se s věhlasnou hlasitostí německého turisty baví Němci. „Drž hubu, bitte!“, snaží se je Vláďa marně uklidnit. Ani výhled na Sněžku se díky mlze nekoná, takže není opravdu jediný důvod zde setrvávat. Docházíme na vrchol Černé hory, terén se narovnává a my procházíme mezi stromy krásně pokrytými krunýřem zledovatělého sněhu. Mlha dodává celému místu tajuplnou a nezvyklou atmosféru. Míjíme opuštěnou a chátrající Sokolskou boudu a míříme ke stanici lanovky, kde se opět hladový Vláďa může v hale najíst. Pro nás to znamená další doušek teplého čaje. Když jsme po chvíli opět vyšli ven, zaujalo nás několik lidí se sáňkami. Dolů totiž vede i sáňkařská dráha. To by bylo něco si to pěkně sjet místo namáhavé chůze ve sněhu! Ale půjčovna saní je asi jen pod kopcem. Máme smůlu, musíme po svých. Nejsme ale sami, míjíme i několik dalších pěšáků. Tady po cestě to jde, jezdí tu jen pár běžkařů, ale když přicházíme ke sjezdovce, musíme se už dobře dívat, abychom ji bez úhony své nebo lyžařů přešli. Naštěstí jsou nedobré podmínky a lidí není tolik.

Pak už v klidu kráčíme dál, sem tam se sklouzneme a občas přemýšlíme z čeho vyrobit cokoli, na čem by se dalo jet. Prostě jít pěšky z kopce nám přijde škoda. A vyčůrat se jen tak do sněhu taky. Proto tam hodláme napsat své jméno. Ale opustili jsme od tohoto úmyslu poté, co jsme uznali, že Martina má jistou nevýhodu, a Vláďa se přiznal, že by mu to dalo sotva tak na tečku. Z modré turistické značky přecházíme na žlutou a závěrečným lesním úsekem pomalu docházíme k Jánským Lázním po zelené. Tady to dobře znám z kola, jen teď tu několik stromů křižuje cestu, když nevydržely nápor poslední vichřice. Míjíme dolní stanici kabinkové lanovky, kam po zoufalém zbytku hnědého sněhu dojíždí několik lyžařů. Nemůžeme se na to dívat a hned pokračujeme do Jánek. Chceme se podívat, jestli nám náhodou do Trutnova nepojede nějaký autobus, samozřejmě s lepšími službami a kratšími prostoji než nabízel ranní spoj. Nejbližší jede až za hodinu, proto se rozhodujeme pro pěší pokračování do Svobody na vlak. K tomu se nám náramně hodí zelená značka držící se vedlejší cesty. Ta nás navíc odvádí od skutečně zpaskvilených ruin starých opuštěných penzionů, které se někdo snažil přestavět. Opršené drolící se cihly, vystupující svoji křiklavě červenou barvou z ponuré šedi zašlých omítek, jsou toho smutným důkazem.

A protože už je potřeba povídání o dnešním výletu ukončit, budu stručný. V páchnoucí a zaplivané temné čekárně nádraží, se stěnami vyzdobenými sgrafity a opravdu velmi osobními, ba až intimními, vzkazy, si v bytelném automatu zakupujeme jízdenky. Soukromá linka spojující Svobodu s Trutnovem provozuje staré, ale velmi čisté vlaky. Unaveni z celodenní chůze sněhem usedáme na barevné látkové polstrování sedadel, dopíjíme čaj a hodnotíme dnešní přechod Černé hory. Jsem rád, že jsme se ráno přemluvili a nepodlehli vidině nedělního lenošení.

• Použitá mapa: KČT č. 22 - Krkonoše, 3. vydání 2002.
• Celý přechod nám v zimních podmínkách trval se spoustou zastávek asi 7 hodin.
• Z Trutnova se nabízí řada autobusových spojů do Pece. Doprava ze Svobody je také bezproblémová.