nacházíte se: úvodní strana > výlety > Čundr Českým rájem

18. až 20. srpna 2006

Čundr Českým rájem

Naposledy jsme se s Jirkou vydali na čundr někdy v létě 1997. Tenkrát jsme si prošli Český ráj od Jinolek, nyní, když jsme se po tolika letech konečně rozhodli znovu pro nějaký ten pohodový výšlap, hodláme začít Troskami. Slavnostně se scházíme v pátek odpoledne v hale nádraží a spolu s lidmi vracejícími se z práce nasedáme do osobního zpožděného vlaku na Turnov, přičemž si vzájemně hodnotíme velikost a zabalení batohů. Cesta vlakem ubíhá v pohodě, dívám se, jak se tu krajina od dob mého studia změnila a shledávám, že za špinavým okýnkem není vcelku nic zajímavého k vidění. Ale karty jsme, my zelenáči, nepřibalili, tak si cestu krátíme povídáním.

Pátek, 18. srpna

Trosky

Kola se s hučením pomalu rozjíždějí po kolejích a za mizícím vlakem jsme na zastávce v Ktové zůstali úplně sami. Nikdo další se sem nevydal. Je skoro půl šesté, když se za silnicí pouštíme po zelené značce mezi domky. Není kam spěchat, dnes plánujeme zůstat v tábořišti u Troskovic. Jdeme pěšinou vyšlápnutou napříč loukou, míjíme několik stavení a začínáme stoupat přímo k hradu Trosky. Po dlouhé době je opět krásné a teplé počasí, což je paráda, když si někde hovíte, ale my jsme se v tomto úseku pěkně zapotili. „Nojo, už nejsme nejmladší“, posteskli jsme si, otřeli mokrá čela a vyburcovali se k poslednímu výšvihu ke kamenité zdi chránící nádvoří. Trosky nás nezajímaly, ty už známe dobře, dali jsme se hned po silnici dolů na parkoviště a k blízké hospodě.

Usednuli jsme ke stolu na terase, kde bylo poměrně živo a kde už nám byl svit sluníčka příjemný. Příjemná byla i dívčina, Slovenka, která tu byla na brigádě jako servírka. Objednali jsme si nějaké to jídlo, naši dnešní večeři, a pivko. Jak jinak. Ale u Jirky to není běžný nápoj! Já se ještě dorazil pořádnou porcí naprosto výtečných palačinek se zmrzlinou, než nás rudá koule sklánějící se k západu vyhnala na závěrečný kilometr do tábořiště Svitačka.

Nikdy jsem v něm nestanoval, pouze jsme tudy několikrát projeli na kole, a tak jsem překvapen vcelku dobrým zázemím a počtem lidí. Našli jsme si místo na stan a přečkali tu noc, která byla díky blízko ubytovaným zpěvákům dost hlučná.

Sobota, 19. srpna

Podtrosecká údolí, hrad Kost a rybník Branžež

Čaj za ranního rozbřesku


Trosky se vzdalují

Ráno se probouzíme v sedm hodin do nádherného dne a hned vstáváme. Počítal jsem s tím, že se na snídani zastavíme někde cestou, ale Jirka má velkou zásobu suchého salámu a jako správný kamarád, se kterým jsem už něco procestoval, se rozdělil. Ještě na slunci sušíme orosený stan a pak kolem půl osmé vycházíme. Z tábořiště jdeme po červené značce krásným borovým lesem po mírně klesající cestě, až po chvíli přicházíme k rybníku Doly. Červené se držíme i dál směrem na Nebákov, kde plánuji zastávku na nějaké občerstvení. Vesele jsme zamířili k restauraci, na jejíž prosluněné terase sedí několik lidí. Hned mířím do otevřených dveří a u baru vyhlížím obsluhu. Ta se mi po chvíli ozývá nepříjemným hlasem přímo za zády: „Co chcete!?“ Snad jsem ani nedopověděl, na co bych měl chuť, když mě hromotlucká baba přerušila holou větou: „Je zavřeno!“ Aha, přehlédl jsem ceduli, že otvírají až v deset, klidně bychom tu těch dvacet minut počkali, ale takhle…

Zanecháváme protivnou čarodějnici za zády a dál po červené pokračujeme. Cestou obdivujeme dřevěnou boudu, která je již věkem značně opotřebená a k naprosté dokonalosti jejího pamětnického vzhledu přispívá i mechová střecha, kterou prosvítá ranní slunce. To nám dalo úplně zapomenout na předchozí špatnou zkušenost a ve veselém hovoru pokračujeme dál. Jirka mi tady říkal nějaký vtip. Smál jsem se mu, ale vtipy si prostě nepamatuji.

Hmm, Český ráj, CHKO, říkám si, když jdeme po nově zbudované cestě. Ještě nedávno jsem tudy jel po krásné pěšině, která se vinula pod větvemi stromů na okraji lesa a louky. Teď je to buldozery vyhrnutá široká cesta vysypaná kamením, které evidentně není odsud. Vlevo máme opět nějaký rybníček, přicházíme na silnici a po chvíli ji opět opouštíme, abychom po uzounké lávce překonali potok a zmizeli ve stínu stromů. Takovém stínu, že se mi tu nedaří ani udělat fotku. Zato o pár minut později, když jsme zase z lesa vyšli na polní cestu a já se ohlédnul, mačkám spoušť po pečlivě zkomponovaném obrazu na displeji. To už jsme v Libošovicích, kde nás nalákal na párek a pivo stánek s ochotnou paní.

Prokopské údolí se nemění a pořád si udržuje svoji vlhkost a dostatek bláta, které v jednom místě překonáváme. Naštěstí ho není tolik, jako před rokem na Velikonočním výletě. Přicházíme k Bílému rybníku, na jehož klidné hladině se odráží hrad Kost, lemován korunami stromů. Až k nám zní nějaká hudba, kterou nedokážeme identifikovat, jen poznáváme, že nezní jako ze středověku, ale jako z reproduktorů. Kolem hradu je celkem klid, dokonce i v restauraci Helikar jsou obsazené jen dva stoly. Objednáváme oběd, po kterém, skvěle obslouženi, dostáváme chuť na nanuk. Není problém, já si vybírám jeden stánek a po pár vteřinách si vychutnávám osvěžující Magnum. Jirka zvolil  jinou značku a po nekonečných patnácti minutách se konečně vrací. Před dalšími kilometry si dopřáváme pohodu na louce pod hradem a pozorujeme ten frmol. Před obědem tu bylo skoro liduprázdno a teď se to jen hemží turisty, výletníky a cykloturisty. Dokonce jsme cestou viděli i pár bikerů.

Ani odpočinek nezměnil naše rozhodnutí jít po červené značce. Ta nás provádí Kosteleckým dolem, kolem rybníka, až se napojujeme na modrou. Tady mi to dochází – jdeme špatně. Ještě to konzultujeme s barevnými čarami v mapě a stejnou cestou se vracíme až k hradu. U něj už volíme ten správný směr červené značky a rozpáleným suchým lesem s písčitou cestou se vydáváme na severo-západ ke Komárovskému rybníku. Asi po 4 km přicházíme na silnici, za níž měníme barvu za zelenou, která nám bude dělat společnost po dalších 4.000 metrů šotolinové cesty, kde se často vyhýbáme cyklistům. Před čtvrtou odpoledne přicházíme do kempu Komárov, který se nám moc nezamlouvá, dokonce ani pivo tu není dobré, a přesouváme se za vodu do Křince, kde si nejprve asi dvě hoďky hovíme u vody a pak přihlašujeme náš malý stan.

Noc tady je snad ještě hlučnější než ta předchozí. A to mě dívenka v recepci ujišťovala, jaký je tu klid. Nakonec usínám, tolik unaven dnešním pochodem, který neměl pranic společného s pohodovou náplní slova čundr, za kterou si jistě každý představí povalování se někde ve stínu, rozladěné kytarové blues, popíjení pivka a sem tam ujití nějakého toho kilometru. A my!? My jsme pochodovali celý den, snad nějakých 25 kilometrů. Ale bylo to super. Počasí přálo a drobný déšť měl tolik pochopení, že svoji ukolébavku bubnoval na stan až v noci.

Neděle, 20. srpna

Drábská světničky

Ufo už přistálo

Ráno mě probouzejí pravidelné kovové rány znějící z dálky, ale čím víc přicházím k sobě, tak zjišťuji, že je to docela blízko. Vylézáme ze spacáku a cestou do umývárny vidím zdroj hluku – nějaký člověk buší do mříží stánku, asi mu nejdou otevřít, myslím si, ale nejisté vrávoravé pohyby muže prozradily, že má úplně jiný důvod dobít se k vytouženému zdroji. Unavil se však před dosažením cíle a v podivně nepřirozené poloze, trochu připomínající tu stabilizovanou, usnul na betonovém schůdku.

Po snídani, kterou v mém případě tvořily čerstvé rohlíky s máslem a marmeládou, se balíme a skoro společně s našimi sousedy opouštíme kemp. My zatáčíme na silnici vlevo, oni zatáčejí vpravo. My jdeme s Jirkou sami, oni mají manželky. My jdeme pěšky, oni jedou na harlleyích. Jdeme po silnici podél lesa, značené žlutou turistickou značkou, která se na blízkém rozcestí mění v modrou, protože zatáčíme vlevo. Jdeme po něčem mezi šotolinou a asfaltkou, co se jako dřevařská cesta vine v serpentinách na okraj obce Skalka. Přecházíme opuštěnou silnici a kolem plotu stavení vcházíme do lesa, vedeni tentokrát červenou barvou.

Po chvíli pěšina opět stoupá a my vycházíme na louku na okraji skály, odkud se nám naskýtá výhled na západ. Chvíli odpočíváme a pak pokračujeme k Drábským světničkám. Kdysi jsem sem zabloudil s bikem, takže si teď jdu prohlédnout hrad. Jirka tu už byl, tak čeká u batohů. Prolézám skalními soutěskami, lezu po žebřících a nestačím se divit, kam až lidé vyryli své vzkazy, iniciály a jména. Alespoň ten výhled do okolní krajiny je pěkný. Odsud už pokračujeme po krásné pěšině – to by byl super singletrack pro biking! – po okraji jakési stolové hory až k restauraci Na Krásné vyhlídce, kde si dopřáváme oběd. Výhled cestou do rozlehlé nížiny Jizery byl opravdu pěkný. Zjišťujeme, že jsme tu neplánovaně dřív a tak volíme odjezd z Březiny o něco dřív. Za okny vlaku se nám ještě střídají dominanty Českého ráje, které uzavírá pohled na Trosky, doprovázené monotónní zvukovou stopou jedoucí soupravy.

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

Články
& akce