bike-trek.cz

Suchá Belá pod ledem, Slovenský raj

  10. března 2008
Úvod / Články / Výlety a turistika / Suchá Belá pod ledem, Slovenský raj

Roklinu Suchá Belá jsme si vybrali ne z toho důvodu, že patří mezi nejnavštěvovanější ve Slovenském ráji, ale protože je opravdu hezká a vhodná pro kratší výšvih, na který máme čas. A navíc máme šanci v klidu si ji projít a být v místě, kudy v sezóně projde až 1000 lidí za den, úplně sami. Podstatnou část Suché Belé tvoří členitá roklina s přilehlými různě exponovanými vápencovými svahy. Početné vodopády, skalní okna, stupně, obří hrnce, žebříky a dřevěné lávky dodávají tomuto místu na atraktivnosti.

Bez mapy, buzoly či navigace jsme nakonec bez větších problémů trefili na úplně opuštěné parkoviště v Podliesku, odkud vycházíme vstříc husté hradbě zelených kopců krátce po desáté hodině. Na promáčenou cestu vedoucí po louce k nástupu do rokliny nám svítí slunce, které už vyhřálo okolní vzduch na příjemných 8°C a přimělo ptactvo k veselému zpěvu. Na začátku lesa se vzděláváme čtením informační tabule o Suché Belé a už se nedočkavě pouštíme do jejího nitra. Martina s očekáváním něčeho nového, já s vidinou zamrzlých vodopádů a toho, jak to zde asi vypadá v zimním období. Ta pravá zima odsud už sice odešla, ale přesto doufám, že ve stinných partiích rokliny to ještě bude vypadat jako v zimě.


Vysoko nad vodou


Tady jsme se o nějakou příčku žebříku praštili do kolena :-)

Vstupujeme do řečiště toku, po jehož stranách se postupně zvedají skalní stěny. Už se objevují první dřevěné lávky zvedající se nad vodu a vedoucí nás kolem skalních výběžků proti proudu. Vody je tu opravdu více než v létě a když jsme zašli hlouběji do rokliny, kam ještě nepronikly teplé sluneční paprsky, objevuje se i první led. Ten později nabírá na mohutnosti a v některých místech zcela pohltil dřevěnou lávku, jinde zase po stranách dotváří vodopád nebo prostě pokrývá celý tok v místech s klidnou hladinou. To sice trochu znesnadňuje chůzi, ale na mačky, které s sebou máme, to zase není. Trochu jsem počítal s větším zaledněním, ale pravdou je, že na to je už asi pozdě. Skoro se s Martinou mezi sebou nebavíme, jen zaznívají slova o kráse tohoto místa. Pomalu postupujeme nahoru, neustále se zastavujeme a fotíme. Je jasné, že 2 hodiny, které má výstup roklinou trvat, nám absolutně stačit nebudou. Ale dnes jsme tu sami a tak máme Suchou Belou jen pro sebe. Tak kam spěchat?

Po jedenácté se obloha nad námi zatáhla a z modré se změnila na šedou. Hlučné malé peřeje se střídají s tichými pasážemi, kde se voda lehce převaluje po drobných kamenech nebo kolem naplavených větví a kmenů spadlých stromů. Ty se nejvíce zadržují právě pod většími vodopády, kde tvoří téměř neprůstupnou změť porostlou krásně zeleným lišejníkem nebo mechem. Na některých stromech nebo skalách se objevuje turistická značka, která má zatím spíše informativní charakter, protože není kam zabloudit nebo odbočit. Až výše, kde se k Suché Belé připojují další menší rokliny nám pomůže.

Překonáváme další úsek, kde nejsou lávky ani žebříky, kde hladký led pokrývá celou šířku rokliny a protože je to mírně do kopce, dost nám to klouže. Z ledu nevyčnívá ani kousek dřeva ani kámen a není na co stoupnout. Před námi je Okienkový vodopád a pomalu se k němu po ledové ploše šouráme napříč roklinou. V ledu to lupe, ale pokud se proboří, nehrozí šlápnutí do větší hloubky než tak 20 cm vody. I po bohaté snídani nás led udržel a můžeme se kochat vodopádem tekoucím do kamenného hrnce a z něj zase dál.

U Misových vodopádů nás čeká první delší žebřík, po kterém lezeme podél padající vody a statického ledu nahoru mezi úzké skály, odkud nám chůzi dál usnadňují kovové lávky propojené dalšími žebříky, jenž nás náhle vynášejí vysoko přes kaskády a vodopády. Ohlížíme se pod sebe na padající vodu a opět pohled proti obloze, kde se ztrácí konec dalšího žebříku. Šířka rokliny tu v nejužších místech nepřesahuje snad 80 nebo 90 centimetrů a vše je umocněno hučící vodou. Přicházejí další dřevěné lávky, které tu snad ani nejsou kvůli snadnému překonání vody, ale aby nás přenesly přes hromady naplaveného dřeva, ve kterém se ztrácí podobná lávka, jenž už tak dosloužila.

I do této přírodní krásy uzavřené mezi skalní stěny se k nám v jednu hodinu probojoval hlad. Zatím o něm jen mluvíme a hodláme se s ním vypořádat, až opustíme tu nádheru kolem sebe. Právě jsme opět v místě, které je snad z úplně jiného světa, až nám docházejí slova, kterými bychom to popsali. Do rokliny ústí čím dál více potůčků, které se na zmrzlých kamenných stěnách změnily v překrásné ledopády nejrůznějších velikostí. Ten největší, před kterým se právě zastavujeme, se navíc drží ve stínu skalního převisu, kterým sem prosakuje. Ohromuje nás svojí velikostí i členitostí. Dlouho se tu zdržujeme a neustále hledáme to správné místo pro nejlepší fotku tohoto pomíjivého díla přírody.

Charakter rokliny se stále mění; rozšiřuje se a zase zužuje. Místy je tu chladno jako v ledničce. Před námi se objevuje další oříšek, když nám led pokryl celý bok rokliny a přetekl přes lávky. Naštěstí tu zůstal koukat řetěz, kterého se můžeme držet a vyšvihnout se na další lávku, která je asi metr nad ledem. Roklina se rozšířila a změnila se v normální les. Vypadá to, že to nejkrásnější je ze Suché Belé je za námi. Teď už jen dojít zbytek nahoru. Hlad už se hlásí o slovo a my vzpomínáme na včerejší výborný oběd v restauraci Furkotka na Štrbském Plesu. Nám zbývá jen ho prozatím zahnat malou sušenkou. Ve 14:10 jsme nahoře, stáčíme se stále vedeni zelenou značkou a jdeme po cestě plné mokrých a kluzkých kořenů, že ani na kole by se to nedalo jet. Obloha už trochu hrozí deštěm, tak raději navrhuji, že se najíme až dole u auta. Rozcestník ukazuje, že zpět by to mělo být 1:40.

Jdeme úplně zničenou a rozjezděnou lesní cestou - následek hospodaření štátných lesov, těch samých, které prý kvůli ničení přírody zakázaly vjezd cyklistům a jezdcům na koních na lesní cesty užší než 4 metry. To je opravdu pro výsměch! Vypadá to, že ty zákazy jsou jen proto, abychom nemohli podobná zvěrstva komentovat. Cesta dolů nám trvala asi hodinu dvacet a to i přes to, že jsem trochu pokulhával, protože jsem se na jednom žebříku příšerně praštil do kolena, až jsem se bolestí málem pustil. Nahoře jsem se musel zasmát tomu, že i Martina se ve stejném místě do kolena uhodila. Asi špatně navržený žebřík. Ale každopádně jsme strávili skvělý den v naprosté samotě a klidu, navíc obklopeni krásnou přírodou.


Suchá Belá pod ledem, Slovenský raj

Foto k článku

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Krátké zprávy

WC v Broumovských stěnách

Nedávno se na našich stránkách psalo o XC v Orlických horách, kde mizí krásné polní a lesní cesty pod asfaltem. Broumovské stěny zase mizí pod nánosy ubrousků a toaleťáků a stává se z nich

Rallye Sudety 2019

Reportážní video z letošního deštivého a blátivého ročníku Rallye Sudety, který přinesl i několik novinek na trati, najdete na stránkách iVysílání České Televize.

Nová rozhledna na Velké Deštné

Na nejvyšším vrcholu Velké Deštné by snad ještě v letošním roce měla být otevřena úplně nová rozhledna, jejíž stavba právě probíhá.

Nová rozhledna na Velké Deštné

26. října se koná slavnostní otevření nové rozhledny na Velké Deštné v Orlických horách.