Na dnešek naplánovaný výlet chceme začít u zámečku Bischofstein v osadě Skály, kde to známe velmi dobře. Jednou jsme tu byli pěšky a mnohokrát v rámci bajkových výšvihů podniknutých na Broumovsku. Ale autem jsme tu nebyli nikdy. Proto jsem požádal paní uzavřenou v těle navigace o pomoc, ale když jsme se blížili k místu, podezříval jsem ji, že nás vede jinam než chceme. A tak jsme si tu dostatečně pobloudili, až jsme nakonec skončili v Teplicích nad Metují na jediné odbočce do Skal, kterou znám. Pak už jsme na místo dojeli hravě.

Z osady Skály vycházíme kolem čtvrt na jedenáct směrem na východ po žluté turistické značce. Ta nás vede nejprve malým údolím vzhůru mezi chatkami a pak už víceméně po rovině okrajem lesa a loukou. Míjíme rozcestník se zelenou značkou, po které plánujeme návrat. Teď ale míříme stále na východ přes vyhřátou a prosluněnou loukou. Na dalším turistickém rozcestníku Pod zvětralým vrchem, který je u okraje lesa, odbočujeme vpravo na zelenou. Od Domči jsem dostal vynadáno, proč jsme si sem cestu nezkrátili přes louku, ale já vím, že ráda chodí a nemyslí to vážně. Mírně klesáme podél lesa, míjíme první odbočku modré značky a po půl kilometru vstupujeme přímo mezi stromy a první skály. Dnes jsme si zvolili tu část modré turistické značky, která vede  podél říčky napříč skalami.

Teplické skály - Anenské údolí

Vstupujeme do Anenského údolí a cestu nám usnadňují nově vystavěné dřevěné lávky, někde dokonce vybavené luxusním zábradlím. Jsou sice dost pokryty zbytky sněhu, jehož vrsvtva stoupá tím více, čím hlouběji do údolí zacházíme a čím vyšší skalní stěny nás obklopují. Po chvíli přibývá další sníh. Ale ne jen nějaké zbytky, ale opravdu velmi silná pokrývka v rozmězí 20 až 70 centimetrů a v závislosti na tom, jak mezi skály proniknou sluneční paprsky, se nejemom mění pokrývka sněhu, ale také teplota. Chvílemi nás jarní slunce velmi příjemně hřeje a chvílemi se naopak cítíme jako v obrovské lednici a kouří se nám od pusy. Jsme rádi, že máme s sebou teplé mikiny.

Procházíme malými branami vyzděnými z pískovce a zakláníme hlavy, abychom se podívali vzhůru na skalní útvary do míst, kam nám ukazuje Marťa a malé bílé cedulky s nápisy jako Lední medvěd, Žába, Sumec nebo císař Karel IV. V některých tvarech skal jsme uvedené postavy našli rychle a opravdu se sobě podobaly, jako třeba sumec, ale jindy si říkáme, že asi nemáme takovou fantazii jako člověk, který sem cedulky umístil. Ale možná měl jen zvýšenou hladinku a netrefil směr, kterým mají ukazovat. :-)

Čím hlouběji se noříme mezi skály, tím je teplota nižší a tím více sněhu nás obklopuje. A také začínáme potkávat více a více lidí. A ještě jedna přímá úměra tu je, kterou nemůžeme přehlédnout: čím více lidí potkáváme, tím více z nich je na zde panující zimní podmínky nepřipraveno. Jdou oblečeni jen v tričkách a lehkých teniskách na nohou a  namísto dlouhých kalhot jim koukají neopálené nohy z kraťasů. Divíme se tomu, ale později pochopíme proč si tak vyšli.

U rozcestníku Horolezecká chata se zastavujeme na svačinu, které padly za oběť první výtečné řízky. Také si užíváme příjemné sluneční paprsky, které po pobytu na sněhu a mezi chladnými skalami upřímně vítáme. Sedí se nám tu dobře, ale je třeba pokračovat dál. Pod tíhou plných žaludků a jarního sluníčka padla na holky únava přímo pod skalním útvarem s názvem Spící labuť, kde Martině klesla hlava na Domči rameno. Nechtěl jsem, abychom tu měli dvě nové spící labutě, a raději je vyplašil.

Hrad Střmen

Opouštíme zasněženou a zaledněnou část skalního města a v podstatě po pár krocích, ale doslova po pár krocích, vstupujeme do jiného ročního období. Vše je vyhřáté, z okolních skal a strání sálá teplo, hřeje sluníčko, všude je sucho a skoro prašný písek. Teď už chápeme návštěvníky v lehkém oblečení a jejich překvapení, když došli na sníh. Blížíme se ke schodům na bývalý hrad Střmen.

Usměvavá Dominika na závěrečných schodech na hrad Střmen

Výstup po dlouhých kovových schodech na Střmen je spíše o fyzické aktivitě než o zážitku z výhledu. Ale možná je to pouze tím, že jsme tu už po několikáté a okolní panorama je nám dobře známé. Každopádně to doporučuji každému novému návštěvníkovi, který na to má fyzickou kondici. Přes počáteční odpudivé schody se nakonec dostanete na malou vyhlídkovou skálu, která pojme tak maximálně sedm lidí, a ono schodiště vám rozhodně výhled rušit nebude.

Návrat po zelené kolem Lokomotivy

Za Ozvěnou si začínám hlídat případnou odbočku vpravo, která by nás měla zkratkou dovést na zelenou turistickou značku. Jenže cesta po pár metrech skončila a my se museli vrátit a jít podél červené značky. Když jsme se konečně napojili na zelenou značku, oddechly si hlavně děti, že to dnes nebude samé bloudění. Tuto část Teplických skal jsme nikdy dříve neprocházeli a celkově jsme byli velmi příjemně překvapeni. Jednak pestrostí pěšiny a okolní krajinou a také díky téměř úplné absenci lidí.

Prvním zajímavým místem byla větší skalka vyčnívající z úbočí strmé stráně nad vrcholky stromů se jménem Lokomotiva a výhledem do údolí řeky Metuje, kde spíše než řeku vidíme silnici a železnici. Kocháme se výhledem, s respektem se díváme přímo dolů hluboko pod sebe a užíváme si ten klid od davů lidí. Dobré místo na společnou fotku, kterou po chvíli hledání rovného místa na foťák pořizujeme.

Skalní útvar Lokomotiva s vyhlídkou

Od Lokomotivy se necháme vést velmi malebnou pěšinou, která se doslova proplétá mezi nevelkými skalkami i většími skalními bloky a různými roklinkami posetými zelenými smrky a ještě holými břízami, jednou stoupáme a jindy zase klesáme. Pěšina nás zavádí i do malého tunýlku. Někde za Kraví horou, kde se na chvíli napojujeme na lesní cestu, si Davča všimnul malého ledopádku, vzdáleného od cesty asi 20 metrů. Vypadá to, že se dětem (a nejenom jim) líbí, a tak se k němu jdeme podívat blíž. Nejsme jediní zvědavci, jak potvrzují stopy ve sněhu.

Užíváme si to, že můžeme jít jen nalehko v tričku v teplém počasí a přitom dost často po slušné vrstvě sněhu nebo ledu. Je málo míst a dní, kde tohle můžete zažít. Naši pozornost upouttala také skalní stěna jednoho z větších masivů, která měla dokonale pravidelné a vodorovné rýhy po celé své ploše jinak hladké stěny. Od okolní krásy nás vyrušuje až můj kručící žaludek, ale ani ostatním nevadí, že se zastavujeme a dopřáváme si další řízky. Už poslední.

Čáp

Pochodem i jarním sluníčkem začínáme být trochu unaveni a odhadujeme, kolik kilometrů to ještě může být k autu. Pěšina postupně končí a přechází opět v lesní cestu. Zdá se, že se blížíme k okraji lesa, ale omyl. Zelená šipka ukazuje prudce vlevo a my zase šplháme nahoru. Vylézáme na malý hřebínek a jedeme po něm asi 100 až 150 metrů mezi dalšími skalkami, než zastavujeme u rozcestníku s vyznačenou odbočkou na vyhlídku Čáp. Odsud bychom měli vidět na skalní města, Křížový vrch, Broumovské stěny, Javoří a Jestřebí hory a Orlické hory. No to si přeci nemůžeme nechat ujít. Také se tu dozvídáme, že od Lokomitivy jsme ušli 6,5 km a na parkoviště k autu nám zbývá 1,5 km.

Na vyhlídku se dostáváme velmi pohodlně po pár schodech. Ocitáme se na plochém skalním vrchu, na kterém na některých okrajích vystupují další skalní věže. Výhled se nám nabízí skutečně nádherný, asi nejlepší, který jsem v Teplicko-Adršpašských skalách viděl. Kromě míst zmíněných na turistické ceduli dohlédneme také na typický tvar polské stolové hory Hejšovina, která se boulí na horizontu za Broumovskými stěnami.

Vidíme také na vyhlídkovou skálu bývalého hradu Bischofstein v Jiráskových skalách, vzdálené od nás asi kilometr vzdušnou čarou, takže i pouhým okem rozeznáváme několik postav na vrcholu. A mnohem dál  se zelenomodrá typický sešikmený profil další stolové hory Ostaš. Je tu fakt nádherně! Ale i samotná vyhlídka Čáp je zajímavá a možná to tu dostalo jméno podle čapího hnízda, které připomíná.

Když jsme se dost vynadívali a začali pomýšlet na něco k jídlu (vypadá to, že jsme celý den jen jedli, ale my jsme i něco ušli), sestoupili jsme po pískovcových schodech dolů. Prošli jsme krátký úsek lesa k jeho okraji, kde jsme se napojili opět na žlutou turistickou značku, po které jsme dopoledne přišli. Po stejné cestě se vracíme do osady Skály, a dál do zámečku Bischofstein.

Osobně jsem z dnešního výletu úplně nadšenej! To počasí a zimně-jarní podmínky byly doslova za odměnu. A navíc se mi vybraný okruh moc líbil. Rozhodli jsme se, že si dáme něco dobrého přímo tady v restauraci. Po prvním a druhém kontaktu s obsluhou jsme ale měli sto chutí odejít, jenže nakonec nás mile překvapili poměrně dobrým jídlem a velkými porcemi. Takže dnes je to za sedm hvězdiček. Prostě povedený den.