Je krásné dubnové sobotní ráno. Scházíme se na vlakovém nádraží, odkud vyrážíme směrem mně nezvyklým, tj. na Pardubice a odtud dále do Valů u Přelouče. Místní vlakové nádraží nás uchvacuje četností projíždějících vlaků za tu chvilku, než se vydáme na cestu. Musíme najít výchozí bod naší dnešní cesty.

Přes kdysi vyhlášenou tržnici, která je dnes prázdná, se vydáváme do vesnice, kde nalézáme turistické značení. Naše dnešní trasa je celá po červené tustické značce. Procházíme mezi domy a vcházíme na okraj lesa, kde obdivujeme velké množství kvetoucích fialek. Možná i tímto obdivem jsme přehlédli odbočku a došli ke hřbitovu. Zjišťujeme, že se nacházíme v místech bývalé vesnice Lepějovice (ves zaniklá ve třicetileté válce) a také v místech PP Meandry Struhy. Je to tu moc hezké a tak nás krátká zacházka vůbec nemrzí.

Vracíme se zpět a kolem bývalé hájovny, která ale na první pohled vůbec jako hájovna však nevypadá, se vracíme na červenou turistickou značku. Podél kolejí přicházíme do vesničky Veselí. Zde se zastavujeme v místní hospůdce. Po malém občerstvení se vydáváme dále do Choltic na zámek. Toto místo poznávám, kdysi jsem tu byla na kole. I tady je krásná hospůdka otevřena. Místní nás upozorňují, že ještě lepší je cukrárna, ale nám už se nechce vracet. Dáváme si výbornou kulajdu a k ní jedno malé pivko.

Tvrz Svojšovice

Choltickou oborou pokračujeme dále do Svojšic. Míjíme velký kulturní areál na začátku obce. Tady jsem byla naposledy před 30 lety na Svojšickém slunovratu. Procházíme vesnicí a zastavujeme se u tvrze, která je v obci. Po její prohlídce pokračujeme na rozhlednu Barborka. Ta vyčnívá na městysem Heřmanův Městec.

Lom v Raškovicích

Cestou se zastavujeme u Raškovických lomů. Přicházíme k rozhledně, kde nás vítá celý areál. Výhled z rozhledny je na rovinaté Polabí. V blízké dáli jsou Pardubice, za nimi se tyčí Kunětická hora. Dokonce je odtud prý výhled až na Kolibu. Dalekohledem zjišťujeme, že je to nějaký vysílač, ale jestli to je skutečně Koliba? V dalekých panoramaech jsou vidět Krkonoše – Sněžka, ale i hory Orlické.

Rozhledna Barborka

Pokračujeme do cíle naší cesty, tj. Heřmanův Městec. Ve vesničce Svinčany se nám opět podaří odbočit špatně. Ale teď to ještě nevíme. Po chvílí chůze mi to skutečně nedá a zjišťuji, že jdeme na druhou stranu. Vracíme se tedy k rozcestnímu a zjišťujeme, že je skutečně nasměrován na druhou stranu. Už toho máme docela dost, a tak už neradi zacházíme. Do odjezdu vlaku máme ještě asi ¾ hodiny a tak se jdeme ještě podívat na náměstí. V kavárně Levandule si dáváme kafíčko a Věra i něco sladkého.

Po návratu na místní nádraží se dotazujeme na směr našeho vlaku. Za chvíli jeden přijíždí, my stále sedíme na lavičce. Věra totiž na ten vlak kouká a říká, že jede na druhou stranu. Ale hodná spolucestující vylézá z vlaku a volá na nás „Vy nejedete?!“ Rychle se tedy zvedáme a běžíme do vlaku. Děkujeme paní, že nás na té lavičce nenechala. To bychom tu čekali další dvě hodiny.

Výlet nás natolik zaujal, že jsme jej naplánovali i pro partu na kole a asi za měsíc trasu projíždíme s partou cyklistů. Jen s tou změnou, že vyjíždíme z Pardubic a pod vedením Michala do prostor bývalé vesničky Lepějovice přijíždíme po zelené turistické značce, takže jsme si projeli celou přírodní památku Meandry Struhy. Jen místy jsme museli jít pěšky, ale to nám vůbec nevadilo. Navíc byla cestou ještě jedna studánka, kam si místní obyvatelé i dnes chodí pro vodu. Z Městce Králové do Pardubic jsme jeli na kole a někteří vytrvalí dojeli až do Hradce Králové (já, Šárka, Ivana a Pepíček).