bike-trek.cz

Český ráj (ne)známý

  17. srpna 2019
Úvod / Články / Výlety a turistika / Český ráj (ne)známý

Na plánovaný výlet s klukama do Českého ráje jsem se těšil, ale už ne tolik do známé lokality Hruboskalska, vedoucí z velké části po zlaté stezce Českého ráje. Po úpravě trasy z toho nakonec byl skvělý výlet, který snad z 80% vedl po cestách, kde jsem nikdy nešel, a kde i cesta vlakem (nebezpečnou rychlostí) byla nezapomenutelný zážitek.

Signál dokázal proniknout do jedoucího vlaku a přinést mi esemeskou dotaz od Jirky, jestli ještě zajdeme na kafe. Odpovídám, že to mám tak akorát na přestup, ale že nám může kafe do dalšího vlaku koupit. A opravdu, Jirka už sedí ve vlaku a na stolek mi připravil kávu a koláč ke snídani! To je servis! Díky. Ještě komunikujeme s Vláďou, který má kvůli výluce na trati zpoždění. Průvodčí mě ale ujišťuje, že na tak důležitého člena naší dnešní výpravy do Českého ráje vlak určitě počká.

Do Českého ráje, cesta příjemná je...1

Jsme kompletní, udýchaný Vláďa usedá k nám, dveře se s pšouknutím zavřely a stařičký vlak, který byl starý už v dobách, kdy jsem s ním jezdil do školy, se pomalu rozjel. Tvrdá sedadla a absence pérování nám daly pocítit každý spoj kolejí ochromující ránou, při které vagón praská a skřípe. Au - au - au... "Ausi máme hranatá kola", říká Vláďa. "Nebo tu šetřili na kolejnicích a nechali mezi nimi větší mezery", přináším do fóra svoji verzi. Každopádně trať z Hradce Králové do Jičína je kodrcavá a ČD by tady mělo spíše platit cestujícím, že vůbec vlezou do těch příšerných souprav2, které tu provozují. To je úplná urážka kapitalizmu! Mají ty soupravy vůbec platnou technickou!?

Monotónní buch - buch - buch narušuje skřípění brzd v Hořicích. Původní osadníci, táhnoucí ve 12. století od Labské nížiny, se zde zastavili před prvním kopcem (říkají mu Chlum) a vzniklému městu dali přízvisko v Podkrkonoší. Od té doby se tu lecos změnilo, například tu postavili most pro silniční obchvat a zase ho zbourali. Protože vedl i nad železniční tratí, musíme vystupovat a dál pokračovat náhradní autobusovou dopravou.

Od nádražní budovy vyráží kolona na povel průvodčího. Všechny tři autobusy s asi dvaceti cestujícími jedou po silnicích třetí třídy na jedinou zastávku mezi Hořicemi a Ostroměří, jako kdyby tam měl čekat nahlášený zájezd čínských turistů. Nikdo nevystoupil ani nikdo nenastoupil. A prohlídka okolní krajiny je asi stejná zábava jako sledovat video s vlasním pohřbem. Jsme proto rádi, když jsme konečně v Ostroměři, kde přesedáme opět na (trochu lepší) vlak.

Tady si teprve všímám individua v upoceném svetru a teplákách podělaných jak chodník v Želízech3, který prochází uličkou a hledá si místo k sezení! Jirka ho prý zaregistroval už dříve v Hořicích, když k němu zavanul pach tak hrozný, že by předčil i plný vojenský koš na prádlo. Dokonce i mouchy se bály na něj sednout. To je snad proti přepravním předpisům, nechat něco takového znečišťovat prostředek hromadné dopravy, ne?4

Za Jičínem se krajina mění, míjíme výrazný kuželovitý kopec s kapličkou na vrcholu a Vláďa mě ujišťuje, že výletu na Zebín se určitě zúčastnil (doma si to zkontroluji). Projíždíme pramatkou železniční dopravy - Železnicí, za okénkem se objevuje dominanta Českého ráje, chytře pojmenovaná Trosky, takže vždy vypadá dobře, a postupně další známá místa, z nichž některá za chvíli projdeme pěšky. Po asi 2,5 hodinách cestování, vyčerpávajícího hlavně pro sluch a hýždě, konečně vystupujeme na stanici Turnov-město. Asi nějaké oblíbené město, protože se ven valí proudy turistů, výletníků, trampů, cykloturistů a e-cyklistů (tedy cyklistů na baterky) a dál pokračují jen tři - asi mušketýři.

Výlet pěšky začíná

Takže červenou značku, po které chvíli půjdeme, jsme našli hned u nádražní budovy. Vyrazili jsme bez otálení, jen co se zvedly závory za právě odjíždějícím vlakem, ze kterého na nás hledí šest smutných očí. Začínáme hned stoupáním. Přes zahradní osadu výstup usnadňují schody, několikrát příčně oddělené zábradlím. Určitě je to kvůli těm cyklistům na baterky, aby si tu nemohli měřit sílu motorků jízdou podél schodů nahoru.

Chodník se změnil na cestu vedoucí k domkům, přecházíme silnici a pokračujeme kolem penzionu Pod Hlavaticí. Omšelá lepenice několika stavebních stylů nevypadá moc vábně. Terasa u penzionu nás vítá vytištěnou cedulí: Terasa je určena pouze pro ubytované hosty! Tak to je mi ubytovaných hostů upřímně líto - posezení na této terase pod ušmudlaným stánkem je asi stejně lákavé jako od včerejška ohřívaný párek.

Kolem dřevěných soch přicházíme pod skálu a nahoru po schodech, na které padá stará cedule s upoutávkou na blízké občerstvení, ke skalní vyhlídce Hlavatice. Zjišťujeme, že koisek někdo sek, ale hlad zatím nemáme, tak nevadí.

Skalní vyhlídka Hlavatice

Točité schodiště nahoru a už stojíme na vyhlídce. Plechová 3D cedule s vyznačením a popisem míst nám napovídá, kam se máme dívat. Měla by být odsud vidět i Vrátenská hora, ale výhled tím směrem je ukryt za stromy. Ještě nedávno by mi název hory nic neříkal, ale shodou okolností jsem na její rozhledně stanul před pouhými třemi dny. Pohled na Bezděz je také trochu rušen stromy, ale dál k západu a k severu je již výhled otevřený.

Vyhlídka na skáleSkalní vyhlídka Hlavatice

Dole se poměry na železnici od našeho příjezdu ještě více posunuly do minulosti a po kolejích se prohnala parní lokomotiva. Ještě jsme nic nepili, tak ten snad optický klam přisuzujeme víle Morganě a raději slézáme z vyhlídky dolů. Jirka si všímá, že část schodiště je vyrobena z kolejnic, takže je nám už jasné, kam se poděly koleje ušetřené na trati Hradec Králové - Turnov

Další cesta je prostě jen lesem, nic zvláštního, nic významného a nic zajímavého si odsud nepamatuji. Co vím ale naprosto přesně je, že na rozcestí U Konic Vláďa otevřel Fernet Citrus, abychom se na ten náš výlet napili. Pak už jsem ho neviděl - toho Ferneta.

Hrad Valdštejn

U kiosku před hradem je živo. Na Valdštejně jsem dlouho nebyl, možná naposledy v minulém tisíciletí, kdy jsme sem - a náhodou ve stejné sestavě - zamířili na jeden z našich tradičních velikonočních výletů tenkrát, když v Ráji pršelo5. Shodujeme se, že na hrad nepůjdeme a za ušetřený peníz si později dáme oběd nebo večeři, uvidíme, jak to vyjde časově.

Sběratel turistických známek Vláďa tady shání alespoň známku, ale nemají ji. Asi neví, že na místní dálnici s názvem Zlatá stezka Českého ráje (zatím) známku nepotřebuje.

Tady po hradu nezbylo nic

Pokračujeme k rozcestí U Kavčin. Přichází první úprava trasy, abychom netrpěli na té magistrále, na té dálnici, no prostě na Zlaté stezce Českého ráje, kde davy turistů a cyklistů víří mraky prachu. Ale ještě před tím nám chce Jirka ukázat nějaké nové místo. Jdeme za ním po pěšině do hlubokého a opuštěného lesa mezi skály, daleko od lidí. Že by nás tu chtěl okrást? V duchu počítám hotovost a bylo mi jasné, jaká bude moje volba, až se ozve: Peníze nebo život!

Po klikaté pěšině se postupně dostáváme na rozeklaný okraj rokliny rozprostírající se pod námi. Výhled dolů zakrývají stromy, nejčastěji borovice. Viditelná pěšina nás zavádí až k místu, kde snad stával hrad Kavčiny.

JeskyněZ bývalého hradu Kavčiny

Hezké a klidné místo využíváme pro oběd z vlastních zásob, pečlivě balíme a bereme si zpět veškerý odpad, aby po nás nic nezůstalo. Tím narážím na všudypřítomné ubrousky (některé dokonce textilní!), které po sobě poblíž turistických tras zanechávají všechny ty vystylované turistky. Taky jsme si v lese ulevili a Jirka si až při zvuku tekutiny bubnující do plastu uvědomil, že právě našel kešku! Smile

Po modré značce

Na rozcestí Kavčin opouštíme červenou, abychom se vyhnuli té dálnici a také šli nějakým zajímavějším terénem, když už jsme se obuli na pěší výlet. Modrá nejprve míří na Janovu vyhlídku. Vítá nás tam zelená oplocenka s přístupovou lávkou, toho času ucpanou návalem turistů - jedni chtějí být užuž na vyhlídce a druzí zase co nejrychleji pryč, ale nějak se nedokáží domluvit. Chvíli čekáme stranou.

Z vyhlídky je pěkný pohled hlavně na východ na okolní skály kolem Majáku a Čertovy ruky a pak k severu na vzdálené kopce Tábor a Kozákov. S Vláďou si prstem projíždíme trasu, kterou jsme si v Českém ráji před mnoha a mnoha lety užili na bajku.

Lidé na vyhlídceJanova vyhlídka, v pozadí Kozákov

Sestupujeme k rozcestí Pod Čertovou rukou. Výrazné převýšení na krátkém úseku usnadňují schody, které jsou vytesané do skály nebo vynesené na kovové konstrukci. Kam moje nedokonalá paměť sahá, nevzpomínám si, že bych tudy kdy šel. Mám z toho radost, že, ačkoli jsme s klukama nevymysleli žádnou adrenalinovou akci, jdeme místy, kde jsem ještě nebyl. A navíc se mi tu líbí.

Dole se ocitáme na malém náměstí mezi poměrně vysokými skalními stěnami a věžemi. K překonání následujícího sedla jsou nám k dispozici opět schody, těsně sevřené mezi skalní bloky. Už je jasné, proč jsme doposud potkávali samé štíhlé muže a ženy - tady ta úzká průrva funguje jako filtr proti obézním lidem.

Pod Sfingou se na informační tabuli dočítáme několika přírodních zajímavostí k Hruboskalsku a po dalším (kovovém) schodišti sestupujeme mezi hudebníky do Kapely, jak se jmenuje skalní uskupení, které nás tady teď obklopuje. Jak to tak pozoruji, asi nejfocenější skalní útvar je výrazná věž Taktovka.

Hrubá Skála - oběd s vosami

Přecházíme k arboretu a po červené míříme k Hrubé Skále. Jsme zase na dálnici, takže nás minulo několik cyklistů, ale nezapomenutelná je paní, která pěšky tlačí do mírného kopce. Opravdu tak mírného, že kdyby ji trochu fouklo do zad, ani by do něj nemusela šlapat. Také nás rozptyluje nějaký hukot. Podle směru je jasné, že to přichází od zámku. Asi to bude ventilátor na záchodě. Pokud si tam půjdeme odskočit, sluchátka nebo minimálně špunty do uší budou nutností. Ale v batohu nic takového nemáme.

Už jsme hladoví a tak bez povšimnutí míjíme odbočku na vyhlídku Prachovna a jdeme rovnou k hotelu Štekl, kde máme v jeho přízemí ověřenou restauraci. Po vstupu do známých dveří jsme ale poněkud zmateni, protože stojíme přímo u recepce a dál jsou jen dveře s koulí. Takhle to tady přece nevypadalo, ne?, shodujeme se s Jirkou i Vláďou. Na stěně jsem zaregistroval jídelní lístek, kde všechna jídla oscilují kolem 500 Kč. Tak tady se už za lidovku nenajíme!

Jako druhou volbu máme zámeckou restauraci Hrubá Skála. U vstupu do areálu se sice musí zaplatit 20 Korun za vstup na vyhlídkovou terasu - kde je i restaurace, ale to nás nezrujnuje a minimálně na vyhlídku jsme stejně chtěli. Pokochali jsme se známým výhledem ke Kozákovu a po uvolnění jednoho stolu usedli venku na terase.

ZámekZámek Hrubá Skála

Obsluha dostává za jedna (opravdu ochotný a usměvavý personál), svíčková poměrně dobrá, i když dost malá porce i na mě, ale to pivo nestálo za nic. Točí tu sice Plzeň, ale asi je chyba někde mezi sudy a sklenicí, protože je zakalené a s pachutí. Kdy naposledy čistili trubky? Bylo sice lepší než holandské Wieckse witte6, ale ani tak jsem ho nedopil. Alespoň k radosti desítek vos, které tu všude otravují. Poté, co jsme pro výstrahu dvě zabili a třetí volala o pomoc ze sklenice nedopitého piva, než se buď opila nebo utopila, nás vosy nechaly na pokoji a letěly otravovat ostatní hosty restaurace, kteří s nimi měli plné ruce práce a mávali kolem sebe. Vypadalo to jako vzrušená debata v klubu neslyšících.

Po malé porci jsme se dorazili alespoň pohledem na maso, na kterém si Jirka pochutnává doma a které nám teď ukazuje na fotkách v mobilu. Hned je to lepší! Platíme a odcházíme. Nebo jsme měli ještě kafe? V mé nedokonalé paměti tato informace není.

Přes ložnici prvního muže na vyhlídky

Hned u parkoviště jdeme vpravo na nenápadnou pěšinu a sestupujeme (zase po schodech) Myší dírou dolů na modrou značku, na které zatáčíme vlevo (na západ). Tady už to znám, ale taky jsem tudy roky nešel. Příjemné připomenutí. Další schody a úzkými průlezy mezi skálami. Adamovo lože jsem viděl naposledy při nějakém výletu na základní škole, kdy tu ještě nebylo zábradlí a samotný kámen (tedy to lože) vypadal dost jinak.

Skalní roklinaU Adamova lože

Z této roklinky vycházíme nahoru a na rozcestí se dáváme vpravo na plánovanou žlutou značku. Myslel jsem, že tady už budeme skoro sami, ale stále tu proudí docela dost lidí a několik psů, kterým jejich lidští živitelé nestačí nejenom fyzicky, ale mnohdy ani mentálně. Prozrazuje je totiž jejich výraz, kdy za jednu roku doslova vlají za psem a otloukají se o skály.

Zastavili jsme se na Zámecké vyhlídce. Protože je vám jasné, která dominanta je odsud dobře vidět, nebudu se jí zabývat a hned se přesuneme kolem skal, stromů, kořenů, kamenů a poházených ubrousků na Mariánskou vyhlídku. Kromě Hrubé Skály jsou tu vidět i stále dobře vypadající a nestárnoucí Trosky. Dnes trochu v oparu, takže to foto nebude jako z kalendáře. Když se otočíme na druhou stranu, pohled tu upoutá skála s bambulí na vrcholu a v dálce vybíhající kopec s Ještědem.

Cesta k vlaku a Vláďa s dřevěným nákladem v batohu

Z vyhlídky sestupujeme dolů na lesní cestu, kde žlutá zatáčí vlevo. My ale jdeme vpravo k cestě do Sedmihorek. Musíme to už směrovat na vlak. Vycházíme na asfaltové silničce, která dříve bývala pěknou šotolinou. Nechápu, že i tady museli vyasfaltovat vyhovující přírodní cestu, když na Hrubou Skálu jezdí auta po jiné silnici a sem je navíc vjezd zakázán.

Co to jsou turistické známky?

Jsou to kulaté, dřevěné, vypalované plakety, které jsou suvenýrem a zároveň "potvrzením" o dosažení turisticky atraktivního místa. Jinde je nelze koupit. Navazující číslovaná řada známek sleduje hřebeny hor, toky splavných řek, mapuje hrady, zámky, přírodní i technické památky, historická města, zpřístupněné jeskyně, zoologické zahrady a mnoho dalších zajímavých míst. Turistické známky spolu s každoročně aktualizovanými mapami mohou hrát roli průvodce po krásách naší vlasti. Celý systém je neustále rozšiřován.

Zdroj: turisticke-znamky.cz

Procházíme areál několik let mrtvých Lázní Semihorky, který se proměnil v město duchů. Zůstal tu jen malý stánek s občerstvením a velká cedule s nápisem, že v objektech není nic, co by se dalo ukrást.

Vláďa, velký sběratel turistických známek, možná největší na Královéhradecku, odbíhá ke kempu Sedmihorky s omluvou, že musí doplnit známky, které se k jeho nelibosti stále a stále vydávají. Že prý už má svoji známku kdeco; kdejaký placák, altán, kóta, zapíchnutá hůl, osamělý vůl, nebo místo, o kterém bezvýznamný člověk napsal, že tam významný člověk (možná) prošel, možná tu šlápnul na ten placák, či dokonce tu strávil noc. A tak jsou lidé, jako Vláďa, nuceni žít v bídě a nakupovat jen jednou týdně, aby byznys s dřevěnými plackami přežil. Shánějí známky a usínají pod jejich těžkým katalogem, který je rok od roku tlustější. Alespoň je více zahřeje, když pak samozřejmě nezbývají peníze na vytápění.

My s Jirkou zatím docházíme na nádraží Karlovice-Sedmihorky. Usedáme a dojídáme zbytky svačin - nevypadá to, že celou cestu pořád jen jíme, že ne? Po nějaké chvilce je tu i Vláďa. Zchudlý o štoček bankovek, ale spokonejně nám před očima natřásá batohem, ve kterém rachtají kulaté, dřevěné, vypalované plakety... A pod nimi dnes nedopitá a zapomenutá lahev Citrusu.

Cesta domů nebezpečnou rychlostí

Už jsem zmínil na začátku, že samotná cesta byla zážitkem. V tomto ohledu nezklamal ani zpáteční vlak. Sice se už stmívá dřív, ale že dnes přijedu domů za tmy, s tím jsem teda nepočítal.

Vlak od Turnova přijel jen s mírným a omluvitelným zpožděním, na které je našinec zvyklý (zvláště na trati Turnov - Hradec Králové - viz výše na začátku článku). Velké vytržení to ale bylo pro skupinu korejských skautek, které si historickou soupravu fotily a natáčely a při pohledu na jejich gestikulaci ani nemusíte ovládat cizí jazyky, abyste jim rozuměli. Jejich nadšení hned vystřídalo zklamání, když zahltily mobilní síť a nemohly své zážitky on-line sdílet jedna s druhou. My se spíš podivujeme nad tím, kde se tady vzaly a že měly odvahu vyrazit z Prahy do Českého ráje vlakem.

V Jičíně jsme přestoupili a pokračovali v dlouhé cestě domů. Vlak cestou vyplivl několik turistů, jejichž tváře jsme viděli už ráno. V Ostroměři jsme přestoupili na flotilu autobusů a z okénka se už raději ani nedívali. V Hořicích pospícháme na vlak, protože už máme zpoždění, ale vlaku to nevadí, jen si tu hučí a stojí a stojí.

Konečně motůrek zabral a rozjeli jsme se k Hradci Králové. Z Hořic je to po kolejích 27 kilometrů, které máme podle jízdního řádu urazit za 2 minuty, abychom tam byli na čas. Teď by tu měly být ty Korejky, aby viděly, jak všudypřítomný motorový vůz2 pojede rychlostí dopravního letadla, tedy nějakých 810 km/h. Asi je vám to jasné, že se tak nestalo. Vlak sice jel na hraně svých možností a technického stavu, možná už trochu za, protože to na klikaté trati neustále bouchalo, skřípalo, hučelo, drnacalo, a v očích cestujících byl vidět strach. Strach z toho, že nestihnou přípoj vystřídal strach z Nebezpečné rychlosti7. Dívám se po těch vyděšených tvářích, ale Sandru Bullock, která by nás jako jediná mohla zachránit, nevidím. Ale holka už má taky svoje roky, tak nevím, jestli by na to ještě stačila. Budeme se muset spolehnout na strojvedoucího.

Nezastavujeme, máme zpoždění8, ale bylo to stejně k ničemu - přípoje z Hradce nám ujely a my si v tomto krásném městě za odměnu můžeme užít 60 minut navíc. Tak to je super! Průměrná rychlost cestování vlakem se dnes nedostala ani na 30 km/h! A to tu raději ani nebudu zmiňovat, kolik jsem za ten mizerný dopravní prostředek zaplatil, protože bych pak byl za blbce, který neví, že existuje nějaká regionální jízdenka, se kterou jsem mohl ušetři více než 30% ceny.

Takže díky, kluci, byla to parádní akce! Příště jedu znovu. Laughing


  1. Známý popěvek z písničky Ivana Mládka.
  2. Jedná se o motorový vůz označený dnes jako řada 810, v minulosti jako M152.0
  3. Každý návštěvník obce Želízy u Mělníka si na to musí dávat pozor, máme odsud na botě vlastní zkušenost.
  4. Pouze řečnická otázka. Ale pokud odpověď znáte, klidně ji napište do komentáře.
  5. Ano, tento slovní obrat jsem si skutečně vypůjčil z názvu knihy Honzy Otčenáška. Velikonoční výlet v roce 2001 na Valdštejn nám celý propršel.
  6. Wieckse Witte jsem musel ochutnat na doporučení nejmenovaného holanďana, že prý budu překvapen... Nebyl jsem.
  7. Akční film o neovladatelném dopravním prostředku s akční hrdinkou Sandrou Bullock.
  8. Zaznělo v čeké komedii Slunce, seno, jahody.

Český ráj (ne)známý

Foto k článku

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Krátké zprávy

XC v Orlických horách

Bohužel i v Orlických horách a Podorlicku mizí některé polní a lesní cesty pod asfaltem, ale stále tu máme stovky kilometrů krásných přírodních cest a pěšin pro skvělé bajkování. Pár tipů

WC v Broumovských stěnách

Nedávno se na našich stránkách psalo o XC v Orlických horách, kde mizí krásné polní a lesní cesty pod asfaltem. Broumovské stěny zase mizí pod nánosy ubrousků a toaleťáků a stává se z nich

Rallye Sudety 2019

Reportážní video z letošního deštivého a blátivého ročníku Rallye Sudety, který přinesl i několik novinek na trati, najdete na stránkách iVysílání České Televize.

Nová rozhledna na Velké Deštné

Na nejvyšším vrcholu Velké Deštné by snad ještě v letošním roce měla být otevřena úplně nová rozhledna, jejíž stavba právě probíhá.