Ani nevím, jak mám tento článek nazvat. V rámci záchrany tradice velikonočních výletů, na který jezdíme už od roku 1995 (je to možné!?), jedeme na takovou malou náhradu do míst, kde hledisky výběru je pouze to, aby tam pokud možno nikdo nebyl a aby to bylo pokud možno alespoň trochu zajímavé. Nejedeme úplně do neznáma, již jsme většinu dnešního okruhu v minulosti projeli na bajku jako součást pěkné trasy v okolí Dobrošova a Pekla na Náchodsku.

Kvůli opatřením spojeným s čínskou chřipkou volíme i místo startu opuštěné malé parkoviště u hřbitova v České Čermné, místo toho, abychom pohodlně zaparkovali třeba v Dobrošově u Jiráskovy chaty. Od hřbitova jdeme kousek po neznačené cestě na louce, která nás vede kolem ohrad a přístřešku s koňmi. Jen koně uslyšeli přicházející lidi, hned vyšli ven a sklonili hlavu do žlabu. Evidentně chtěli napít. Našel jsem kbelík, ale voda nikde žádná, tak jsme je museli nechat čekat na jejich majitele.

Napojujeme se na cyklostezku a došli po ní k okraji lesa. Tady, na rozcestí Nad Českou Čermnou, nás zaujala vyvedená dřevěná socha dřevorubce, u které se děti chtěly nechat vyfotit. Odsud jdeme k východu po neznačené cestě do lesa a po asi 100 metrech zatáčíme vpravo směr Malinová hora. Cestou pozorujeme mraveniště a prohlížíme si rozstřílené ŘOPíky.

Dřevěný dřevorubec a zvonička u České Čermné

Přicházíme na další lesní rozcestí, kde vpravo se cesta vrací do vsi, ale my odbočujeme vlevo do kopce. Ani to nevypadá jako trvalá lesní cesta, spíš jen dočasně vyjeté koleje od lesní techniky. Všude je to rozježděné od traktorů a harvestorů, hromady dřeva podél cest a spoustu suchých nebo polámaných stromů v lese. Smutný pohled. Přehoupli jsme se přes sedlo a začali mírně klesat k silnici. Té jsme se jen dotkli, ale nemuseli jsme po ní jít ani pár metrů, protože je tu témeř paralelní lesní cesta mířící vlevo. Děti se už teď ptají, kdy bude ta skála, na kterou si vylezeme a dáme si na ní řízek. To bylo jediné vyvrcholení dnešního výletu, které jsme jim byli schopni v současné situaci slíbit. Žádný hrad, žádná rozhledna, žádná restaurace.

Asi po 150 metrech přicházíme zase na rozcestí a odbočujeme vlevo na jih. Slunce hřeje a mikiny jdou do batohů. Míjíme nějakou hájovnu nebo co, malebný rybník s miniaturními lavičkami a pokračujeme dál do lesa. Cesta se klikatí v několika zatáčkách, jak po mírně klesající "vrstevnici" (vím, že je to nesmysl) kopíruje oklní svahy Černého lesa. Blížíme se k malé chatové osadě a tak preventivně nasazujeme roušky. Ale nepotkali jsme tu ani nohu. Každý byl zalezlý v chatce nebo něco kutil na zahrádce.

U osady jsme se napojili na modrou turistickou značku a pokračujeme dále k jihu. Dole pod námi bublá malý potok Brodek, který sledujeme až téměř k rozcestí se zelenou značkou a cyklotrasou 4306. Tady už očekávám, že můžeme někoho potkat, ale nikdo tu není a my přecházíme cestu a pokračujeme dále po modré. Děti jsme připravili na fakt, že teď přijde kopec. A Matině připomínám, že je to ten, který jsme při posledním bajkovém švihu sem nesjeli celý. Nejprve neví, ale po pár metrech se rovzpomínává. Jenom dnes mi přijde to koryto nějak víc vymleté a širší tím pádem i sjízdné. Chybí tam úplně to ostré véčko ve kterém jsem se minule zasekl. "Tati, ty jsi mi neřekl, že půjdeme do takového kopce, že to bude tak dlouhý!", ozývají se nějaké stížnosti. Ale po chvilce už přicházíme nahoru. Dolů míří tři krosky.

Po modré obcházíme kopec s nadmořskou výškou 564 metrů. Znovu slyším otázku, jestli tam už ta skála bude. Těšili jsme se na překrásnou cestu zaseknutou v prudkém svahu Kozího hřbetu, která je místy vybudována na vyskládané zídce, ale dnešní pohled je spíš smutný - často zdoláváme popadané polámané stromy a v lese vidíme spoustu dalších úplně suchých. Stromy, které se vylomily u cesty, někdy vyrvaly i kus břehu, poničily zídku nebo udělaly v cestě velkou díru. Jeden padnul a vyvrátil dřevěný kříž u cesty. Za ostrou zatáčkou se vpravo přes údolí Olešenky objevuje nad lesem vrchol rozhledny a vysílače Sendraž. A brzy přicházíme k zatáčce cesty ve skalním ostrohu. Kámen s nápisem Louisen Platz potvrzuje, že jsme na správném místě, ve správné zatáčce, nad kterou je malá skalka.

Kámen s nápisem Louisen Platz na Kozím hřbetu

Po lámající se skále jsme vylezli ahoru a usadili se na prosluněném místě do mechu. Tady si v klidu a závětří pochutnáme na slíbených řízcích. Pak kousek čokolády a užíváme si krásný jarní den. Ještě vyprávím, jak tu skalku, kterou jsme sem před chvílí vylezli, sjel Radek na enduro bajku a vypadalo to jako nic.

Na této skalce jsme poobědvali a potkali se s muflony

Zprava slyším hlasité šustění listí, ale dolů na cestu za hřeben nevidím. Asi se blíží nějací lidé. Jenže šustění je opravdu hodně hlasité a blíží se k nám. Jsme stejně překvapení jako muflon, který přiběhl a pár metrů před námi se zastavil. Nevěřícně zírá, co tu děláme a kde jsme se tu vzali. Vítr fouká směrem od něj a zrovna jsme byli chvíli ticho, a tak o nás opravdu nevěděl. Náhle jeho strnulost povolila a proběhnul kolem a pokračoval původně plánovaným směrem. Bavíme se o tom a v tom nad horizontem vykoukla další mufloní hlava. Ten už byl opatrnější a vyhnul se nám.

Balíme se k odchodu. Slézáme prudký svah zpět na cestu. I tady překračujeme nebo podlézáme popadané stromy. Jeden se velmi nebezpečně zlomil asi 4 metry nad zemí a pak se opřel o jiný strom. Takže nedrží ani v pařezu. Procházíme místem, kde to vypadá jako na opravdové vysokohorské pěšině někde ve skalnatých Tatrách. Pak už se charakter terénu mění a téměř po vrstevnici kopírujeme členité hřebínky vybíhající dolů k údolí potoka Mezný k Bartoňovu kameni. I okolí této křižovatky lesních cest se změnilo ve sklad vytěženého dříví.

Bartoňův kámen

Po neznačené cestě (stále se snažíme vyhýbat se lidem) míříme k severu ke spojení se žlutou turistickou značkou. Pro změnu se nám otevírají výhledy vlevo přes údolí přítoku potoka Brodek na svah Dubovice. Z cesty v údolí, značené zelenou a zárověň cyklo trasou 4306, k nám doléhají hlasy. Jen pár desítek metrů jdeme společně se žlutou a zase ji opouštíme, když pokračujeme rovně posledním úsekem lesní cesty k silnici do České Čermné.

Náhražka letošního velikonočního výletu je za námi. Všechny čtyři cíle se nám podařilo splnit:

1. Zachránit dlouholetou tradici.
2. Vyhnout se lidem, minuli jsme se jen s 5 lidmi.
3. Strávit hezký den v přírodě.
4. Na chvíli zapomenout na ten blázinec.

Říkáme si, jaké bylo parádní počasí a jak bychom si to dnes užili na společném výletu. Měli jsme naplánované zajímavé návrhy, ale prozrazovat je nebudu, protože je necháme na příští hlasování. Doufám, že se na Velký pátek 2021 opět ve zdraví sejdeme v hojném počtu.