Zhongguo. Na cestu do této obrovské země plné kulturních, rasových a politických odlišností mě nečekaně přivedly služební povinnosti. Věděl jsem, že jedeme do její velmi vyspělé části, ale když jsem si vzpomněl na loňskou návštěvu Taiwanu, byl jsem přesvědčen, že tady to bude mnohem horší. Proto mě v průběhu příprav netrápila cestovní horečka, ale spíš jsem byl plný smíšených pocitů, co mě zde bude čekat. Svět zná tuto nejlidnatější zemi na světě pod názvem China.
Města, která jsme navštívili:
Shenzhen
31. října
Asi po šestnácti hodinách únavného letu, který nám zpříjemňovala sympatická a stále se usmívající letuška-číňanka, jsme přistáli na téměř liduprázném letišti v Hong Kongu. "Tady žije sedm miliónů lidí?", říkám si v duchu. "To přeci není možné." Ten malý počet lidí pohybujících se v letištní hale mě upoutal víc než všudypřítomné barevné reklamy a poutače psané čínsky a anglicky. Tady jsou ještě oba jazyky, protože Hong Kong byl do roku 1997 pod britskou správou. Na letišti nás a malou skupinku Poláků očekává náš průvodce Witold a s ním i Číňan Billy. Po vyplnění landing card se přesouváme ke dvěma minivanům, kterými pojedeme do Shenzhenu, vzdáleného necelých 60 km. Jezdí se tu vlevo, jo Angličani měli velký vliv, ale na volant na pravé straně jsme zvyklí., ne už tak na motorické zavírání všech dveří.
Po chvíli jízdy si říkám, že se tu jezdí mnohem klidněji než v Taipei. Tady se sice taky pořád troubí: pozor, budu tě předjíždět; pozor, můžeš jet; pozor, ten pruh je můj; pozor, budu odbočovat. Ale řidiči tu alespoň pro jízdu používají jeden pruh. Na rozdíl od Taiwanu, kde bylo vcelku normální jezdit každou polovinou auta v jiném jízním pruhu; prostě používali dělící čáru jako letadla při přistání vodící. Na druhou stranu je tu vcelku normální jízda na červenou nebo s rozsvícenými dálkovými světly. Stojíme asi minutu u semaforu, čekáme na zelenou a celou tu dobu nás auto stojící naproti smaží dálkovými přímo do obličeje. Ale našeho řidiče to nechává naprosto chladným. Jiní řidiči si k tomu ještě přidávají mlhovky.
Asi po hodině jízdy zastavujeme na hranicích do Číny. To mě i ostatní docela překvapilo. Mysleli jsme, že jsme prostě v Číně už od přistání, ale pořád to tady nějak rozlišují. Nás proto čeká další nevyhnutelná a přísná kontrola dokladů a další vyplňování nesmyslné karty. Tentokrát opravdu nesmyslné, protože kromě osobních údajů a údajů o místě pobytu v Číně musíme odpovídat i na takové otázky jako: Jaké mikroby jste si přivezl?
Nakonec jsme pod přísnými pohledy úředníků prošli a vycházíme ven na čerstvý vzduch. Tam se nám nálada okamžitě spravuje, protože nás vítá asi patnáct mladých dívek v uniformách. Nevíme proč, ale zdravíme je také. Jenže další uniformy, které se nečekaně objevují v našem zorném poli, patří policistům. Jak brzy zjistíme, je jich tu spousty! Nasedáme do auta a míjíme jednoho z policistů, který se na mého kolegu z práce usmál. To mě šokuje, ale jak jsme také zjistili později, na bělochy tu ještě nejsou moc zvyklí. Od hranice se už zařazujeme do směru, na který jsme zvyklí i u nás na kontinentální Evropě. Ano, tady se už zase jezdí vpravo.
Billy nám trochu vypráví o životě v Číně. Říká, že dnes je režim trochu uvolněnější, ale na druhou stranu přiznává, že se tu stejně nesmí svobodně vyjadřovat všechny myšlenky nebo názory a navíc tu přetrvává cenzura médií. To ale nejvíc vnímají lidé, kteří se díky obchodu dostanou do zahraničí. Ostatní vypadají spokojeně. Podotýkám však, že se pohybujeme pouze ve městech.
Shenzhen nás velmi příjemně překvapuje. Je to krásné, upravené a moderní město plné zeleně a širokých ulic s několika jízdními pruhy. Žije zde okolo 10 miliónů lidí, ale mnoho z nich sem jezdí za prací. Díky upravenosti a zeleni se mi chce říct, že mi to tu připomíná takový hodně zvětšený Hradec Králové. Ubytováváme se v pěkně zařízeném hotelu ShanShui a po dlouhé a vyčerpávající cestě na tři hodiny usínáme.
Zkouším se na recepci hotelu zeptat, kde bych sehnal nějakou pohlednici, ale stejně jako na Taiwanu i tady na mě nechápavě koukají, co že to chci. Večer se s našimi novými přáteli přesouváme do nedaleké restaurace, kam nás pozvali na skutečnou čínskou večeři. Čína podávaná v čínských restauracích u nás má jen málo společného s tou, která se podává tady. Usedáme ve vyhrazeném salónku kolem velkého kulatého stolu, ke kterému se nás vejde všech dvanáct. Před námi čekají malé misky a skleničky, ale hlavně se na nás už netrpělivě třesou tyčky, zvědavé, jak si s nimi při jídle poradíme. Uprostřed stolu je kulatá skleněná deska o velikosti asi 2/3 průměru stolu, kterou je možno lehce otáčet. Supr vynález, snadno se tak všichni dostaneme k miskám s jídlem, které postupně přináší tříčlený personál, vyhrazený jen pro naši obsluhu (to potvrzuje zdejší nízkou cenu pracovní síly). Ještě před samotným jídlem se jdeme podívat o patro výše, kde je místnost se skleněnými akvárii plnými různých mořských tvorů. Ani je všechny neznáme jménem; nojo, jsme jen suchozemci. Poznáváme jen kraby, krevety a nějaké mušle. Další živočichové, z nichž někteří jsou větší než třicet centimetrů a z vody na nás vystrkují svá velká a ostrá tykadla, jsou nám neznámí.
Takto vypadala většina našich večeří
Vracíme se zpět ke stolu, kde se před námi objevují plody moře již upravené. Kromě nich i takové „dobroty“ jako hadí kůže (ale hadí maso nikde!), drůbeží kloubky napíchané na špejli, obalené a osmažené nebo slepičí pařáty, které nás teda opravdu nelákají. Po několika hodinách a mnoha chodech naše večeře končí a my hladoví odcházíme. Možná proto jsou tu zaměstnány ty desítky krásných, mladých a usměvavých dívek, které se s námi u vchodu loučí a děkují nám za návštěvu. Alespoň toho se musíme nabažit!
Je konec října, ale my se jen v tričkách přesouváme teplým večerem na zdejší nejoblíbenější a nejrozšířenější zábavu – na karaoke. Ještě že nemusíme zpívat. Ale zase poznáváme, jaká hudba je populární tady v Číně. Nemyslete, dost se podobá té, na kterou jsme zvyklí, jen tu víc letí romantika. Každopádně se dobře bavíme. Po skončení se vracíme nočním taxíkem do hotelu a unavené oči mhouříme při téměř každém protijedoucím autu. Zase ten blbý zvyk svítit dálkovými světly a navíc často i mlhovkami. Po perném dni okamžitě usínáme. Aby ne, jsou dvě hodiny ráno.
1. listopadu
Tahle cesta má pracovní účel a tak ráno nasedáme do taxi a řidiči ukazujeme čínský nápis s názvem výstaviště. Ten samozřejmě pokyvuje, což dost rozesmálo Martina s Pepou. My s Lubošem jsme si už zvykli na to, že když se tu snažíme něco vysvětlit anglicky je to neúspěšné, ale stačí ukázat tyto - pro nás nesrozumitelné - znaky a řidič hned ví, kam chceme.
Při monumentálním zahájení výstavy
U výstaviště jsme svědky pompézního zahájení výstavy. Před budovou je obrovská, do červené látky zahalená tribuna, vysoká 5 a široká asi 25 metrů, s nápisem v angličtině a čínštině. Pořadatelé se 10. ročníku výstavy zhostili opravdu skvěle. Po projevu, kdy střídavě hovořil čínský mužský hlas s ženským anglickým, přičemž čínský nám zněl jako rozzlobený projev hodně naštvaného diktátora paradoxně následován klidným anglickým hlasem hovořícím o zahájení výstavy, se rozbubnovaly energičtí mladíci svlečení do půl těla. Jejich sílící a postupně tranzující tempo bubnování najednou utichlo a zakončil jej výstřel z děla, který blízko stojící přihlížející pokropil barevnými papírky. Výstava je obrovská, ukrytá ve třech halách. Ale pracovními událostmi se tu zabývat nebudu.
Po skončení výstavy se nám nedaří sehnat volné taxi. Nejspíš je to způsobeno tím davem, který se ven vyvalil spolu s námi, ale když jsme se přesunuli na jiné místo a así třetí prázdný taxík nás nechal stát venku, říkáme si, jestli se nás – bělochů – nepolekal. Ale alespoň jsme se tak mohli přesvědčit o tom, co vše se dá na kole převézt. Upoutal nás totiž postarší muž, který měl na kole uvázanou asi 3 metry vysokou kupu polystyrenových zbytků. Nechápu, jak s tím dokázal jet. Auta ho musela předjíždět jako nějaký náklaďáček.
Dnes jdeme na večeři přímo do našeho hotelu. Ta probíhá dost podobně jako včerejší. Večer ještě vyrážíme do klubu na karaoke, kde jsme nebyli ušetřeni povinného poslechu dost hrozného zpěvu majitelky klubu. S Pepou si říkáme, že teď už víme, kde se poprvé objevila ta nemoc šíleného skotu. Cestou mě překvapuje, že v tak velkém městě jsou prázdné ulice, vždyť není tak pozdě. Během jízdy taxíkem se od Billyho mimochodem dozvídáme, že tady mají kluby, kam si lidé chodí hledat protějšek na sex na jednu noc. Prostě všem je v takovém baru jasné, proč tu jsou a ráno se zase rozejdou. Možná už večer.
2. listopadu
Dnešní den je hodně pracovní, celý ho trávíme na výstavě. Zbývá nám projít poslední třetinu, kde si rozhodně neodpočinu, protože je tu spoustu výrobců. Nejúžasnější je to, jak se na nás v uličkách vrhají prodejci a důrazně a vytrvale nás upozorňují na svůj stánek a skoro nás do něj táhnou. Snažíme se jim vysvětlit, že v tom chození máme systém, a že na jejich stánek určitě nezapomeneme. Nejhorší je, když někde projevíme zájem o výrobky a začneme se s nimi blíže seznamovat, tak si to přihasí nějaký číňan od míle vzdáleného stánku, skočí nám do řeči a začne tu svoji písničku o tom, že jsou ti nejlepší výrobci, že tu mají stánek, že se můžeme podívat i do jejich továrny a cpe nám prospekt. Jak jsem se později dozvěděl, každá metoda, jak získat zákazníka a vedoucí k prodeji, je zde považována za čestnou.
Na jídlo jsme si, stejně jako včera, odskočili do Mc Donalda. Ani nevím, jak mu tu říkají čínsky. Když už jsme dojedli a jen jsme popíjeli Colu, postavila se k našemu stolku starší paní a pořád nás sledovala. Luboš si dělal srandu, že po nás jede, ale nakonec jsme zjistili, že jí šlo o naše plechovky. Jakmile jsme dopili, sebrala je, sešlápla a dala do připravené tašky. Pak ještě zkontrolovala blízký koš. Tomu říkám třídění odpadků. Přemýšlíme nad tím, jestli se živí nošením plechu do sběru.
3. listopadu
Ráno se ještě na chvíli vydáváme na výstavu, ale končíme dřív, protože nám naši průvodci připravili prohlídku některých zajímavých míst v Shenzhenu. Přijíždí pro nás dodávka s řidičem, Billiho spolupracovníkem a drobnou dívkou Amy, která je i v tomto třicetistupňovém vedru oblečena do svetru s jakousi šálou. Asi už má své zkušenosti s klimatizovanými a přímo přechlazenými interiéry.
Window of the World
Nejprve jedeme na Window of the World, což by se dalo přeložit jako Okno do světa. Najdete zde totiž kopie nejrůznějšíh světoznámých památek, většinou ještě zmenšených. Přímo dovnitř atrakce nejdeme, stačí nám pohled na pár dominant, které jsou vidět zvenku: například Eiffelova věž nebo typická holandská ulice. Přeci jenom jsme z Evropy, tak proč se dívat na kopie? Pravda, unitř jsou takové památky jako třeba Taj Mahal nebo Niagarské vodopády. Ale přesto si raději prohlédneme něco čínského.
Window of the World
Jenže Shenzhen je velmi moderní město a z klasické čínské architektury tu nenajdeme nic. Můžeme se tedy alespoň senámit s moderním životem v zemi. Přesouváme se kousek dál, kde nás Amy zavádí k malým krámkům, nebo spíše stánkům, rozložených v příjemném chládku vzrostlých palem. Prodávají tu všemožné suvenýry. Čepice, korálky, naušnice, sošky, parfémy, přívěsky, trička, obrázky. Za mírný poplatek vám dokonce namalují vaše jméno čínskými znaky do miniturní barevné lahvičky. Prý to pak člověka ochrání, když ji bude nosit na krku.
Na okamžik čínským králem
Vůbec netuším, jak jsme se k tomu přimotali, ale najednou máme na sobě barevné a bohatě vyšívané a zdobené brokátové hábity a vtipně vyhlížející široké klobouky. Prý běžné ustrojení tehdejších čínských králů., tvrdí nám provozovatelé této atrakce. Ale věřte jim, můžou vám tu namluvit cokoli. A pak si řeknou, jak zase na ty hloupý evropany vyzráli. :-) Ať už je to cokoli, nikdy dříve jsme to na sobě neměli a asi už nikdy mít nebudeme a tak se ani moc nebráníme a navzájem se v nezvyklých úborech fotíme. Fotí si nás i někteří číňané. Martin se navíc uvolil nastoupit do honosných nosítek, do kterých mu jeden z chlapíků kynul rukou. Pak s ním za zvuku nějakých píšťal a činel nesou ozdobená nosítka v kruhu a pohupují s nimi nahoru a dolů. Dívím se, že se mu z toho nedělá blbě. Ale asi se jako král cítí spokojeně, protože na nás s úsměvem mává. Pak nás zinkasovali a my jedeme dál.
Mrakodrap Shun Hing Square
Po malé zastávce se jménem Splendid China Miniature Spot, kde bylo jen větší dřevěné soukolí o dvou kolech, přijíždíme na parkoviště pod mrakodrap Shun Hing Square, který už od pohledu známe. Cestou jsme ještě upozorněni na obrovský širokoúhlý billboard, stojící podél chodníku na okraji parku, s nějakým postarším čínským pánem. Když říkám obrovský, tak tím myslím nějakých 10 metrů na výšku a 25 metrů na šířku. Vyobrazený pán se jmenuje Deng Xiaoping a tak velký billboard si zasloužil za vybudování moderního města v místě původní malé rybářské vesnice Shenzhen a aplikaci speciálního socialisticko-tržního hospodářství.
Mrakodrap Shu Hing Square
Parkujeme přímo pod mrakodrapem a zakláníme hlavy do výšky 384 metrů k jeho anténám. Budova byla dokončena v roce 1996 a v té době byla nejvyšší v Asii a čtvrtá nejvyšší na světě. Alespoň to tvrdí čínské zdroje. Výtahem vyjíždíme na vyhlídkovou terasu, kde nás kromě krásného pohledu na město, rozkládající se podél řeky mezi malými zelenými vrcholky, čeká také ponaučení o světové historii v podobě výtažků nejdůležitějších událostí vyobrazených na vnitřní stěně vyhlídkové terasy. Vlastně ani tak nejde o nejdůležitější události z pohledu dějepisu, ale mnohdy spíše o zajímavosti. Třeba že Bruce Lee je idolem miliónů lidí, že dětem ke hraní stačí i kousek křídy nebo že byl do kin uveden film King Kong. Kousek dál si s úsměvem a v pohodlí červeného křesla povídá Deng Xiaoping s Margaret Thatcher. Nejsou živí, jde jen o voskové figuríny.
Obřad čaje
Večer se všichni scházíme na večeři u obvyklého kulatého stolu. Po prvních zkušenostech s opravdovou čínskou kuchyní se na ní úpřímně těším. A nejenom proto, že nás vždy u vchodu do restaurací vítají sympatické a usměvavé dívky. (Že by nějak podobně vítali německé turisty i v pražských restauracích a jen my o to byli ochuzeni?) Novinkou té dnešní večeře je nefalšovaný obřad čaje. S úsměvem vzpomínám na Zdendu, kamaráda z vojny, jak už tenkrát parodoval čínský obřad čaje. Docela mu to už tenkrát šlo, i když se tenhle přeci jenom trochu lišil. Mladík v tradičním úboru skoro tančí okolo stolu a různě mává s malou mosanou konvičkou, která má asi jeden metr dlouhou nálevku (nebo jak se té části, odkud čaj z konvičky vytéká, říká?). Skoro to vypadá, že buď ublíží sobě nebo někomu z nás. Ale nic takového se nestalo. Na konci svého tance nalévá čaj do šálků, přičemž konvičku drží buď nad hlavou, za zády nebo pod rukou. Vlastně nám nalévá jen vodu do směsi sušeného ovoce, takže výsledek vypadá jako nějaká polévka. Stačí nechat chvíli louhovat, pak lehce přiklopit pokličkou tak, aby vznikla malá mezera na pití, ale ovoce zůstalo uvnitř. Když dopijete, je vám voda opět dolita.
Dnes se na středové skleněné otočné desce nacházejí fakt samé lákavé dobroty. Kromě pár věcí to neumím pojmenovat ani česky. Ale vše to vypadá i chutná skvěle. Během jídla se začíná popíjet tradiční čínská lihovina saké s nezbytným přípitkem kan-pej! Bacha, chutná to hrozně. Naštěstí jsou Číňané opiti dříve než my.
Noční život
Večer se přesouváme opět na karakoe. Billy se při jedné skladbě ujímá mikrofonu a překvapuje svým výborným zpěvem. Fakt mu to jde a právem si zasloužil náš potlesk. Ještě příjemnější ale bylo naslouchat zpěvu našich tanečnic. Že by neplatilo rčení co Čech to muzikant, ale co Číňan, to zpěvák?
Povídám si se sympatickou mladou Angel o všem možném. Jsem rád, že angličtinu ovládá docela dobře a můžu se tak dozvědět mnoho zajímavého o běžném životě. Na starší generaci, kterou jsme běžně potkávali na ulicích, bylo vidět, že jsou zde spokojení. Možná to je tím, že nic jiného nepoznali. Angel vypráví o své tetě žijící v Holandsku, za kterou se ale nemůže jen tak vydat.
Macau
4. listopadu
Ráno opouštíme Shenzhen. Rychlým, spolehlivým a levným taxíkem se přemisťujeme do přístavu, odkud pojedeme lodí do Macau, města vzdáleného asi 60 km a ležícího přímo na pobřeží. Macau, nebo taky Macao, je nejstarší evropskou osadou na Dálném východě. Dozvídám se, že se jedná o takové Las Vegas nebo Monte Carlo východu.
Zatímco nám naši hodní průvodci kupují palubní lístky, rozhlížíme se po malé hale, kde je pár ratanových stolů a křesel, malý pult s občerstvením a u vchodu stánek se suvenýry. Ty nás zaujaly asi nejvíce. Suvenýry, které se v našich zeměpisných šířkách nevidí. Naši pozornost upoutává porcelán, na kterém je vyobrazen nějaký čínský soudruh ve vojenské uniformě. Že jde o soudruha usuzujeme podle počtu rudých hvězd, kterými se ve výzdobě porcelánu nešetří. Na dalších je v kruhu hned několik portrétů s přísnými výrazy. Raději se ani nejdu ptát, kdo to je. Jednak bych se se stařičkým prodavačem nedomluvil a pak by mě mohli zatknout za to, že neznám důležité čínské osobnosti.
Naše loď je konečně připravena a my nastupujeme. No, loď - je to spíš takový větší dopravní člun. Myslím, že nás cestujících je tu tak kolem třiceti. Na druhou stranu je super, že si můžeme plavbu zpříjemnit pobytem na zadní malé palubě. Na chvíli se dostáváme tak daleko od pobřeží, že jsme kolem sebe vidíme jen moře, ale je krásně teplo, takže si to užíváme, že i v listopadu můžeme být venku na slunci. Motor monotóně hučí, hladina se za námi čeří v dlouhém klínu a na zádi se třepotá malá rudá vlajka s čínskou symbolikou v podobě žlutých pěticípých hvězd. Potkáváme pár malých starých dřevěných rybářských bárek, pomalu se šourajících po klidné hladině. Působí na nás tak chatrně, že se trochu obáváme, aby nám přímo před očima s bubláním nezmizely pod vodou.
Pomalu se blížíme k pobřeží, kde se v mlhavém oparu nejasně vykreslují obrysy velkých budov. Na vodě je několik malých loděk, jakýchsi pramic, ze kterých rybáři vestoje vhazují sítě přímo o vody. Před námi se objevuje vysoká dominantní telekomunikační věž a dlouhý most překlenující široký záliv. Most je v jednom místě zvýšený, aby pod ním propluly i velké zámořské lodě. Macau je vlastně poloostrov, který je přes další dva mosty spojený s menšími ostrovy Taipa a Coloane.
Jakmile jsme vstoupili do města, dýchla na nás historie a kraj naprosto odlišných zvyků. Tady se člověk cítí opravdu jako v cizině. Všímáme si úplně obyčejných věcí, které jsou zde tak odlišné, že přitahují naši pozornost. Například bambusové lešení. Je svázané z několika bambusových tyčí do jednoduché mříže a místní dělníci se po něm pohybují bez jakýchkoli podlážek. Všímáme si i obchodu, na jehož markýze visí po celé délce ryby. Nemusíme umět čínské znaky abychom poznali o jaký obchod jde. Také nás tu čeká malá změna v tom, že se zde jezdí vlevo.
Jedeme se ubytovat na hotel. Jeho interiér je navržen zcela s evropskými zvyky, jen je znát, že hotel neměl moc prostoru. Pokoje jsou velmi malé a i chodby se schodištěm, ačkoli působí luxusně, se tísní. Po zabydlení se jdeme na prohlídku města. Ale komu by se chtělo zahajovat ji s hladovým žaludkem? Začínáme proto v jedné z restaurací, která je v této odpolední hodině úplně pustá. Než bude něco k jídlu, ochutnáváme Macau Beer, které nám přinášejí v zelených plechovách.
Rua de Sao Domingos a St. Paul
Venku v ulicích je o poznání živěji. Přicházíme na velmi pěkné historické náměstí Rua de Sao Domingos, ze kterého vybíhá několik uliček, už ne tak malebných, s desítkami malých obchůdků a butiků. Uličky jsou tak úzké, že se skoro dotýkají balkóny domů na obou stranách. Míříme k hlavní památce Macau - zříceniny kostela St. Paul, ze kterého zůstala stát pouze čelní zeď. S krásnou dominantou ostře kontrastuje zašlá budova činžovního domu s malými okny, zamřížovanými balkony a rezatými krabicemi klimatizací. Stoupáme k ní po dlouhém a širokém schodišti. Procházíme i "dovnitř", kde je vyhlídková lávka a také si tu můžeme prohlédnout jak památka vypadala v době rozkvětu Macau.
Ruiny St. Paul
Monte Fort
Po prohlídce St. Paul vycházíme nad město, kde je stará pevnost Monte Fort. Od jejích hradeb se nám naskýtá pohled, který je pro středoevropana opravdu nezvyklý. Ve všech směrech se tu hustě překrývají namačkané šedé a šedo-modré omšelé domy s plechovými střechami. Je až neuvěřitelné, že ta obrovská zeď, která se tyčí přímo před námi, a která skoro splývá s domy v pozadí je ruina St. Paul. Trochu zeleně je jen pod hradbami, jinak nikde nic. Za domy se tyří přístavní jeřáby a dál za zálivem další stavby.
Život v uličkách
Kluci se rozhodují pro návštěvu zdejšího muzea, ale mě více láká nasát atmosféru města přímo dole v těch uličkách. A tak se tu zatím loučíme a já se vracím dolů. Procházím úzkými uličkami plných lidí nejrůznějších národností, školáků ve stejnokrojích, stovkami zaparkovaných mopedů, desítkami prohánějících se a obchodů s oblečením, botami, kosmetikou, jídlem, suvenýry a nápisy v čínštině. Jsou tu vedle sebe luxusní butiky a malé obchůdky s naprosto obyčejným zbožím i do ulice otevřené krámky s občerstvením, na které jsme již zvyklí. Jeden takový stánek vypadá spíš jako pracoviště cestáře. Za malým nerezovým pultem, na kterém jsou poskládané nějaké plechy, kulaté plechovky a drátěný koš s pravděpodobným produktem zabaleným v papírových sáčcích, stojí něco, co silně připomíná míchačku. Ano, stavební míchačku. Otáčí se a pod jejím bubnem hoří oheň. Škoda, že se s pánem nedomluvím anglicky, abych se dozvěděl, co to tady provádí. Možná by pomohla španělština, ta je tu také rozšířená. U dalšího obchodu si prohlížím jakési placky o velikosti asi 10×20 cm, které vypadají jako rozemleté a uválené syrové a následně usušené maso.
Při pohybu po centru města jsem si povšimnul ještě jednoho rozdílu oproti Shenzhenu: chodec na přechodu tu něco znamená a auta ho respektují.
Už se skoro setmělo, než jsem se opět dostal na náměstí do Sao Domingos. Tady mě odchytil tmavý vousatý muž v turbanu, který se nápadně podobal Sandokanovi. Asi nějaký hloupý zahraniční turista, řekl si, a zkoušel na mě nějaký trik s tím, jak uhodne na jaké číslo myslím. Naštěstí se právě zablesklo od Lubošova foťáku.
Společně teď procházíme další uličky a vzájmně si sdělujeme dojmy ze zboží, které vidíme na pultech. Hlavně teda potraviny. Nejvíce nás šokuje něco, co lze srovnat se strávenými výměšky nažrané sovy, nebo kuře obrácené naruby (alespoň to tak vypadá).
Když už jsme dostatečně nasáli atmosféru Macau a zakoupili i nějaký ten suvenýr, stáčíme se pomalu zpátky do hotelu. Však už je taky pěkně pozdě a nás zítra čeká další cestování.
Hong Kong
5. listopadu
Ráno opouštíme malý pokojík a scházíme se v lobby. Přijíždějí objednané taxíky se kterými se pouštíme do ranního proudu aut a mopedů. Asi za 10 minut jsme na ferry. Prohlížíme si obrovský dopravní katamaran přistavený u mola, kterým pojedeme do Hong Kongu. Nastupujeme do nitra a jsme překvapeni obrovskou přepravní kapacitou. Uvnitř je asi 40 řad sedadel, přičemž jsou po 13 vedle sebe; samozřejmě s několika uličkami. Katamaran vyráží v 10:30, přesně podle jízdního řádu.
Kvůli velké cestovní rychlosti a obecně konstrukci lodi není možné vyjít si někam na palubu. Celou cestu tak musíme strávit uvnitř a dění sledovat pouze přes velká okna. Co mě přes něj nejvíce zaujalo byla okřídlená loď (alespoň tak se jmenoval článek, který jsem někdy v osmdesátých letech četl v tehdy nedostatkovém časopise abc). Loď se skutečně pohybuje na jakýchsi křídlech, která celé tělo lodi při zvýšené rychlosti vynesou nad hladinu. Tím se sníží odpor a ještě více se zvýší rychlost. Skutečně kolem nás doslova proletěla.
Po příjezdu do Hong Kongu nás vítá příjemné a teplé počasí, nápisy i v angličtině a všudypřítomné červené taxíky. U východu z odbavovací budovy pospává nějaký bezdomovec prodávající kresby, ze kterých se na nás usmívaly obličeje. Dalo by se říct, že kreslil na téma človek v krajině, ale zde šlo spíše o portréty soudruhů zakomponované do mrakodrapů. A autor si tady klidně spí a nechá si ujít takovou příležitost nám něco prodat. Nebo že by nás viděl při vystupování z lodi a hned nás prokouknul? :-)
Hong Kong Island a Victora Peak
Z jedné lodi jsme vysoupili a hned se chystáme na další. Tentokrát jen na takovou malou dvoupodlažní bárku, která nás převeze ze čtvrti Kowloon na ostrov Hong Kong Island. Z lodi se díváme na moderní mrakodrapy, které se staly dominantou města. Města? Spíš obrovské aglomerace rozložené na několika ostrovech. Celý záliv kolem dokola obklopují stavby nejrůznějších velikostí a výšek. Některé jsou tak vysoké, že za nimi sotva vykukují zelené kopce okolních parků a to nejsou nijak nízké. Mezi nejvyšší budovy patří také Bank of China Tower (367 m), prosklená budova s bíle natřenými příčnými výztuhami a dvojicí bílých antén na vrcholu, která je hodně známá především z akčních filmů. Tu ještě výrazněji převyšuje Two International Finance Center s výškou 412 metrů. Nějak si ani pořádně neuvědomuji, že jsem skutečně v Hong Kongu a dívám se na scenérii už mnohokrát shlédnutou v televizi. Teď ji mám přímo na dosah, můžu tudy chodit, můžu si na ní "sáhnout".
Naše dvoupatrová loď trajektu přijíždí k molu a s mírným nárazem a zakolébáním se zastavuje. Personál otvírá branku a všichni vystupujeme. Přecházíme jen kousek ke stanici pozemní lanovky Peak Tram, která nás dopraví na Victoria Peak. Na nástupišti je už dlouhá fronta čekajících turistů nejrůznějších národností. Asiaté jsou tady už v menšině. Po pár minutách před námi zastavuje vůz lanovky a my vidíme, že až na provedení vagónů je lanovka dost podobná té, kterou se můžete svézt v Tatrách ze Smokovce na Hrebienok. Jen tady je mnohem větší sklon trati a tomu odpovídá i konstrukce vagónu. Ale i tak, když se rozjede, máme pocit, že vypadneme zadním oknem, u kterého stojíme. Tak moc se celý vagón naklonil. Naštěstí jen na chvíli, pak se přesunul do úseku, jehož sklon už byl mírnější.
Stoupáme mezi všemi těmi moderními domy a mrakodrapy, podjíždíme silnici a na vyhýbce se míjíme s vagónem jedoucím dolů. To už nás začíná obklopovat zeleň a zároveň se nám otvírají výhledy zpět přes záliv na Kowloon, ale hodně zakryté mrakodrapy na tomto břehu. Přímo pod sebou máme opět budovu banky Bank of China Tower.
Jsme nahoře. Vycházíme na malé prostranství, ze kterého vlevo vybíhá ulička Mount Austin Road. Před sebou, tedy spíš trochu pod sebou, máme mohutnou hradbu složenou ze světle šedých výškových budov, které se zdají malé v porovnání s mrakodrapy stojícími v jejich pozadí. Na některých střechách nebo terasách se modrají hladiny bazénů. Domy nám skoro překrývají výhled na 1,5 km široký záliv, kde se situace opakuje. Jen už tam budovy nejsou tak vysoké. Na horizontu je vše pěkně zarámováno zelenými kopečky. Úplně vlevo vidíme obrovský přístav.
Kdyby byl Hong Kong mnohem menší, bylo by tu určitě krásně. Hned od blankytného moře vybíhají krásné a členité kopce, převážně pokryté hustou zelení, některé pouze skalnaté. Před padesáti nebo sedmdesáti lety to tu muselo vypadat fakt kouzelně. Ale prostorem tolik omezené území, které až do roku 1997 zůstalo pod Britskou správou, a vysoká poptávka po něm neumožňovaly postavit tady něco s větším ohledem na přírodu.
Výhled z Victoria Peak na moderní centrum Hong Kongu
Výhled na město je tu opravdu úchvatný a to sem láká snad každého turistu a návštěvníka města. Ročně jich sem přijde kolem sedmi miliónů. Toho samozřejmě využívají i místní obchodníci a nabízejí tu své výrobky, suvenýry a služby. Fotíme se tu nejenom my, fotí se tu snad každý: „Nejprve si vyfotím město a pak někoho poprosím, aby vyfotil mě.“ A tak se stalo, že se na naší fotce usmívá pán odpočívající v rikše a čekající na zákazníka na jedné straně, či cizí paní pózující manželovi na druhé straně.
Na chvíli jsme se probojovali i na vyhlídkovou terasu s typickou nahoru zahnutou čínskou střechou z barevných tašek, na jejímž zábradlí je umístěno několik sošek draků a okomentovaná cedule s popisem nejvýznamnějších budov. Mezi všemožnými a hlavně tradičními suvenýry vyčnívá na schodech sedící Číňan, který na modrém rozevřeném deštníku vyskládal zelené kobyly, které vyrábí z dlouhých úzkých listů.
Kowloon
Po návratu dolů se vrháme na prohlídku čtvrti Kowloon. Jak už jsem se dříve zmínil, velkou změnu přináší reklamní neóny a nápisy na obchodech psané také latinkou. Angličtina je tu prostě doma a bez problémů se s ní tady domluvíme. Venku se setmělo a město září naplno. Světelné poutače a reklamy vypadají graficky poutavější, když obsahují i čínské znaky.
Zastesklo se nám po Anglii? Asi jo, protože když jsme míjeli anglicky vypadající hospodu, neodolali jsme a zašli jsme dovnitř na pivo. Čepovali jich zde celou řadu, takže jsme si každý mohli dát jiné. Interiér je tu opravdu k nerozeznání od typické anglické hospody. Dřevěný interiér, mohutné stoly, koženkové lavice a na zdech spoustu suvenýrů, obrázků fotbalových klubů, pohárů a dresů. Jen ten personál se trochu liší.
Nakupování a noční trhy
Nakupování je věc, kterou bytostně nesnáším. Jenže to nesmím jít zrovna kolem bajkového nebo outdoorového obchodu. Nebo podél výlohy s foťáky. A právě to se mi stalo tady. Periferně jsem zahlédl velká těla zrcadlovek a tak jsem se na chvíli pozastavil. A pak jsem ho spatřil. Canon EOS 20D i s objektivem. Můj vysněný foťák. Jdu se teda podívat dovnitř, kde zjišťuji, že jeho cena je asi o 60 % nižší než u nás! Sakra, mám velké cukání si ho koupit. Zručný obchodník okamžitě vycítitl svoji příležitost a hned mi přístroj ochotně ukazuje a nechá mě si ho prohlédnout. Nemile mě překvapuje nekvalitní objektiv s plastovými čočkami, který na něm je. To ve mně vzbudilo trochu nedůvěru. Ale tuším, že jde o ten nejzákladnější, který se na něj dává. Hned je mi nabízen i lepší objektiv - a zase za výrazně nižší cenu. Už to vypadalo, že obchod uzavřeme, ale náhle se dozvídám, že tu musím nejprve složit celou cenu a pro foťák si přijít asi za 2 hodiny. Co je to za blobost? Obchodník mi vysvětluje, že ho musí koupit u svého dodavatele, kde ho také musí zaplatit hned. Tak mu říkám, ať mi nechá ten, který si právě prohlížím. Ale to prý nejde, ten je jen ukázkový. No jasně, nejsem dnešní. Když nemáte vlastní peníze do obchodu, pak z toho nebude nic.
Dalším místem, kde se určitě zastaví i každý odpůrce nákupů, jsou večerní, tedy spíše noční, trhy. Jsou plné lákavě levného zboží téměř všeho druhu. Potraviny a oblečení vede, ale hned v závěsu je elektronika, suvenýry a já nevím co ještě. Kdybyste se dostatečně dlouho pídili, asi byste tu levně sehnali i vrtulník. Například trekové hole, které se u nás pohybují kolem 1500 až 2000 Kč, stojí tady v přepočtu 250 Kč. Samozřejmě nelze hned poznat jejich kvalitu. A vzhledem k tomu, že na ně musí být opravdu spoleh, když se do nich člověk opře v obtížném horském terénu, raději je nechávám ležet. Kupuji jen pár umpomínkových předmětů a dárků. Platba americkými dolary je tu vítána a jedné mladé čínské obchodnici vůně hotovosti způsobila takovou radost, že se s bankovkou nechala i vyfotit. S Pepou chodíme po ulicích plných stánků asi do dvou do rána, než se konečně ubíráme do hotelu a do postele.
6. listopadu
Poslední den ráno už nás vcelku nečeká nic zajímavého. Jen si vše zabalit na dlouhou cestu domů a rozloučit se s tolik odlišnou kulturou. Ani se mi moc domů nechce a ještě bych pokračoval v cestách někam dál. Jenže to už nás taxík veze k letišti. Teď už jen přežít start na poměrně krátké dráze. Hongkongské letiště totiž leží na malém, částečně uměle vybudovaném ostrově, který je s pevninou spojen dálničním mostem, a jeho vzletové a přistávací dráhy začínají a končí přímo u moře. Z malého okénka se naposledy ohlížíme za velkým městem, které pod námi mizí.
Wo gai zou le. Zai jian.
Obraz je lepší než tisíc slov, říká se. Musím to potvrdit a tak jsem zde připravil několik fotek, které vám pomohou utvořit si představu o zde popsaných místech. Fotografie najdete zde.
Dodatek
- Více fotek z celého pobytu najdete v přiložené fotogalerii.
- Nechápu, co jsem dělal, ale dokončení tohoto článku mi trvalo více než pět let!
- Pokud vás zajímá historie čínského hospodářského zázraku jménem Shenzhen, podívejte se sem (pouze anglicky).
- Přehled mrakodrapů postavených v Hong Kongu je podle výšky uspořádán na www.skyscraperpage.com.
Foto k článku