Krajina u Nového Města nad Metují nám není cizí. Naopak, vyrážíme sem na výlety nebo na bike poměrně často. Před časem jsme si tu projeli parádní trasu bohatou na přírodní singly, kterou jsme si před dvěma lety zopakovali s Martinem. Letos jsme ji ještě trochu vyšperkovali a když jsme konečně našli společný volný termín všech zájemců, kteří si tuhle parádičku chtěli projet, natěšeni jsme vyrazili.
Trasu popisovat nebudu. Její popis najdete tady a mapu přikládám. Jezdíme ji už několik let, jen v různých obměnách. V mapě je asi optimální trasa, alespoň po zkušenostech s charakterem zdejšího terénu a výškového profilu. Potvrzeno i dnešním švihem.
Mapa
Uvedená mapa se liší od popisu níže, trasu jsme jeli s úpravami a z jiného místa startu/cíle.
Pozor na úsek mezi chatkami pod Dobrošovem a rozcestím na jih od České Čermné (spojnice modré a žluté turistické značky): ten jsem naplánoval jen teoreticky podle mapy, ale vhodnou cestu jsme tam trochu hledali.
Začínáme výšlapem na Sendraž. Ten nejdelší výjezd jsem dal hned na začátek, abychom si pak už užívali převážně sjezdy. Samozřejmě to dnes nebude jediný dokopec. Jedu jen v dresu a vestu zatím nechávám v batohu. Včera byl ještě dokonalý letní den s velmi příjemnými teplotami, ale dnes se výrazně ochladilo. Předpokládám, že se při výjezdu třeba i zapotím, ale jede se mi dobře a spíš je mi trochu chladno.
Na vrcholu Sendraž se jen na chvíli zastavujeme, aby ti kteří ještě nevystoupili na rozhlednu tak mohli učinit. Pak se vedení ujímá Martin, protože zná ty zkratky křižující i využívající modrou turisticku značku ve sjezdu do Pekla. Holky i chlapi sjezd zvládáme, Martin tu navíc předvádí parádičky na zadním a potom dokonce dojíždí snad až ke stánku na předním kole. Dole krátká zastávka - někdo na pivko, někdo jen na sušenku a jiný věnoval svoji svačinu lesním zvířátkům. Pepa totiž v rozbitém sjezdu ztratil banán. Nikdy bez tohoto, pro něj důležiého zdroje energie nevyjíždí. Tak máme dnes alespoň malou šanci, že nám moc neujede ;-)
Siesta v Pekle
Další úsek je dost fádní. Prostě jenom nutný přesun. Stoupáme hrubým asfaltem pekelským údolím. Šlapeme po zelené proti proudu potoka Brodek a musíme dávat pozor na několik splašených jezdců na koloběžkách řítích se proti nám. Jeden hezky nastrojený chlapec málem skončil pořádně rozbitý v zatáčce, která ho dost překvapila.
Na louce se napojujeme na žlutou a míříme přes Českou Čermnou k polské hranici. Těsně před ní žlutá uhýbá vlevo do lesa a nám, po chvíli rychlého sjezdu přes vesnici, začíná opět táhlé stoupání. Lesní cesta se klikatí a stále stoupá. Když jsme se dotkli silnice, zatočili jsme vpravo a pokračujeme stále po lesní cestě směr osada Polsko (jsme stále v ČR). Vyjíždíme na Dobrošov, z jehož vrcholové partie se nám naskýtají krásné výhledy. Ale nejedeme sem za výhledy, jedeme sem na oběd na Jiráskovu chatu.
Zapózování před bunkry na Dobrošově
U chaty fouká, dnes to rozhodně nebude na posezení venku. Kola zamykáme pod okny a jdeme se ohřát dovnitř. Když jsem tu byl před necelými dvěma roky, moc spokojeni s jídlem jsme nebyli, ale dnes je to pravý opak! Výtečně jsme si pochutnali a ani se nám nechtělo pryč. Jen Martina si postěžovala na svůj výběr jídla. Čas pokročil (už jsou dvě odpoledne) a před námi je ještě kus plánované trasy.
Protože teď to bude dolů, bereme na sebe vesty nebo bundy. Rychlým sjezdem klesáme po modré a po přejezdu louky mizíme v lese. Martin, který jede v čele, umí a tak zastavuje u chatek ve správném ohybu lesní cesty. Tady opustíme jistotu značky a pustíme se na lesní úsek, který jsem naplánoval pouze podle mapy (viz. poznámka u mapy výše).
Strašidelným, opuštěným lesem míříme spíše instinktivně k východu, občas se snažíme přesvědčit o správné pozici pomocí aplikace v telefonu. Ale signál je mezi stromy slabý a nepřesný. Cesta, kterou jsme našli, vede jinam a tak se vracíme a jinou, téměř neznatelnou pokračujeme. Mělo to být dolů, ale místo toho docela slušně stoupáme, naštěstí ne dlouhý úsek. Pak se zase objevuje lesní cesta a vyvádí nás - světe div se - přesně k místu, kde jsme chtěli být: rozcestí pod Českou Čermnou.
Nějakou zapomenutou cestu lesem jsme našli
Křižujeme tak cestu, kterou jsme sem před časem nastoupali z Pekla, a tentokrát míříme na žlutou k jihu k rozcestí Pod Kašparkou. Cestou jsme se ještě nechali svést tou hezčí lesní cestou a ztratili tak žlutou. Jsme v tom i trochu nevinně, protože tu pokáceli část lesa včetně stromů na rozcestí, kde asi bývala značka. Zjišťujeme to poměrně brzy a rychle se otáčíme. Ale mohli jsme asi v klidu pokračovat, protože i tato cesta by nás dovedla na modrou.
Na rozcestí Pod Kašparkou měníme žlutou za modrou. Nejpůvabnější bajkový úsek je tu! Asi metr široká pěšina tu kopíruje vrstevnici členitého Kozího hřbetu. Místy vede lesem a místy po skalní lavici. Je to prostě lahůdka, po které svištíme a vždy lituji, že tu nepořídím žádnou pořádnou fotku. Každý z nás si to tu užívá a společně se zastavujeme až pod skalkou u kamenného pomníku. Naposledy jsem tudy jel právě s Martinem a Lukáš nám tu na svém enduru ukazoval, jak jednoduše vypadá sjetí takové skalky na bajku. Dnes se nikdo z nás do ničeho takového nepouští a zapózovali jsme tu jen pro naprosto bezpečnou společnou fotku.
Na nejpůvabnějším bajkovém úseku dneška
Ještě chvíli si užíváme pěknou lesní pěšinu než přišel zlom. Před závěrečným sjezdem se na chvíli společně zastavujeme a Martin mi říká, že tady do bude drsnější, a dává si sedlo dolů. Já si žádný drsný úsek nepamatuji, ale i mé sedlo klesá. Chvíli jedu a pak jen koukám. No jasně! Už si vzpomínám na tenhle rozbitý rygol ve tvaru V, mnoha kořeny, kameny a vymletými stupni. Vzdávám to přesně v místě, kde mě minule Lukáš předjel a pokračoval přes ty balvany jako by nic.
Jsme zase dole na cestě v Pekelském údolí na rozcestí Pod Dubovicí, kde několik unavených chlapíků končí s nakládáním poraženého dubu. Tady už zase jedeme úplně jinak než ukazuje mapa. A přichází Martinem naplánovaný úsek, který mě přesvědčil, že původně plánovaná varianta (zakreslená v mapě) by byla lepší. Kousek se vracíme dolů po zelené a pak odbočujeme vlevo na červenou. Asfaltem stoupáme proti toku Olešenky až k rozcestí Holubí palouk. Tady budeme tlačit zelenou k jihu. Vím to dobře, protože jsem před lety tímto úsekem tlačil kočárek. Navíc vím, že ani nahoře u lesa nebudeme mít vyhráno.
Nad dlouhým a strmým tlačením remcáme snad všichni. Jen já ne; musím si vážit toho, že nikdo neprotestoval, když jsme se lopotili na mnou navrhnutém a přitom neprozkoumaném úseku v lese pod Dobrošovem.
Kus republiky nám doslova leží u nohou...
Jsme zase na svahu kopce Varta a kus republiky nám doslova leží u nohou. Čas hodně pokročil a blouděním a tlačením jsme se hodně zdrželi, takže už nepojedeme zbytek krásného úseku podél Libicheňského potoka, ale řízneme to na Slavoňov a Vanovku. Tady jsou Martin se Šárkou doma, takže i tady nám ukázali pár hezkých úseků, které se nám na závěr moc líbily.
Byli jsme ještě pozváni na grilované klobásky, ale dnes jsme to hodně protáhli, za chvíli se bude stmívat, takže s lítostí se omlouváme a rozjíždíme se každý ke svému domovu.
Půvabné Podorlicko znovu
Články ze stejné lokality
- Rozhledna Na větrné horce v rubrice Velikonoční výlety (2024)
- Pěšky přes zimní rozhlednu Vrbice v rubrice Výlety a turistika, X-mas (2022)
- Do kopců u Týniště v rubrice Bike (2021)
- Rozhledna Šibeník, Nový Hrádek v rubrice Výlety s dětmi, Cestování (2021)
- Osičina - nedoceněná rozhledna v rubrice Výlety s dětmi (2020)
- Mufloni na Kozím hřbetu v rubrice Velikonoční výlety (2020)
- Babiččino údolí v rubrice Výlety s dětmi (2019)
- Běloveský pevnostní skanzen v rubrice Výlety s dětmi (2019)
- Malý výlet do Nového Města v rubrice Výlety s dětmi (2018)
- Orlické podhůří v rubrice Bike (2018)
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 2 | přidat komentář