Hrad Pecka a mlýn Borovnice

Vláďa mě vyděsil zprávou, že se kvůli zničeným cestám prostě nedá projít ze Stachelbergu do Trutnova, a tak se nakonec vybíralo jen ze dvou návrhů. Drtivou většinou byl zvolen trojcíl rozhledna-hrad-mlýn, kam jsme se nakonec v komorním počtu vydali už na 29. velikonoční výlet!

Ve vlaku jsme se všichni sešli až v Jaroměři, protože bylo rozumné jak z časového, tak z ekonomického hlediska volit cestu sem individuálně auty. Jak jsme zhodnotili při placení za jízdenky - cesta vlakem je vlastně takový malý luxus. Vystoupili jsme v Levínské Olešnici, obci, o jejíž existenci jsem neměl až doposud nejmenšího tušení.

Od vlakové zastávky jsme vyšli nahoru po komunikaci mezi domky k zelené značce. My, kteří jsme strávili minulý víkend v Broumovských stěnách, jsme nebyli překvapeni rozbahněnou lesní cestou, po které jsme vystoupali na takovou malou stolovou horu s názvem Kozinec. Kdyby bylo hezky, byl by odsud určitě krásný výhled, ale za dnešního pošmourného dne jsme dohlédli dobře jen na Zvičinu a matně na Krkonoše. Zataženo a malá viditelnost byly asi i důvodem, že nás moc nemrzela uzavřená rozhledna, ke které jsme po chvíli došli. To nic nemění na faktu, že nevidím důvod k tomu ji zamykat a znepřístupňovat. První zastávka tohoto výletu tak nedopadla.

Pozitivní ale je, že se nám podařilo najít dobře schůdnou zkratku od rozhledny přímo dolů k autobusové zastávce u silnice 16 nad Vidochovem a nemuseli jsme obcházet celý vrchol a následně jít po hlavní silnici. Té chůzi po asfaltu dnes bude až-až.

Zastavili jsme se na malém prostranství ve Vidochově pod kostelem. Důvodem bylo malé občerstvení a zkoumání principu páky dětmi na houpačce. Po silnici klesáme vsí dolů k turistickému rozcestí Stupná, kde křížíme modrou značku. Ta vpravo vede k větrnému mlýnu v Borovnici, který je odsud vzdálen jen asi 1,5 km, zatímco my máme naplánováno jít přes hrad Pecku a ujít navíc 8 km. Nikdo ale lákavé možnosti výrazné zkratky nepodlehl a všichni kráčíme dál (po silnici) na konec Stupné k rozcestí s červenou turistickou značkou.

U sádek jsme znovu zabojovali s hladem. Tentokrát vydatněji. U nás šly ven i řízky s chlebem a okurkou. Ale jak jsem zjistil dál, nebyl to dobrý nápad, takhle se najíst před dalším stoupáním. Po červené se vydáváme vzhůru po louce ke kostelu a čerstvě naplněný žaludek brání potřebnému hlubokému dechu. A přitom nahoře by se tak krásně jedlo.

Přešli jsme přes horizont kopce a začali klesat údolím s chtkami dolů do Pecky. Na okraji obce se po pravé ruce objevila další zastávka - hrad Pecka. Ještě se nám to v historii velikonočních výletů nestalo, že bychom zavítali na stejné místo. Dnes jsme ale mohli zavzpomínat na velmi povedený a veselý výlet v roce 2006 právě sem na Pecku. Jen Jirkova barevného kamaráda se nám už nepodařilo najít.

Na hradědě jsme kromě společného fota pořídili také: párek v rohlíku, pivo, turistickou známku, razítko hradu, zábavu na kolotoči. Párek asi moc neuspokojil, protože tu zazněla touha zajít do McDonalds, dokonce návrh vymyslet takovou trasu, aby byl cestou Mekáč! Každopádně na dnešní 17. kilometrové trase, navíc vedoucí jednou vsí za druhou, jsme nenarazili ani na jednu fungující hospodu.

Ale nebudu předbíhat. Když už nám obyčejná Pecka neměla co nabídnout (prohlídku hradu jsme nechtěli), vydali jsme se pomalu k dalšímu cíli. Z Pecky jdeme po žluté značce - a zase po silnici, navíc dost frekventované - na sever. Značka nás pak vede kolem plaveckého areálu až k nějakému rybníku alespoň chvíli terénem, než nás zase přivedla na tu stejnou silnici. Copak tady neumí najít turstickou trasu v přírodě!? Umí. Alespoň tu následnou zkratku serpentin.

Přelezli jsme dva kopce a došli k větrnému mlýnu u Borovnice. I tady mají otevřeno a část z nás se vydává na prohlídku interiéru mlýna s výkladem o jeho historii, jak funguje a lidech okolo. Mlýn - tady mu říkají větrák - se ale během prohlídky netočí, hlavní hřídel nevrže a hasačert neklepe, takže se nenašel nikdo, kdo by chtěl vyprávění průvodce slyšet ještě jednou.

Chvíli jsme pokoukali ještě exteriér a protože už nám tady na větru byla trochu zima, vydali jsme se dolů k vlakové zastávce.

Je takový blbý čas - na vlak budeme čekat asi 40 minut, takže hledat nějakou hospodu na zahřátí alespoň čajem už nedává smysl. A jak Jirka s Vláďou přesto průzkumem zjistili, hospoda tu sice je, ale až do čtyř zavřená. Nezbylo nic jiného, než postávat u kolejí a čekat a čekat.

Nastoupili jsme do doslova drahého vlaku směr Jaroměř. Alespoň je v něm teplo, dnes vítané. I přes pár kapek jsme měli nakonec štěstí a nezmokli jsme. Tímto děkuji všem sedmnácti statečným, že se i přes nepříznivou předpověď připojili.

Kdyby někdo chtěl, tak trasa zde: https://mapy.cz/s/banefefare