bike-trek.cz

Stredné Piecky v zimě, Slovenský ráj

  19. ledna 2013
Úvod / Články / Hory / Stredné Piecky v zimě, Slovenský ráj

Piecky je vápencová tiesňava v severozápadní části Slovenského ráje. Hlavní roklinou Stredné Piecky protéká potok pramenící v západních svazích Glacu a ústící do Veľkej Bielej vody u osady Píla. Z hlavní rokliny odbočují menší rokliny Zadné a Predné Piecky, které však nejsou turisticky přístupné. Jak je ve Slovenském ráji zvykem, exponované úseky cesty jsou zajištěny žebříky, lávkami a řetězy. Výstup roklinou trvá v letním období 2 hodiny, já dnes počítám minimálně s dvojnásobkem.

Přijíždím na osadu Píla, kde je odhrnutý sníh tak, že se sem vejde alespoň pár aut. Teď po ránu jsem tu jen já a parta Poláků, kteří právě vycházejí lézt na ledopády. Krátce před osmou vyrážím do mrazivého dne i já. Hledám žlutou značku a tak mě velmi překvapuje, že odbočka do rokliny Stredné Piecky je značená šipkou vytištěnou na papíru vloženém do eurofólie a připíchnutou na dřevěném plotu. Pohledem na okolní svahy kontroluji, že by měla ukazovat správně. Odbočuji z cesty na prošlápnutou pěšinu a po chvilce mizím v lese.

Tiesňava Stredné Piecky

Pozvolné svahy, zasypané silnou vrstvou sněhu, se z obou stran začínají rychle svírat a formovat roklinu. Ta je sice z počátku trochu nudná, ale jak do ní vstupuji hlouběji terén začíná být zajímavější a cesta pestřejší. Jdu stopou vyšlápnutou v hluboké vrstvě sněhu. Je to nádhera, ale je mi jasné, že to nejkrásnější co může zimní roklina se zamrzlými vodpády nabídnout, tak zůstane ukryto pod silnou sněhovou pokrývkou. Ale to by si člověk nikdy pořádně nevybral. Začíná mi být teplo, takže se zastavuji, bunda končí v batohu a rukavice připíchnuté na popruhu, aby zůstaly při ruce.

Širší Biela dolina končí a přede mnou se vpravo objevuje odbočka do Zadné Piecky a mírně vlevo pohled na 13 metrů vysoký Velký vodopád, který se změnil ve Velký ledopád. Dole si skupina polských horolezců vybaluje nádobíčko a chystá se k tréninku lezení v ledu. Vystupuji po zmrzlém kovovém žebříku, takže se mi na něj trochu lepí ruce. Nahoře se ohlížím dolů a abych ten pohled nezapomněl, ještě pořizuji fotku. Je mi jasné, že teď už budu mít zbytek rokliny jen sám pro sebe.

Velký vodopád

Velký vodopád (výška 13 m) se změnil ve Velký ledopád

Lávka pod sněhem
Lávka pod sněhem

S přibývající nadmořskou výškou se zvětšila i vrstva sněhu, ale naštěstí je hodně prachový. Nad vodopádem se roklina zúžila na 2 až 3 metry a po dřevěných lávkách naskládaných v tomto úzkém kaňonu pokračuji dál. Lávky jsou zasněžené a tak musím koukat pod nohy, abych nešlápnul do prázdna. Zvláště na spojích jednotlivých lávek leží kupy sněhu volně přecházející na led nebo zasypavající díry mezi kameny, pod kterými zurčí voda. Jednou jsem se do takové díry probořil až po rozkrok. Vyšlápnutá stopa skončila pár metrů nad Velkým vodopádem a tak si od Kaskád klestím cestu úplně sám. Jasně, že ne klestím, ale sněhem! :-)

Někdy to vypadá, že pokračovat dál není možné. Před sebou vidím jen zaoblené sněhové boule a vystupující skalní stěny. Ale stačí udělat pár kroků, najít pod silnou vrstvou sněhu pevnou a jistou oporu pro nohy (a neskončit v nějaké hluboké tůni), vyhrabat zpod sněhu lávku nebo jen stup v kameni a za skálou se otevře pohled dál do rokliny.

Zasněžená roklina s dřevěnou lávkou

Tady byla ve sněhu stopa ještě vyšlápnutá.

V jednom místě se mi do cesty staví trojkový švih asi na dva kroky. Boty na zasněžené skále moc nedrží. Ale když jsem se vyškrábal na balvan, zjistil jsem, že se to možná dalo snadněji obejít. Po řadě lávek, skrytých pod silnou vrstvou sněhu a visutých v různých výškách nad vodou, tůněmi a vymletými hrnci se roklina postupně rozevírá a vodní tok se mění do poklidného potůčku klikatícího se v zasněženém údolí. Pro snadnější chůzi často využívám přímo jeho mělkého koryta. Zase úsek s hledáním cesty v bludišti velkých sněhových boulí, do kterých musím vkročit z holého koryta a hned se tam bořím po pás. Přede mnou se objevuje malý výšvih, kam, hádám, by pěšina mohla pokračovat. Když jsem vylezl nahoru, objevila se na blízkém stromu žlutá značka. OK, jdu dobře.

Roklina se postupně rozevírá do širšího údolí, stráně porostlé stromy, z nichž jsou některé docela mohutné. Vysoko do jejich korun, za kterými vidím náznak modré oblohy, svítí slunce. No paráda. Přeci jen se předpověď vyplnila. Už se těším, až vylezu na nějaké volné prostranství a užiju si jeho paprsky. Roklina definitivně končí, poslední metry nahoru do mírného svahu a vycházím na prohrnuté lesní cestě. "Jako dělaná na parádní zimní bajking!", říkám si. Je 11:15. Tady se zastavuji a dávám si konečně pořádné jídlo a teplý čaj z termosky. Vidím, kam vede žluté značení, ale přesto se dívám do mapy, jestli bych se nemohl vydat opačným směrem a vrátit se dolů po této prohrnuté cestě. Teoreticky bych mohl jít i v opačném směru, než vede žlutá značka, ale nevím, jestli to vyhrnutí stejně neskončí a pak bych se dost těžko orientoval.

Sluncem zalitá zimní Maľá polana

Zimním sluncem zalitá Malá Poľana vypadá pohádkově

Balím zbytky svačiny a raději pokračuji po žluté a následně modré značce, která mě přivádí na Malou Poľanu. Lesy se tu rozestupují do rozlehlé trojúhelníkové louky položené v mírném kopci. Tady je to jako v pohádce! Sluníčko, teplo, modrá obloha, krásná krajina, zasněžené smrky a naprostý klid. Ten na chvíli narušila skupinka běžkařů, kteří se sem dopravili dvěma offroady. Cítím obrovskou úlevu a jde se mi naprosto lehce a rychle, když se nemusím brodit sněhem. Cesta je totiž stále vyhrnutá. Jsem za to rád. Přes Poľanu volím pravou neznačenou cestu, která mě - podle mapy - zkratkou přivede na červeně značenou cestu vedoucí zpět na Pílu.

Nekonečný návrat po červené

Ale moje radost netrvala dlouho, protože po pár metrech cesty v lese za levotočivou zatáčkou končí vyhrnutí. Chvíli tu přešlapuji a přemýšlím, jestli se nevrátit a nejít vyhrnutou cestou na Podliesok. Ale pak bych musel jít dál až na Pílu. Možná jsem se měl zeptat běžkařů, jestli se náhodou někdo z nich nevrací auty dolů. Ale na to je teď už taky pozdě. No nic, jdu do toho. Vždyť jsem si to takhle naplánoval a s broděním se hlubokým sněhem jsem počítal.

Boří se to do půl lýtek až pod kolena. Statečně s tím bojuji a lituji, že nemám sněžnice. Pomalu se ubírám kupředu a to pomalu je doslova. Občas, když se zastavím a ohlédnu mi přijde, že jsem ušel tak padesát metrů. Na jednom rozcestí u pobořeného krmelce nemůžu najít značku. V mapě zjišťuji, kudy bych měl pokračovat a zároveň jsem mírně šokován, jak krátkou vzdálenost jsem ve sněhu ušel za dobu, která mi přišla strašně dlouhá. Kontroluji hodiny. Když budu takhle pokračovat dál, měl bych se do setmění dostat dolů i časovou rezervou. Nejhorší je, že ta zatracená cesta, která by se měla vracet dolů do údolí, stoupá!

Pokračuji ve stopách po hopskajícím zajícovi. Musím si hlídat turistickou značku, abych nešel slepě jen v jeho stopě úplně nějam jinam. Říkám si, že by se mu tu teď v mé stopě běželo snadněji, ale po chvilce zjišťuji, že by už nedoběhl nikam. Zleva se napojuje stopa nějaké šelmy a že se tu odehrálo drama dosvědčuje ve sněhu vyválené místo, roczupované chlupy a napůl sežrané tělo zajíce, které zůstalo ležet na konci jeho stopy. Kolem mě se postupně v půlkruhu se šustotem snáší sníh padající z blízkých stromů. Jediný zvuk a pohyb v naprosto tichém lese.

Cesta v lese
Pěšina se ztrácí v porostu

Červěně značená cesta je snad nekonečná. Samozřejmě kvůli těžkému brodění se sněhem. Ale navíc stále mírně stoupá a někdy se ztrácí v porostu. Větve stromů jsou pod tíhou sněhu ohnuty až nad sníh. Abych je podlezl, musel bych se hodně shýbat. Stačí však do nich poklepat hůlkou, sníh opadá a větve doslova vystřelí vzhůru tak, že pod nimi v pohodě projdu. Podle mapy by přitom mělo jít o běžnou lesní cestu, ale místy to musí být jen pěšina. Sníh přibývá a nejhorší je to v místě, kde jdu po hřebínku a mezi stromy mohu vlevo občas zahlédnout údolí Veľkého Sokola. Je to fakt nekonečný.

Sklon se konečně láme a neuvěřitelné se stává skutečností - sestupuji. Bolí mě svaly na nohou. Podle mapy kontroluji, kde asi jsem a jak to tak vypadá: bude to ještě na dlouho. Ale i tady se mohou stát příjemná překvapení a přede mnou se nečekaně objevuje rozcestí červené a žluté, kam se někdo dnes vydal na výlet. Hurá, dolů mě už čeká vyšlápnutá stopa. Tomu výletníkovi, co se sem vydal, v duchu děkuji. Nebo jsem to vyslovil nahlas? Chvíli tu usedám a dávám větší jídlo. Rozcestník ukazuje 35 minut na Pílu, ale jsem tam asi za 30. Je krátce před třetí. Teď jen převléknout, protáhnut se a nasedat k odjezdu domů.


Dnes to byl vlastně takový náročný výlet hlubokým sněhem. Celý okruh jsem prošel se zastávkami za 7 hodin, výstup samotnou roklinou mi zabral 3 hodiny. Původně jsem měl ambice na Velkého Sokola, ale v těchto podmínkách bych ho nedal. Bez sněžnic by to byl masakr. Příští zimní výšlap do Slovenského ráje musím dát na Prielom Hornádu.

Mapa

  • Délka okruhu asi 11 km.
  • Použil jsem mapu VKÚ Slovenský raj, 1:25 000, 3. vydání.
  • Na serveru www.cykloserver.cz je správně označen závěrečný úsek červené značky jako pěšina, ne lesní cesta.

Foto

Stredné Piecky v zimě, Slovenský ráj

Foto k článku

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 1 |  přidat komentář
Juraj  8.8.2013, 16:00   
Slovenský raj je v zime ozaj nádherný. Len mať šťastie na počasie...

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Po hřebeni Jestřebích hor

Pěkný úvodní obrázek k tomu videu. Je vidět jakou radost dělá Jasoň i malým dětem... :o) Jinak výlet byl, co

Saalbach Hinterglemm – rakouský evergreen

Lákavá lokalita! Něco jsem o Hinterglemmu už zaslech tak dík za tohle pěkný představení. S kámošema plánujem kam na pár dní

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Fiordland National Park Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Zillertal

Krátké zprávy

Velikonoční výlet po 25-té

Letošní změna termínu velikonočního výletu byla přijata spíš rozpačitě, ale výsledná účast ukázala, že to byla změna u mnoha vítaná. Za teplého dne jsme se vydali podle plánu na Žaltman, oběd si

Náhradní výlet

Leto jsme poprvé přesunuli velikonoční výlet na pátek. Hned tam mi Jirka řekl, že rozhodně nehodlá být v pondělí doma, a tak jsme se domluvili, že vyrazíme na krátký výlet na Potštejn. Plným vlakem

Dobrošov

Volný den nás vylákel ven na malý výlet po okolí Dobrošova. Zašli jsme se podívat do přístupného opevnění Březinka, kde jsme byli příjemně překvapeni hezky udělanou expozicí i povídáním průvodce. Pak jsme