bike-trek.cz

Český ráj a hrad Trosky

  24. března 2008
Úvod / Články / Velikonoční výlety / Český ráj a hrad Trosky

Trosky nebo muzeum v Letohradu? Letohrad nebo dominanta Českého ráje? Z navržených destinací byly tyto dvě nezvykle populární a střídavě se přetahovaly o prvenství. Letos byly Velikonoce brzy a předpověď počasí spíše špatná, takže jsem se snažil navrhnout nějaké cíle, kde bychom to měli kousek do tepla. To jsem ovšem netušil, jak populární Trosky jsou. Nabídnul jsem je spíš na doplnění výběru. Jenže tahle zřícenina získala ve velmi napínavém hlasování celých 50 % hlasů a vyhrála. Předpověď počasí byla spíše špatná, ale nakonec jsme byli překvapeni jak počasím tak příjemnou procházkou.

Ráno jsme si mohli alespoň trochu pospat, protože vlak odjížděl až po osmé. Na nádraží jsme mezi personálem způsobili zmatek, když jsme s Rosťou obklíčili paní na informacích a dožadovali se podrobností o síťové jízdence RegioNet. „Regionet?“, zopakovala po nás udiveně, jako bychom snad mluvili mandarínsky. Paní, evidentně přistižená při neznalosti drahami poskytovaných služeb, statečně hájila svoji pozici a narychlo listovala v nádražácké příručce s nápisem Jednou se zeptají na neohmataném umělohmotném obalu. Posléze se podobná situace opakovala přímo u okénka pokladny s protihlukovým sklem, přes které jsme se opět snažili svůj finančně úsporný nápad prosadit. To už ale nebyla žádná sranda, protože oblečením i pohledem evidentní drsoň, stojící za námi ve frontě, se na nás díval jako bychom byli chlup na jeho ranní omeletě. I když pochybuji o tom, že vůbec něco snídal. Naštěstí se pro nás v poslední chvíli jeho trosek trpělivosti našlo řešení i při zachování výhod slevy a s tučným paklíkem jízdenek za nemalý peníz se přesouváme na nástupiště.


Hrad Trosky, letošní cíl velikonočního výletu

Moderní vagón hravě pojmul naši malou skupinku a pohodlně jsme se usadili na sedadla, rozděleni podle rodinných nebo přátelských vztahů, aktuálních zájmů či problémů k vypovídání se nebo s ohledem na obsah batohů, ze kterých se tu vyklubal Fernet, jinde plechovka piva, medovina říznutá griotkou nebo dokonce obyčejný černý čaj. Krátce po rozjezdu vlaku začaly mezi námi nepravidelně kroužit alkoholické nápoje, buchty a koláče; dokonce i nějaký digitální foťák ke mně zabloudil. O něj se však bohužel majitelka okamžitě přihlásila. Ale nebyl jsem z toho smutný, protože jsme byli sympatičtí panu průvodčímu a tak nám řekl vtipný vtip:

Muž se ptá: „Bože, proč jsi stvořil ženy tak krásné?“
„Aby jste je milovali.“
„Ale proč jsi je teda stvořil tak hloupé?“
„Aby milovaly ony vás.“

Venku za okny se během cesty dlouhé jako reklamní pauza uprostřed napínavého filmu vystřídaly nejrůznější obrazy: zeleno-šedá holá krajina, lesy pod slušnou bílou pokrývkou i pestrobarevné stuhy na pomlázkách zatím střízlivých koledníků. Před Rovenskem se proti obloze konečně vykreslila tmavá a tolik známá silueta hradu Trosky. Ještě pár doušků z kolujících lahví, které narychlo mizí v batohách ve chvíli, kdy už vlak se skřípěním dobržďuje ve stanici Borek pod Troskami.

Úkol zní jasně: po žluté půjdeme k nedalekému rybníku Vidlák, tam se stočíme vlevo na červenou a na Trosky, kde se zdržíme prohlídkou exteriérů hradu a interiérů hospody a nakonec sestoupíme dolů, vedeni zelenou značkou na zastávku ve Ktové. Hned na začátku se z našeho patnácti členného davu ozývají anonymní výkřiky, proč jdeme vpravo, když hrad je přímo před námi? Nechávám to bez povšimnutí, takže brzy utichají v poměrně silném a studeném větru, jenž s námi nemá slitování a ani trochu se nesnaží brát ohled na to, že už jsou Velikonoce. Otírá se o nás svým ostrým chladným dechem, takže se dodatečně vyzbrojujeme bundou, případně dalšími zimními doplňky. Až Podtrosecká údolí nám poskytují ochranu tak výtečnou, že to vítr vzdává, stoupá do vyšších sfér, rozhání mraky a pouští k nám pár slunečních paprsků. Ne moc, asi tak dvacet možná třicet. Ale dost na to, že jsme z této pozitivní změny příjemně překvapeni. Pod vlivem původní předpovědi počasí jsme byli připraveni na to, že se přes nás během dne několikrát přežene déšť nebo sníh.


Trosky vidíme, ale prozatím se jim vyhýbáme


První zastávka pro zahnání "žízně"


"Tak pohyb, jdeme jdeme, čas letí!"


Jen se moc nesmějte, ať vám nezaskočí


Miniřízečky a minichleby nás nalákaly


"Týýjo, von to snad dokáže a přejde ji!"


Někteří si dali těch 15 km poklusem


Cestou jsme viděli nějaký hrad :-)

Nezvykle rychle jsme překonali spojnici Borek – Vidlák, tvořenou hezkou a trochu blátivou pěšinou vedoucí v členitém údolí. „Takhle by to nešlo!“, říkáme si při pohledu na hodinky a na stav obsahu lahví. Hospoda na Vidláku otvírá až za hodinu a ani snaha zkrátit si čekání popíjením nebyla příliš účinná. Musíme si alkohol šetřit na později. A tak se nad rozloženou mapou operativně schází štáb ve složení já, Rosťa a Jirka, abychom rozhodli o dalším taktickém postupu a zabránili tak rozkladu morálky pod vlivem nicnedělání. Původní trasu prodlužujeme na dvojnásobek, přičemž se zdá, že z okolních úst zaznívá souhlas. Vždyť dvojnásobek v případě našeho původního plánu stále představuje vzdálenost, kterou běžně nachodí víkendoví návštěvníci obchodního centra. Jen Radek asi tou dobou stál mimo doslech, protože nám po zbytek cesty neustále naše rozhodnutí vyčítal a pochod považoval za zbytečné mrhání silami, varujíc, že nám pak budou v hospodě nad pivem chybět. A důrazně mával flaškou piva. Ale nehodil ji, byla zálohovaná.

Po této poradě a posilněni ochutnávkou všeho tekutého co s sebou vláčíme, pokračujeme po žluté a vstupujeme na úzkou cestu se zákazem vjezdu a hlubokými rozbahněnými kolejemi plnými vody od nějaké těžké techniky, která, společně s místy popadanými stromy, proměnila pohodovou cestu v překážkovou dráhu. Opravdu zajímavá atrakce. Divím se, že tu ani nevybírají vstupné. Ta scenérie nás natolik ovlivnila, že jsme vymysleli nový text pro Slabikář. Nahradí již dlouhá léta omletou frázi Ema mele maso za daleko aktuálnější Ema vyvrací stromy, Ema bourá domy, Ema má sílu. (Podotýkám, že se na něj vztahují veškerá autorská práva!) Někteří se blátu vyhýbají jako hollywoodská celebrita charitativní akci s bezdomovci, jiní jdou přímo s přesvědčením, že se nebudou vyhýbat něčemu, co jim nesahá ani po kotníky. Jen hoši, oblečeni do výstředních maskáčů, se váhavě zastavili před velkou kaluží a asi se radili, jestli bude lepší obejít ji vlevo, vpravo nebo ji umlátit sekyrou.

Nebyli jsme ještě vysíleni, ba ani unaveni, když jsme postupně zastavili na jednom z rozcestí, abychom zde vstoje pomohli dalšímu odlehčení batohů. Spíš to zavinily ostré hrany misek se zásobami, jenž přes ruksaky nepříjemně dloubaly do zad. Jako mávnutím kouzelného proutku se Líbě v rukou objevují miniřízečky s minichleby a miniokurkami – vše ve velkém počtu, Romča nabízí buchtu s uzeným, Lucka a Martina sladkou buchtu a Dáša perník. Možná jsem na něco zapomněl, ale byly to prostě hody! Skoro bych řekl formou švédského stolu, kdybychom vše nedrželi pouze ve vlastních rukou. Všichni jsme poctivě jedli, bavili se s ústy plnými řízků, okurek a buchty; hlavně neposlouchat s prázdnou pusou. Ještě by si ostatní mysleli, že nás víc zajímá obsah jejich slov než obsah misek, sáčků a nezbytného alobalu.

Posíleni - ba skoro přejedeni - jdeme dál a boty obtěžkané blátem se nám náhle zvedají daleko snadněji. Možná za to mohlo i těch pár slunečních paprsků, které dodaly sílu fyzickou i psychickou. Míjíme klidnou hladinu rybníku Věžák, kterou čeří jen hejno lysek a labutí pár, naučený na štědrost kolemjdoucích turistů. Když už nás omrzel pohled na krásné údolí s několika staveními odrážejícími se na hladině i velcí bílí ptáci, kteří s mlaskáním sbírali ve vodě nadrobenou housku, zmizeli jsme vlevo na asfaltce, kam nás vedla žlutá značka k rozcestí U Přibyla. Tam cestu opouštíme a po červené značce míříme k Semínskému rybníku a dál na Nebákov. Už tudy dávno nevede pěkná přírodní pěšina, ale štěrkem z dovozu vysypaná cesta. Další zablácení bot tedy nehrozí. Jako skleróza v pokročilém věku, tak i my roztroušeni procházíme tento úsek a procházíme tento úsek (neříkal jsem to už?), kde k zajímavostem určitě patří starý mlýn na Semínském rybníku a blízký kamenný most, který asi brzy spadne. Alespoň před tím varuje papírová cedulka u vjezdu na něj. Na tento dramatický okamžik ale nečekáme.


Možná poslední okamžiky tohoto mostu

Pohromadě se scházíme až na rozcestí s modrou značkou v Nebákově. Jsme tu všichni, postrádáme jen tři maskované mušketýry, kteří se za a) ztratili, za b) snaží se někde vypátrat svého nepřítele, za c) maskováni nás odněkud pozorují nebo za d) prostě zběhli. Tady je už hospoda otevřená a hlásá to i bílou křídou na tabuli u cesty. S Jirkou vzpomínáme, jak jsme minule na stejném místě podobnou tabuli s otvírací dobou přehlédli a hned po vstupu byli z lokálu razantně vykázáni. S ohledem na tuto vzpomínku, při které si matně vybavuji obézní babici s hlasem samuraje, a s přihlédnutím k času – už je čtvrt na dvě – se rozhodujeme pokračovat a pivem spláchnout sucho v krku až pod Troskami. Stoupáme po staré a rozbité dlážděné cestě prudce nahoru, že po chvíli vidíme rybník hluboko pod sebou. Procházíme kouskem lesa po cestě, která ústí do otevřené krajiny. Přímo před sebou vidíme mohutnou dominantu Trosek, která je odsud tak 1,5 km vzdušnou čarou. K velké úlevě Radka. Panorama jako stvořené pro tématickou společnou fotku, kterou děláme i přesto, že nám chybí tři maskovaní.

Cesta se mění v asfaltku, jenž nás po chvíli přivádí k malému tábořišti, odkud je to už k samotnému hradu jen kousek. Sice do kopce, ale kousek. Obzvláště pro nás, protože zatím jdeme jen do hospody, která je v našem směru ještě před hradem a na kterou se už od lesa díváme. Přiznávám, že ten pohled byl hnacím impulzem i pro mě. Miniřízečky i miniokurky už byly dávno spálené a nejenom já jsem měl chuť na nějakou baštu. Tu jsme si uvnitř napůl plné restaurace dopřáli dle vlastní chuti a výběru. Škoda jen, že pivo tu neměli. Čepovali jen Svijany. To je asi jako poslouchat hifi věž přes telefon.

Po jídle a destilované tečce, která může podporovat trávení nebo dávení – záleží na stavu konzumenta, se zvedáme k závěrečné a vrcholové partii dnešního výletu. Stoupáme po cestě nahoru k hradu. Pokořili jsme nadmořskou výšku, ve které i za dnešního poměrně teplého odpoledne stále ležel sníh. Místy dokonce led, který mírně znesnadňoval chůzi, podporován v tom procentem stoupání a promilí v krvi. Došli bychom skoro až k zavřené bráně, ale kousek pod ní značka odbočuje dolů, aby nás přes zasněženou louku, kde si našla cíl i nejedna sněhová koule, dovedla na vlakovou zastávku ve Ktové. Ještě se můžeme ohlédnout za siluetou hradních věží, nad které se právě stahoval obrovský černý mrak, než nás pojmul vagón, tentokrát z opačného konce stupnice pohodlí, než jaký nás ráno dovezl. K tomu všemu jsem několikrát prohrál v kartách s Dominikou a Martinou. Nevadí, nic nemůže zastínit závěrečná Radkova slova, že se už těší na příští výlet!


Ohlížíme se za siluetou hradních věží s černým mrakem

Další info

  • Odkaz na mapu: https://mapy.cz/s/3bTIk
  • Kromě mých vlastních fotek byly použity záběry Martiny a Vládi.
  • Použitá mapa: KČT č. 19 - Český ráj, 3. vydání 1999.
  • A nejdůležitější na závěr: Ceny a pokrytí jízdenek RegioNet Českých drah. Díky patří Rosťovi, že je vypátral a všem nám tak ušetřil bankovku.

Český ráj a hrad Trosky

Foto ke stažení

Společné fotoPo zadání přihlašovacích údajů (jméno a heslo) se otevře dialogové okno pro stažení společné fotky. Obrázek je přizpůsoben pro minilab na velikost 10×15 cm nebo 9×13 cm.

stáhnout do počítače (velikost souboru 1,81 MB)

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Krátké zprávy

Žaltman, jak ho neznáte

Při projížďce po hřebenu Jestřebích hor jsem narazil na hromadu staré kovové konstrukce. Červeno bílý nátěr byl neklamným důkazem, že se jedná o demontovanou rozhlednu z vrcholu Žaltman. Takže se nelekněte, kdybyste se