nacházíte se: úvodní strana > hory > Zimní bivak Biale Skaly

30. až 31. ledna 2010

Zimní bivak Biale Skaly

Budík zazvonil a my, vědomi si toho, že nás čeká výlet do přírody namísto šichty v práci, jsme vstali o poznání svižněji. Do nachystaných batohů jsme doplnili poslední nezbytnosti, prozvonili jsme Vlaďku a vyrazili  na parkoviště vydolovat autíčko z pod bílé čepice, která se na něj přes noc zase z nebe snesla. Dalo to práci, ale podařilo se. Něco po osmé jsme vyrazili směr Broumovsko. V Náchodě jsme nabrali Vláďu, Vlaďka si ještě vylepšila malým nákupem vybavení a už nebylo cesty zpět.

sobota, 30. ledna

Jen hluboký sníh a prudký vítr

Výchozím místen do Polska se stala i tentokrát Machovská Lhota, kde jsme na parkovišti nechali auto, na nohy nasadili návleky proti sněhu, na záda usadili batohy a do hlav se definitivně vloudila dobrá nálada z toho, co nás čeká. Předpověď hlásala polojasno a vichřice ve večerních hodinách. Nad námi se po obloze obrovskou rychlostí honily temné mraky, mezi nimi ale krásně svítilo sluníčko. Byli jsme zvědaví, co z toho všeho ještě tento víkend bude. Od hraničního přechodu za parkovištěm jsme se vydali po zelené směrem k lesu. Okamžitě začíná těžké prošlapávání stopy a jasná dohoda, že se musíme často střídat, snad to ve čtyřech nějak zvládneme i bez těch sněžnic, kterých jsem se domáhala. Pořádně se zahříváme a postupně sundáváme nějakou tu vrstvu oblečení, ale jde se nám z vesela.

Těžké mraky nad hřebenem Bludných skal.

Za lesem odbočujeme na modrou. Tady už je vrstva sněhu zase o něco větší. Jdu jako první, bořím se místy skoro po pás a nechce se mi věřit tomu, s jakým sněhem to máme dnes co dočinění. Prašan, který sahá snad až dolů k zemi, takže se bořím neskutečně hluboko a stopa po mě se z velké části zase zasypává. Pomalu postupujeme dál a dál až k naší oblíbené louce, kde v jednom místě razíme stopu s Vlaďkou nejdřív koleny a až poté jsme schopny do takto naznačených stop vstoupit nohou. Zde nás také přepadá první náznak slibované vichřice. Poryvy větru jsou jsou dost silné a unášejí s sebou ledové spršky vloček. Do toho mezi mraky sem tam prosvítne sluníčko a v ten moment to vypadá, jako by vsude kolem bylo tisíce jiskřiček - nádhera, jen kdyby se nám ty jiskřičky nezabodávaly do obličeje. Pomalu se před námi vynořila pocukrovaná Hejšovina. Napojujeme se zase na zelenou a postupným kličkovám ve snaze vyhnout se tomu nejhlubšímu sněhu se dostáváme až do Karlowa.

Na otevřené louce bojujeme s hlubokým sněhem a prudkým větrem

V Karlowě jdeme kousek po cestě, držíme se stále zelené a tak po chvíli zahýbáme doleva mezi domky. Tady Vlaďka našla parťáka v podobě malého psíka, kterého chtěla přibalit do batohu, že jí bude v noci ve spacáku zahřívat nohy. Pak od toho ale upustila, asi ve strachu o jeho život, když si uvědomila, že si nebude večer mít kde umýt nožky. Jdeme podél jakéhosi nezamrzlého potoka, pod jehož hladinou kontrastuje zeleň vodního rostlinstva s okolní bílou pokrývkou. Po nějaké době narážíme na širokou běžkařskou dráhu projetou rolbou, z čehož máme upřímnou radost. Cesta hned ubíhá rychleji, ikdyž se poslušně držíme kraje, aby jsme trasu neponičili a tak se občas stane, že se někdo z nás propadne kamsi do neznáma pod neudusaný okraj trati. Jako housátka za sebou docházíme až k odbočce zelené zpět do terénu. Prudké stoupání lesem, kde je zase skoro po pás sněhu nám dává pořádně zabrat. Brzo ale narážíme na rozcestník se žlutou značkou, která už vede přímo do Bialych Skal.

Je něco po třetí hodině. Máme za sebou asi 7 kilometrů, přičemž 5 jsme si museli prošlapat v hlubokém prašanu, kam jsme se propadali od 30 do 100 cm! Přímo u rozcestníku je pěkný plácek, do skal jsme chtěli až následující den a je stejně nejvyšší čas postavit stany, tak batohy dolů a jde se na to. Pokusili jsme se sešlapat sníh, ale ten prašan měl snad nějakou speciální protilepivou úpravu. Při vybalovaní věcí Mirek vznesl nevinný dotaz, co to Vlaďka drží v ruce, když nemohl identifikovat jeden z balíčků, jestli to prý jsou pantofle, čímž u Vlaďky vyvolal paniku, že pantofle patří k nezbytnému vybavení, na které zapomněla. Kluci se pustili do stavby stanů a my do vaření polévek a čajů v provizorní kuchyni. Jak tam tak postáváme u esšálků, pěkně nám promrzají nohy, takže jak jen to je možné, zalézáme do spacáků a prohříváme se. Všichni jsme se vecpali do jednoho stanu a hodovali jsme - bylo nám zase krásné teplíčko.

Jediná skála, kterou jsme následující den cestou pořádně viděli.

Ještě před osmou hodinou uléháme ke spánku, z vedlejšího stanu k nám za chvilku doléhá Mirkovo spokojené pochrupování, ale Vaďka vedle mě se neustále převrací. Až když se po nějaké době probouzím, přiznává, že jí je zima. Všichni jsme ji záviděli, když vytáhla odpoledne nafukovací lehátko, že bude mít luxusní postýlku, ale vzduch v této postýlce se asi neprohřeje jako v klasické samonafukocí karimatce a tak jí chuděře byla zima od spodu. Navíc ta potvora utíkala. Splaskla, ikdyž ji během noci dvakrát dofukovala. Musely jsme pod i a na ní vrstvit co se dalo. Ještě že nám kluci dovolili v noci čůrat v kuchyni (jediný prošlapaný plácek) a nemusela se ještě brodit někde ve sněhu, to by nám asi opravdu umrzla.

neděle, 31. ledna

Pohádková zimní podívaná

Když jsem se ráno probrala halasem doléhajícím z vedlejšího stanu, byla jsem moc ráda, že se probudila i Vlaďka. Zima v noci byla asi pořádná, když nám zamrzla i voda ve stanu, kterou jsme měli uloženou přímo mezi našimi lůžky. Vláďa si do vody asi přidal nemrznoucí směs, neumím si jinak vysvětlit to, že jemu voda nezamrzla, ikdyž ji nechal přes noc venku v batohu. Uvařili jsme čaj, pojedli jsme, pobalili věci a hurá do skal.

Zima byla ráno snad ještě větší, než včera, ale celkově vypadalo počasí velice slibně. Po větru nebylo ani památky a sluníčko bojovalo o prostor s větší silou. Vydáváme se doprava po žluté a kocháme se smrky obtěžkanými sněhem, po pár metrech už v plném svitu slunce a mezi nimi stydlivě vykukujícími skalami. Pohled je to nádherný, ale po pravdě - skal jsme tu čekali více a poněkud blíže stezce. Opět se brodíme hlubokým sněhem, Vlaďka v čele, protože jí ještě stále byla zima na nohy a tak nás poháněla vysokým tempem. Užívali jsme si hřejivé paprsky a celá ktajina nám připadala, jako vystřižená z nějaké pohádky. Pravda, někdo cestou autem sem prohlásil, že to bude najromantičtější víkend tejto zimi. Dokonce ani Vláďa si tentokrát na nic nestěžoval a to už je opravdu co říct.

Prošlapáváme si stopu tichým a opuštěným lesem.

Překračujeme malou dřevenou lávku s vysokou bílou čepicí a po prošpapávání stopy mezi skalami pokračujeme v nekonečném prošlapávání hlubokého sněhu pokrývajícího širší lesní cestu, která nás dovedla až na asfaltku vedoucí zpět do Karlowa. Zde jsme se radili, jestli jestě nezamířit na nedaleké vyhlídky Kopa Smierci, kam jsme původně chtěli dojít, ale zhodnotili jsme, že v tomto množství sněhu by asi až tak nedaleké nebyly.  A tak jsme došli opět po cestě a modré značče do Karlowa a dál stejnou cestou, jakou jsme včera přišli, zpět do Machovské Lhoty.

Dnes jasný a prosluněný pohled na bílou Hejšovinu.

Vynecháním vyhlídek jsme získali spoustu času na užívání si výhledů do okolní krajiny, hlavně na dominantní Hejšovinu. Mile nás taky překvapilo, že na zelené vedoucí z Karlowa se od včerejška objevila běžkařská dráha projetá rolbou,   kterou jsme mohli oproti předchozímu dni pohodlně využít pro chůzi. Tento úsek cesty máme rádi za každého ročního období. Tentokrát jsme si plnými doušky vychutnávali bílou nádheru, modré nebe, třpit sněhové planiny a hru stínů, kterou vytvářela zvlněná louka, stromy, prolákliny kolem nich, běžkaři a my. Když jsme dráhu, opustili zjistilil jsme, že sluníčko udělalo své a na vrstvě prašanu se objevila krusta a pod krustou už nebyl tentýž prašan, ale sníh trochu povolil a byl těžší. Prostě zase pořádná dřina. Ale paprsky slunce nás hřály a užívali jsme si přírodu kolem nás až do poslední minuty, kdy jsme opět stanuli u auta, které nás mělo odvézt zpět do města.

A zase se to boří!

Aby nebyl ten přechod tak drastický, zjemnili jsme ho ještě obědem v Hotelu Na Mýtě, kde nám Vlaďka vyprávěla, jak její dědeček takhle v zimě chodil do vedlejší, hodně vzdálené vesnice, zdaleka ne tak vybaven jako my a dokonce ho napadli i vlci, které odháněl jen klackem. A my tady prý takhle blbnem dobrovolně.

Biale Skaly

Biale Skaly se nacházejí asi 7 km za hranicemi (turistický přechod Machovská Lhota), mezi polským Karlowem a Batorowem, v nadmořské výšce kolem 800 metrů. Někdy se jim také říká Bílý Kámen nebo Bílé Stěny díky světlému zabarvení pískovce. Dosahují výšky 20 až 30 metrů a jsou rozprostřeny v délce přibližně jednoho kilometru. Vznikly dlouhodobým působením erozních sil, zvláště vody. Skalní útvary tvoří stěny a věže, některé mají vlastní názvy.

Biale Skaly jsou součástí Národního parku Stolových hor (Góry Stolowe), ve kterých najdete také známé skalní bludiště Bludné skály (Bledne Skaly) nebo velmi populární Hejšovinu (Szczeliniec Wielki).

FOTO KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 3

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

	Mirek	31.1.2010, 19:43
	Toto jsem našel před chvílí na netu: Na Broumovsku mráz klesl k minus 23 stupňům Celsia vydáno: 2010-01-31 11:16:12 V hradeckém kraji se v noci na dnešek výrazně ochladilo. Na Broumovsku mráz klesl k minus 23 stupňům Celsia. Silný mráz byl i v Krkonoších. Jak uvádí server iregiopny cz hřebenová Luční bouda ráno hlásila minus 16 stupňů. Na obchvatu Jičína se vytvořila mlha s viditelností do 30 metrů. Řidiči si musejí dát pozor hlavně na řadě silnicí nižších tříd, kde leží ujetá vrstva sněhu.

	Vláďa	1.2.2010, 20:46
	V Trutnově bylo tu noc do -15 °C. Ale zvládli jsme to, ne? :o)

	Terezka	24.3.2010, 13:38
	To vypadá fakt skvěle a asi jste si to užili!

Články
& akce