Toulovcovy maštale s dětmi

V týdnu jsem v rozhlasu zachytil zprávu, že o víkendu má být moc hezky a navíc s jarními teplotami. Nevím proč jsem se rozhodl meteorologům tentokrát věřit, ale každopádně hned textuju Martině, že v sobotu musíme vyrazit na výlet. V hlavě mám skály Toulovcových maštalí, kde stačí vymyslet nějaký krátký okruh pro děti.

Zaparkovali jsme na okraji Boru u Skutče na trochu pochybném parkovišti, na které nás zavedla polní cesta plná hrbolů a výmolů, protože na tu asfaltovou je zákaz vjezdu. Vlastně ani nešlo o parkoviště, ale o místo podél plotu pro asi 5 aut. Odsud jdeme mezi ploty domů a hned nastupujeme do lesíka na zelenou značku, kde se neustále musíme dívat na zem, abychom nešlápli do psího lejna!

Sestupujeme lesem do mělkého údolí na cestu a po chvíli nás značka vede přes tok potoku Voletin, jehož překonání nám usnadnily dva kmeny položené vedle sebe. Mírným stoupáním mezi skalkami pokračujeme dál. Všude jsou poházené uříznuté a očištěné kmeny, které občas musíme přelézt. Nahoře nás jeden takový pozůstatek stromu zlákal k tomu, abychom na něj usedli a dali si malé občerstvení.

Po chvilce křižujeme širší lesní cestu značenou modrou turistickou značkou a za ní zase začínáme klesat do dalšího údolí, ve kterém se tentokrát vine malebný tok Novohradky. V místě, kde ji překonáváme jsou zase položené dva kmeny. Turistická cesta tu chvíli kopíruje Novohradku, která tu lesem protéká v mnoha fakt hezkých meadrech, což se líbí nejenom nám, ale hlavně to přitahuje děti. Chvíli se tu máchají a šťouchají klacky do vody, než je zase přesvědčíme, že musíme jít dál.

Novohradka

Pár metrů pokračujeme lesem, než se nám v jeho průseku objevila členitá stěna Hrnčířovy skály. Vylézáme svah vedoucí pod ní a tam zase usedáme na krátké občerstvení s retro vzpomínkou na barevné Burisony. Dnes je fakt krásně, první nejteplejší víkend po zimě. Čas pokročil, je jedna pryč, a my stále sedíme pod skálou na sluníčku. Při pohledu do mapy si říkám, že jsme za tu dobu ušli jen 1,5 km!

Hrnčířova skála ve které je i skalní bluiště

Zvedáme se a vystupujeme nahoru na skálu. Nezbytný pohled dolů a jdeme si projít kraťoučký okruh skalního bludiště. Sestupujeme mezi skálami do rokliny a pak procházíme dál, stále sevřeni z obou stran pískovcovými bloky a stěnami. Dole je šero a fotí se tu s podstatně delším časem než nedávno v Bludných skalách v Polsku. Ale dětem se to líbí a to je hlavní.

Při výstupu zpět jsme vylezli někde jinde a nedopatřením stanuli na blízké cyklostezce Maštale 1. "Asi sem vyrazíme někdy v létě na bike", říkám Martině, která samozřejmě hned souhlasí. Nejkratší cestou míříme kolem bludiště zpět na červenou značku.

Ve skalním bludišti

Místem zvaným Oslí chodba, což je jen normální pěšina mezi skalami, mírně stoupáme kolem vrcholu Maštale, abychom zase sestoupili do dalšího údolí k potoku, který nemá v mapě jméno. Děti motivujeme k dalšímu pohybu přirovnáním, že je to jako v pohádce - tam se také putuje za sedmero hor a sedmero řek.

Po lávce z kulatin, která skoro leží na hladině, se dostáváme na druhou stranu k rozcstníku Pod Kostelíčkem. Tady pokračujeme vlevo po červené značce po pěkné lesní pěšině, skoro cestě. Markét se tu dává do běhu (co jí to jen napadlo?) a já mám co dělat, abych jí stačil. Za potokem na protější straně pod strání vidíme někoho procházet po paralelně vedoucí pěšině značené žlutou značkou. My se na ní napojujeme ve chvíli, kdy naše červená zatáčí v prudké vracečce vpravo a vlevo míří cesta vysypaná kamením spojující obě značky.

Pokračujeme po žluté přímo k severu, když Martina za mnou volá: "Kolo!". Uhýbáme bajkerovi na stranu a v hlavě se mi začíná spojovat osa trasy naší příští bajkové projížďky. Shodujeme se ale na tom, že trutnováky musíme nechat doma, protože by nám ujížděli.

Přicházíme na cestu k nějakým stavením, kde využíváme dřevěný přístřešek a zastavujeme se na svačinu a pití. Míjí nás dva mladé páry s bojovým psem, který je má evidentně všechny na háku a já raději vstupuji mezi něj a děti. Už ani v přírodě není před psy bezpečno.

Od přístřešku pokračujeme do osady Vranice a u chat zatáčíme vlevo kolem hospody, kterou vůbec nepoznávám, přestože jsem kolem ní už musel jet v roce 2005. To je dávno! Jak říká Vláďa - někdy v pravěku. Bylo to tehdy, když jsme tu tak skvěle pobajkovali. Přecházíme vodu (opět) a pak je tu úsek, který je naopak nezapomenutelný: před námi se stáčí mělký potok Voletín s rovným dnem, na jehož břehu je mírně nad vodou pěšina. Tehdy tu proti nám pochodovalo několik dětí z letního tábora a my se rozhodli jet rovně vodou. Pamatuji se, jak se mě jeden klučina ptal: "Pane, vy jste bajkeři?"

Dnes jsme ale pěší a jdeme po břehu. Když pak vidím ty kořeny a pařezy, možná dobře, že jsme tenkrát jeli vodou - bylo to pohodlnější. Pěšina se po chvíli napojila na lesní cestu a potok se začal vzdalovat a zůstal dole pod námi.

Přibližujeme se ke skalám po pravé straně a stoupáme k nim. Míjíme rozcestník k Dudychově jeskyni a podél skal pokračujeme nahoru k závěrečnému prudkému výšvihu nahoru z údolí. Vystupujeme z lesa a po levé ruce už vidíme stavení, u kterého jsme zaparkovali.

Užili jsme si příjemný okruh, který zvládly i děti. Co nás ale oba s Martinou zarazilo, byl velký počet lidí se psy na volno. Opravdu mě štvalo, že jsme při procházce přírodou museli být ve střehu a mnohdy děti chránit nebo zvedat, protože zvířata byla dost nevyzpytatelná, vlezlá a často tak velká, že za nimi na druhém konci jen vlály nějaké chudinky, které by své miláčky teda rozhodně nezvládli.

Blesková zastávka v Nových Hradech

Den pokročil, ale přesto ještě chceme využít toho, že jsme blízko Nových Hradů. Místní vyhlášený zámek by určitě aspiroval na cíl velikonočního výletu, který pořádáme už více než 20 let, ale nejbližší zastávka vlaku je moc daleko. Dnes jsme tu ale autem a tak není problém do Nových Hradů zajet.

Zámek toho nabízí dost. Kromě zámku samotného a všeho, co k takovému zámku patří, tu najdete i muzeum cyklistiky, stáje nebo zelené divadlo, ale to vše je v zimě zavřené. Přírodní labyrint, který roste vzadu za zámkem, otevřený byl a my se tam mohli dostatečně vyblbnout.

Dětem se ani nechtělo odjet domů. Po dni stráveném venku máme chuť na dobrou večeři a tak padlo rozhodnutí, že se stavíme na pizzu. Tahle informace zabrala a nakonec odjíždíme bez breku.