bike-trek.cz

Přes Hájkovu rokli ke Slavětínským hřibům

  31. ledna 2015
Úvod / Články / Výlety a turistika / Přes Hájkovu rokli ke Slavětínským hřibům

Rozhodli jsme se zblízka poznat Hájkovu rokli v Broumovských stěnách. Není tak známá jako populárnější Kovářova rokle, ale také má co nabídnout. Chtěli jsme si ji užít v plné zimní parádě, a tak jsme s výletem čekali až na nějakou sněhovou nadílku. Ta nakonec přišla a učinila dnešní výpravu mnohem zajímavější.

Už se nedivím, že Vláďa začíná mnoho svých zážitků z výletů tím, jaké příšerné vedro bylo ve vlaku. Pochopil jsem to hned po nástupu do přetopené soupravy. Abych přežil hodinu a půl trvající jízdu, musel jsem se svléknout skoro až do spodního prádla - pravda funkčního. Naštěstí okno nětěsní hermeticky, a tak mi mírný průvan, deroucí se za jízdy dovnitř, přináší alespoň mírné ochlazení hlavy, abych z toho vedra nezešílel. Při pohledu z okna na pole závidím srnkám hledajícím něco na spasení, že jsou na čerstvém vzduchu. U nádraží už na mě čeká vozidlo s řidičem a závozníkem a odváží nás na východisko dnešního výletu - parkoviště nad obcí Slavný

Zastavujeme vedle Felicie kluků z Pítrs bikes a vydáváme se ven do poměrně silného a studeného větru. Zelená značka nás vede vlevo po louce, kde se občas boříme do návějí, směrem k Suchému Dolu a nástupu do Hájkovy rokle. Fouká tak nepříjemně, že nečekáme na značku a slézáme do Hruškovy rokliny hned, jen co to jde. Alespoň jsme tak o něco dříve unikli nepříjemnému větru. Neznačená lesní cesta nás přivedla zpět na zelenou značku, po které klesáme do malebné části rokle, dnes zasypané asi 15 centimetry prachového sněhu.

Brzy se zastavujeme u rozcestí, kde bývala hájovna, a odbočujeme vpravo po stopách ve sněhu po neznačené pěšině  do Hájkovy rokle k malému vodopádku s velkým názvem - Suchodolská Niagára. Podél potůčku, který svoji tmavou a klikatou linkou rozřezává sněhem pokrytou krajinu, je to jen kousek.

Suchodolská Niagára

Suchodolská Niagára dnes bez vody

Suchodolská Niagára jen uboze odkapává přes malý rampouch, přestože je dnes (a i za poslední dny) poměrně teplo. Jen spodní skála, vymletá do poměrně velkého hrnce, dává tušit, že jindy tu teče vody mnohem víc. Máme v úmyslu pokračovat tudy dál, ale nějak tu postrádáme žebřík, který tu při mé poslední návštěvě koncem minulého tisíciletí byl. Buď se rozpadl nebo ho některý z místních chatařů prohnal v mrazivých nocích krbem. Chvíli to vypadá, že to vzdáme a půjdeme někam jinam, ale pak nám to nedalo a začali jsme se rohlížet a zkoumat okolní skály s otázkou dne: kudy dál?

Lezeme vpravo do příkrého kopce po skalkách i kořenech. Během chvíle překonáváme nějakých 15 výškových metrů a z hrany Hájkovy rokle se ohlížíme dolů. Vodopád se nám schoval za ohyb a my musíme obejít jeden z výběžků rokliny. U dalšího se rozhodujeme pro sestup, abychom se tak mohli do Hájkovy rokle vrátit. Nejprve to vypadá velmi slibně, ale pak se zastavuji na místě, odkud bychom museli nějak slézt na malou a šikmou lavici, ze které ale odsud nevidím, jak bychom se dostali až dolů. Vzhledem i ke sněhové pokrývce proto raději tuto variantu vzdáváme a vracíme se nahoru. Následující výběžek jde prozkoumat Vláďa. S Jerrym ho shora pozorujeme, jak mizí v hloubi další boční rokliny. Vypadá to dost nadějně, protože stále sestupuje a podařilo se mu dokonce podlézt nějaký kámen, který shora vypadá jako nepodléznutelný (existuje vůbec toto slovo?). Jenže pak na nás volá, že je u nějaké hrany a nevidí dál dolů. Odpovídáme mu pokynem k návratu. Už jsme se těmi marnými sestupy a výstupy docela zadýchali, když se objevil třetí výběžek padající dolů do hlavní Hájkovy rokle, který nás tam opravdu dovedl. Stejně jako srnku, jejíž stopy sem vedly. Jen jsme v závěru museli sjet větší balvan po zadku.

Hurá, tak jsme zase v hlavní roklině. Nejprve odbočujeme vlevo a vracíme se směrem dolů k Suchodolské Niagáře. Ani odsud, shora, nás pohled na malý čůrek nenadchl. Jak jen daleko má dnes do své americko-kanadské jmenovkyně. Zkoušíme pár fotek, ale pak to vzdáváme a vydáváme se zpět vzhůru podél líného přítoku. Pohybujeme se v tomto místě v poměrně úzké roklině, sevřené vysokými pískovcovými skalami. Po pravé ruce se nám postupně střídají první dvě odbočující rokliny, kterými jsme se sem marně snažili dostat. Když je teď vidíme odspodu, říkáme si, že jsme se rozhodli správně. Obě končí dost vysokým hupem.

Zasněžená roklina s potůčkem

Motiv z Hájkovy rokle

Čím víc stoupáme, tím víc se Hájkova rokle otvírá a rozšiřuje. Dokonce už moc nechybí, aby i na nás dopadly příjemné sluneční paprsky, které zatím olizují pouze levý okraj rokle. Tady je to moc hezké. Ve sněhu je stále viditelná tmavá linka potůčku a ploché dno rokliny lemují poměrně dominantní a místy solitérní skály s vysokými stěnami. Hlavně po pravé straně. Vlevo terén ustupuje trochu mírněji a v prudkém svahu s menšími skalami a smrky, obojí s bohatou bílou čepicí, stoupá vzhůru. To jsme na jakési návsi Hájkovy rokle, která končí jakousi přírodní bránou, zúženým průchodem vyhloubeným mezi skalami tokem potoka. Další fotogenické místo. Navíc ozdobené ukázkovým vánočním stromkem, ze kterého by měl určitě radost Mrazík i Santa. Všichni tři tu fotíme úplně stejnou fotku.

V široké roklině

Asi nejvíce otevřené místo celé rokle

Co přišlo dál jsem asi pod vlivem následujícíh událostí zapomněl. Foťák mi náhle hlásí vybitý akumulátor, který byl ráno ještě zcela při síle. Nakonec se vypnul úplně. Zlatá éra fotoaparátů na kinofilm. Ty si něco takového nedovolily! Jak dokazuje jeden z mých článků, fungovaly i po celé noci strávené v mínus 22 °C. Stále se snažíme držet potoka, ale ten se občas ztrácí pod kameny nebo do velmi hustého a nízkého porostu. Vystupujeme proto trochu vpravo do svahu nad něj, kam vede zaječí stopa a kde, zdá se, je pěšina, dnes pod sněhem neviditelná. To jsme to dopracovali - vrchol evoluce se svým IQ se drží stop hloupého zajíce. Musíme se hodně shýbat pod malé smrčky, ze kterých se na nás sype sníh. Jednou jsem si nedal pozor a dostal jsem pořádnou dávku za krk. Kousek dál mi ale nemohl uniknout fakt, že sice jdeme po stopách zajíce (a ty poznám zcela bezpečně), ale sníh je z přilehlých stromků otřepán do výšky medvěda. Naštěstí jen hnědého. Navíc by se asi stejně lekl a dávno utekl, jen co by zaslechnul naše mírné připomínky na vzniklou situaci. Ale bude hůř.

Odněkud se přihnaly mraky. Chvíli to naše putování zarostlou roklinou vypadá nadějně - stromky se rozestupují a přes několik zasněžených kamenů překonáváme roklinu na opačný svah. Potůček je tady asi tak slabý, že už není vůbec vidět. Rozhlížíme se kam dál. V čele mířím nejvíce otevřeným terénem šikmo vzhůru, ale beznadějně se propadám do nějakého zasněženého roští. Čím víc se snažím vyprostit, tím víc se do křehkých a ukrytých větví propadám. Doufám, že v hromadě pode mnou neprožívá chlupáč, co oklepal ten sníh, svůj nejsladší sen letošního zimního spánku. Jerry mě obchází shora, Vláďa sdola. Tak, a teď se tu ještě navzájem ztratíme. Jerryho stopa se mi zamlouvá víc a jdu za ním. Vláďu slyšíme někde pod námi, ale nemáme šanci ho přes hustý porost zahlédnout. Naštěstí se k nám prodral a jeho hlava, zasněžená čepice a orosené brýle se brzy objevily mezi sněhem obtěžkanými větvemi.

Jerry se už několikrát ozval, že má hlad. I já bych se už najedl. Jsem si vědom velkého omylu, když jsem asi před patnácti minutami prohlásil, že jsme z toho tak za deset minut venku. Slunce už úplně zmizelo za mraky. "V tomhle počasí bude za dvě hodiny úplná tma", uklidňuji kluky a z batohu vytahuji termosku s čajem a později i banán. A tak si tu, navzdory svízelné situaci, v klidu popíjíme a svačíme. Dost možná tu ani není mobilní signál, ale raději se případným pohledem na telefon ani neujišťuji. Když jsme dojedli, zase jsme jeden za druhým zmizeli v houští.

Turisté ztraceni v zasněženém porostu

Ztrácíme se v hustém porostu

Vidím před sebou něco, co vypadá jako přehrada. Nebo je to jen kmen spadlý napříč roklí? Zastavujeme a pomocí aplikace Mapy.cz a GPS kontrolujeme naši pozici. Modrá tečka na displeji jasně ukazuje, že jsme jen pár metrů od cesty značené červenou turistickou značkou, která kříží Hájkovu rokli! Nojó vlastně! Teď už to místo poznáváme. To není přehrada, ani padlý strom, ale právě ona cesta vyskládaná z pískovcových kamenů. Ještě že si to naše vysoké IQ můžeme vylepšit chytrými telefony. Výstup na značenou cestu a tudíž dotek s civilizací jsme museli zachytit na fotce. Přežijeme.

Najednou máme dost času i sil a proto odbočujeme vlevo do kopce; vlevo, kam vlastně vůbec nemíříme. Ale vím, že je tam nahoře turistické posezení se stříškou, kde se můžeme pohodlně najíst. Ometáme sníh z lavic a usedáme. Nepříjemné je, že tu fouká od severu. Ale hlad je hlad. Jerry si vybaluje chleby luxusně nacpané tlustou vrstvou šunky, sýra a okurek, já tlusté krajíce proložené několika tenkými kolečky vajíček a ... Vláďo, co jsi to měl vlastně ty? Na závěr pár kousků čokolády a jde se.

Otáčíme to a jdeme zpět po červené. Naší další plánovanou zastávkou je vyhlídka na konci žluté značky na Ovčín.  Na odbočce k vyhlídce potkáváme dnes naše první turisty. Broumovský výběžek je v oblačnosti a ani hraniční Javoří hory nejsou z vyhlídky vidět. Nepřehlednutelná ale určitě bude Jerryho fotka na fejsbuku, kterou mu tady Vláďa musel na povel zhotovit.

Vyhlídka do krajiny

Oblačností omezený obzor z Ovčína

Vracíme se k rozcestí Ovčín - odbočka k vyhlídce a teď pokračujeme rovně, stále po žluté, která nás přivádí na červenou. Jsem z toho trochu dezorientovaný, takže dobře, že nás Vláďa upozorňuje na správný směr. Jerry, jdoucí vpředu, se náhle propadá sněhobílým sněhem do páchnoucí bažiny, kde mu mizí skoro celá bota. (Ještě že se to nestalo mně nebo Vláďovi - určitě by nás pak vyloučil z přepravy!) Dobrovolně zaujímám jeho místo v čele a ... padám. Dnes už podruhé. Jak to, že se to před chvílí bořilo do vody a bláta a tady, jen o pár kroků později, je to pod sněhem umrzlé!? V přírodě to naštěstí bolí míň než ráno na chodníku.

Poslední přírodní úkaz, navíc poměrně vyhlášený, který si chceme cestou zpět prohlédnout, jsou Slavětínské hřiby. Ano, přesně ty, na které mě slavný Google odkázal se slovy: měli jste na mysli slavětínské houby? a poslal mě na stránky pro houbaře a milovníky přírody. Prohlídli jsme si tyto dva skalní hřiby a v protivětru, který nám metal mokrý sníh do objektivů, se pokusili o foto. Jerry s Vláďou se vydali někam dál vyhlížet tchýni. Že zrovna oni dva? Pravda, jednalo se o skalní útvar Čertova tchýně. Vrátili se s nepořízenou. Holt si na svou tchýni budou muset ještě počkat. Smile

Slavětínské hřiby

Slavětínské hřiby

A to už jsme konečně na konci. Pokud jste to dočetli až sem, tak máte můj obdiv. Teď už to nevzdávejte, jsme opradu na konci. Posledním dnes šokujícím zážitkem byla skupina - jak to jen napsat? - asi turistů, ale takových, co jezdí ze západních nebo hodně východních zemí do Prahy. V dost slušném větru docházíme poslední metry k parkovišti, když jsme je tady minuli. Oblečeni do úzkých plátěných kalhot s rozkrokem u kolen a bundiček a kabátků zakrývajících sotva ledviny se snažili zamezit ledovému větru proniknout na vyzáblá těla. Holky i kluci. Už jim chybí jen ty papírové taštičky s logy módních značek. Kde se tu vzali!? Spadli sem z Pařížské? Pravda, určitě jen ten jeho opasek stál tolik, co moje bunda s membránou a spoustou dalších vychytávek k přežití. Nedalo mi to abych je nevaroval: "Kam jdete? Tam zahynete!" Ten den jsem se ale večer na zprávy nedíval.

Výlet jsme zakončili v hospodě Na Mýtě, kde jsme si dnes fakt moc pochutnali na skvěle udělané vepřové panence v tyrolské slanině s houbovo-smetanovou omáčkou. Nad závěrečným pivkem ještě padla otázka, kam prý si vyrazíme v únoru.




Dodatek

Jednalo se o zcela normální zimní výlet. Pravda, trochu jsme se brodili ve sněhu víc, než jsme čekali a průchod roklinou nám zabral víc času, než jsme plánovali, ale musel jsem přidat trochu té dramatičnosti, ne? Wink Průchod Hájkovy rokle nám zabral něco pod dvě hodiny a celý výlet jsme zvládli mezi půl jedenáctou a čtvrt na čtyři.

Přes Hájkovu rokli ke Slavětínským hřibům

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 3 |  přidat komentář
Jerry  14.2.2015, 16:44   
Docela jsem se nasmál :-)
Tak teda, kam v únoru? ...

Vláďa  18.2.2015, 20:39   
Asi tak nějak mohl výlet proběhnout. Ke svačině jsem měl chleba se salámem a sýrem, ale ten pozdní oběd v hospodě byl fakt výborný. Snad to budou vařit i nadále...

Pája  10.8.2015, 22:12   
Sníh, severák a ledy... Při čtení jsem se příjemně ochladila v tomhle horku. :)

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Slavětínská rozhledna

Pokud vím, tak ta stará kovová rozhledna na Žaltmanu ještě stojí. Už jsem tam nebyl asi tři roky. Snad jsou i

ČT Author Cup 2018

Tak to ale byla docela slusna a vtipna exkurze mezi ty amatery, ne? To bys jinak nezazil! :)

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Fiordland National Park Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Zillertal

Krátké zprávy

Zimní Teplické skály

Moc jsme si užili dnešní výlet do zimních Teplických skal. Sluníčko krásně svítilo a na prosluněných prostransvích mezi zasněženými skálami dokonce hřálo, ale jen jsme zalezli do soutěsek, okamžitě jsme pocítili

Velikonoční výlet

Děkuji Dáše, Martině a Vláďovi za zaslání návrhů na letošní velikonoční výlet. Už je máme zpracované a zájemci o tuto tradiční jarní akci z nich brzy vyberou cíl, na který se nakonec společně vydáme.

Ice Ice Baby

Nevím, jestli si někdo pamatuje tenhle hit z devadesátých let, ale právě tak dnes vypadal jeden z našich výletních hitů - Bludné skály v Polsku. Nejenom, že to pořádně klouzalo, ale vrstva sněhu

Trutnováci bajkují

Tak jsem letos poprvé vyrazil na bajku. Na rozjezd to byl převážně asfalt, trošinku sněhu a pak kus bahna, vody a nějaký ten led.