nacházíte se: úvodní strana > bike > Krkonošské defekty

17. srpna 2006

Krkonošské defekty

Po delší době jsme se konečně dostali k novému většímu výšvihu. Vláďa pro nás připravil trasu podkrkonoším, ale já ještě letos nezavítal do pořádných kopců, tak jsem naléhal, abychom nemarnili čas ve zvlněném terénu a protáhli se na pořádných stoupáních. Z archívu jsme vybrali jednu osvědčenou trasu, kterou Vláďa ještě doplnil a upravil.

Na dnešní výšvih se vydáváme v hojném počtu šesti; já s Vláďou a Pepou tvoříme tradiční trojku, po delší době přidal Jirka a nakonec kolegové Josef a Franta. Jedeme k Úpě, podél které nás vede turistická trasa stejné barvy jako voda v řece, dále na Zelenku a konečně do lesa. Cesta tu stoupá, místy je po nedávných deštích dost bláta, ale jedeme svižně. Vyjíždíme U bělidla, kde čekáme na Vláďu s Josefem, kteří jeli nějaký zajímavý singletrack. Chvíli využíváme služeb asfaltu a opět zatáčíme do terénu, kde to poznávám a těším se na krásný brod. Jsem překvapen, že ho projíždějí i ostatní, nikdo to nevzal po blízké lávce. Teď se více držíme Vládi, abychom už nejeli každý jinudy. Stoupáme po polní cestě a přijíždíme ke starému kamennému mostu přes řeku. Most už dávno ztratil zábradlí a jeho povrch, tvořený velkými kameny, postupně zarůstá travou a mechem. Jak byl mokrý, pěkně to na něm klouzalo. Vláďa, který jel v čele, ho překonal bez znatelných obtíží, proto mě docela překvapilo, když přede mnou náhle zastavil Franta po té, co mu uklouzlo zadní kolo. Josef se s kluzkým terénem pral do poslední chvíle, dokud nedopadl na tvrdé kameny aniž by se stačil vycvaknout z pedálů.

Jak jen mohla vypadnout spojka řetězu!?


Druhý defekt


A tohle byl poslední dnešní defekt

Dnes máme nějaké pomalé tempo a už se těšíme na oběd na Lysečinské boudě. Ještě se na chvíli zastavujeme na jednom z výhledů na Sněžku, odkud jede Pepa napřed, aby nás při následujícím klesání vyfotil. Rozjíždíme to skopce, po kterém následuje prudší, ale ne moc dlouhé stoupání. Pak už v klidu po rovince po příjemné lesní cestě. Jsem překvapen tím, že nás Pepa dlouho nedojíždí, tak to otáčím, abych se přesvědčil, jestli se něco nestalo. Dojíždím až dolů pod kopec, za chvíli za mnou přijíždí i Jirka. Pepa nikde. Ještě, že jsme vybaveni moderní technikou a prostřednictvím mobilu navigujeme Pepu zpět. Nevěděl, že máme odbočit.

Na známé příhraniční pěšině přichází náročnější stoupání, se kterým se dnes opravdu hodlám opět porvat. Je znát, že jsem letos jezdil opravdu málo a kopec mi dává zabrat. Za sebou mám Fandu, a tak se snažím šlapat, abych nezastavil, protože to by zastavilo i jeho. Hurá, jsme nahoře a dojíždíme Josefa. Jsem skoro na jeho úrovni, když přejíždíme větší kaluž s blátem okolo. Hledám tu nejvhodnější stopu, abych překážku projel. V tom vidím, jak se Josefovi zabořilo přední kolo, protočilo se zadní a už leží na boku, naštěstí více mimo vodu. Situace mě pobavila, ale nejsem nijak zlomyslný. Dál pokračujeme pěšinou plnou kořenů a kamenů a pomalu se blížíme k Lyssečinské boudě na vytoužený oběd.

Od boudy ještě chvíli stoupáme na Cestník, kde po modré sjíždí Vláďa napřed, aby udělal nějaké fotky. Když ho pak před sebou vidím, říkám si, že klečí v nějaké divné poloze na focení. Jenže jemu se rozpojil řetěz, ztratil spojku a tu teď hledal. Tak to jsem ještě neviděl. Že by to bylo tou kvalitou řetězů prodávaných přes internet? Našel jen jednu půlku spojky a už jsme si říkali, že to je průšvih. Ale všechny nás překvapil Josef, který u sebe měl dvě(!) náhradní rychlospojky na řetěz. Pokračujeme tedy ve sjezdu, ale ne nadlouho, dole Fanda vyměňuje duši v prázdném zadním kole.

Nejobtížnější úsek přišel při stoupání po zelené turistické značce Pěnkavčí cestou na Portášky. Jeho obtížnost vůbec nespočívala v těžkém terénu, kamenech, kořenech nebo podobných nástrahách. Důvodem byl sklon cesty a délka opravdu prudkého kopce. Šlapal jsem tady se zatnutými zuby a bylo mi jasné, že to nevyjedeme, že půjdeme pěšky. Proto jsem uvítal, když jsem dojel Vláďu, který už zastavil. Zastavil jsem rád také a oddychoval jsem tak, až se mi potily brýle. Musel jsem je sundat, abych se vůbec mohl pokochat krásným výhledem na protější svah s poházenými horskými chatami a Sněžku nad tím. Postupně dojeli i ostatní kluci. Pak se zavelelo, sedli jsme do sedel a pokračovali v bitvě s kopcem, i když jsem myslel, že odsud už budeme tlačit. Několikrát jsem měl chuť už fakt z kola seskočit, ale vždy se objevila taková malá naděje, že támhle už se terén láme. Jenže tam přišlo další stoupání. Konečně přeci jen přišel mírnější úsek, až se cesta skoro narovnala do roviny. Tady jsme na sebe opět počkali.

Dalším zajímavým úsekem byl sjezd po žluté značce po kamením dlážděné cestě se širokými odvodňovacími kanálky, které vedly napříč a byly zpevněny nastojato stojícími plochými kameny. Jejich mnohdy velmi ostré hrany trčely vzhůru a hrozily našim pneumatikám. A tak stylem nadzvednout přední kolo a následně odlehčit zadní kolo sjíždíme dolů cestou, která měla být odměnou za předchozí náročné stoupání. Tady Fanda cvaknul podruhé. Tentokrát si bere náhradní duši od Vládi. Následně je to Pepa, který má prázdné zadní kolo. Pokračuji v cestě a čekám na kluky za dvojitou ostrou zatáčkou skoro u silnice ve Velké Úpě. Po nějaké době čekání se opět všichni shledáváme. Jenže Pepa zastavuje na krajnici a opět obrací kolo vzhůru nohama – zadní je opět bez vzduchu! Já jsem s Vláďou a Fandou už na druhé straně, kde se kocháme pohledem na řeku a čekáme, až Pepa kolo opraví. To ale Vláďa ukazuje na Fandův zadní, poněkud splasklý plášť. Jediná vhodná náhradní duše s tím správným ventilkem je moje. Pět defektů o které se podělili jen tři bikeři! Tak to jsem ještě nezažil a už jsem měl také svá smolná období.

Čas hodně pokročil díky zmíněným defektům a tak po silnici rychle klesáme do Mladých Buků. Tady nás Fanda opouští a spolu s Josefem jedou nejkratší cestou do Trutnova. My zbylí míříme na Hrádeček a opět do lesa. Tam to mám moc rád, i když tudy jedu asi potřetí. Krásný single track se tam vlní mezi stromy a kolem zříceniny hradu. Pak po silnici dojíždíme do Pekla na občerstvení. Pak ještě na chvíli pěšina pro jednoho bikera, kde svištím v těsném závěsu za rychle šlapajícím Jirkou. Musím ho bedlivě sledovat, protože se stezka klikatí mezi hustými stromy – taky krásné místo pro bike. To už se vynořujeme na louce kousek nad Trutnovem a dojíždíme dnešní zajímavý, ale přesto krásný výšvih.

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

Články
& akce