bike-trek.cz

Ochutnávka Gruppo di Brenta

  9. července 2008
Úvod / Články / Hory / Ochutnávka Gruppo di Brenta

Vlastně byl tenhle vejlet nápad Marti. Když jsme se totiž dozvěděli tu špatnou zprávu, že lanovka, kterou jsme chtěli jet nahoru k Riffugio Tosa, je jenom nákladní, protože jsme si nejprve nepřečetli legendu v mapě, tak se tak dlouho koukala do mapy, až vykoukala tento vzdušný zážitek na příjemném okruhu, obcházejícím údolí Val Dele Seghe a zvládnutelném za půl dne. Ale jak Martina sama podotýká, zase ji nesmím moc chválit.

Začínáme v megakempu Spiaggia, rozprostírajícím se u městečka Molveno, přímo na břehu Lago di Molveno, odkud vycházíme až ve čtvrt na jedenáct. Asi to bude tím, že máme připravený krátký okruh, ale ještě vážnější důvod bych hledal ve zdejším (italském) pečivu. To se nedá ke snídani jen tak zhltnout jako gumovku z Hradecké pekárny. Tohle křupavé, voňavé a velké bílé pečivo je třeba si vychutnat. Ale zpět k túře. Začínáme na cestě číslo 332, která se kamenitou pěšinou ostře zakusuje do prudkého stoupání v příkrém svahu hned nad kempem. Nabíráme výšku tak rychle, že se po pár minutách zastavujeme, abychom se posilnili čokoládou a pokochali se výhledem dolů na tyrkysovou hladinu jezera. Mezitím na nás sedají nějaké omámené můry s válcovitým tělem kovově modré barvy a žlutými pruhy. Až sem doléhají civilizační zvuky a hlášení kempového rozhlasu. Je teplo, ale pod mrakem; takové to počasí, ve kterém se hned zpotíte, znáte to. Takže i z nás pěkně leje – a to doslova! – takže jsme rádi, když máme to nejpříkřejší stoupání už za sebou. Teď se nedivíme, že časový ukazatel udával čas k chatě Rif. Selvata 2:45, přestože je to podle mapy jen kousek. Ale než se tam dostaneme, taky nám to ještě dá.


Ze vzdušné pěšiny dohlédneme až na Lago di Molveno

Chvíli si můžeme odpočinout na široké lesní cestě, která je po chvíli zatarasená kvůli těžbě dřeva. Ale kudy máme, my cizinci, jít? Nikde není nic slyšet a tak nedbáme barevné pásky a jdeme kolem zaparkovaného lesního traktoru a hromady dřeva dál. Opouštíme cestu na místě, kde se otvírají první pohledy na skalní stěny, a mizíme v lesním porostu na úzké pěšině. Po hodině stoupání hluk civilizace vystřídalo šumění lesa, tichý zpěv ptáků, a zurčení malého potůčku. My už skoro ani nemluvíme. Vylézáme na nějakém malém paloučku a otvírají se nám první pohledy, i když trochu omezené, na skalnaté vrcholky. Omezené proto, že jsou zahalené v oblačnosti, takže by to dnes stejně nebylo na nějaký delší vícedenní trek po hřebenové ferratě. Kolem pramene přicházíme k chatě Malga Andalo a dál nad ní opět do lesa.

Výhled z ferátky
Výhled z ferátky

Asi po 2,5 km opět vycházíme z lesa ven, ale tentokrát už se zastavujeme před nečekaně krásným výhledem. Jsme na okraji obrovského údolí, které se směrem od nás sbíhá, okolo je uzavřeno vysokánskými neprostupnými stěnami a na jeho dně se v dolní části zelenají vrcholky stromů. Před námi je kousek feraty. Není náročná, ale přesto bereme sedáky a jištění. Vstupujeme do vzdušné stěny, ze které na nás kape voda, a při pohledu vpravo do údolí se nám nabízí pocit, jako kdybychom nad ním letěli. Odněkud naproti se ozývají hlasy lidí, ale nejde to z cesty, kterou vidíme dole pod protější stěnou. Jde to odněkud výš, jako kdyby lezli někde ve stěně. Mířím tam foťákem s teleobjektivem a nevěřím vlastním očím. To co jsme považovali jen za horizontální skalní prasklinu je cesta! Uzounká pěšina se z tohoto pohledu jeví, jako by ji nějaký obr vyškrábnul špendlíkem do vysokého kolmého masivu. Pohledem do mapy se ujišťujeme, že nás čeká při cestě zpět. Hurá, už se tam těšíme, teda já určitě.

Ferátka je za námi a po pár krocích stojíme před Riffugio Selvata. Venku je několik stolků a téměř liduprázdno. Na chvíli tu usedáme na sušenku, pití, prohlídku chaty a několik fotek. Taky se díváme do mapy, kterou cestou půjdeme dál; vede jich odsud víc. Ta naše má teď číslo 340 a míří k Pradelu, což je jméno kopce a chaty. Od Selvaty nejprve sestupujeme lesem, pak se vynořujeme už jen v holém skalním terénu. Podcházíme pod masivem Castello, ze kterého sem přitékají asi dva potoky. Dnes v nich moc vody není, ale koryto je široké několik desítek metrů. Na jaře to tu je asi dost zajímavé. Zdravíme se tu s Polskou rodinkou s malými turisty. Po ušlapané šotolinové pěšině, jenž se vine v mnoha zatáčkách a stále klesá, se přes dřevěnou lávku uchycenou na ocelových lanech dostáváme k chatě se složitým názvem: Riffugio Croz dell’Altissimo. Určitě jsou slova, která dokáží popsat krásu zdejší přírody, ale já je neznám. Neustále se zdržujeme věčným zastavováním a focením těch nádherných obrazů, jenž nás obklopují, a dnes nezvykle i zajímavých kytek podél cesty. „Když to se jinak nedá, jaká je to krása, nefotit!“, říká Martina. Jdeme tak pomalu, že snad 100 m nám trvá půl hodiny. A to stále nevidíme vše, co máme vysoko nad hlavou – ty nejvyšší masivy se stále schovávají mezi mraky. Jen občas trochu vykouknou a dají tak tušit svoji velikost, jenž je takhle, napůl tajemná, ještě působivější! Až nás z toho mrazí.

Chata Croz dell’Altissimo je zasazená mezi stromy na okraji lesa, hned u toho širokého koryta. I tady se zastavujeme a vůbec nelitujeme. Uvnitř jsme si prohlédli spoustu fotek z hor a expedic, některé ještě černobílé, které podnikli majitelé chaty. Také je tu fotka, jak chata vznikla doslova z malé dřevěné boudy. A jedno překvapení čeká venku. Konečně vidím živé květy protěže, symbolu Alp. Tolik let sem jezdím a nikdy jsem ji neviděl živou. I tak je mi líto, že je to jen v květináči na okně.

Kolem čtvrté pokračujeme dál, jak jsem psal po cestě 340. Dá se jít i po 322, ale tu bych doporučil jen někomu, kdo trpí závratěmi. Chvíli kráčíme lesem a občas vzhlédneme nahoru mezi stromy na vrcholky kolem. Po kopcích vítr různě honí mraky a tak je chvíli osvětlená jedna stěna masivu, za okamžik zase jiná, takové divadlo dokola. Počasí se trochu umoudřilo a tak je toho teď více vidět. Přímo před námi se v mezeře mezi kopci objevuje kousek hladiny Lago di Molveno. Ale co je to za ceduli u cesty? ITINERARY FOR MOUNTAINEERS PROVIDED WITH SUITABLE EQUIPMENT AND ROCKFALL TRAINED. To zní dost hrozivě. Pěšina je ještě nějakou dobu zcela normální, jen se více otvírají pohledy vpravo a místy se přibližuje k okraji stěny, do níž začíná mírně stoupat. Jenže dál se dramaticky mění v úžasný a nezapomenutelný zážitek ze vzdušné horské turistiky! Ani nevím, jestli to budu umět trochu popsat. Kdyby se mi to nepovedlo, omlouvám se a odkazuji na přiloženou fotogalerii.

Na vzdušné pěšině
Na vzdušné pěšině s krásným výhledem

Stoupáme mírně vzhůru do stěny, psychická opora v podobě porostu po pravé straně úplně mizí a otvírá se nerušený výhled dolů a na protější skály. Pěšina je vytesaná do vápencové stěny využívajíc skalních zlomů, ale v některých místech bylo nutné doslova zahloubení do kolmého masivu, takže i nad hlavou máme skálu. V tomto převisu vidíme vlaštovčí hnízdo a uvědomujeme si, že jsou to první vlaštovky, se kterými se setkáváme mimo lidské obydlí. Na dohled máme několik záhybů, kde pěšina mizí za skalní hranou a opět se o něco dál vynořuje. Někdy jsou vidět až tři za sebou, jak se zmenšují a vzdalují. Navíc si při tom pohledu uvědomujeme vzdušnost cesty. Ale nebudu to přibarvovat, zase takové náročné to tu není. Pravdou je, že by v některých místech mohly ze stěny padat kameny, ale v dobrém počasí je to pro každého průměrně zdatného turistu bez závratí krásný zážitek. Užíváme si to tu naplno: překrásné přírodní scenérie, lesy a skály, na kterých se ve spodní části ještě nějaká zeleň udrží, než se vyšvihnou přímo vzhůru vysoko nad naše hlavy; tak vysoko, že si pod nimi připadáme ne jako trpaslíci, ale jako mravenci, jen – na rozdíl od nich – se dvěma nedokonalýma nohama, které nás omezují na pohyb pouze po této, ve stěně zaškrábnuté pěšince. Některá místa s mohutnými skalními bloky a převisy nám ještě více dokazují naši titěrnost. Procházíme vykutaným tunýlkem a v několika mírných zatáčkách lehce stoupáme. Podél ne moc solidního zábradlí, spíš jen takové optické opory, jdou naše poslední kroky v tomto krásném úseku dnešní túry.

Opět vcházíme do lesa, kde se pěšina změnila v tak metr širokou krásnou cestu a my samozřejmě zase myslíme na to, jaké by to tu bylo na bajku. Dál už značku nesledujeme, ta odbočila k Pradelu, my jsme se dali po pěšině označené malým dřevěným ukazatelem MOLVENO. Prudce klesáme, až mě překvapuje chlapík, který na nějakém historickém enduru KTM dokáže vyjet nahoru proti nám po všech těch kamenných stupních, kořenech a příkrém stoupání. Objevujeme se na svahu nad Molvenem, odkud startují paraglajdisti. Ale ne dnes, už je hodně pozdě. Je šest hodin a my sestupujeme do uliček Molvena, přičemž se smutně ohlížíme za vrcholky, jenž jsme nechali za zády a jenž si zároveň odnášíme ve vzpomínkách.

Informace a tipy

  • Použili jsme mapu KOMPAS č. 688 Gruppo di Brenta (Madonna di Campiglio · Andalo · Molveno) 1:25 000.
  • Kontakt na kemp Spiaggia Lago di Molveno. Ale pro cestovatele našeho zaměření by bylo lepší najít si nějaký menší a jinde. A po pravdě i levnější. Za dvě noci ve stanu a auto jsme dali 62 €.

Ochutnávka Gruppo di Brenta

Foto k článku

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Pivnická rokle s Borůvkou na dortu

Pivnická rokle příjemně překvapila i nás! Fakt hezké místo.

Hrad Pecka a mlýn Borovnice

Ale jo, jen bylo moc toho asfaltu. Tak 29. března 2024 znovu.

První zimní výstup na Sněžku

Hezký příběh a pěkné fotky, nemůžu si ale odpustit udivení nad autorovo odvahou nechat svého kamaráda

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Zillertal Kokořínsko Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Fiordland National Park Stubaiské Alpy Karwendel Dolomity