V královéhradecké nížině už začalo jaro, teploty se šplhají k dvacítce a tak to láká na výlet. Předpověď na víkend je sice podstatně horší, ale je potřeba podniknout nějaký ten outdoorový pohyb. Domluvil jsem se s Vláďou, že bychom to mohli zkusit pěšky z Pomezek na Sněžku. Hned souhlasil a šel si koupit návleky. Panečku, to je přístup! :-) V sobotu ráno jsem ho před osmou hodinou naložil a za několik desítek minut jsme opouštěli pohodlí auta do nepříznivého horského počasí. Venku fouká a trochu prší.
Oblékáme se, batohy se svačinou na záda a vydáváme se do nepřízně počasí. Od Pomezek jdeme po žluté směrem na Jelení boudu. Když vcházíme do lesa, počasí se umoudřuje a přestává pršet. Po chvíli se dokonce oblačnost místy protrhává a sem tam prosvítá slunce. Na cestě je asi 50 až 80 cm sněhu, jak vidíme na místech, kde už jej narušila voda. Jsme vybaveni i návleky, ale máme štěstí a sníh je na povrchu dost pevný. Tak nám cesta ubíhá docela rychle.
U Jelenky se zastavujeme a fotíme pohledy do údolí. Také si dopřáváme první sušenku a horký čaj. Jen je těžké najít závětří. Co jsme opustili ochranu lesa, stále nás pronásleduje nepříjemný silný vítr. Po chvilce pokračujeme v cestě; jdeme po červené turistické značce. Když dosahujeme vrcholu Svorové hory, cítíme, jak vítr zase sílí. Na Obřím hřebenu se zastavujeme a fotíme. Jenže máme co dělat, abychom přístroj chvíli udrželi v klidu, protože s námi silný vítr neustále cloumá. Ze Sněžky vidíme scházet postavu a za několik minut se zdravíme s mladým Polákem, který nám říká, že rychlost větru nahoře je přes 30 m/s. V nárazech i více a vůbec se nedá jít vzpřímeně. Popisuje, jak se musel krčit a jít téměř po čtyřech, než se dostal z oblasti s nejsilnějším větrem.
Plazení se ve vichřici po úbočí Sněžky
Kvůli vichřici se opravdu nedá postavit
A to jsme měli možnost okusit i my na vlastní kůži. Stoupali jsme již do závěrečné etapy po severo-východním úbočí Sněžky. Vítr tu tak zesílil, že jsme se téměř neslyšeli a museli jsme nahoru postupovat pouze po asi 10 m úsecích, přikrčeni a občas po čtyřech. Pak jsme vždy zaklekli, vydýchali se a čekali na krátký okamžik, kdy se zdálo, že vítr trochu polevil. Jít zpříma bylo úplně nemožné. I tak jsme byli často poryvem větru vychýleni ze směru a motali jsme se, jako kdybychom byli řádně opilí. V jednu chvíli jsem pozoroval Vláďu, že se chystá k překonání dalšího úseku. Ale jen vstal, zjistil, že je to nemožné a zase si sednul na kámen. Najednou zavál tak silný vítr, že ho doslova skopnul, přestože seděl. V ten samý okamžik to pěkně zamávalo i se mnou a musel jsem se rychle něčeho chytit. Ještě že bylo toto místo holé, bez sněhu nebo ledu. Tak se nám nakonec podařilo dojít na vrchol, kde vítr cloumal vším, co pevně nedrželo a rachotil a hučel mezi budovami.
Bufet na horní stanici byl zavřený; aby ne, lanovka stejně nejezdila a kdo by se sem v takovém počasí vydával!? Zalezli jsme se tedy alespoň k jeho dveřím, protože zde bylo díky hromadě sněhu jediné a nejlepší závětří. Už jsme měli hlad a proto jsme se dali do jídla.
Zpáteční cestu jsme chtěli alespoň trochu změnit. Sešli jsme kousek po žluté směrem na Růžovou horu, kde jsme ke svému údivu potkali nějakou rodinnou skupinku jak směřují na vrchol, a na rozcestí jsme se dali vlevo na zelenou. Ta se vrací k Jelence, ale po úbočí Svorové hory. Tady ale zjišťujeme, že sníh zde je mnohem měkčí a boří se. Navlékáme proto návleky a vydáváme se podél běžkařské stopy. Nyní už postupujeme mnohem pomaleji. Sníh je opravdu měkký a dost často se boříme i víc než po kolena. Také se opět přihnaly mraky a začalo drobně pršet. Tak jsme rádi, že alespoň vítr zde nefouká. I tady potkáváme skupinku asi šesti běžkařů. Cesta se zdá být nekonečná a my se už cítíme dost unaveni těžkou chůzí ve sněhu. Náhle slyšíme hlasy a potkáváme dnes poslední skupinku. Jsou to mladí Poláci. Ptám se jich, jak daleko je to ještě na Jelenku. Říkají, že 10 minut, což je dost povzbudivé. Oni se mě ptají, jak daleko je Sněžka. Odhaduji to jejich směrem tak na 2 hodiny. Ještě je upozorňuji na špatné počasí a nestačím se divit, když si všimnu jednoho z nich, jak si vytahuje nohu ze sněhové díry a vyndává si sníh, co mu napadal do tenisek! Jak může někoho napadnout vyrazit do hor a v zimě v takových botách!?
My opravdu asi za 15 minut přicházíme na Jelenku a vstupujeme do tepla a závětří chaty. Tady jsme si dopřáli teplý oběd, který nám přinesla poněkud pomalá obsluha. Jídlo bylo ale opravdu výtečné. Pak už se jen stejnou cestou vracíme na parkoviště v Pomezních boudách.
Vichřice na Sněžce
Články ze stejné lokality
- Okruh Karpacz - Maly Staw v rubrice Výlety a turistika (2024)
- Dívčí, Mužské a Ptačí kameny v rubrice Hory (2021)
- Ze Špindlerova Mlýna na hřebeny v rubrice Hory (2021)
- Za posledním sněhem do Krkonoš v rubrice Hory, Výlety a turistika (2021)
- Rozhledna Žalý v rubrice Výlety a turistika, Výlety s dětmi (2020)
- Pramen Labe a Sněžné jámy v rubrice Hory, Výlety s dětmi (2020)
- Labe (a geodetická rozporuplnost jeho toku) v rubrice Za prameny (2020)
- Enduro Trutnov v rubrice MTB závody (2019)
- Noční výstup na Sněžku v rubrice Výlety a turistika (2017)
- Špindl - Pec přes Kozí hřbety v rubrice Hory, Výlety a turistika (2016)
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0 | přidat komentář