Procházka kolem Drei Seen

Konečně jsme všichni zdrávi a můžeme vyrazit do hor s celou rodinou. Po pěti dnech nemoci to na žádné dlouhé túry není, ale to nevadí - s Innsbruck Welcome Card máme volnou jízdenku na další lanovku, tentokrát na Drei Seen Bahn v překrásných Stubaiských Alpách.

Parkujeme v horském středisku Küthai, které je v nadmořské výšce 2000 metrů. Jsou tu jen hotely a je jasné, že to tady žije hlavně v zimě. V létě tu žádné davy nejsou a to je dobře. Oblékáme mikiny a přesouváme se k blízké stanici lanovky, která už jezdí. Nasedáme na širokou čtyřsedačku a když jsme se vyhoupli nad nejbližší zlom, kocháme se krásným chladným ránem ve sluncem prosvětlených malebných horách.

Lanovka nás dovezla do výšky 2390 metrů, kde vystupujeme kousek nad prvním ze tří jezer - Oberer Plenderlessee. Od lanovky se vpravo stáčí a klesá široká kamenitá cesta, která nás přivádí nad jezero. Sestupujeme po pěšině až k jeho dolnímu okraji. Nad průzračnou hladinou se tyčí vrchol Gaiskogel, na který bychom s Martinou určitě pokračovali, kdybychom tu byli bez dětí nebo děti bez nemocí. Ale jsme s tím smířeni, že dnes nám musí stačit pouze pohled na vrcholy a i tak si vychutnáváme fakt, že jsme po dlouhé době zase v Alpách.

Oberer Plenderlessee

K jezeru přišlo stádo ovcí a děti jsou nadšené z toho, že se nechají pohladit. Od ústí jezera se po pěšině nad potokem vytékajícím do nižšího Unterer Plenderlessee, které krásně vidíme přímo pod sebou, vracíme zpět na cestu, na kterou se napojujeme v zatáčce, jen kousek nad chatou Dreiseenhütte.

Unterer Plenderlessee

U chaty odbočujeme vpravo po asfaltu a pak po pěšině dál. Podcházíme sedačkovou lanovku a kolem nějaké mokřiny mírně stoupáme pěšinou za ohyb, kde se nečekaně objevuje nehezká stavba další stanice lyžařské lanovky. Dál, za malým hřbetem, se ale scenérie mění za opět krásnou a zcela přírodní, když jsme došli k poslednímu z trojice jezer s názvem, který asi zrovna neoslní nápaditostí - Mitterer Plenderlessee. I tady je pohled na jezero uzavřen horou Gaiskogel.

Narozdíl od předchozích dvou jezer a okolí chaty je tady naprostý klid a kolem nás prošly snad jen dvě dvojice, patrně přicházející od Hirschebensee, malého jezírka ležícího kdesi dole pod námi.

Sympatický mladík nás zdraví zase tím pozdravem, který jsem tu zaznamenal až letos, a který vždy zamumlají, ale rozumím mu jako grüß euch. A tak mladého pána zastavuji s dotazem, jestli už se tu nezdraví grüß got, jak jsem v rakouských Alpách po léta slýchával a sám používal. Dozvídám se, že je to už zastaralé a že se - kromě jiných pozdravů - skutečně zdraví grüß dich, nehledě na tykání. Člověk pár let vynechá Alpy a všechno je jinak. Tak jsme zase o něco chytřejší.

Mitterer Plenderlessee

Po krátké pauze u Mitterer Plenderlessee se vracíme zpět k chatě. Prosluněná terasa je už v obležení strávníků, ale místa je tu stále dostatek. Jenže to slunce je poměrně ostré, navíc interiér dřevěné chaty lákavý a tak si jdeme sednout dovnitř. Opravu je to moc hezká chata. Usazujeme se a naší ubohou němčinou louskáme jídelní lístek. Po chvíli, když jsme si všichni vybrali, dáváme dohromady i objednávku.

Děti stále nemají odvahu zkusit místní kuchyni a tak zase skončily u řízku a rybích prstů s hranolkami, které byly spíš podprůměrné, ale zato gulášová polévka, kterou si dala Martina, nebo něco na způsob zapékaných brambor, co jsem si dal já, bylo oboje naprosto vynikající. Tu gulášovou polévku opravdu doporučujeme. Je hustá jako guláš a stačí s pěčivem.

Výborně najedeni - zvláště Martina si nemůže vynachválit guláš (pravda, taky mi moc chutnal) - se vydáváme po cestě k přehradě Finstertal, jejíž velmi zajímavé provedení z velkých kamenů nás zaujalo už při pohledu zdola a z lanovky. Jak čas pokročil, zvýšil se i počet turistů a tak je na této cestě poměrně živo.

Před námi se objevuje mohutná hradba z kamenů. Nevzpomínám si, že bych někde jinde viděl podobné provedení stavby hráze. Zajímavý pohled. Cesta nás přivádí k samotné koruně hráze a východisku na další treky nebo blízké vrcholy Neunerkogel nebo překrásný Sulzkogel, na který prý příště jdeme. Opravdu je to tu krásné a rádi bychom se do Stubaiských Alp vrátili za těmi opravdovými kopci.

U přehrady se podivujeme nad úplně kýčovitou tyrkysovou barvou vody. To snad musejí nějak dobarvovat, tohle přeci nemůže přitékat z hor!? Také se tu opět potkáváme s polskou rodinou, kterou jsme viděli před pár dny u chaty pod Rangger Kopfl, Jejich malý klučina se už asi z té velké známosti nestyděl a vzal si našimi dětmi nabídnuté bonbóny.

Ještě chvíli se s povzdechem díváme na okolní vrcholky a když jsme děti nepřemluvili ani na Die Mute, rozhodli jsme se pro sestup dolů do Küthai. Netradičně jsme nevybrali turistickou pěšinu, ale jdeme po silnici, která v serpentinách klesá. Důvodem je malé zpestření v podobě vytesaného tunelu. Teprve za tunelem asfaltku opouštíme vpravo klesající turistickou pěšinou. Vpravo se nám mezi stromy ukázala kaskáda s padající vodou.

U lanovky jsme se ještě zasekli u zvědavého osla, který nechal pastvy a přišel se podívat na turistický ruch. Děti samozřejmě nadšené ho hned hladily a vymýšlely, jak ho dostat domů. Naštěstí by se do auta nevešel a nemáme tažné zařízení na nedaleký zaparkovaný přepravník. Ohlížíme se za krásnými kopci a i teď při psaní doufám, že se do Stubaiských Alp opravdu vrátíme.