bike-trek.cz

Přechod Krkonoš

  30. července až 2. srpna 2003
Úvod / Články / Hory / Přechod Krkonoš

Po šoku z brzkého ranního vstávání a cesty MHD-éčkem, kde si mě všichni dělníci podezíravě prohlížejí díky batohu a pohorám, sedám do vlaku a jedu směr Rokytnice nad Jizerou. V Martinicích ještě přistoupil Vláďa. Spolu jsme se rozhodli absolvovat tento přechod a hlavně konečně pořádně poznat Krkonoše; podívat se do míst, kde jsem roky nebyl a užít si alespoň pár volných dní v malých horách.


Pohled na Sněžku od Vebrovy boudy



Středa 30. července

Harrachovy kameny, Zlaté návrší a Pančavský vodopád

Po třech a půl hodinách jízdy vystupujeme spolu s dalšími třemi lidmi z vlaku, který zastavil na končící koleji nádraží Rokytnice. Po modré značce se přes kopec vydáváme do Horní Rokytnice, kde značku opouštíme a jdeme od malého oploceného parkoviště neznačenou úzkou asfaltovou cestou do kopce směrem na chatu Světlanka. Chtěl jsem jít právě tudy, protože je tu u cesty i malá chata Baruška, na kterou jsem kdysi dávno v zimě jezdil. Když jsme se k ní blížili, začal jsem poznávat okolní krajinu a svah, na kterém jsem se učil lyžovat. Jen jsem se podivoval tomu, jaké stromy lemují cestu, protože dříve tu žádné nebyly. Chata samotná se moc nezměnila; jen je nově opravená. Jdeme s Vláďou dál a najednou ho vidím, jak se řítí obličejem na asfalt. V poslední chvíli to zachránil a nespadnul. Prý se mu zahákla volně uvázaná tkanička o háček druhé boty. Za slunečného a horkého počasí pokračuje naše cesta nahoru až ke Světlance. Docela mě to stoupání překvapilo, protože tak prudké jsem si ho nepamatoval. Zde jsme si na chvíli sedli a občerstvili se z vlastních zásob u dřevěné sochy, která zpředu vypadá jako Krakonoš a zezadu jako postava ženy s dlouhými vlasy. Domníváme se, že jde o horského člověka; napůl ženy a napůl muže, takzvaného Já-Ty (podle teorie Járy Cimrmana), které angličané později zkomolili na Yetty. Pak se vydáváme asi půl kilometru nahoru na rozcestí s modrou značkou, kde odbočujeme vlevo a asi po kilometru docházíme na Lovčenku. Tady budeme dnes spát.

Ještě není ani poledne, když si dáváme oběd a jdeme se ubytovat. Ochotný číšník nám jídlo donesl na venkovní posezení před chatou, odkud se můžeme kochat parádním výhledem do dalekého kraje. Podle tvaru kopců na horizontu tipuji, že jde o Kozákov, který jsem nedávno zdolal na kole. Potvrdit si to nemůžeme, protože až tam naše mapa nezasahuje.

Zbytečné věci necháváme na chatě a jdeme ještě na naplánovanou odpolední túru, která nám trvala 3 ¾ hodiny. Vracíme se po modré zpět na rozcestí, kde pokračujeme po žluté opět do prudkého asfaltového stoupání až na Dvoračky. Tady je díky mnohem vyšší nadmořské výšce výhled ještě více fascinující a my litujeme, že nám z kapacitních důvodů nedopadlo ubytování právě zde. Teď už dohlédneme až do Českého ráje a já poznávám, že jsem se nemýlil a opravdu šlo o Kozákov. V jeho pozadí rozlišujeme nepatrnou a téměř neznatelnou siluetu Trosek. S Vláďou ještě poznáváme vrch Tábor, který vybíhá nad Lomnicí, vlevo od Kozákova. Z Dvoraček stále stoupáme po červené Kotelským sedlem k Harrachovým kamenům. Cestou také pozorujeme v dálce po levé ruce stavbu, která působí strašně mohutně a sedí na samém okraji strmé stěny vyčnívajícího kopce. Podle mapy usuzujeme, že jde o chatu Szrenica kousek od hranice s Polskem. Přímo před námi se na horizontu tyčí také dost podivná stavba, opět je to objekt v Polsku, nějaký vysílač. Po příchodu k Harrachovým kamenům se nám znovu naskýtá krásný výhled, a tak pořizujeme několik nezbytných fotografických záběrů, přičemž se vzájemně předháníme v pokusech o dokonalejší kompozici a neotřelejší pohled. Od kamenů pokračujeme kolem mohyly Hanče a Vrbaty na Zlaté návrší. Právě sem dorazil autobus, který vyplivl několik desítek turistů a otočil se na cestu zpět.


Harrachovy kameny

Zde si čteme ceduli, která se snaží cykloturistům vysvětlit, proč dále nesmějí, přestože je cesta vyasfaltovaná, ale stejně tomu nerozumíme. Jak takové kolo jedoucí v CHKO po asfaltové cestě může způsobovat vodní erozi nebo poškodit vzácné rostliny!? Myslím, že jsou Krkonoše plné na hlavu postavených zákazů, místo aby se zde snažili o vytvoření podobných podmínek pro pěší i cyklisty. Se stejnými zákazy jsme se později ještě setkali třeba u Luční boudy, když nás míjela nejenom osobní auta, ale také plně naložený náklaďák…


Pančavský vodopád



Labské meandry

Stále se držíme červené značky a kolem Hančova pomníku se dostáváme na okraj Labského dolu. Pančavský vodopád zrovna moc vodou neoplýval, přesto jsme se tu zastavili a udělali několik snímků chudého vodopádu i Labských meandrů dole v údolí. Pak pokračujeme kolem Pančavské louky po modré a zelené značce, abychom se postupně vrátili na červenou, po které jsme sem přišli. Sestoupali jsme dolů k chatě Dvoračky a poté po asfaltovém klesání k „naší“ chatě. Večer trávíme nad kartami, které v jednom kuse prohrávám.

Noc s polopenzí v podobě večeře se třemi chody a bohaté snídaně zde stála 270 Kč. Když jsme si k tomu navíc přičetli skvělého a ochotného číšníka, který tu zajišťoval snad skoro vše, shodli jsme se na tom, že ta cena byla přímo skvělá!


Čtvrtek 31. července

Přes pramen Labe na Špindlerovu boudu

Po snídani jsme se rozloučili a o půl desáté zanechali Lovčenku za zády. Čeká nás další putování, na které se moc těšíme. Jen vzpomínka na to, že opět půjdeme do toho strašného kopce přes Dvoračky nám to trochu kazí. Také počasí se zhoršilo, já si oblékám větrovku už na Dvoračkách a Vláďa později. Fouká a občas spadne několik kapek deště. Vrcholek s Harrachovými kameny mizí v mlze stejně jako Szrenica i vysílač v Polsku, jejichž vyfocení jsem včera odložil na dnes. No, nic z toho nebude.


Cestou k Labské boudě

Na rozcestníku za Růženčinou zahrádkou odbočujeme na zelenou a jdeme po vyježděné „polní“ cestě, kterou jsme si včera pochvalovali s tím, jak krásně by se tu jelo na biku a jaký by při tom byl skvělý výhled do krajiny. Ale víme, že jde jen o představu, kola se nesmí. Ale po chvilce jsme museli uskočit ze značené cesty, což se také nesmí, protože proti nám jelo auto horské služby. Zelená značka vedla jen krátce a na jejím konci se napojujeme na žlutou a už jen po 1,5 km docházíme k prameni Labe.

Vláďa už tu byl, ale pro mě je to premiéra. Z pohlednic jsem věděl, že tu uvidím jakousi betonovou skruž s vodou, ale myslel jsem, že přímo v ní Labe pramení a vytéká dál. Ale nikde kolem nebylo po vodě ani památky. Třeba je to opravdu tím, že už dlouho nepršelo. I když jsme se cestou potkali asi se dvěmi rodinami, je tu spoustu turistů a běhajících dětí. Je mi jasné, že sem došli od autobusu ze Zlatého návrší. Jen si říkám, jak to, že jsem tu až do dneška nebyl!? Některé z dětí mají to štěstí, že jejich rodiče s nimi nejsou, a tak se v klidu mohou máchat ve skruži, jiné za to hned dostalo výchovný pohlavek od nervózního taťky. V tom zmatku a hromadě lidí je docela problém vyfotit jak pramen, tak i malou kamennou zídku s erby měst, kterými řeka na své cestě do moře protéká. Neustále se u ní někdo fotí, baví se o tom, který erb je nejhezčí, prochází se tu nebo postává. S Vláďou se shodujeme na tom, že musíme rychle odejít hned jak se nám tento těžký úkol podaří. A také bychom neradi schytali nějakou tu facku!


Erby měst, kterými Labe protéká

Po dalších minutách chůze, po dalších stovkách metrech asfaltu, mezi dalšími desítkami turistů přicházíme na snad nejhnusnější chatu ve všech horách, které jsem za svůj život navštívil. Nechápu, jak může mít Labská bouda přízvisko bouda! Betonové monstrum, atomový kryt, sila jaderných hlavic, protržená přehrada, to snad jsou názvy, které bych chápal. Chtěli jsme zde koupit nějaké pohledy, ale 10 Kč se nám zdálo moc. Ani tvrzení, že jinde za tuto cenu dostaneme pohlednici včetně známky nezabralo, a tak odcházíme s rozhodnutím, že je koupíme v jiné, levnější destinaci.

Přecházíme dřevěnou lávku přes Labe pod Labským betonovým monstrem a dostáváme se na precizně udělaný chodník vyskládaný z kamenů nejrůzněších velikostí. Opravdu to muselo dát strašnou práci, o čemž se později přesvědčujeme, když míjíme tři zpocené studenty s krumpáči a lopatami a vidíme, jak takový chodník těžce vzniká. Vypadá hezky, pohodlně se po něm chodí, ale cesta pak ztrácí svůj alespoň trochu divoký a přirozený vzhled, kdy je nutné jít pouze po vyšlapané pěšince poseté balvany a vyhýbat se kalužím. Takovéto pohodlné turistické chodníky jsou úplná zkáza pro výrobce kvalitních trekových bot. :-)

Na skupince velkých balvanů, které jsme cestou míjeli, se zastavujeme na krátký oběd z vlastních zásob. Původně jsme se chtěli najíst někde u Labské boudy, ale to množství turistů nás odradilo. Už se oba těšíme na suchý salám s chlebem, který si už druhý den s sebou neseme. Určitě si umíte představit ten šok, když jsem vyndal Vysočinu z obalu, ve kterém jsem ji koupil, a můj citlivý nos zaznamenal, že tu není něco v pořádku. Nejprve jsem podezíral Vláďův salám, ale nakonec jsem ke svému velikému zklamání a rozčilení definoval správný směr, odkud ten divný pach připomínající plesnivé ponožky přichází. I povrch salámu byl lepivý a jednoznačně říkal, že k jídlu je pouze pro otrlé. Takový hlad mě opravdu netrápil, abych se do tohoto smradlavého a ulepeného špalku pustil. A navíc se Vláďa projevil jako skutečný kamarád, a přesto že jsme příbuzní, nabídnul mi kolečko svého salámu. Skvělou pohodu, která se tedy nakonec přeci jen dostavila, překazil až náhlý slabší déšť. Rychle jsme se zabalili a za několik málo minut jsme vcházeli pod střechu Martinovky.

Původně jsme se tu zastavovat nechtěli, ale venku prší, a tak se rozhodujeme investovat alespoň do nějaké teplé polévky. A udělali jsme dobře, vývar byl výborný. Ještě jsme ho zapili a nad rozevřenou mapou se poradili o dalším postupu. Když asi po půl hodině Martinovku opouštíme, venku už neprší. Jen mraky si opět sedají níž a níž. A protože my stoupáme po modré značce k hranicím, mizíme za chvilku v celkem husté mlze. Je to fotogenické, a tak zase fotíme. Náhle se proti nám z mlhy vynořují nějací turisté. Němci. Po chvíli dvě mladé holky s velkými batohy, na kterých vidím upevněné spacáky a karimatky. A tak se té druhé ze zvědavosti ptám, kam plánují dojít, protože vím, že v Krkonoších kemp není. Také by se mi to tak líbilo, nespat na chatách, ale pěkně v přírodě. Ale rozumím její odpovědi v polštině, že nerozumí. Nechce se mi něco krkolomně vysvětlovat, a tak nad tím mávnu rukou a pokračujeme v cestě. Náhle se před nám z mlhy vynoří obrys něčeho mohutného – jsme u Mužských kamenů. V mlze na nich vidíme dvě postavy. Po chvíli slézají a my se zdravíme s mladým polským párem. Říkám si, že odsud musí být za jasného počasí pěkný výhled. Vláďa souhlasí a slézá z kamene. V tom v údolí trochu fouklo a uviděl jsem v paprscích slunce na protější vzdálené stráni nějakou chatu a stromy. Rychle proto volám na Vláďu, ale tento okamžik trval asi jen pět sekund, a tak než stačil zareagovat, bylo po výhledu. A už na celý zbytek dne.


Dívčí kameny

Procházíme zbytek trasy po červené podél hranice s Polskem až se před 4 hodinou odpolední míjíme nějakou velkou budovu celní správy, která se náhle vynořuje z husté mlhy, a my se dostáváme na velké parkoviště. Tady někde musíme najít Špindlerovu boudu. Nacházíme však pouze malou dřevěnou autobusovou zastávku, před kterou leží plechová cedule s nápisem, který upozorňuje na volnou kapacitu právě Špindlerovy boudy. Smějeme se tomu, protože to vypadá, jako kdyby tato cedule patřila k oné prázdné dřevěné zastávce. Tady je opravdu volno a v nouzi by se tu dalo i přespat. S Vláďou řešíme, kudy kam. Postupně se přesouváme doprostřed parkoviště a já náhle spíše tuším než vidím po levé straně nějakou budovu. Ukazuji tím směrem a vydáváme se tam. Postupně se v mlze objevuje obrys nějaké stavby a až po příchodu skoro ke vchodu zjišťujeme, že jsme přímo před boudou, kterou hledáme!

Špindlerova bouda leží v nadmořské výšce 1.208 m, téměř na hřebenu. Nad ní se tyčí vrchol Šišáku, ale ten my dnes nevidíme. Vcházíme dovnitř a u zavřené recepce čteme ceduli, že pokud se chceme ubytovat, máme se informovat v restauraci. Tam se nám dostává celkem nepříjemného uvítání a přesouváme se zpět k recepci, kam byl přivolán správce budovy na záskok, aby s námi vše potřebné vyřídil. Narozdíl od minulého ubytování zde předkládáme průkazy totožnosti a po dlouho trvajícím vyplňování nezbytných dokumentů jsme dovedeni k našemu pokoji. Vybrali jsme si turistické ubytování s příplatkem na snídani. Celkem nás to stojí 220 Kč, což docela jde. Navíc máme malý pokojík, který je ale docela slušný. Co však vyhrává na celé čáře je kvalita sociálního zázemí. Čekají nás zcela zrekonstruované moderní sprchy a záchody. Po očistě jdeme dolů na večeři, která tu není v ceně, a dáváme si výborného pstruha. Obsluha se stala už poněkud příjemnější. Asi vidí, že nejsme zase takové držgrešle. Po večeři nehrajeme karty, ale dali jsme si několik her kulečníku, kde jsem to na oplátku zase já natřel Vláďovi.


Pátek 1. srpna

Údolí Bílého Labe, Luční bouda a Sněžka

Chatu opouštíme po snídani, kde jsme si připlatili každý ještě dva rohlíky, opět o půl desáté, jak už se stalo naším dobrým zvykem. Jdeme z kopce po žluté mezi spoustou dalších menších či větších chat. Mezi nimi také míjíme vojenskou zotavovnu a litujeme každého, kdo se zde ubytuje. Určitě je to samý nástup, rajony, rozkaz a bojové rozdílení.

Z asfaltky po chvíli konečně mizíme do zeleně a po cestě klesáme dál do údolí Bílého Labe. Za mraky se začalo dít něco nepříčetného – vylezlo sluníčko. A přitom jsme u snídaně zaslechli předpověď počasí na Impulsu, kde tvrdili, že dnes určitě neuvidíme modrou oblohu, natož slunce. Tak sundáváme větrovky a pokračujeme už jen v tričku. Když už jsme u Čertovy strouhy, vidíme malou dřevěnou boudu pokladny naučné stezky, kam ale nejdeme. Asi nejsme jediní, protože na terase vidíme vykukovat přes zábradlí nohy, které patrně patří pokladníkovi, jenž se evidentně nudí. Dole se u boudy U Bílého Labe žlutá napojuje na modrou. Potkáváme zde první tři bikery za celou dobu v horách.


Z údolí Bílého Labe

Až doposud jsme šli sami, ale zde je najednou více lidí. Vycházíme dál na trasu po modré směrem na Luční boudu. Cesta zde stoupá údolím podél řeky, kde jsme se těšili, že půjdeme v její samé blízkosti, jako ve Slovenském ráji. Ale tady jdeme několik desítek metrů nad ní, a tak z toho moc nemáme. Místo osvěžující vody se koupeme ve vlastním potu, protože začíná být dost horko. Cestou předcházíme několik pomalejších, a pravda starších, turistů, kteří nás dohánějí vždy, když se zastavíme k fotu. V jedno místě fotíme trochu víc, Vláďa se dokonce dlouho nemůže rozhodnout, jedli použije základní nebo širokoúhlý objektiv a pak asi 2 minuty sestavuje kompozici snímku. A právě zde nás předešli snad všichni, co se na tuto trasu vydali. Většina z  turistů měla úplně stejné baťůžky, což nás dost zaujalo. Až při bližším prozkoumání jsme dospěli k názoru, že je dostali od cestovky, která je do tohoto kopce a vedra vyhnala. My jsme mezitím nasadili tryskové tempo a navzdory prudšímu kopci a většímu vedru je nejenom předcházíme, ale navíc necháváme daleko za sebou. Zastavujeme se až u Luční boudy, kde si dáváme sušenku a pijeme. Kdyby byla bouda otevřená, asi bychom si dali něco dobrého k obědu.


Pohled od Luční boudy směrem na Sněžku schovanou v mracích

Netrpělivě vyhlížíme náš další cíl – Sněžku, ale ta se dnes neustále schovává v mracích. Už dlouho si plánujeme snímek panoramatu Sněžky a v popředí Luční boudu, ale nyní je nám jasné, že nic takového se nám nepodaří. Vycházíme dál a potkáváme dvě děvčata, která se také snaží navěky zachytit tuto hůrku. Nelení a sedají si na okraj dřevěného mostku, který vede přes Úpské rašeliniště, aby si na tento okamžik počkaly. My jim moc naděje nedáváme a po krátkém pozdravu pokračujeme dál naší cestou. Dav lidí neustále houstne úměrně s tím, jak se nejvyšší hoře blížíme. A ta se opravdu nakonec z mlhy odhaluje.


Cestou po úbočí Sněžky

Čím více se blížíme k polské boudě pod Sněžkou, tím více mi tato homole připomíná obrovské mraveniště, s mumrajem na pěšinách. Zde zapínám stopky a vyrážíme vzhůru. Jdeme jako ďáblové a za 20 minut jsme stanuli na vrcholku, který se mezitím opět zahalil mraky. Dokonce trochu pokapává. Proto se rozhodujeme zajít do bufetu u lanovky na něco k jídlu.

Klobása za osmdesát, párek za šedesát. To jsou ceny! Navíc pro cizince počítané jen tak odhadem. Však se také mnoho z nich pozastavilo nad tím, že za dvě kafe a nějaké nealko zaplatili 450 Kč. U východu totiž stojí majitel s portmonkou a radostně každého kasíruje. Pozeptá se odcházejícího zákazníka co měl, podívá se z okna, zamyslí se a vyřkne sumu. Raději co nejrychleji platíme a jdeme ven.

Venku prší a všichni se snaží schovat pod tím málem střech, co je tu k dispozici. A tak v těchto místech vzniká tlačenice, které se díky naším nepromokavým bundám nemusíme účastnit. Chtěli jsme se jít podívat na nějaké vyhlídky, ale je hustá mlha. Rozhodujeme se proto pro sestup. Po několika krocích vykukuje slunce a je zase teplo. Dolů se držíme žluté značky a jdeme po nudné široké cestě plné schodů, které jako na potvoru vycházejí pořád na stejnou nohu. Před Růžovkou zase trochu kape, ale bundy už si nebereme. Na chvíli se sedáme poblíž stanice lanovky, abychom se napili a dali sušenku. Vedle nás si sedla mladá holčina, napila se a na někoho čekala. Když dorazil její doprovod, poznali jsme, že je cizinka. Vstala, aby se k nim přidala, když v tom si náhle a strašně silně kýchla, až to Vláďovi nedalo, aby potichu neřekl: „Poser se!“ Dívenka se na nás ohlédla a krásně se usmála. Nerozuměla mu, naštěstí, ale pochopila, že se to týkalo jejího hlasitého projevu. Museli jsme se tomu také zasmát.

Pokračujeme pořád dál po žluté, klesáme po asfaltové cestě kolem Portášek k naší dnešní (a poslední) boudě Míla, která se podle popisu nachází jen několik málo metrů od boudy Jana. Před šestnáctou hodinou jsme na místě. Chatu nacházíme celkem hned a bez problémů. Jdeme se ubytovat a jsme překvapeni z toho, že pouze tady nás čekají jmenovitě. A to jsem telefonicky rezervoval ubytování na všech třech chatách. Venku je nádherné počasí, a tak se po ubytování uvelebujeme v zahradním nábytku pod slunečník a slastně polykáme první hlty Pilsner Urquell. Večeře má být za necelé dvě hodiny, ale já mám hlad už teď. Zkouším tlačenku, která není v jídelním lístku, a kterou si servírka kupuje sama pro sebe. Je prý na maso. Ale ta večeře byla přeci jenom lepší. Ubytování zde stojí 290 Kč s polopenzí, ve které je opět zahrnuta i večeře. A tak to má být, tak je to správné!


Sobota 2. srpna

Do Svobody přes Černou horu

Je deset minut po půl desáté a my po snídani a obvyklém ranním fotu s chalupou odcházíme. Dnešní plán jsme si ale trochu pozměnili. Původně jsme chtěli jít kolem Modrokamenné boudy do Svobody, ale rozhodli jsme se vzhledem k našemu rychlému postupu jít ještě na Černou horu. K tomu nás inspiroval asi i včerejší výhled od chaty právě na vysílač na jejím vrcholku. Jdeme po modré dolů do Velké Úpy. Hned v lese nás překvapila bílá škodovka, které v místech kde má mít zavazadlový prostor vyrůstal mohutný strom. Škůdkař asi nezvládl příkré klesání lesem a sjel mezi stromy, když jeho putování zastavil jeden z nich. Tomu nasvědčovaly i vyjeté koleje v trávě. Právě sem dorazil gazík, který škodovku pomocí navijáku vyprošťoval. V Úpě jsme u malé trafiky zakoupili pohledy za 5 Kč jeden. Jaký to rozdíl oproti Labskému monstru nebo Sněžce. Také zde byly k mání pohledy asi z šedesátých let, na kterých ještě byla cenovka 20 haléřů a zobrazovaly nějakou dřevěnou boudu na Sněžce, kterou si já vůbec nepamatuji. Přeci jen jsem ještě mladý! :-)

Pokračujeme po zelené stoupáním z Velké Úpy, které si dobře pamatujeme i z kola. Pak jdeme chvíli po asfaltu a později se cesta stáčí vpravo přes louku podél lesa do prudkého stoupání Javořím dolem. Nahoře nás opět čeká asfaltka, která vede k Vebrově boudě. Cestou si trháme výborné maliny a borůvky a navíc se kocháme krásným pohledem na Sněžku, kterou máme přímo za zády. Opět cvakají závěrky našich Canonů, samozřejmě po nezbytném doladění polarizačních filtrů. Nad Vebrovou boudou odbočujeme do lesíka a asi po kilometru přicházíme na Kolínskou boudu. Zde je docela živo a spousta lidí. Plánujeme si zde dát oběd a uvažujeme i o případném ubytování, protože je před námi ještě neděle a nám se nechce domů. Cena je však moc vysoká, vyšší než na Černé boudě, tak si dáváme jen ten oběd. Když se chystáme k odchodu, začíná pršet. A přidává, houstne, zahání turisty pod střechu. Tak chvíli čekáme a když už to polevuje, zapínáme nepromokavé (snad) bundy a opouštíme dav, který se mezitím pod střechou na terase tlačí. Po několika minutách opět slunce svítí a pálí. Sundáváme bundy, které nepromokly, a vesele pokračujeme v našem putování. Přitom neustále přemýšlíme o tom, jestli má cenu zůstat na jednu noc na Černé hoře a v neděli jen sejít těch pár kilometrů. Nakonec se rozhodujeme pro návrat ještě tentýž den.

Cestou na „Monte Negro“ potkáváme cyklisty a vzpomínáme, jak nám tu na kole bylo. Za chvilku už ale také přicházíme na vrcholek a rozhodujeme se navštívit rozhlednu. Vláďa ani já jsme na ní ještě nebyli. Zakupujeme vstupenku a jdeme nahoru. Výhled je zatím nejlepší, jaký jsme za celou dobu měli. K dispozici máme dva dalekohledy, které zde fungují zadarmo! Tak můžeme vidět jednotlivé postavičky, jak vylézají a slézají Sněžku, zavřenou Sokolskou boudu, Vláďovo sídliště v Trutnově a hezké turistky.


Orientační tabule na rozhledně

Z Vrcholku jdeme dolů nejprve po silnici a v místě, kde se protíná se sjezdovkou, měníme směr a jdeme namáhavým sestupem přímo dolů po sjezdovce. Pak už do Jánek, kde jsme se nějak zamotali mezi domy a museli jsme improvizovat, a do Svobody nad Úpou na vlak. Cestou drobně prší, ale my už se nedáme a jdeme jen tak v tričku. Ve Svobodě se kocháme pohledem do výlohy s elektronikou, kterou jsme už dlouho neviděli, a Vláďa komentuje nějakého cyklistu odpočívajícího po namáhavé cestě na lavičce pod stromy: „Támhle ten chlap vypadá jako táta!“ Po bližším ohledání muže Vláďa zjišťuje, že měl pravdu. Tak se zdravím se strejdou. Doprovodil nás na vlak, kterým jedeme do Trutnova, a já pak sám pokračuji domů do toho hnusného města, kam se mi dnes ještě opravdu nechce. Vždyť v horách, i když tak lidnatých, bylo krásně!

Přechod Krkonoš

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Po hřebeni Jestřebích hor

Pěkný úvodní obrázek k tomu videu. Je vidět jakou radost dělá Jasoň i malým dětem... :o) Jinak výlet byl, co

Saalbach Hinterglemm – rakouský evergreen

Lákavá lokalita! Něco jsem o Hinterglemmu už zaslech tak dík za tohle pěkný představení. S kámošema plánujem kam na pár dní

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Fiordland National Park Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Zillertal

Krátké zprávy

Velikonoční výlet po 25-té

Letošní změna termínu velikonočního výletu byla přijata spíš rozpačitě, ale výsledná účast ukázala, že to byla změna u mnoha vítaná. Za teplého dne jsme se vydali podle plánu na Žaltman, oběd si

Náhradní výlet

Leto jsme poprvé přesunuli velikonoční výlet na pátek. Hned tam mi Jirka řekl, že rozhodně nehodlá být v pondělí doma, a tak jsme se domluvili, že vyrazíme na krátký výlet na Potštejn. Plným vlakem

Dobrošov

Volný den nás vylákel ven na malý výlet po okolí Dobrošova. Zašli jsme se podívat do přístupného opevnění Březinka, kde jsme byli příjemně překvapeni hezky udělanou expozicí i povídáním průvodce. Pak jsme