Ledovec Aletsch Gletscher je se svoji délkou 23 km největším v Alpách. V některých místech se rozpíná do šíře až 900 m. Sem vyrážíme s Martinem, Šárkou a Zdeňkou a rádi bychom vystoupili na Aletschhorn, vrchol nacházející se právě nad ledovcem. Předpověď počasí je nejistá, ale uvidíme.
Po čtrnácti hodinách jízdy z Hradce a krátké zastávce na pasu Grimsel konečně zastavujeme u stanice lanovky ve švýcarském Mörelu. Je šest odpoledne a za hodinu a půl nám jede lanovka nahoru do Riederalp. Máme to tak akorát se sbalit, převléknout a vyrazit. Když pak z houpající se kabinky sledujeme to převýšení, kterému jsme se takto vyhnuli a které stejně vede jen mezi chatami v rušném turistickém centru, už ani trochu nelitujeme 6,30 CHF. Lanovka má jednu přestupní stanici a asi za 20 minut jsme nahoře. Čekal jsem tu už liduprázdno a kromě stanice lanovky panenskou přírodu, ale ke svému překvapení zjišťuji, že je tu ještě množství nejrůznějších penzionů a hotelů. Některé docela malé, jiné velikosti menšího zámku.
Martin rozbaluje mapu a radíme se nad nejvhodnějším místem k dnešnímu bivaku. Daleko už stejně nedojdeme. Vydáváme se směrem k ledovci nad Aletschwald prašnou pěšinou, která se táhne po úbočí jednoho ze svahů uzavírajících Aletsch, jak se tu ledovci zkráceně říká. Je lemována pokroucenými borovicemi s dlouhými jehlicemi a klečí. Asi po dvou kilometrech nacházíme místo, které se nám zamlouvá a je zde dostatek rovného terénu na přespání čtyř lidí. Jízda autem byla dost vyčerpávající, tak nás čeká jen malá a lehká večeře, po které zaléháme do spacáků v nejhezčí ložnici na světě – pod širákem. Obloha je jasná a brzy se na ní objevují první hvězdy. Ty už ale nevidím, protože okamžitě usínám.
Ranní probuzení je úplně supr. Aby ne, ta příšerná suma, kterou jsem utratil za nový spacák musí být někde vidět. V tomto případě nejenom vidět, ale dá se i pocítit. To pohodlí a teplíčko! Konečně jsem se dobře vyspal bez nutnosti se oblékat, přestože v noci teplota klesla pod bod mrazu, jak prozrazovala jinovatka na povrchu spacáku. Jsem moc spokojen a i Martin znalecky a s přátelskou závistí hodnotí provedení Erraticu.
Za hřebenem se klube sluníčko a postupně osvětluje protější horské masivy, pěšinu i naše nocležiště. Využíváme ho k usušení spacáků, zatímco uspokojujeme své žaludky. Chceme odsud odejít co nejdříve, protože se sem co chvíli nahrne spousta turistů, které sem chrlí lanovky. Nestihli jsme to, jak jsme chtěli, a tak nás zdraví německy, francouzsky a anglicky a ptají se, jak se nám spalo. O půl desáté už máme těžké batohy na zádech a pokračujeme po známé pěšině, která se trochu odtrhla od původního svahu a vede teď po souběžné moréně.
Je naprosto nádherné počasí. Svítí slunce, obloha je kovově modrá a teplota velmi příjemná. A nám se pomalu ukazuje největší alpský ledovec. Díváme se na něj dolů, jak se v mírném esíčku vlní, rozdělen dvěma tmavými pruhy z vyplavené horniny. Pohled, který znám z obrázku z kalendáře. A tak i já a ostatní zachycujeme jeho ladný tvar na celuloid. Dole u ledovce vidíme malé jezírko, které má odsud nádhernou barvu. Postupně k němu sestupujeme a dopřáváme si zde malý odpočinek a občerstvení. Také z něj doplňujeme vodu do lahví. Když už se chystáme k odchodu, přicházejí sem dva mladé páry. Jeden z kluků si zouvá boty, vyhrnuje kalhoty a ukazuje, že se ledové vody v jezírku rozhodně nebojí. My se na to díváme a nemyslíme na teplotu vody, ale na obsah našich lahví…
Po chvilce jsme nuceni opět na chvíli zastavit, vstoupili jsme totiž na ledovec a musíme nasadit mačky. Ještě se pro jistotu navazujeme na lano a v pořadí Martin, Šárka, Zdeňka a já pokračujeme proti „toku“ ledovce. Nejhorší je, že nemůžeme jít přímo, ale velmi často obcházíme různé trhliny a díry. Nejprve je překračujeme s určitou nejistotou a velkým respektem. Aby ne, některé jsou hluboké i 30 metrů a hlouběji do nich už není vidět. Pro překonání stačí někdy malý krok, jindy je třeba trochu skočit. V jednom místě mi to připadá, jako kdyby někdo vedle sebe postavil dva desetipatrové domy asi 40 cm od sebe a já překračoval ze střechy jednoho na druhý. Ale v naprosté většině jsou trhliny křivolaké, malé, široké, prázdné i se zurčícími toky průzračné vody. V jedné takové malé, bezpečné a přístupné trhlině vyměňuji vodu v lahvi.
Díky členitosti a velkému zvrásnění ledového masivu postupujeme velmi pomalu při hledání nejschůdnější cesty. Náš původní a velmi lákavý plán byl jít po ledovci až pod Jungfrau a pak se pokusit o výstup. Ale nyní zjišťujeme, že to prostě časově nemůžeme stihnout. Po ledovci jsme překonali vzdálenost asi 5 km a dosáhli jsme jeho levého okraje v místě, odkud vychází, kterým budeme zítra pokračovat k bivaku pod Aletschhornem.
Naše ledové tábořiště
Zjišťujeme, jak je těžké najít místo, které by bylo dostatečně rovné a velké pro dva stany. V terénu v okolí ledovce to nepřipadá v úvahu, protože se nachází pod suťovými svahy. Nakonec nacházíme alespoň trochu rovný plac asi 200 m od okraje ledovce a stavíme stany. Nejenom, že je ledovec studený a hrbolatý, ale navíc v něm špatně drží kolíky. Musíme proto zatěžovat šňůry kameny, kterých se tu okolo povaluje docela dost. Počasí se zatím drží, a to i v noci, když jsem vyšel na záchod. Pohled na „měsíční“ krajinu osvětlenou jasným měsícem, okolní tmavé a k nebi se tyčící masivy, to vše přikryté kupou hvězd, byl nádherný, vzrušující a slibný.
Ráno mě probouzí ten povědomý zvuk, který jsem opravdu nečekal. Kapky pravidelně a vytrvale bubnovaly do stanu a já doufal, že jde jen o přeháňku, která brzy zmizí někde za hřebeny. Kolem půl desáté déšť opravu ustal, ale při pohledu ze stanu vidím těžkou a šedou oblohu, která rozhodně nejlepší počasí neslibuje. Rychle snídáme, abychom se mohli sbalit na cestu a nemokli u toho. V 11:30 zapínáme stany a po chvilce se za nimi ohlížíme, jak stojí opuštěné na mohutném ledovci.
Docházíme na okraj ledovce. Naskýtá se nám pohled na mohutnou díru v boku ledovce, kudy do jeho nitra s hukotem vtéká řeka přitékající z kolmého údolí, kterým budeme stoupat. Jdeme po opravdu málo užívané pěšině, která se nám několikrát úplně ztrácí, klikatící se mezi kameny a sutí. Ta je místy z hrubých kamenů, ale často je to spíše směs bahna s drobnými kamínky, ze které se pod tlakem ledovce zase zformují nové horniny.
Postupně opouštíme suchou část, tedy spíše část bez sněhu, protože se stále střídá lehký déšť s vytrvalým a silnějším, a přicházíme na zaledněnou plochu. Ta je poseta velkými kameny, které ledovec vytlačil na povrch a které se díky svému zahřátí od slunce zase pomalu do něj noří. V dálce vidíme na pravém svahu malou stavbu bivaku. Protože zde už vůbec není jasné, kudy vlastně vede cesta, rozhodujeme se vystoupat podél vodopádu, ke kterému jsme mezitím došli. Je to trochu nepříjemné místo ke zdolání kvůli mokrým kamenům a našim batohům. Když jsme kolem vodopádu konečně vylezli a nahoře překonali vodu, museli jsme si nasadit mačky, protože se před námi objevilo strmé sněhové pole.
Po sněhu pokračujeme ještě dál, až docházíme pod suťový svah. Rozhodujeme se jít tudy nahoru a pak traverzem vlevo k bivaku. Stoupání je těžké a neustále musíme dávat pozor, abychom neopatrným pohybem nestrhli kamení. Svah je také dost příkrý a pohyb vyčerpávající. Už mi dodává sílu jen blízkost pohodlného bivaku, sucha a vidina jídla. Po chvíli se ohlížím dolů na Martina a holky a musím se na chvíli zastavit. Za mnou je někde v mlze vrchol Aletschhornu a pod ním vidím ledovec, který je dole rozpraskán a rozvrásněn mnoha trhlinami. Všichni jsme tu tak nepatrní v porovnání s dominantními horami.
Konečně jsem v takové výšce, že mám Mittelaletschhornbivak vlevo na své úrovni a můžu se k němu vydat traverzem. Nikde nevidím žádnou známku, že by někde vedla cesta, žádný mužík, nic. Přecházím další sněhové pole, teď už s měkkým sněhem, a malý vodopád. Skoro náhle se zvedá vítr a zesiluje. A opět přináší déšť. Ještě že už jsme u bivaku. Ve čtvrt na šest vcházíme do malé dřevěné boudy ve tvaru pravidelného šestiúhelníku, ve kterém je podél stěn 13 postelí po třech nad sebou a uprostřed stůl. Přišli jsme akorát, venku se počasí ještě více zhoršilo.
Bivak je skvěle vybavený, pohodlné postele, deky, nádobí, dobře těsnící okna a pro případ nouze je zde i vysílačka. Na stěně si čteme informaci o dvou pohřešovaných mladících, kteří se někde tady ztratili asi před půl rokem, když podnikali túru na skialpech. Bivak je ve výšce 3.013 m n. m; dnes jsme od stanů překonali 845 výškových metrů. Po večeři uléháme brzy, už o půl deváté. Stále se nás totiž drží optimismus, že se ráno probudíme do jasného a mrazivého počasí, abychom se mohli vydat k vrcholu. Ještě nařídit budík na 4:00.
Ráno mě budí nejenom pípání hodinek, ale také silný vítr, který hučí a lomcuje něčím na střeše. Do toho se přidává déšť bubnující na plechovou střechu. Pronášíme něco do ranního šera, které se sem snaží dostat navzdory špatnému počasí a malinkatým oknům, a zase usínáme. Zbytek dne trávíme každý po svém – jídlo, spánek, procházky venku, focení a nějaké hry. Holky si našly asi nejpřínosnější činnost. Rozhodly se postavit na blízkém potůčku malou hráz s přepadem. Chodíme tam totiž pro vodu a špatně se nabírá. Když tam jdu pak večer s kbelíkem, krásně, pohodlně a rychle ho díky jejich výtvoru naberu! A aby toho nebylo málo, přidali jsme ještě pořádného mužíka, aby ukazoval cestu k vodě.
Po půlnoci se potkávám s Martinem venku, kam nás vyhnala potřeba. Vůbec nám to nevadí, protože pohled na noční oblohu je dost slibný. Je skoro jasno a svítí spoustu hvězd. Moc nemrzne, ale i tak by to mohlo klapnout. Proto se rychle vracíme do vyhřátých spacáků, abychom se na to pořádně vyspali.
Ve čtyři se ozývá známe pípání. Všichni rychle vylézáme a vaříme snídani. Ta proběhla téměř beze slov. V hlavách se nám honí myšlenky na dnešní den. Na očekávanou cestu, na vrchol, na ostrý hřeben, který stoupá ze sedla a je prý nejhorší pasáží celého výstupu. Jak to dnes dopadne? Oblékáme se, do batohu dávám svačinu, nějaké náhradní oblečení a zbytek lana, na které se už před opuštěním bivaku navazujeme. Je to skoro komické, když postupně vycházíme v těch asi šestimetrových rozestupech. Míjíme mužíka, kterého jsme včera vytvořili, hráz na potoce a za chvíli se už mačky v pravidelných intervalech zakusují do prvního sněhového pole doprovázené šustěním hůlek.
Před námi je asi nejprudší stoupání do sedla. Na řadu přicházejí cepíny a také se častěji zastavujeme; svah je opravdu hodně prudký. Vpravo se za skalním masivem rýsuje vycházející slunce. Ale zleva vidíme přicházet mraky. Také pod námi je v údolí zataženo a mlha. Je nám jasné, že vrchol dnes (zase) nebude… Funíme do kopce a po dvou hodinách postupně přicházíme do sedla. Postupně proto, že vpředu jde Martin, pak holky a nakonec já. Tak je vidím, jak přicházejí k hraně hřebenu a s úžasem se zastavují. Jsem tak nedočkavý, až se také podívám.
A ten pohled je opravdu fantastický! Díváme se dolů na vedlejší, také zaledněné, údolí, nad kterým se v odlesku ranního slunce mohutně tyčí nejznámější vrcholy této části Alp: Mnich, Jungfrau, Eiger a Finsteraarhorn. Víme, že už dnes dál nepůjdeme, ale přesto jsou na našich tvářích úsměvy a jsme opravdu nadšeni tímto nádherným, působivým a nezapomenutelným výhledem. Samotného vrcholku Mnicha se dotýkají mraky a vypadá to, jako by právě z této hory stoupaly a postupně se rozprostíraly nad ostatními masivy a nad námi. Místy jsou ještě vidět místa s modrou oblohou, ale ta stále méně a méně odolávají přívalu mračen. Celou tajemnou scénu dotváří ranní sluneční svit, který se prodírá pomalu se stahujícími mraky na východě. Zapichuji cepín a vyndávám foťák. Asi po šesti různých snímcích ho uklízím a opět si vzájemně sdělujeme pocity. Pro tyto okamžiky chodíme do hor. I když dnes bez vrcholu, přesto s nádherným zážitkem. Koneckonců Zdeňka je moc spokojena, protože je v ledovcových horách poprvé a prý také poprvé v takové výšce po svých.
Dech beroucí výhled ze sedla
Nemůžeme se z tohoto místa odtrhnout. Pořád se nemůžu vynadívat na tu bílou nádheru. Mám pocit, že se na ní něco změnilo, a tak znovu fotím. Zároveň se snažím, abych si tento pohled vryl hluboko do paměti. Je to krásný okamžik. K vrcholu zbývá jen nějakých 600 výškových metrů, ale ten je neustále zahalený v mlze. Dokonce i odspodu se ženou mraky a postupně zakrývají pohled zpět do údolí, odkud jsme vystoupali. Do oblaků se zahaluje i onen technický hřeben.
Tak to otáčíme, aby nás zde nezastihlo nějaké nepříjemné počasí. Musíme sestoupat prudkým svahem zpět k bivaku. Teď jdeme v opačném pořadí. Ještě že jsou naše stopy čerstvé a viditelné. Jdeme totiž v úplné mlze s viditelností tak na 10 až 15 metrů. Někde nad námi už vyšlo slunce úplně a díky mlze se jeho světlo všude rozptyluje. Vzniká tak úplná bílá hradba, ve které je nemožná jakákoli orientace. Teď už nevidím kam padá svah, po kterém opatrně sestupujeme, teď už si to mohu jen představit, jak to kolem vypadalo, když jsme šli nahoru.
Po hodině klesání přicházíme k bivaku. Trochu zklamáni dalším odmítnutím hory (hlavně já), ale na druhou stranu šťastni alespoň za to malé sedlo s úžasným výhledem. S výhledem na opravdové hory, na skutečné velikány, kteří nám zase ukázali, jak malí zde jsme. Proběhl oběd, který byl na rozdíl od snídaně velmi živý. Každý se chtěl podělit o své zážitky a dojmy. Pak jsme se před sestupem ještě dopřáli hodinku spánku, poslední hodinku v posteli.
V poledne jsme sbaleni, vyrovnali jsme účty za ubytování a vykročili vstříc nevlídnému počasí a opuštěným stanům. Tentokrát ale jdeme od bivaku obloukem přímo dolů na ledovec pod chatou. Usoudili jsme, že tudy bude sestup bezpečnější než po suťovém svahu, kterým jsme lezli nahoru. I v mapě je tudy zakreslena cesta. Přes ledovec rychle sestupujeme až do míst, kde končí obrovskými trhlinami a séraky. Mezi nimi prolézáme co nejrychleji. Pod sebou slyšíme zurčet potoky vody a nad námi se tyčí mohutné kusy ledu. Chtěl bych toto místo zachytit na film, ale je mi jasné, že tu není zrovna moc bezpečno a raději postupuji vpřed. Když se konečně naposledy ohlížíme za bivakem a bílým prázdnem, kde tušíme vrchol, skoro se nestačíme divit, kudy jsme to slezli. Odsud vypadá tato část ledovce naprosto neprůchodná.
Pak už jen postupujeme mírně dolů po ledovci, s těmi velkými kameny a sutí. Tady už pociťuji docela únavu. V batohu mi přibylo lano, které se díky dešti, ledovci a vodě dokonale nasáklo a pořádně ztěžklo. Jakmile se dostanu mimo rovnováhu, batoh se mě snaží shodit úplně. Závěrečné 2 kilometry ke stanům byly asi nejtěžší. Do toho navíc stále prší a ani GoreTexová bunda už mě od postupného pronikání vlhka neuchránila – naštěstí jen na rukou.
Zajímavé je, že nad Aletschým ledovcem – a naším tábořištěm – je počasí mnohem lepší. Dokonce sem občas zasvítí i slunce a krásně hřeje. Po příchodu ke stanům Martin zjistil, že měli nevítanou návštěvu v podobě nějakého dravce, který jim roztrhnul stan a odnesl igelitku s jídlem, které tam nechali. Martin měl podezření na lišku a neustále pozoroval okolí, jestli ji někde nezahlédne. Nebyla nikde. Ta už určité dávno zmizela. A tak mu nezbylo nic jiného než slovní výhružky a přání toho nejhoršího :-). Zbytek odpoledne jsme strávili sušením, vařením, povídáním, focením a Martin ještě tréninkem lezení v ledu.
Poslední ráno na ledovci je opět deštivé. Poprvé se probouzím o půl osmé, ale vstáváme až po dešti o hodinu později. Nad námi se neustále honí tmavé a těžké mraky, a tak neváháme s rychlou snídaní a sbalením věcí. Všechno je mokré nebo alespoň slušně provlhlé. Nejhorší na tom je, že cokoli položíme na ledovec je pak mokré a navíc také špinavé od drobných kamínků a štěrku, které se na povrchu rozpouštějí.
Naše opuštěné tábořiště
Tak cpeme do mokrých a špinavých batohů mokré a špinavé věci a balíme mokré a špinavé stany. Pod nimi zůstal vyvýšený asi 20 cm schod, jak zde ledovec během těch 4 dní ve stínu stanů neodtával. Se Zdeňkou jsme tak zuřivě a rychle balili stan, že mi po ledu odjela tyčka a já jen bezmocně pozoroval, jak se blíží k blízké trhlině. Myslel jsem, že se zde zastaví, protože se k ní blížila kolmo, a zapíchne, ale ona se stočila a spadla podélně do trhliny. Ta naštěstí nebyla moc hluboká a vůbec ne nebezpečná, ale na jejím dně tekl potůček s dvaceti centimetry vody. Dobalili jsme věci, pak jsem nazul mačky a vzal si cepín a pro neposlušnou tyčku si vlezl.
Ve čtvrt na jedenáct už máme batohy na zádech a vyrážíme. Tentokrát ne po vlastních stopách dolů po ledovci, ale přímo kolmo přes něj k protějšímu svahu. Někde na něm je turistická pěšina, která nás dovede ke stanici lanovky. Cesta tam bude ale ještě dlouhá. Nejdřív jsem myslel, že se nejvíce zdržíme a vysílíme přechodem ledovce. Bylo totiž nutné hledat cestu přes nespočet trhlin a roklin. Ledovec je dost členitý a rozvrásněný, překračujeme mnoho trhlin různé šíře a hloubky a přelézáme malé kopce, které se na něm vytvořily. Jdu navázaný jako poslední a tak se mi často stává, když přicházím k překážce nakonec, že tou dobou už ostatní zrychlili krok, protože už měli tento úsek za sebou. A tak mě doslova rychle táhli do míst, kde jsem já naopak musel zpomalit, abych mohl něco přelézt nebo přeskočit. Musel jsem proto často použít lano jako opratě a zastavit Zdeňku, která zase zastavila Šárku a Martina. Překonání ledovce bylo nakonec otázkou jen 45 minut. Došli jsme k protějšímu svahu, sundali mačky, odvázali se z lana, které jsem si – opět ztěžklé nasáklou vodou – přidělal na batoh, a dali se do hledání nejschůdnější cesty vzhůru k pěšině.
Opět začalo pršet. Proplétáme se mezi skalami, občas jsme nuceni se vrátit a hledat cestu jinudy. Když pak konečně Martin uviděl malého mužíka vyznačujícího cestu, který se na nás nenápadně se shora díval, měli jsme vyhráno. Po pěšině už cesta ubíhala vcelku rychle a občas jsme se rozptýlili vzájemným pozorováním se stády ovcí, která se místy pásla. Hluboko pod námi se vinul ve známé křivce Aletschský ledovec se dvěma typickými tmavými pruhy. V dálce, přímo před námi na kopci, byla vidět horní stanice lanovky. Jaká to úleva, když jsem zde mohl konečně shodit ten těžký batoh a nechat se za 8,40 CHF vézt dolů do údolí.
Na parkovišti jsme v 13:40 a je to tu jako úplně jiný svět. Teplo a sluníčko. Je až neuvěřitelné, že nahoře je tak ošklivo. Za celou dobu, co začalo pršet, se nám už ani Aletschhorn neukázal a jen jsme mokli a mokli. Tady se všichni procházejí v kraťasech a tričku a užívají si krásného počasí. Sedáme do auta, projíždíme zbytek Švýcarska směrem k Itálii, kam vstupujeme krásným, opravdu nádherným a divokým pasem Simplon. Jedeme k moři; ohřát se, usušit se, vykoupat se, dát si zmrzlinu a pizzu. A také lézt, to se mě však netýká. Já mám před sebou zkoušku z matematiky.
Další info
- Informace o této oblasti jsou k nalezení na www.aletsch.ch. Stránky jsou pouze v Němčině.
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 1 | přidat komentář