S Vláďou jsme si plánovali zimní výšlap někam na hřebeny do Krkonoš. Trasu jsme nakonec ustálili na poměrně tradiční variantě Pec pod Sněžkou - Růžová hora - Sněžka - Luční bouda - Výrovka - Pec. Počasí je v posledních týdnech velmi špatné a nemá nic společného se zimou. I předpověď na vánoce je špatná, ale s jednou vyjímkou, kterou je právě dnešní den, kdy má být na horách polojasno až jasno. Tak snad to podle ní klapne.
Celou akci začínáme zastávkou v Kauflandu u bankomatu. Jsem totiž úplně na suchu. Kromě zážitku z nádherného a frišného dne bude důležitým momentem i návštěva Luční boudy spojená s obědem. A jak se říká, bez peněz do hospody nelez.
Parkujeme na hlavním parkovišti v Peci pod Sněžkou a vyrážíme po zelené značce směr Růžohorky. K nim jsou to asi 3 kilometry, ale po zledovatělé pěšině, stoupající vzhůru, to pěkně podkluzuje, takže cesta ubíhá hodně pomalu. Růžohorky jsou ve výšce kolem 1250 m n. m. a na otevřeném prostranství obklopeném lesem dnes docela slušně fouká. Máme krásný výhled na jih na vrchol Černé hory s vysílačem a oblaka povalující se v údolích, zatímco nás zalévají sluneční paprsky. Dvě děti a tři psi si tu náramně a hlasitě užívají zimní radovánky. Prokličkovali jsme mezi nimi a po lesní cestě došli nějakých 800 metrů ke stanici nové lanovky na Růžové hoře.
Pohled na Černou horu s vysílačem
Sem vidíme přijíždět luxusní kabinky nové lanovky na Sněžku, která dnes jezdí jen pro vyvolené a jen na Růžovou horu. Kabinky jsou poloprázdné až prázdné a my jsme rádi, že žádné davy svezení chtivých návštěvníků Pece, kteří to mají dnes zdarma, se tu nekoná. I když pravda je, že ze sedla Růžové hory vidíme na pěšině stoupající na vrchol Sněžky více postav, než jsem tu zvyklý alespoň já.Většina turistů je na zimní podmínky připravená, tedy co se oblečení týče, ale najde se tu spousta jedinců, na nichž je hned vidět, že na Růžovou horu vyjeli lanovkou v rámci akce pro ubytované dnes zdarma. Ale už při výstupu ze sedla mezi Růžovou a Sněžkou fouká silný vítr, který prověří nejenom kvalitu oblečení, ale také morální odhodlání jít nahoru. Další překážkou je ledovatka na vyfoukané cestě na Sněžku bez sněhu, který by významně přispěl k jistějšímu kroku. I nám to tu dost podkluzuje, ale nasazovat mačky se mi tu v té fujavici nechce. Měli jsme to udělat v sedle, ale tam to tak zledovatělé nebylo.
Občas se zastavíme, abychom se podívali, jak si s ledem poradí ostatní, ale hlavně na krásné výhledy na jih. Ve slunečních paprscích se tu leskne vysílač na Černé hoře dominující ostatním, převážně zeleným, vrcholkům Krkonoš tím směrem. Za nimi se totiž pro dnešek rozprostírá rozsáhlé moře oblaků zalívající celou nížinu až k Orlickým horám.
Stále to hodně podkluzuje, ale sklon hory se již mírní a brzy budeme na vrcholku. Přímo po pěšině se skoro nedá jít, lepší je stoupat podél řetězu nebo na druhém okraji cesty, kde se mezi kameny udrželo trochu navátého sněhu a neklouže to tu.
Shora se nám nabízí ještě větší výhled. Směrem na východ k Pomezním boudám a dále na sever na polské straně jsou kopce úplně zelené, zcela bez sněhu. Zašli jsme do závětří poštovny, nasvačili se a nazuli mačky. Budou velmi užitečné pro snadnější a hlavně bezpečnější se stup dolů. Když opouštíme nehezkou stavbou chráněné místo, hned cítíme, že vítr ještě více zesílil. Odhaduji to na 80 km/h. Jdeme se podívat k vyhlídce do Obřího dolu, kde se už dá o vítr skoro opřít.
Po červené sestupujeme do Obřího sedla. Tato cesta je tak "nádherně" vydlážděná a zbavená schodů (snad pro pohodlí turistů), takže se dnes pod ledovým krovem změnila v nebezpečnou klouzačku. Správa parku alespoň vyměnila řetězy za nové, aby měla lepší pocit, že něco dobrého přeci jen vykonala. Lidé se tu pomalu a velmi nejistě spouští dolů a ti, kteří jsou nahoru doufají, že se tam nakonec dostanou. Mačky jsou tu velkou výhodou a v očích turistů vidíme, že nám je opravdu závidí. Chůzi navíc znepříjemňuje nárazový vítr, ve kterém je někdy lehké ztratit rovnováhu. Fičí tak, že si musím si i přidržovat čepici.
Kousek za Obřím sedlem
Za pár okamžiků jsme v sedle, kde ukládáme mačky zpět do batohu. Už tu ani tak silně nefouká. To je dobře. Myslel jsem, že budeme potřebovat i sněžnice, ale Vláďa mě při plánování akce do telefonu ujistil, že to zvládneme i bez nich. Měl pravdu. Je tu sice asi 60 cm pokrývka sněhu, ale zcela umrzlá. Vůbec se neboříme.
Za chvíli jsme u dřevěné lávky přes rašeliniště a představujeme si, jak by se jelo na bajku po tak tvrdém sněhovém povrchu. V tom slyším za zády: "Můžu mezi vámi?" Neslyším přitom žádný zvuk tolik typický pro běžky a tak je to jasné - někdo nás předjíždí na kole. I mně by se to tu líbilo na kole, ale ne dnes v tom větru. "To by se mi nechtělo.", nahlas obdivuji odhodlaného borce.
To už jsme na Luční boudě, kam se, alespoň tedy já, těšíme na zasloužený oběd, teplou polévku a něco k pití. Dole v hale vidím odpočívajícího bajkera. Přicházíme do plné a hučící restaurace. Hned u vchodu jsou dvě fronty. Po bližším zkoumání to vypadá, že v jedné se objednává a v druhé platí. Přisedáme si ke stolu ke dvěma pánům a čekáme. Prý tu obsluha chodí, jen je pořeba mít trpělivost. Zmateně tu pobíhají mladící oblečení do stejného trička, ale nás si nikdo nevšímá. Když byl po 25 minutách obsloužen stůl vpravo, před námi i vlevo, trpělivost mi došla a zvedli jsme se a odešli. Dole v hale jsme dojedli své svačiny. Jen zjišťuji, že čaj v termosce mi asi stačit nebude.
Z Luční nás čeká poslední stoupání dnešního výšlapu. Po zmrzlém sněhu to jde dobře, za chvíli jsme u kapličky a sestupujeme k Výrovce. Vzpomínáme, jak jsme tudy před lety šli na jaře a kolem nás 6 metrů vysoké mantinely sněhu. Opět se kocháme nerušeným výhledem do opravdu daleké krajiny. Na jiho-východě vidíme až na Orlické hory a dále na Králický Sněžník a Jeseníky. Ve stejném směru mě Vláďa upozorňuje na typický tvar polské Hejšoviny, ale nejsme si jisti, jestli je opravdu tímto směrem. Až doma se pohledem do mapy ujišťuji, že je to skutečně Malá a Velká Hejšovina i s hřebenem Bludných skal.
Slunce se začíná pomalu sklánět k západu a zabarvovat oblaka, která sem ze západu pomalu připlouvají. U Výrovky odbočujeme vlevo a zahajujeme sestup po zelené a dál po červené do Pece. Potkáváme se s rolbou odklízející sníh z cesty, na které ho leží tak maximálně do 10 cm. Za rolbou zůstal nepříjemně kluzký povrch.
Do Pece se vracíme už za šera a sledujeme oblohu zabarvenou zapadajícím sluncem. A to ještě nejsou ani čtyři hodiny. To je tak, když vyrazíme na výlet v nejkratší den v roce.
Na hřebeny za sluncem a sněhem
Články ze stejné lokality
- Dívčí, Mužské a Ptačí kameny v rubrice Hory (2021)
- Ze Špindlerova Mlýna na hřebeny v rubrice Hory (2021)
- Za posledním sněhem do Krkonoš v rubrice Hory, Výlety a turistika (2021)
- Rozhledna Žalý v rubrice Výlety a turistika, Výlety s dětmi (2020)
- Pramen Labe a Sněžné jámy v rubrice Hory, Výlety s dětmi (2020)
- Labe (a geodetická rozporuplnost jeho toku) v rubrice Za prameny (2020)
- Enduro Trutnov v rubrice MTB závody (2019)
- Noční výstup na Sněžku v rubrice Výlety a turistika (2017)
- Špindl - Pec přes Kozí hřbety v rubrice Hory, Výlety a turistika (2016)
- 43. ročník přechodu Krkonoš v rubrice Výlety a turistika (2015)
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0 | přidat komentář