bike-trek.cz

Tongariro Alpine Crossing

  5. dubna 2012
Úvod / Články / Hory / Tongariro Alpine Crossing

Navzdory velmi špatnému počasí je Trek Tongariro Alpine Crossing jedním z nejsilnějších zážitků, které jsme si přivezli z cestování po Novém Zélandu. Trek patří k zde poměrně hodně propagovaným a prochází zajímavou krajinou mezi sopkami v národním parku Tongariro. 19,5 km dlouhý přechod začíná na konci silnice Mangatepopo Road v nadmořské výšce asi 1120 metrů. Nejvyšším bodem je hřeben u Red Crater s nadmořskou výškou 1886 metrů a cílové parkoviště je v 760 metrech. Celý trek trvá od 5 do 8 hodin v závislosti na počasí, fyzické kondici a zastávkách. V zimních podmínkách to může být i déle; navíc jsou zde úseky, kde hrozí pád lavin.

Ještě není ani půl osmé večer a Martina už má rozbalený spacák připravený k noclehu. Prý je sepsání dnešního aktivního a vyčerpávajícího dne na mně. Teď už je nám dobře - jsme najedení, osprchovaní a pohodlně ležíme na kovové posteli v malé místnosti motelového typu, kterou jsme si pronajali v kempu All Seasons Holiday Park v Taupu. Ale teď pěkně popořadě.

4. dubna

Odpoledne jsme se po návratu od Taranaki Falls zastavili ještě v DOC pro nejnovější předpověď počasí na zítřejší den. Ta nás vůbec nepotěšila. Oblačno, sem tam déšť a vítr 70 km/h, který se má během dne zklidnit na přijatelných 50 km/h. Paní v DOC nám přechod Tongariro nedoporučuje, prý je to velmi exponované cesta. Ale jako důkaz nám ukazuje fotku ze dvou míst, kde je pohodový oblý a širokánský hřeben se zcela normální pěšinou. Už máme jednu zkušenost, že jakmile není ideální počasí, nedoporučují žádný trek. Nejprve to tak propagují a ženou sem tisíce turistů, ale pak nedokáží rozlišit jejich úroveň a zkušenosti. Ta předpověď je fakt na houby, ale už se nechceme dát odradit jako Mt. Aspiring. Vybavení i nějakoku tu zkušenost s horama na to máme, jen je nám líto, že si moc neužijeme výhledy.

Bouda
Tato malá bouda se ve větru celá třásla

Přesunuli jsme se do blízkého kempu Discovery u silnice 47, kousek od křižovatky se silnicí 48 vedoucí do Whakapapa Village, kde chceme bydlet v backpackeru. Tuhle vichřici by už nás stan s prasklou tyčkou nemusel ustát a navíc předchozí noc v něm za moc nestála. Stále se klepal a mačkal nás pod nápory větru. Tady se sice celá boudička o velikosti 3 × 4 metry třese, ale snad to vydrží. Postel uvnitř se také celá chvěje, jako by s ní někdo lomcoval. Podezřívám z toho Martinu, ale ta přísahá, že to nedělá a že si myslela, že s ní třesu já. K tomu posloucháme, jak venku vichřice zesiluje. Snad se nám podaří usnout.

5. dubna

Úspěšný Tongariro Alpine Crossing

...ani GoreTex není věčný

Ráno v šest hodin nás budí pípání hodinek. Venku stále hodně silně fouká a mně se při letném pohledu ze spacáku skrz malé okno zdá, že je zataženo. Omyl. Při bližším pohledu zjišťuji, že je skoro jasno, jen kolem vrcholů sopek Mount Ruapehu a Mount Ngauruhoe jsou stále mraky. Vstáváme a jdeme si udělat snídani. Při usrkávání našich instatntních polévek závidíme vedle sedící německé rodině jejich míchaná vajíčka a vůbec netušíme, že tito lidé vstoupí do našeho dne a výrazně ho ovlivní. Ale nebudu předbíhat.Společně s campervanem německé rodiny přijíždíme na parkoviště na konci štěrkové silnice Mangatepopo Road, kde začíná Tongariro Alpine Crossing. Vítr je stále velmi silný. Přijíždí sem také jeden shuttle seskupinou asi osmi lidí. My máme v plánu jít jen k Emerald Lakes a zpět, protože společnost Discovery, se kterou jsme se sem chtěli nechat dovézt a pak vyzvednout v cíli, svůj shuttle dnes kvůli špatné předpovědi počasí nevyslala. Proto mi to nedá a jdu se řidiče zeptat, jestli by nás nevzal z konce treku zpět sem. Říká, že nás vezme, ale musíme být na konci do 16:00, vysadí nás dole na křižovatce odbočky na parkoviště (což by bylo dalších 7 km pěšky až sem k autu) a ještě nás to bude stát 30 NZD na osobu. Na vysoké ceny jsme si tady už zvykli a bylo by fajn dát celý přechod.

S malým zpožděním vyrážíme za skupinkou, která títmo shuttlem přijela, i za Enricem - chlapíkem od německé rodiny, kterého tu manželka vysadila. Ale to jsem se dozvěděl až později. Teď jsem žil v doměmí, že přijel sám a půjde také jen kousek a pak zpět k autu.

Vyvřeliny
Vypadají jako zakleté postavy

Mírně stoupáme do údolí, které se postupně svírá a jeho stěny ze sopečného materiálu se k sobě přibližují natolik, že tu zbývá místo právě na malý potok a turistickou cestu. Jak se přibližujeme k oblačnosti, začíná drobně pršet. Pokračujeme ve stoupání pohodlnou a upravenou pěšinou, v mnoha stoupajících úsecích doplněnou o dřevěné stupně vysypané štěrkem nebo proložené jakousi plastovou rohoží ve tvaru včelích pláství. Cestu lemují kamenné útvary vychladlé lávy nejrůznějších velikostí a tvarů. Některé připomínají zkamenělé trpaslíky nebo nějaké příšery. Po pravé straně lze v oblačnosti tušit masiv Mt. Ngauruhoe, jedné ze sopek. Moc se tu ale nerozhlížíme, protože fouká hodně silný vítr, který nás bičuje drobnými kapkami deště. Přichází stoupání doplněné místy schody. Tady předcházíme pomalou skupinku asijských turistů, ne moc dobře vybavených na dnešní počasí. Když se ohlédneme, vidíme, že dole svítí slunce a země s mraky jsou propojeny duhou.

Duha

Ocitáme se na rozlehlém rovném úseku a kdyby nepršelo, šli bychom v jemném tmavém prachu. Kvůli mlze toho moc kolem sebe nevidíme, ale víme, že jdeme po South Crater. Jen tak tak, že dohlédneme od jedné orientační tyče k druhé. Brzy se před námi vynořuje pouze obrys přecházející po pár dalších krocích ve zřetelnou stěnu dalšího hřebene, kam budeme stoupat. Dochází nás muž se žlutou pláštěnkou na batohu, podle čehož poznáváme otce od rodiny, se kterou jsme ráno snídali v kempu. Dole jsme ho viděli odbočit k malému vodopádu nedalo trasy přechodu. Zdravíme se a ptám se ho, jestli chce jít celou trasu přechodu a jak se dostane zpět k autu na parkoviště, kde jsme zanechali naši bílou plechovku i my. Enrico odpovídá, že hodlá jít celý přechod a že ho na konci vyzvedne manželka s dětmi. Viděl jsem velikost jejich campervanu a tak se moje další - trochu vlezlá - otázka přímo nabízí, i když s ní trochu váhám. Ale když se ho ptám, jestli by nás z konce přechodu nehodili zpět k autu a že jim i přispějeme na benzín, odpovídá bez dlouhého rozmýšlení že jasně. Vysvětluji mu situaci se shuttlem, že byl zrušen a že bychom rádi dali celý přechod. A tak bereme Enrica do party, aby nemusel jít sám :-) Vypadá to, že je rád a téměř celou cestu si pak hodně povídáme o cestování, cizích zemích a focení. Shodujeme na tom, že Nový Zéland je krásný, ale člověk, který něco procestoval, poznává, že jeho současná popularita dalece předbíhá skutečnost. Navíc je zde i pro ně dost draho. Také se dozvídáme příčinu toho pekla, co tu poslední dny panuje: přišly sem dozvuky tornád, která před několika dny řádila na Fiji. Nojo, holt jsme byli bez přísunu jakýchkoli zpráv.

Opět v mlze

Jediné, co nemůžeme přehlédnout je mlha!

Blížíme se k Red Crater, nejvyššímu místu celého přechodu s nadmořskou výškou 1886 m. n. m. Martina má nastudovanou celou trasu z webu a říká nám, co bychom odsud za pěkného počasí viděli. Vždyť nás stále obklopuje hustá oblačnost. Enrico na to říká, že dnes si můžeme maximálně prohlédnout mraky zevnitř. V mlze se před námi objevují modré hladiny Emerald Lakes, které fotíme, i když není skoro nic vidět. Jako bychom doufali v zázračné schopnosti foťáků vidět víc než my vlastníma očima. Když sestupujeme níž, trochu se to lepší a my je nejenom lépe vidíme, ale také cítíme jejich silný sirný zápach.

Enrico u jezírka

Výhled na jezero
Jezero Rotoaira a ohnutá tráva pod náporem větru

Terasa u chaty
Výhled z terasy chaty Ketetahi

Scházíme poslední úsek
Tady už radostně scházíme poslední úsek

Scházíme do Central Crater, kde se silný vítr trochu uklidňuje. Míjíme velké jezírko Blue Lake a údolím vedle North Crater se dostáváme na severní stranu masivu. Stále trochu fouká, ale mezi oblačností začíná prosvítat a hřát sluníčko. To dost vítáme i vzhledem k mokrému oblečení. Na sobě mám lehké trekové kalhoty, které jsou tak nasáklé, že si musím přitáhnout opasek, aby mi nesjížděly. Neseme si sice v batohu i nepromokavé kalhoty, ale nějak se nám nikde nechtělo se převlékat. A moje GoreTexová bunda dnešním dnem už asi úplně dosloužila, protože jsem celý mokrý i pod ní. (Ano, byla to její poslední akce. Po návratu domů jsem se s ní po 10 nádherných společných letech plných zážitků definitivně rozloučil a se slzou v oku za ní zabouchl víko popelnice.)

Oblačnost se na severní straně rozptyluje a teď dohlédneme i na krajinu v dálce, včetně jezer Rotoaira a vzdálenějšího Taupa. Fotíme a klesáme k chatě Ketetahi. Odsud už je to jen na windstopperovku a v krásném slunečném dni scházíme dolů zbytek přechodu, což bylo ještě před několika desítkami minut, kdy jsme byli bičováni větrem a deštěm, nepředstavitelné! Vlevo od chaty ve směru sestupu pozorujeme velké a otevřené zlomy zabarvené do žluta a oranžova, ze kterých vychází obláčky sírou zapáchající páry - Ketetahi Hot Springs.

U chaty se na chvíli zastavujeme a trochu se sluníme na prostorné terase. Také si užíváme ty výhledy. Dolů už nás čeká opět jen velmi pohodlný chodník, klikatící se úbočím sopky. Je lemován dlouhou barevnou trávou ohýbající se pod náporem větru a níže i mnoha kvetoucími rostlinami. Nad buší přecházíme i malý potok silně zapáchající, pravděpodobně vytékající z Ketetahi Hot Springs.

Potok ve zlomu sopky

Malý, sírou zapáchající potok

Pěšina se ke konci noří do buše, chvíli jde podél pěkného potoka s minerály zakalenou vodou až konečně přicházíme do cíle, kde stojí velký dřevěný přístřešek. Úleva je velká, když si můžeme sednout, dát si čokoládu (na müsli tyčku už po mnoha dnech jejich konzumace nemám chuť) a vyhřívat se na slunci.

Celý přechod nám trval 6 hodin a začali jsme ho v 8:00. Kdyby bylo hezké počasí, určitě bychom zde strávili minimálně o hodinu více. Doběhl sem nějaký běžec a nuluje si stopky. "One fifty.", odpovídá mi na otázku, jestli běžel celý přechod a za jak dlouho. "Asi má na celý Zéland jenom týden času.", komentuje jeho výkon Enrico. Po dvaceti minutách čekání přijíždí Enricova manželka a odváží nás k autu. Moc děkujeme a loučíme se. Unaveni nasedáme do naší japonské plechovky a doprovázeni pohledem na sopky, jejichž vrcholy stále zůstávají zahaleny v mracích, míříme do Taupa.

Heslo dne: Na müsli tyčku už nechci ani myslet!



Něco málo o národním parku Tongariro

Národní park Tongariro, překladu Unesen jižním větrem, se rozkládá na ploše 800 km2 uprostřed Severního ostrova, kde leží ohnisko novozélandské sopečné činnosti. Ta dala vzniknout třem velkým sopkám: Tongariro, Ngauruhoe a Raupehu. Na sever od sopek najdete hladinu rozhlehlého jezera Taupo, v jehož okolí vytryskuje řada gejzírů a horkých pramenů. NP Tongariro byl prvním parkem založeným na Novém Zélandu a to již v roce 1887, kdy tuto oblast věnoval maorský náčelník kmene Ngati Tuwharetoa britské koruně s podmínkou, že bude využit jako národní park.

Další informace

Tongariro Alpine Crossing

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Po hřebeni Jestřebích hor

Pěkný úvodní obrázek k tomu videu. Je vidět jakou radost dělá Jasoň i malým dětem... :o) Jinak výlet byl, co

Saalbach Hinterglemm – rakouský evergreen

Lákavá lokalita! Něco jsem o Hinterglemmu už zaslech tak dík za tohle pěkný představení. S kámošema plánujem kam na pár dní

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Fiordland National Park Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Zillertal

Krátké zprávy

Velikonoční výlet po 25-té

Letošní změna termínu velikonočního výletu byla přijata spíš rozpačitě, ale výsledná účast ukázala, že to byla změna u mnoha vítaná. Za teplého dne jsme se vydali podle plánu na Žaltman, oběd si

Náhradní výlet

Leto jsme poprvé přesunuli velikonoční výlet na pátek. Hned tam mi Jirka řekl, že rozhodně nehodlá být v pondělí doma, a tak jsme se domluvili, že vyrazíme na krátký výlet na Potštejn. Plným vlakem

Dobrošov

Volný den nás vylákel ven na malý výlet po okolí Dobrošova. Zašli jsme se podívat do přístupného opevnění Březinka, kde jsme byli příjemně překvapeni hezky udělanou expozicí i povídáním průvodce. Pak jsme