bike-trek.cz

Pokus o Ankogel a Watzmann

  15. až 17. listopadu 2003
Úvod / Články / Hory / Pokus o Ankogel a Watzmann

Ankogel nebo Watzmann, to jsou naše potencionální vrcholy a na jeden z nich bychom rádi o prodlouženém víkendu vystoupili. Celý týden panuje naprosto parádní slunečné podzimní počasí, ale na víkend se předpověď zhoršuje. Jako již tradičně. A jako tradičně nás to neodrazuje a jedeme to alespoň zkusit.

V pátek o půlnoci se snažím do malého kufru auta vecpat batoh a jedu pro Jirku. O několik desítek minut později a jednom telefonátu Martinovi, kdy se ho ptáme na cestu naprostým bludištěm v jednosměrkách mezi paneláky, zastavujeme na pardubickém sídlišti, kde už Martin se Šárkou nakládají věci do svého auta. Ještě naše batohy a jedeme. Přes Budějovice do Rakouska, kolem Linze a Gasteinu přijíždíme ráno v 8:30 do Bocksteinu, malé osady pod horama. Z hlavní silnice odbočujeme ranním šerem stále na vedlejší a užší, až míjíme zemědělskou usedlost a dřevěný hotel naproti, před kterým nás zaujal netradiční stojan na kola, vyrobený z velkého masivu neotesaného kmene. Dokonce v něm odpočívá i několik bicyklů, jako kdyby na nich právě někdo dorazil, nehledě na právě odcházející noc.

Přejíždíme malý mostek, za kterým již cesta končí, ale nejsme si stoprocentně jisti, jestli jsme na správném výchozím bodě. Martin sice má mapu, ale naše cesta se nachází ještě mimo vyobrazené území. Vracíme se zpět k usedlosti, kde se právě někdo objevil venku. Martin se jde zeptat na cestu a my vidíme jen němou gestikulaci dvou rakušanů a Martinovo přikyvování. Po chvíli se vrací se zprávou, že jsme zde správně a že se na značenou turistickou cestu napojíme asi po půl hodině chůze u velikého kamene. Na chatu, která je pod vrcholem, je to v létě asi 3 hodiny chůze. I kdybychom šli dvakrát déle, máme dostatek času se tam pohodlně dostat.

S batohy na zádech, které jsou tentokrát díky winterraumu lehčí o stany, odměřujeme hůlkami první kilometry našeho putování v mrazivém ránu. Okolí je pokryto asi deseti centimetrovou vrstvou starého sněhu, ale s přibývající výškou přibývá i sněhu. U velkého kamene opravdu nacházíme turistickou cestu a napojujeme se na ní. Přecházíme úzkou dřevěnou lávku přes průzračně čistý potok a ocitáme se na úpatí prvního prudkého stoupání. Odhadujeme jej tak na 600 m převýšení. V zalesněném svahu je zakousnuta klikatící se pěšina, která je v jednom místě zavalena kamennou lavinou a my zde na chvíli ztrácíme cestu a musíme lézt přes velké balvany. Začíná nám být teplo. Zdá se mi, že i batoh nějak podezřele těžkne, a tak se několikrát přesvědčuji o pevném dotažení bederáku, abych ulevil ramenům. Naštěstí se na stromě objevuje známé červenobílé značení a mezi stromy vidíme pokračování ztracené pěšiny. Když se konečně dostáváme nad les na otevřené prostranství, jsme překvapeni množstvím sněhu. Určitě 0,8 metru a víc. Hutná pokrývka nám ztěžuje chůzi a často zapadáme do hlubokých jam a mezi kleč a s námahou se dostáváme ven. Zvlášť, když nás neustále srážejí těžké batohy. Horší ale je, že sníh zakryl i značení.

Na chvíli se zastavujeme na krátké občerstvení a kocháme se pohledem na Ankogel. Trochu tu začíná pofukovat, a tak se oblékáme do bund. Jdeme směrem, kterým tušíme cestu a po chvíli opravdu nalézáme strom se značkou. A za ním další. A tady je podle mírné prohlubně ve sněhu tušit pěšina. Klikatí se zprava doleva a zase zpět mezi několika posledními stromy. Náhle úplně mizí. Na chvíli se zastavujeme a zkoumáme bílou a tichou krajinu jestli někde nezahlédneme další značku. Ale nikde nic. Odhadujeme alespoň podle mapy, kam by se dál mohla pěšina stáčet. Rozhodujeme se vystoupit na malý táhlý hřebínek, který máme po pravé ruce a který stoupá nahoru k sedlu, kam bychom se měli s největší pravděpodobností dostat.

Mysleli jsme, že na vrcholku hřebenu bude sníh vyfoukaný, ale celý hřeben tvoří spleť obrovských kamenů a kleče, které jsou zasypány mohutnou vrstvou sněhu. Teprve tady jsme si dali opravdu zabrat. Každý třetí krok končil propadnutím se do škvíry mezi kameny, ujetím po zasněženém povrchu balvanu a navíc jsme neustále lezli do kopce. To znamenalo najít před sebou nějaký stup, na kterém by se noha udržela a který by nebyl moc vysoko, pak se zapřít o hůlky a i s báglem se nějak vyšvihnout nahoru, popojít a znovu…


Zima, vítr a blížící se večer (i když to tak nevypadá). Zde se rozhodujeme pro návrat.

Konečně jsme toto místo zdolali a vydali se už jen prudkým závěrečným stoupáním hlubokým sněhem do sedla. Tam se nám mělo ukázat malé jezírko, které zaznačovala mapa. Tak bychom konečně určili svoji správnou polohu. Něco jako jezírko se opravdu objevilo, tedy alespoň naznačené rovnou bílou plochou mezi svahy. Zároveň s tím i vrchol Ankogelu po levé ruce (je-li to opravdu Ankogel). Jenže také zde fouká silný vítr. Pokračujeme směrem šikmo nahoru traverzem. I tady se dostáváme na nepříjemný terén plný sněhem zapadaných kamenů, kde se opět velmi zdržujeme a vysilujeme hledáním cesty. Nakonec se zastavujeme a já si musím vyměnit rukavice. Ty co mám na sobě už jsou totálně mokré, jak jsem neustále nucen se opírat o sníh při zvedání se a vylézání z různých děr a škvír skrytých pod sněhem. A zde padá i rozhodnutí pro návrat. Jsou tři odpoledne, na vrcholky kopců nad námi dopadají poslední sluneční paprsky a chata je v těchto podmínkách tak další 4 až 5 hodin chůze. To by znamenalo na ní dojít za úplné tmy, pouze při světle čelovek a v dosti špatném počasí. Já vím, i Martin to říká, určitě by se našla spousta opravdových horalů, kteří by pokračovali, ale my to riziko nepodstupujeme. Otáčíme to zpět a po zkušenostech z cesty nahoru volíme snadnější stopu. Tak sestupujeme poměrně lehce a rychle. Asi za 2,5 hodiny přicházíme už za tmy k autu. Vyčerpaní a trochu zklamaní tímto nezdarem se pouštíme do vaření večeře. Po ní si s Jirkou stavíme stan, Martin se Šárkou si ustlali v autě, a kolem osmé uléháme pod mrazivou a jasnou oblohou plnou hvězd ke spánku.Do ticha noci hučí říčka, která padá z nedalekého vodopádu a protéká kousek od našeho stanu. V noci se několikrát probouzím zimou. Ale chladno je mi jen na stehna. Chtělo by to nový a teplejší spacák…


Neděle 16. listopadu

Ráno nás Martin budí o půl osmé zatroubením. Vylézáme ven, trochu se zahříváme a dáváme se do přípravy snídaně. Tradiční čínská nudlová polévka, trochu slaniny s chlebem a cibulí a nepostradatelný horký čaj. Pak vše zabalit, zkontrolovat a odjíždíme. Chceme zkusit naši druhou variantu – Watzmann. Ten je kousek od Salzburgu. Do těchto míst jsem se chtěl v létě vydat na biking. Informace z internetu slibovaly nepřeberné množství trailů různých náročností, ale přímo na místě nevidím žádné. V Berchtergardenu si na vlakovém nádraží kupujeme mapu a přejíždíme asi 4 km na východisko turistické cesty číslo 441, která vede na chatu Watzmannhause pod vrcholem, kde plánujeme noc ve winterraumu a ráno na vrchol. Výstup by měl trvat jen 3,5 hodiny, čemuž se nám ani nechce věřit.


Výhled do údolí je nádherný.

Už zase máme batohy na zádech a stoupáme širokou a zpevněnou lesní cestou. Ta se prudce zvedá vzhůru, aby také ne, vždyť nás dnes čeká převýšení 1.200 m! Hrozná představa. Únava z druhého dne nástupu se dostavuje.  Jenže pak se dal Martin do tak strašného jódlování, že jsem musel doslova vyrazit vpřed, pryč z doslechu, únava neúnava. Cestou nahoru potkáváme několik málo dvojic, které jsou naopak na sestupu. V jednom místě se v průseku mezi stromy objevuje mohutný stín, který vrhá masiv Watzmannu do údolí. Náš první „pohled“ na vrchol. V dáli slunce osvětluje jemně pocukrované skalní masivy. Na rozdíl od včerejška je zde opravdu jen známka sněhu. Při chůzi lesem se s ním nesetkáváme vůbec, nad lesem trochu a nejvíc až v závěru stoupání k chatě. Ale i tady je ho tak 20 cm a to se ještě střídá podle toho, jestli jdeme po návětrné nebo závětrné straně cesty. Poslední občerstvení si dopřáváme u velkého opuštěného srubu, odkud již vidíme hlavní vrchol obklopený dalšími ostrými horami.


Ohlédnutí se při záverečné pasáži cesty, kousek pod chatou.

Zde se cesta mění v pěšinu, která se opět klikatí prudkým svahem nahoru. Proti mně se vynořuje nějaký muž a zdravíme se. Na něco se mě ptá a tak mu odpovídám v angličtině. Ano, jdeme nahoru a zítra bychom se rádi pokusili o vrchol. Říká mi, že předpověď počasí na zítřek není dobrá (a to jsem zapomněl podotknout – dnes je celý den naprosto parádní slunečné počasí a jasná obloha). Dnes se jemu a několika dalším horolezcům vrchol podařil a všichni už patrně sestoupili dolů. Loučím se s ním a říkám ostatním o té špatné zprávě s počasím. Jenže my jsme všichni přesvědčeni a plni optimismu, že to tentokrát klapne.

  
Už jsme skoro u chaty

Na pěšině přibývá sněhu a těsně pod chatou překračujeme krátké sněhové pole, jediný trochu nepříjemnější úsek celé cesty. Když jsme se přehoupli přes hranu do sedla a spatřili chatu, měli jsme opravdu radost, že máme za sebou ten namáhavý nástup. Cesta nám trvala 4 hodiny, což nás také dost potěšilo. Ještě se ohlížíme do údolí, kde mezi horami stoupá mlha a pomalu se sem vkrádá další noc. Ještě si fotíme chatu, winterraum a samozřejmě Watzmann. Zkušenost už nás naučila udělat fotku, dokud jsou k tomu dobré podmínky, zítra ho třeba vůbec nemusíme vidět. Jasně na jeho stěně rozlišujeme klikatící se pěšinu, která mizí na prvním vrcholku. Hlavní vrchol je tam někde dál, někde tam je ten ostrý hřeben, co známe z mapy, který vede na samotný vrchol Watzmannu.


Vrchol Watzmannu s winterraumem v popředí

Jsem docela překvapen velikostí chaty. Také je u ní malá stanice zásobovací lanovky a kousíček pod chatou směrem k Watzmannu malý domek s winterraumem. Když vstupuji dovnitř, opravdu se nestačím divit. To je snad tří nebo čtyř hvězdičkový winterraum! Takový přepych! Vcházím do velké místnosti, které dominují dva stoly se židlemi pod velkým oknem a kamna naproti vchodu. Místnost je čistá, je tu hromádka připraveného dříví, další je venku, nádobí, a v koutě vidím něco, čemu se mi opravdu nechce věřit: jsou tu asi čtyři basy nějakého německého piva. Martin už stihnul připravit 4 lahve na stůl. Do další místnosti se prochází dveřmi, na jejichž dřevěném rámu je přišroubována kasička a na dveřích ceník – ceny za nocleh, dříví a pivo. V druhé místnosti, ze které je výhled na náš vrchol, jsou palandy s 12 místy. Celý strop je obložen dřevem a je tu poměrně teplo.


Chata pod Watzmannem s winterraumem v popředí

Rychle jsme se zabydleli a dali se do vaření a hodování. A to doslova. Jídla jsme měli dost a zítra už se stejně musíme dát na cestu domů. Zaplatili jsme za nocleh a rádi přidali i 1,5 EUR za pivo, které mně osobně dost chutnalo a hlavně přišlo vhod. Máme dostatek času a užíváme si pohodu, relaxujeme a povídáme o všem možném. Nezbytná večerní kontrola počasí ukazuje převážně jasnou oblohu s hvězdami a mírným větrem. Je osm večer, když uléháme do spacáků. V noci vítr ale dost zesílil.


Pondělí 17. listopadu

Budík poslušně pípá v 6:30. „Pěkně tam fouká, co?“, říkám do ranního ticha a tmy místo přání dobrého rána. A tak ještě chvíli ležíme a posloucháme zvuky nárazů větru. Martin se Šárkou vyprávějí zážitky s myšima, které jim přebíhaly v noci nad hlavou pod dřevěným obložením stropu. Také jsem je několikrát slyšel, ale únava byla silnější. Asi o půl sedmé se vydávám na průzkum. Zdá se mi venku docela teplo a ani vítr mi nepřipadá nějak silný. Mám na sobě jen fleeckové tepláky a necítím, že by profoukly. Také připadlo trochu sněhu. Po obarvení sněhu se vracím dovnitř a referuji své poznatky. Po další půl hoďce se ven vydává i Martin, ale vrací se už s horší informací – další sníh a silný vítr. To už vidíme i za oknem. Tedy vlastně nevidíme. Je tam jen mlha a zase se ozývají nárazy větru, jak obtéká chatku, která mu evidentně stojí v cestě. S sebou mete spousty sněhu a v mlze viditelná okolní krajina se mění doslova před očima.

Říkáme si, že se to s východem slunce zlepší, ale opak je pravdou. Počasí se stále zhoršuje. I bílý holub, který hledá u chaty útočiště, se zahrabává do sněhu, aby se tak uchránil před prudkým větrem. Vlastně vůbec nechápeme, kde se tu vzal. Po snídani vše balíme a s vědomím dalšího „zapytleného“ vrcholu opouštíme pohostinný winterraum.


Jediné sněhové pole při sestupu

Jsme zahaleni do bund s kapucemi, sedíme na báglech a nasazujeme si mačky. Rozhodli jsme se pro ně, protože netušíme, jak se změnilo ono sněhové pole pod chatou, které budeme muset překonat cestou dolů. Ještě několik snímků nevlídného počasí, vrcholku v mlze a sebe sama, poslední ohlédnutí a opatrně dolů. Sněhové pole překračujeme rychle a dostáváme se na bezpečnou pěšinu, na které je oproti včerejšku mnohem více sněhu. Ten je mokrý a neustále se balí na mačky. Už tu tolik nefouká a tak vystrkujeme hlavy z pod kapucí. Cesta dolů ubíhá znatelně rychleji a už za několik desítek minut míjíme srub, který je uzpůsoben jako přechodný úkryt před nepřízní počasí. Tady sundáváme mačky a návleky. Také jsme se s Jirkou nechali unést sněhovou nadílkou a útočíme na Martina a Šárku. Martin se nejprve stáhnul za srub, ale když viděl, že Šárka dál hrdinně odráží převahovou ofenzívu, sundává batoh, vrací se a rozpoutává se opravdová koulovačka. Prostě jak malí kluci (a holka). Pěkně jsme se přitom zahřáli a nasmáli.

Za dvě hodiny už stojíme u auta a vaříme oběd. Však za chvíli bude poledne. A v 12:45 je už vše sbaleno, naloženo a Martinův Oplík se rozjíždí k domovu. Ještě se ujišťujeme, že na krásný Watzmann se určitě vrátíme. Ostatně stejný slib padl již dříve také pod Schrammacherem, Gross Prielem a Gran Pilastrem! :-)

Pokus o Ankogel a Watzmann

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Teplické a Jiráskovy skály

Teplické skály taky patří mezi mé oblíbené místa a jezdíme tam pravidelně skoro každou zimu. Doporučuji

Půvabné Podorlicko znovu

Lukáši, díky za reakci. Tahle oblast podorlicka se mi taky dost zamlouvá a skvěle se tam

Často hledané

mtb Hinterglemm Kepler Track Sněžka Mont Blanc Half Dome Rallye Sudety Broumovsko na biku výstup na Kriváň Gran Paradiso Yellowstone Dachstein Hardegg Velká Sova Mount Whitney

Krátké zprávy

Lapierre Zesty AM 3.0

Štěpán se na serveru bikeandride.cz podělil o první dojmy z projížďky na Lapierre Zesty AM 3.0 FIT z nové modelové řady pro příští bajkovou sezónu.

Teplické skály

Už roky jsme nezavítali do Teplických skal a málem jsem zapomněl, jak jsou krásné! Výlet mezi jejich zimní věže a stěny byl parádní, přestože počasí moc nepřálo.

Bajking na ledu

Minulý týden to byla jízda v blizardu, kdy se sypalo a sypalo. Tentokrát bylo sice slunečno, ale cesty v lesích kolem Hradce často zledovatělé.

Hradecký Winter Race

Vážení sportovní přátelé, rádi bychom Vás pozvali na další ročník cyklistického závodu Hradecký Winter Race 2019, který se bude konat v sobotu 26.1.2019. Přijeďte do hradeckých lesů dokázat, že cyklistika není sezónní