bike-trek.cz

Ahornspitze a Popbergschneide

  17. až 19. srpna 2009
Úvod / Články / Hory / Ahornspitze a Popbergschneide

Úplnou náhodou jsem v obchodě zalistoval průvodcem, který se v jedné knize snažil shrnout celé Alpy. "Nic zajímavého", řekl jsem si a vrátil ho do regálu. V hlavě mi ale zůstal název Ahornspitze, vrcholu vysokého 2 973 metrů, o kterém jsem do té doby vůbec neslyšel. Ani průvodce Rakouské a Bavorské Alpy od Ivo Petra o něm nehovoří. Původní plán zněl výstup s přáteli a celý pěšky, ale plány jsou jedna věc a skutečnost druhá. Podle stručného popisu výstupu v angličtině, staženého z internetu, jsme si nakonec jeli Ahorn užít pouze s Martinou.



Ahornspitze při pohledu z hřebene Popbergschneide


pondělí, 17. srpna

Noc u přehrady Speicher Stillupp

Podle turistické „pětadvacítky“ se snažíme zorientovat v Mayrhofenu a najít silničku, po které se můžeme dostat k přehradě Speicher Stillupp. Dost nám v tom pomáhá obrovská stanice Ahornbahn, ke které směřují s kopců dlouhá ocelová lana. Nakonec se nám to podařilo a moji lámanou němčinou se domlouvám se starou paní vybírající poplatek za průjezd cesty. Prudce stoupáme v mnoha serpentinách lesem a občas se vyhýbáme s protijedoucími auty. Pak se les otvírá do překrásného údolí (jak taky jinak, jsme v Zillertalu!) hrajícího sytě zelenou barvou, sevřeným mezi vysokými šedými skalami, ze kterých padá několik vodopádů napájejících průzračný potok. V místě, kde se voda kříží se silnicí, je vyasfaltovaná velká prohlubeň – jakýsi brod. Žádný most tu nestaví, ten by jarní voda stejně strhla. Míjíme asi dvě farmy a dlouhé oplocené pastviny, než se nad námi objevila sypaná hráz. Ještě průjezd úzkým, ale krátkým tunýlkem a už zastavujeme na parkovišti přímo nad hladinou přehrady.

Dnes už nemáme v plánu nic, jen tu pokoukat, najíst se, připravit si věci a přespat. Na chatu pod vrcholem Ahornspitze polezeme až ráno. Po jídle se jdeme projít nahoru podél přehrady. Značená cesta vede převážně po asfaltové silničce, kde už není žádný provoz, jen dva tunely se obcházejí po pěšině nad vodou. Po pravé straně máme hladinu přehrady, po levé strmé skalní stěny, ze které padá několik vodopádů a někdy asi i velké balvany, jak prozrazuje pohled na blízké loučky. Je tu parádní klídek a v nádherný a teplý podvečer si procházku naplno užíváme. Asi po 1,2 km docházíme až k hornímu konci přehrady, kde do ní v 30 metrů široké deltě vtéká říčka Stilluppe, přitékající dlouhým údolím. Jdeme až k vodě, po kamenech přímo do říčky. Kousek nad sebou vidíme malý, ale hutný vodopádek. Tohle místo se nám moc zamlouvá a říkáme si, že by bylo ideálním k bivaku.



Hladina přehrady Speicher Stillupp

Po návratu k autu je jasné, že na uzounkém parkovišti budeme dost těžko hledat pohodlné místo s trávou bez kravích exkrementů a tak balíme karimatky a spacáky a jdeme přespat k hornímu konci přehrady, kam přicházíme už téměř za tmy. Na luxusní travičce rozbalujeme spaní a uléháme poblíž dřevěné chajdy, částečně kryti korunou malého listnáče. To je nádhera! Na obloze se postupně objevují hvězdy a blikající světla letadel. V noci se zatáhlo, pak se zase hvězdy objevily. Občas problikne slabý záblesk ze vzdálené bouřky… Jenže najednou se zablesklo na severu tak, že jsme záblesk viděli na horizontu v rozestupujícím se údolí! Do patnácti sekund tu bylo i zahřmění. Okamžitě vstáváme a narychlo balíme ve zvedajícím se větru. Svižnou chůzí mažeme po cestě zpět k autu. Už i drobně prší, ale na pláštěnku to ještě není. Jenže když se chystáme vyjít ven z druhého tunelu (které teď procházíme přímo), prší už docela slušně. A tak v pláštěnkách docházíme těch pár set posledních metrů. Než jsme došli k autu, přestalo pršet a i vítr se uklidnil. Sice se v dálce stále blýskalo, ale nás zasáhl asi jen okraj bouřkové fronty. Zbytek noci jsme strávili v autě.


úterý, 18. srpna

Edelhütte

Ráno jsme uvařili snídani, sbalili bágly a vydali se dolů k nástupu na trasu 514. Bohužel tam přichází nepříjemné překvapení: cesta je uzavřená kvůli padajícím kamenům. Při pohledu nahoru do prudkého svahu porostlého lesem se ani nedivíme, že se tam občas něco utrhne. Rozhodně to nechceme riskovat a trochu rozladění se rozhodujeme pro druhou variantu – vrátíme se dolů do města a část kopce vyjedeme lanovkou.

Mayrhofen začínáme znát skoro nazpaměť. Projíždíme tu a později procházíme sem a tam a hledáme parkoviště, kde můžeme nechat auto. Na jednom je možné zaparkovat pouze přes den (cenu už nevím), druhé – u lanovky – je také placené. Jen malá cedulka prozrazuje, že pro zákazníky Ahornbahn je parkování zdarma až na tři dny. Tak super. Nakonec zajíždíme sem. Cestou jsme prošli kolem jedné restaurace, kde venku grilovali na voňavém dříví. Strašně nás to lákalo, steak jen za 12 Euro, ale udrželi jsme se. Možná vám tahle informace přijde nedůležitá, ale každý, kdo se několik dní stravoval z konzerv, naše pocity určitě pochopí! :-)


Zvedáme se nad Mayrhofen

Megakabina lanovky hravě pobrala asi 25 lidí a s houpáním se vydala vzhůru. Pod námi se rychle vzdaluje město, otevírá se krásný pohled do celého údolí a stromy ve svahu se rychle míhají dolů. Přijíždíme na místo zvané Hahnpfalz ve výšce 1.955 m n. m., kde snad ani nejsme v horách. Je tu hodně lidí, křičících dětí, velkých restaurací a dokonce i nějaké malé jezírko s posezením okolo. Praží sem slunce, nikde žádný stín, teplota atakuje třicítku. Nemá cenu se tu zdržovat. Vycházíme směrem k výraznému kopci Finzelkogel (2.227 m n. m.) s velkým křížem na vrcholu. Pod ním začíná pěšina vedoucí k Edelhütte.

Mezi lanovkou a chatou panuje docela čilý ruch. V tuto odpolední hodinu se proti nám vrací spousta lidí, kteří si vyšli jen tak nalehko k chatě. Na některých z nich je vidět, že jejich cílem nebyl jen oběd na terase, ale výstup na Ahornspitze, který máme po překonání asi 500 metrů dlouhého traverzu přímo nad sebou. Pěšina se totiž otočila vpravo a zaříznutá v kopci pod několika rozeklanými skalními věžemi ubíhá k jiho-východu, zatím bez většího stoupání. To přichází později, kdy už se zprava blížíme k chatě. Na terase nacházíme volný stůl a po hodině a půl pomalé chůze shazujeme batohy. Nohy nás docela bolí, to je ještě následek Birkkarpitze, akce na rozchození se :-) Kolem chaty se pasou koně a krávy, které jsou dost zvědavé a ochutnávají orientační cedule nebo oblečení sušící se venku na šňůře.



Ahornspitze s chatou Edelhütte

Jdu nás ubytovat. Po vstupu do patra jsem překvapen tím luxusem, který chata Německého Alpského spolku (DAV) nabízí! Vyfásli jsme malý pokojík s jednou palandou a stolkem a s výhledem do údolí. Běžní návštěvníci už chatu opustili a na noc jsme tu zůstali v počtu kolem dvanácti. Všichni sedíme venku na terase (ovšem jen my si vaříme z vlastních zásob), kocháme se nádhernými výhledy, studujeme Ahornspitze a hlavně skalní hradbu na jih od chaty a užíváme posledních slunečních paprsků. Když se ale slunce sklonilo za protější kopce, hned jsme s Martinou pocítili chlad. Asi ještě důsledek nedávného úpalu. Rozhodujeme se proto pro hygienu a spánek. Jenže ještě dlouho se díváme z otevřeného okna a pozorujeme chlapíka, který se vydal na půl hodiny vzdálenou vyhlídku Glatzer. Trochu litujeme, že jsme se také nepřinutili tam zajít. Od severu se sem stahují mraky podsvětlené zapadajícím sluncem a pod nimi visí paraglidista.


středa, 19. srpna

Výstup na Ahornspitze, 2973 m n. m.

Hodinky poslušně pípají v 5:00 a mě kupodivu nedělá větší potíže okamžitě vstát. No jasně, vždyť nejdu do práce, ale na Alpský vrchol! Pohled z okna chuť vstávat jen zvětšuje – je úplně jasno. Otvírám dveře chaty, za kterými venku spí pes. Ani ho nenaštvalo, že jsem do něj šťouchnul. Byl rád, že konečně někdo vstává a šel se uvelebit do chodby. Na terase vaříme snídani, o kterou se víc než my zajímá černobílý kocour. Po jídle necháváme nepotřebné věci  v botárně a nalehko vyrazili na cestu. Je přesně šest.

U chaty na nás zvědavě pokukují krávy. Podle zvuku zvonu poznávám tu, která celou noc debilně pokyvovala hlavou – stejně jako teď – a zvonila. Kráva jedna! Mám sto chutí ji ten zvon za trest sebrat :-) Pěšina stoupá příkře vzhůru hned od chaty, nejprve přímo, pak cik cak travnatým svahem. Chata se schovala za terénní ohyb a zůstali jsme tu jen my a vzdálené stádo ovcí pasoucí se na stejné vrstevnici. Míjíme pár ojedinělých plácků, kde by se dal v zimě postavit stan. To už docházíme k pásu suti, ve které cesta stoupá přímo na nedaleký hřebínek Popbergschneide. Vlevo nad hlavou máme rozeklaný skalnatý vrchol Ahornu. Dříve vedla cesta přímo vzhůru právě touto sutí, i v mapě je tak vyznačená, ale značení v terénu nás vede k hřebínku a cedule u původní pěšiny nás na změnu upozorňuje.

Po hřebeni je to už jen pár kroků k samotnému závěrečnému výstupu. Než se do něho pustíme, sundáváme batohy a necháváme je dole. Ahornspitze trochu připomíná nedbale vysypanou fůru kamení. Pěšina zmizela a pouze červené značky na větších kamenech ukazují směr výstupu. Čím dál častěji je potřeba lézt, takže nás po chvilce obtěžují i trekové hole, které také necháváme u cesty. Martina je ještě starostlivě uložila tak, aby náhodou nesjely a neskončily někde v suti pod námi. Snadným lezením (UIAA I) se dostáváme od jednoho červeného bodu k druhému, jen musíme dávat pozor na volné kameny. V zimě to tu určitě tak jednoduché nebude. Po chvilce jsme na vrcholu, ale kříž tu ještě není. Ten vidím kousek dál na sever při pohledu přes velký balvan, tvořící jakousi stěnu. Vrchol s křížem je asi o 15 metrů nižší než ten, na kterém právě stojíme. Musíme kousek slézt dolů a ocitáme se vysoko nad suťoviskem. Tento úsek je zajištěn několika fixními lany. Přelezli jsme vzdušné sedýlko a opět vylezli po kamenech vzhůru ke kříži.



Pohled z vrcholu na jih a zaledněný Schwarzenstein


Dolézání na Ahornspitze


Vrcholové foto

Nyní si můžeme v klidu vychutnat překrásné výhledy na významné vrcholy Zillertalu – Schwarzenstein, Grosser Möseler a někde také Hochfeiler, ležící od nás na jihu na Rakousko-Italské hranici, a Olperer na západě. Na východě bychom měli mít Grossvenediger, ale ten proti slunci nevidíme. Jsem rád, že jsme si přivstali a jsme tu takhle sami. Odspodu už se ozývají nějaké hlasy, ale ještě pár minut tu budeme mít sami pro sebe. Fotíme nádheru hor, pohledy dolů do hlubokých strží a údolí a samozřejmě i nezbytné vrcholové foto. Navíc si užíváme ranního, ještě příjemného sluníčka. Výstup sem nám trval asi 2,5 hodiny a po necelé čtvrthodince na vrcholu se dáváme na cestu zpět. Na předvrcholu se zdravíme se dvěma turisty, další dva míjíme dole u batohů. Hodláme tu na chvíli posedět a dát si sušenku. Jenže jeden z chlapíků nechtěně uvolňuje pár kamenů a tak raději pádíme dál po hřebenu Popbergschneide. Míjíme místo, kde se napojila cesta od chaty a teprve tam zastavujeme na občerstvení a aplikaci opalovacího krému.

Hřeben Popbergschneide

Byli jsme strašně nadšeni z krásného vrcholu, ale vůbec jsme netušili, co nás čeká. Tuhle hřebenovku jsme vykoukali v mapě až včera na terase chaty; žádný popis jsme o ní neměli. Před sebou máme asi 2 km dlouhý hřeben Popbergschneide spojující Ahornspitze 2.973 m n. m.) s vrcholem Toreckenkopf (2.470 m n. m.) Na severní straně padá ostrými skalnatými stěnami vysokými 50 až 100 metrů, na jih neuvěřitelně prudkým svahem. Sice porostlým trávou, ale se sklonem kolem 50°, u vrcholu více, padajícím do hloubky 400 metrů. Hřeben je převážně dost široký, ale jsou tu místa nepřesahující 80 centimetrů, či obtížnější úseky s překonáváním skalních věží. Pád na kteroukoli stranu by znamenal obrovský problém.

Pěšina nás vede střídavě po jedné nebo druhé straně hřebenu. A tak se chvíli díváme z okrajů skal na chatu Edelhütte, jindy do hlubokého zeleného údolí s dřevěnou boudou a pramenícím potokem Popbergbach, jehož vodopádem jsme se kochali u přehrady Speicher Stillupp. Snad jen v jednom místě vedla pěšina po obou stranách a zrovna tam jsme se minuli s protijdoucí dvojicí, takže jsme se ani nepozdravili zde typickým „Servus!“ Terén je postupně těžší, jak se přibližujeme ke skalnatým, výškově nevýrazným věžím. Přesto je nutné lezení dvěma až třemi kroky přes různé exponované skalky. Pohyb nám trochu ztěžují batohy, hůlky jsme už na ně dávno připevnili. Mám strach o Martinu. Lezení není až tak obtížné, ale místy jsme ve slušné výšce, na kterou ještě není přivyklá. Snažím se jí poradit, kam šlápnout, kde a jak se chytit a ptám se, jak se cítí. Odpovídá, že dobře. Postupuje rozvážně a pomalu, dokonce zvládá i na obě strany otevřený úsek, kde má hřeben něco kolem 60 centimetrů. Jo, je to tu obtížnější, než jsem čekal, ale zároveň se nám nabízejí pohledy krásnější, než jsem si dokázal představit! Výhledy na hory před námi, vlevo a vpravo jsou úchvatné. Kulisa barevných hor přechází ze sytě zelené v popředí do šedě a postupně do modrošedé na horizontu. Vidíme až na hranici s Itálií, kterou tvoří pohoří Zillertalu. Tam se nacházejí překrásné vrcholy, na které bych se rád vydal. Na některé z nich opakovaně.



Nabízejí se nám pohledy krásnější, než jsme si dokázali představit

Nepříjemné lezení končí a opět je tu krásná pěšina v trávě. Sedáme si a užíváme si ten pohled pro bohy. Hřebínek je ostrý a tak vysoko, že se téměř vznášíme v tom překrásném prostředí Zillertalu. Fakt nádhera! Opět vidíme ledovec pod Schwarzenstein na jihu nebo Olperer přímo před sebou. Přesně si vzpomínám, jak jsem v tomto místě litoval, že nemám slovní zásobu básníka, abych byl schopen tu nádher popsat (proto si určitě nenechte ujít fotogalerii z tohoto výstupu). Také pozorujeme dalších 20 až 30 lidí, co jdou roztroušeni do skupin k Ahornu.




Přehoupli jsme se přes vysoký travnatý vršek, ze kterého padá pěšina prudce dolů, přímo nad otevřeným obrovským chřtánem ukousnuté skály, což vyvolává nepříjemný pocit. Včera vypadal hřeben od chaty malý, ale teď si jako trpaslíci připadáme my. Přímo na okraji této propasti se po cestě zajištěné fixním lanem spouštíme ze skalního okraje dolů a dál už jen na normální pěšinu. Rovně by se pokračovalo na vrchol Toreckenkopf (2.470). Teď už jen pár minut chůze a jsme zase u chaty. Hřebenovku nakonec hodnotíme jako mnohem obtížnější než výstup na vrchol Ahornu.

Původně jsme tu chtěli chvíli setrvat, ale na terasu přeplněnou lidmi pere pálící slunce a my nakonec musíme stihnout lanovku dolů. Poslední jede v pět hodin, času je sice dost, ale přesto dobalujme zbytek věcí zanechaných na chatě, vyrovnáváme účet a loučíme se s překrásným údolím pod Ahornspitze. Stejnou cestou se vracíme k lanovce a těšíme se na steak v Mayrhofenu.

Praktické informace

  • Výchozí místo Mayrhofen (lanovkou nebo po cestě 502) nebo přehrada Speicher Stillupp, ke které se dostanete autem po soukromé silničce z Mayrhofenu. Pozor, předem si ověřte, že turistická cesta 514 vedoucí od přehrady je již otevřená.
  • Chaty Edelhütte, 2.238 m n. m., nabízí velmi luxusní zázemí. Tel.: +43 664 1337511, http://www.apart-schneeberger.at
  • Výstupové trasy Lze jít od jezera Speicher (1 129 m n. m.) po cestě 514 (v současné době uzavřena pro padající kameny) nebo vyjet lanovkou Ahornbahn z Mayrhofenu do výšky 1 955 m n. m. a pokračovat po cestě 514 k Edelhütte. Cena za zpáteční lístek zahrnuje zdarma parkování u dolní stanice lanovky na tři dny (parkování přes noc nutno nahlásit při koupi lístku). Poslední možností je dojít k chatě z Mayhorfenu po cestě 502 (pak ale nastává problém s parkováním). Od chaty vede značená cesta na vrchol Ahornspitze (2,5 hod.). Při použití lanovky se dá na vrchol a zpět dojít během jednoho dne (léto).
  • Ceny Silnice Mayrhofen – přehrada Speicher Stillupp 6,50 EUR, lanovka Ahornbahn 15,50 EUR za zpáteční lístek, noc na osobu na Edelhütte 13 EUR pro členy Alpenverein.
  • Mapa 35/2 Zillertal Alpen Mitte, 1:25 000, Alpenvereinskarte.

Ahornspitze a Popbergschneide

Foto k článku

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 3 |  přidat komentář
Adéla, Jirka, Lucka, Marcel  13.7.2011, 10:42   
Díky za super tip, který jsme minulý týden využili. :) Jeli jsme také lanovkou a Ahorn slezli v jednom dni. Výhledy byly dost omezené, ale i tak se nám to líbilo.

Véna  17.10.2011, 17:10   
Ahorn můžu jedině doporučit! Skvělý cíl pro milovníky hor hledající snadno dostupný vrchol s pěknými výhledy.

Jirka   21.1.2014, 8:19   
Samotný Ahornspitze mě spíš zklamal - hromada kamení. Ale místním chatařem nám také bylo doporučeno projít si ten hřeben. Sice nic extrémního, na druhou stranu místy opravdu vzdušný a hezké pohledy na obě strany do údolí. Na závěr jsme pěkně zmokli a voda z nás kapala ještě v lanovce! :>

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Po hřebeni Jestřebích hor

Pěkný úvodní obrázek k tomu videu. Je vidět jakou radost dělá Jasoň i malým dětem... :o) Jinak výlet byl, co

Saalbach Hinterglemm – rakouský evergreen

Lákavá lokalita! Něco jsem o Hinterglemmu už zaslech tak dík za tohle pěkný představení. S kámošema plánujem kam na pár dní

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Fiordland National Park Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Zillertal

Krátké zprávy

Velikonoční výlet po 25-té

Letošní změna termínu velikonočního výletu byla přijata spíš rozpačitě, ale výsledná účast ukázala, že to byla změna u mnoha vítaná. Za teplého dne jsme se vydali podle plánu na Žaltman, oběd si

Náhradní výlet

Leto jsme poprvé přesunuli velikonoční výlet na pátek. Hned tam mi Jirka řekl, že rozhodně nehodlá být v pondělí doma, a tak jsme se domluvili, že vyrazíme na krátký výlet na Potštejn. Plným vlakem

Dobrošov

Volný den nás vylákel ven na malý výlet po okolí Dobrošova. Zašli jsme se podívat do přístupného opevnění Březinka, kde jsme byli příjemně překvapeni hezky udělanou expozicí i povídáním průvodce. Pak jsme