San Francisco - město, kde chce každý bydlet

V USA se říká, že by každý chtěl bydlet v San Franciscu. A světem protřelý děda mého kolegy prý říkával, že jsou na světě jen dvě krásná města - San Francisco a Hradec Králové (a jak se zdá, tak i podobně drahá). Můj první dojem při první návštěvě nebyl nejlepší, ale dnes můžu s uvedenými názory souhlasit. Tohle město má něco do sebe. A není to jen Golden Gate Bridge, Alcatraz nebo Lombard Street.

Golden Gate Bridge a Fort Point

sobota, 19. září

Ráno odjíždíme na prohlídku San Francisca. Cesta nebude jednoduchá a tak se celou dobu držíme auto za autem, jako klíšťata. Přejeli jsme dvoupatrový, 10 kilometrů dlouhý most z Oaklandu do San Francisca, na jehož vjezdu jsme zaplatili místo avízovaného dolaru dva. Projeli jsme městem po hlavní silnici číslo 101, ze které jsme u přístavu odbočili na parkoviště.

Cable Car

Společně se přesouváme na dolní zastávku Cable Car, kousek od břehu San Franciského zálivu. Cable Car je vlastně taková místní tramvaj, která je poháněna lanem umístěným pod zemí mezi kolejemi. Asi to všichni znáte z filmů, však se stala jednou z dominant a historických památek města. Hned tady, při čekání, se začal tvořit můj špatný dojem z tohoto města (naštěstí pouze první dojem, jinak je San Francisco super!). U zastávky pod kulatým altánem seděli tři opilí a smradlaví humusáci, z nichž se jeden potácel kolem a pokřikoval směrem k nám: „Hej, mluvíte anglicky? Co? Fuck you!“ a doplnil to vztyčeným prostředníčkem. Nacionalista jeden. Byl jsem rád, že nám právě přijela tramvaj.

Otáčení Cable Car

Pozorujeme manévr, který tu po příjezdu a vystoupení pasažérů s vozem provádějí. Vůz najel na točnu, vystoupili  dva chlápci, opřeli se do něj, manuálně tramvaj otočili a zajeli s ní na druhou kolej.  Pak jsme byli vyzváni k nástupu. Přišel k nám průvodčí, kterému jsme zaplatili 2 dolary za cestu na konečnou. Protože naše skupina zaplnila celý vůz, zůstal jsem stát na zadní plošině, odkud jsem se mohl dobře dívat kolem sebe. Stál tam ještě nějaký američan s dívkou, která, podle jejich rozhovoru, jela timto unikátem také poprvé. Chlapík ji vysvětloval princip a funkci různých částí, a tak jsem se i něco dozvěděl. Třeba to, že nesmím stát na žlutém obdélníku, který byl namalován na podlaze kolem jakési kliky na hřídeli, v jejímž dolním konci bylo zubaté kolečko se západkou. Tam potom stál onen průvodčí a pomocí kliky přibržďoval vůz, když jsme jeli skopce - a že tu jsou dost prudké kopce!  Otevřenými okny dovnitř proudil průvan a cestou občas někdo za jízdy naskočil nebo vyskočil. Dojeli jsme na poslední zastávku k informačnímu centru na Civic Center, kde si bereme mapky a kde zjišťuji, co bychom měli vidět. Pak se už jen s Danou, Petrem a Jirkou vydáváme na prohlídku.

Civic Center, China Town a Transamerica Pyramid

Civic Center je obchodní centrum a zároveň centrum samosprávy města - je tu totiž i městská radnice - City Hall. Zase se tu setkáváme s bezdomovci. Od Civic Center míříme k China Town, Čínské čtvrti, která je odsud něco přes dva kilometry. Ještě než vstoupíme typickou branou do této čtvrti, můžeme si prohlédnout nedaleko stojící elegantní jehlan nejvyšší stavby ve městě - Transamerica Pyramid (260 metrů, 48 poschodí).

Transamerica Pyramid

Vešli jsme do čínské čtvrti, kde nepořádek a smrad na ulicích vrcholí. Přesto, my odvážlivci, vcházíme do restaurace s úmyslem okusit něco čínského. S Petrem jsme si objednali něco a přinesli nám rýži s vepřovým masem, které bylo připraveno na sladko. Mně to teda vůbec nechutnalo. Co měla Dana s Jirkou nevím. Nechali jsme se vyfotit, abychom měli památku na tento nezapomenutelný zážitek a snažili se co nejrychleji čínskou čtvrť opustit.

Telegraph Hill

Podle instrukcí pokračujeme dál na sever k Telegraph Hill. Jde o dominantní kopec ve městě, na jehož vrcholu je postavena válcová vyhlídková věž. Odsud vidíme na San Francisco Bay, Golden Gate Bridge, Bay Bridge (spojující město s Oaklandem, přístav a samozřejmě na ostrov Alcatraz. Pohled na Alcatraz se nabízí velmi často z mnoha ulic. Od Telegraph Hill je to už jen kousek zpět k přístavu Pier 39 (molo 39). Tam je takové centrum obchůdků a zábavy.

Pier 39

Dana s Petrem šli nakupovat dárky a my se s Jirkou chvíli dívali na dva Mexičany hrající na kytary. Docela jim to šlapalo a jejich pestrobarevné oblečení mi připomínalo několik westernů. Pak přišlo něco, co nám po měsíci cestování a sdílení stanu skoro vyrazilo dech. Na pódiu se objevilo pět mladých mexických holek a parádně to rozjely! Sice zpívaly a mluvily španělsky, ale i tak jsme je vydrželi poslouchat celou hodinu až do konce jejich vystoupení. :-)

Lombard Street

Když jsme se konečně od pódia odtrhli, pokračovali jsme v prohlídce pobřeží a přilehlých ulic plných obchodů, občerstvení a restaurací. Došli jsme až k Lombard Street, ulici, ve které se kličkuje autem mezi záhony květin.  Další známé místo. Tato ulice vlastně ani k normálnímu provozu neslouží, je tu opravdu jen pro turisty. Je pouze jednosměrná a sjíždí se shora dolů. Protože jsme měli žízeň, zastavili jsme se v jednom malém zastrčeném obchodě  kopit si vodu. Za pultem seděl prodavač hrozného zjevu, nohy na pultě a místo na zákazníky se jim díval nad hlavy na televizi připevněné na protější stěně. Při placení poznal, že jsme cizinci, a protože mu sem asi moc turistů nechodí, zbystřil a najednou byl zvědavý odkud jsme. Možná nám chtěl prodat nějaké jiné zboží, ale na to jsme nebyli zvědaví.

Cestou se během hovoru o San Franciscu dostáváme i k tomu, jak se tu asi parkuje, když mají ulice tak prudký sklon a stojí se v řadě. "Buch..., duc..., buch", ozvalo se náhle kousek před námi. Právě tu někdo v řadě parkoval. Zacouvat, popojet dopředu, ťuknout auto vpředu, couvnout, ťuknout auto vzadu a ještě jednou a je to! Tak už nám je jasné, jak se tu parkuje. :-)

Cesta zpět k pobřeží nebyla zcela tak nezajímavá. Naproti přes ulici je dům, který se právě rekostruuje. Ovšem místo lešení je tu něco jiného. Dům nemá žádnou podezdívku, je zvednutý a celý je podepřený několika dřevěnými konstrukcemi.

Mnohé ulice San Francisca mají opravdu prudký sklon

U mola jsme se zase potkali s Danou a Petrem a šli společně s nimi. Celé místo lemující pobřeží je plné pouličních stánků a umělců. Zaujal nás mladík, který přímo před očima diváků dělal na velké čtvrtky obrázky pomocí sprejů, Měl na to vypracované dost zajímavé techniky a celkově byly jeho výtvory velmi zajímavé a pěkné. Jinak je tu spousta prodejců nabízejích suvenýry, obrázky, náramky, šperky, můžeme se nechat nakreslit, nebo si nechat za dvě minuty uplést náramek s vlastním jménem. Mně však zaujal jeden fotograf, který prodával malé fotky s různými velmi zajímavými motivy, které měly profesionální úroveň. Nedalo mi to a musel jsem si s ním popovídat. O technice, o koncepcích, o zkušenostech. Když zjistil, že jsem z Čech, řekl mi, že se příští rok chystá do Prahy.

Hodina pokročila a slunce se schylovalo k západu. Západ slunce v San Franciscu je pro nás vyjímečná  podívaná, kterou jsme si nemohli nechat ujít. Přešli jsme zase na molo, abychom si to vychutnali. Každý den nevidím zapadat slunce za siluetou Golden Gate Bridge v Pacifiku. Postupně, jak San Francisco poznáváme, se mi toto město začíná líbit. Kousek k moři, kousek do hor. Je mi jasné, že jestli se do USA ještě někdy dostanu, rád se sem vrátím.

Na noc v Oaklandu

Vracíme se na parkoviště a přejíždíme zpět do Oaklandu. Po příjezdu k motelu jsme se ještě šli najíst. Abychom nikde nebloudili a vsadili na něco známé, rozhodli jsme se pro poslední návštěvu Mc Donalda. Ale na dveřích byla cedule, že je z provozních důvodů zavřeno. Řekli jsme si, že si objednáme u okénka pro řidiče a sníme si to v motelu. Zašli jsme k tablu, u kterého se objednává a hledali tlačítko, kterým bychom zazvonili na obsluhu. Žádné tam nebylo. Už jsme s Jirkou začali bádat nad tím, jestli je v zemi indukční smyčka nebo jestli vidí přijíždějící auto na monitoru. Šli jsme si teda objednat až k výdejnímu okénku. Ale obsluha nás odmítla, s tím že nám nemůže nic prodat, když tu nejsme autem! To mě podržte. Zalhal jsem, že se nám rozbilo, a že se chceme najíst, než přijede někdo ze servisu. Ale ani to nám nepomohlo. To nás překvapilo. Američan je bez auta skutečně ztracen. Ne však my. Šli jsme do obchoďáku a koupili si grilované kuře. Nakonec levnější a lepší než hamburger. A chutnalo nám i mezi spodkama a ponožkama, které měl Hajnej rozvěšený všude po pokoji.

neděle, 20. září

Ráno jsme si kompletně zabalili, protože dnes je náš poslední den měsíčního cestování po Americe. Po snídani jsme naskládali tašky do aut a přejeli zpět do San Francisca. Tentokrát nikde neparkujeme, ale přejíždíme k Lombard Street, té tolik známé klikaté cestě se záhony květin. Turistická atrakce, u které nemůžeme chybět ani my. Když si vystojíme nedlouhou frontu podobných nadšenců, můžeme se tu i my postupně projet. Je to taková komedie, postupně projíždíme ostrými zatáčkami vydlážděné, prudce klesající jednosměrky, vykláníme se ze stáhnutých okýnek a necháváme se fotit. Někteří pak celý blok objedou, vystřídají se za volantem a znovu to opakují. Ještě že takové věci nemusím. Když už byli všichni dostatečně nafocení a ruce měli ukroucené od zatáčení,  přejeli jsme ke Golden Gate Bridge - symbolu San Francisca.

Golden Gate Bridge

Most byl dokončen a otevřen v roce 1930 a od té doby je neodmyslitelnou ikonou města.  První, co mě při příchodu k mostu zaujalo, jsou pokladny, kde se vybírá poplatek za použití mostu. Jsou totiž nepřehlédnutelné, v řadě jich je  na výjezdu hned jedenáct! K nim se rozbíhají tři jízdní pruhy, které tu jsou pro každý směr. Jejich poměr pro jednotlivé směry jízdy lze prý rychle změnit podle toho, kde je větší provoz. Prohlídku opravdu mohutného a úchvatného díla jsme začali procházkou po samotném mostě. Vcházíme na chodník na východní straně, kde máme nerušený výhled na město, na ostrov Alcatraz i na malou pevnost, která dříve zajišťovala Golden Gate - průliv do zálivu, ležící přímo pod mostem. Hladina je hodně hluboko pod námi  a docela slušně tu fouká. Šli jsme pěšky po mostě až za první pilíř. Můžeme si vykroutit krk, když zakláníme hlavu, abychom se podívali tam nahoru, kam směřují mohutná nosná lana.

Po návratu z mostu se jdeme podívat do visitor centra, které je zaměřené právě na vše, co souvisí s mostem. Jeho návštěvu vám rozhodně doporučuji. Můžete si tady prohlédnout spoustu historických fotografií z průběhu stavby nebo z otevření mostu. Také jsou tu povedené fotky mostu, pohledů na město za různého počasí, inverze a podobně. Samozřejmostí jsou suvenýry, trička, hrnky, náprstky, plakáty a já nevím co všechno, samozřejmě s motivy Golden Gate Bridge. Zastavuji se u velkého stroje, který už znám z návštěvy jiné památky v USA. Jde o lis, kam vložíte dvě jednocentové mince a vhodíte jeden dolar. Pak zatočíte klikou a z kulatých centů se stanou elipsy s vylisovaným motivem, v tomto případě mostu. Vložený dolar už vám nevypadne, to je poplatek za tuto srandu.

Průřez nosným lanem mostu

Okolí mostu ještě neopouštíme. V malém parčíku, no spíše jen takové oáze mezi betonem a asfaltem, se zastavujeme o velkého červeného válce. Jde o ukázku průřezu nosného lana z mostu. Jeho průměr je 93 cm a je spleteno z 27 572 ocelových drátů. Jeho celková délka je 2 332 metrů, hmotnost 24 500 tun včetně všech úchytů a opor.

Vody Pacifiku na Baker Beach

Po prohlídce mostu jsme se přesunuli na jedno malé parkoviště u pláže Baker Beach, jen několik set metrů na západ od Golden Gate Bridge. Díváme se na hladinu Pacifiku. Vlevo jsou vysoké útesy poseté vilami a zelenými piniemi. Scenérie jak z filmu Zubaté ostří. To bude asi drahé bydlení. Po pravé straně máme červenou konstrukci mostu Golden Gate Bridge. Po měsíc trvajícím přejezdu Spojených států napříč tak symbolicky zakončujeme naše putování na jejich druhém břehu. Tady si můžeme sáhnout do vod pacifiku. Voda je ledová, ale i tak se našli odvážlivci, kteří Pacifik okusili celým tělem. Škoda, že byla dost zima, ale ani se nebylo kde osprchovat z té slané vody. Ještě poslední pohled na Golden Gate a loučíme se pomalu s Amerikou.

Nasedáme do aut a odjíždíme na letiště, kde jsme v pobočce Dollaru vrátili auta. My jsme se k Benovi (jak jsme našemu autu pro jeho tři písmena na SPZ začali říkat) chovali jako k vlastnímu. Ale tady se s nimi nemažou! Narážejí jedním do druhého, jak je rovnají před myčkou, rychle s nimi zrychlují a pak po pár metrech prudce brzdí, jezdí s otevřenými dveřmi, které se div nevylomí, když zabrzdí! Ještě, že se na to nemusíme dlouho dívat, protože přijíždí autobus, který nás veze na terminál do letištní haly.